Myšlenky, které kastrují

PAVEL HOUSER  |  Věda
myšlenky

Máme své vlastní myšlenky, nebo naše myšlenky ve skutečnosti mají nás?Existují myšlenky, které toho, kdo je chytí, jakoby kastrují. Nemám na mysli třeba náboženské vnuknutí, jehož následkem je celibát, ale tak zdánlivě nevinnou a neškodnou dovednost, jako je umění řešit diferenciální rovnice. Jak je to možné?Při výkladu tohoto jevu stojí za to začít u tzv. memů. Mem, pojem zavedený britským evolučním biologem Richardem Dawkinsem, je něco jako sobecký gen, z definice prostě jednotka, která se replikuje. Zatímco gen většinou chápeme jako úsek DNA, mem je „psychický“: může to být myšlenka v hlavě stejně jako text na papíře nebo v počítači, melodie, náboženské dogma, ale rovněž tak třeba nějaký prvek módy, politická doktrína, vědecká teorie, věta i gesto.Mem dělá memem to, že se kopíruje.

Když se s ním setkáme, máme tendenci dál ho šířit, třeba převyprávět vtip, poslat e-mailem kuchařský recept nebo se drbat na nose tak, aby se po nás začali opičit i ostatní. Memy, které se kopírovaly špatně, zde s námi už nejsou, vymizely – proto si můžeme představovat, jako by memy byly podobně jako geny „sobecké“ a měly zájem o vlastní replikaci, přímo nás k ní nutily. A podobně jako geny také memy různě mutují, proměňují se, nabalují na sebe jiné memy.Memy ani geny nemusejí mít nutně stejné zájmy jako jejich nositelé.Mem, kterým se nakazí budoucí sebevražedný atentátník, jemu samému sotva prospěje. Nicméně pokud jím atentátník stihne ještě před svým skonem infikovat další lidi, bude se takový mem dále šířit i přes své katastrofální následky.

Je to podobné jako bacil, který zahubí svého hostitele. V zásadě z toho sice nic moc nemá, protože okamžikem skonu ztrácí možnost dále cizopasit, ale jestli stihne přeskákat na další hostitele, vymření mu nehrozí. (Snad ještě na okraj – neznamená to rozhodně, že všechny memy jsou parazitické. První memy byly nejspíš užitečnými postupy ve stylu, jak rozdělat oheň nebo osekat pěstní klín; pak ale začala vlastní evoluce memů.) Co rozhoduje o tom, zda, respektive nakolik, může být mem svému nositeli škodlivý? Podobně jako u genu nebo bakterie to závisí především na způsobu šíření. Bakterie, která se šíří pouze z hostitele na jeho potomka, si v zásadě nemůže dovolit svého nositele zabít – minimálně ho musí nechat žít tak dlouho, dokud se nenarodí další generace. Předpokládá se, že se takhle dříve přenášel třeba virus HIV; teprve když získal schopnost šířit se i pohlavním stykem, začal být mnohem virulentnější a na život svých hostitelů se nemusel ohlížet. Někdy může mít parazit naopak zájem na tom, aby se jedinec nerozmnožoval a neplýtval zdroji – existují parazité mořských plžů, kteří je doslova kastrují. Jedinec pak ztrácí zájem o rozmnožování a tloustne, parazit ho zevnitř požírá, množí se v něm a časem přeskočí na další oběť.

Dá se říct, že úspěšné memy, podobně jako úspěšní parazité, manipulují s naším chováním. Některé memy se šíří převážně z rodičů na potomky – třeba základní hygienické návyky a používání příboru. Takové memy mohou být svým hostitelům stěží nebezpečné, protože jejich zájmy jsou do značné míry shodné se zájmy hostitelů. Jiné memy jdou na svou reprodukci podobně brutálně jako mem sebevražedného teroristy (například podlý a lstivý horolezecký mem; sice vás nejspíš zabije, ale dozví se o tom dostatek lidí, kteří kdoví proč získají potřebu vaše chování napodobovat). A jak že je to s onou kastrací zmíněnou na počátku článku? Jednoduše. Když se nakazíte znalostí vyšší matematiky, je jasné, že tenhle mem nepředáte malým dětem, ale mnohem spíš dalším dospělým v prostředí univerzity. Mem má zájem o to, abyste ho šířili, tedy pěkně přednášeli, vědecky diskutovali, psali o něm texty a neztráceli čas v kruhu rodinném, kde mu pšenka nepokvete. Sice vás nevykastruje fyzicky, ale učiní z vás podivína, který bude na první pohled jako potenciální otec vyloučen. Každý, kdo někdy zkusil prezentovat nejnovější vědecké objevy na diskotéce, jistě ví, o čem je řeč.

Vyšší vzdělání či vědu bychom tedy mohli vnímat jako nebezpečnou infekci. Ještě že je po ruce replika, že poškozeni nejsme my sami, ale hořce zapláče někdo jiný – naše geny.

Nejčtenější