Mít kolečko navíc

PAVEL HOUSER  |  Věda
věda

Řada lidských technologií má svůj předobraz v přírodě. Existují brouci stříkající po svých nepřátelích kyselinu, mravenci pěstující houby a chovající mšice, netopýři mají radar, rejnoci užívají elektrické pole. Nicméně ne vždy jsou lidé plagiátory: ani tyranosaurus neměl zuby z nerez ocele a nechrlil z tlamy oheň. Rovněž tak byl nucen za svou kořistí běhat a nepohyboval se pomocí kol.

S vynálezem kola v lidské společnosti se pojí řada záhad. Asi nejpodivnější je otázka existence kola v předkolumbovských civilizacích Mexika. Standardně se tvrdí, že kolo známo nebylo, chyběl k němu ovšem jen krůček. Tak Mayové své silnice například válcovali, paradoxně po nich však nejezdili. Problém je ale v tom, že archeologové objevili aztécké hračky pro děti v podobě krokodýlů na kolečkách. Takže snad kolo známo bylo, jen se nepoužívalo? Snad proto, že zde nebyla k dispozici tažná zvířata? Ale i s pouhými lidskými svaly je přece kolečko lepší, než vše tahat na hřbetě.

Bakterie s lodním šroubem

Leč zpět k otázce kola v přírodě. Není pravda, že by vůbec nebylo známo, například některé bakterie (Rhizobium) používají k pohybu princip kola, nebo spíš lodního šroubu vybudovaného ze svých bičíků. U mnohobunečných organismů se ale podobný princip neuplatňuje. Proč? Důkladnou analýzu problému podává Richard Dawkins v knize Příběh předka.

V přírodě zřejmě nejsou dostatečně pevné povrchy, na nichž by se dalo pořádně jezdit. Budiž, to by se nejspíš dalo nějak vyřešit, ovšem proč by nějaké zvíře mělo ztrácet energii budováním silnic? Vždyť by z nich pak profitovali i ostatní, kteří by žádné úsilí nevyvíjeli, a v přírodním výběru by poté podobné „altruistické“ chování zaniklo.

I na tuto námitku se dá ještě odpovědět, třeba by pevné cesty vznikaly nějak mimochodem nebo by je budovali tvorové žijící kolektivně. Kola by pak mohla dávat výhody třeba teritoriálním živočichům – než neustále obíhat a kontrolovat vlastní revír, možná by bylo pohodlnější ho objíždět. Fakt ale je, že evoluci kola stojí v cestě princip „všechno, nebo nic“. Nějaký polotovar kola ještě není funkční, těžko si lze představit, k čemu by se mohl hodit jinému.

Anatomie kola

Nicméně zde zůstává ještě jeden, asi nejvážnější problém. Jak by vůbec takové kolo bylo anatomicky uspořádáno? Kolo by od ostatního organismu muselo být de facto odděleno, jenže jak by se pak vyživovalo? Cévy by při projížďce měly tendenci beznadějně se zamotat a potrhat. Evoluce řešení nenašla, respektive jen nepřímo – nejdřív musela vytvořit člověka.

Evoluce bicyklu

Dawkins ale nakonec ukazuje jedno z možných, byť fiktivních řešení. Cituje knihu P. Pullmana Jeho temné esence, kde se vyskytuje zvíře mulefa. Ta skutečně jezdí na kolech, která si však nenechala vyrůst sama, takže nemusí vyživovat tkáň a problém s cévami odpadá. Kolo prostě není původně součástí organismu, ale vytvářejí je stromy. To si lze kupodivu představit docela dobře, stromy i jiné rostliny přece vyvíjejí složité strategie, jak přimět živočichy k šíření svých semen.

Strom by třeba vytvářel obří placaté plody, semena by se nacházela v dužině, kterou by zvířata sežrala. Zůstalo by tedy (snad) funkční kolo. Pointa je v tom, že přírodní výběr by mohl tlačit stromy k produkci plodů hodících se pro kola stále lépe, protože zvíře využívající lepší kolo by se dostalo dál, a přitom by do větší vzdálenosti také šířilo semena stromu. Zbývá už jen domyslet několik detailů, jak by se do kola třeba zasouvaly končetiny, jak by se jedoucí zvíře vlastně odráželo atp.

V raných třetihorách před nějakými 50 miliony let žili draví kopytníci (tzv. mesonychidi), kteří připomínali dnešní vlky, ovšem s kopýtky. Musela to být bizarní podívaná, ale představte si, oč kurióznější by byla smečka polárních vlků pronásledující svou kořist na kolech nekonečnými pláněmi zasněžené tundry.

Nejčtenější