May Day Ti, kteří se ztratili

DAVID KLAIN  |  Historie
vzducholoď

Zmizení Steva Fossetta sice zburcovalo celý svět a internet, ale lidé se v letadlech ztrácejí už léta. Napadlo nás, že by bylo zdvořilé představit nejvýznačnější čtveřici, která teď (patrně) hostí Steva u stolu.Životy těchto dobrodruhů se uzavřely v dobách, kdy se ke statutu celebrity člověk nepropracoval jen díky spotřebě drog nebo sexuálním skandálům, ale v první řadě pro to, co dokázal a uměl. A my svým způsobem litujeme toho, že se Richard Halliburton neztratil ve vlnách Tichého oceánu v letadle místo vlastnoručně vyrobené replice čínské džunky – do téhle společnosti by se rozhodně hodil.

Norský velikán

Roald Engelbregt Gravning Amundsen toho za svůj dlouhý průkopnický život dokázal hodně. Díky vybroušeným plánům se mu plným právem přezdívalo „Poslední velký navigátor“. Kromě toho, že byl prvním člověkem, který dobyl severní i jižní pól, byl také prvním, kdo dokázal proplout severozápadní cestou z Atlantického do Tichého oceánu. Později proplul i severovýchodní cestou a v roce 1925 se pokusil nechat zamrznout svou loď Maud do ledu driftujícího k severnímu pólu (jako jeho velký vzor a učitel Fridtjof Nansen), což se nepodařilo.

Na jih… a na sever!

V témže roce se začal věnovat letectví. Pilotní průkaz získal sice už v roce 1914 (jako první Nor), ale po většinu té doby se věnoval pěším nebo námořním výpravám. Společně s Lincolnem Ellsworthem (který výpravu financoval a v roce 1935 proslul prvním transantarktickým přeletem), pozdějším velitelem norského královského letectva Hjalmarem Riiserem-Larsenem a třemi dalšími členy týmu, se vypravil ve dvou letadlech Dornier Do J k severnímu pólu. Stroje přistály na 87 44“ severní šířky, což byla v té době nejsevernější poloha dosažená letecky. Jedno z letadel se poškodilo a šestice mužů musela odházet šest set tun sněhu (při denních přídělech 400 g potravin), aby vytvořili startovací plochu. Pak se natěsnali do zbývajícího letounu a Riiser-Larsen jej téměř zázrakem dokázal dostat do vzduchu.

Někde na moři…

Osmnáctého června roku 1928, když se účastnil výpravy, pátrající po nezvěstných členech Nobileho výpravy ve vzducholodi Italia, se Amundsen ztratil nad mořem.Později byl nalezen na pobřeží poblíž norského Troms plovák letounu Latham 47, kterým letěl společně s proslulým norským pilotem Leifem Dietrichsonem, francouzským pilotem René Guilbaudem a třemi dalšími letci. Plovák byl upravený tak, aby mohl sloužit jako improvizovaný vor. Má se za to, že letoun v mlze spadl do Barentsova moře a Amundsen zahynul buď při havárii, nebo krátce po ní. Pokud se to tak stalo, skončil Amundsen jako skutečný hrdina, který na svých výpravách nikdy nepřišel o jediného muže.

Lady Lindy

Lady Lindy

Amelii Earhartové se za dob největší slávy říkalo „Lady Lindy“ nebo „Lindbergh v sukních“ – a to nejen proto, že byla první ženou, která si mohla připsat sólový přelet Atlantiku, ale také proto, že zosobňovala dobrodružného ducha dvacátých a třicátých let. Kansaská rodačka byla podle některých médií jednou z nejlepších pilotek ve Spojených státech – podle leteckých odborníků a zkušených pilotů to ale tak jednoznačné nebylo. Nedala se jí sice upřít inteligence, schopnosti a nadšení, ale v praktickém směru příliš nevynikala. Pravdou zůstává, že si to uvědomovala a v průběhu své pilotní kariéry nevynechala jedinou možnost, jak se něčemu přiučit.Vzhledem k tomu, že první přístup k létání Earhartové v roce 1920 umožnilo rodinné dědictví, a po jeho utracení si další lety nemohla dovolit, v roce 1924 z finančních důvodů musela svou lásku mírně utlumit.Byla v té době viceprezidentkou pobočky Americké letecké asociace v Bostonu a v okolí Bostonu působila jako prodejce letounů firmy Kinner.V místních novinách propagovala letectví a horovala po větší počet pilotek. A tím by její příběh mohl skončit – kdyby nebylo Charlese Lindbergha a jeho sólového přeletu Atlantiku o tři roky později.

Jako pytel brambor

Krátce poté, co Lindbergh přistál v Paříži, se americká společenská ikona Amy Phipps Guestová rozhodla, že chce být první ženou, která přeletí (nebo kterou někdo přepraví) přes Atlantik. Nakonec sice usoudila, že by šlo o příliš nebezpečný podnik, ale rozhodla se jej finančně podpořit, pokud najde dívku, ochotnou riziko podstoupit.A tak se k transatlantickému letu 17. června 1928 dostala Amelia Earhartová – nikoli ovšem jako pilotka, ale jako zapisovatelka palubního deníku. Letoun Fokker F. VIIb/3m řídili Wilmer Stultz a Louis Gordon.Po přistání ve Walesu si postěžovala, že si „připadala jako pytel brambor“ a dodala, že „to možná jednoho dne zkusí sama“.

Sólo lety

Dvacátého května roku 1932 Earhartová vzlétla z Harbour Grace na Newfoundlandu směrem na východ. Původně měla ve svém jednomotorovém Lockheedu Vega namířeno stejně jako Lindbergh do Paříže, ale v průběhu celého letu musela čelit prudkým severním větrům, námraze a mechanickým potížím, takže po necelých patnácti hodinách přistála na pastvině poblíž severoirského Culmore. Jako první žena, která překonala Atlantický oceán, obdržela mnoho ocenění – medaili Kongresu, francouzský rytířský kříž Čestné legie či zlatou medaili National Geographic Society od prezidenta Hoovera. Díky jejímu vlivu se například začala o letectví zajímat i první dáma Eleanor Rooseveltová, se kterou se spřátelila.

V lednu 1935 se Earhartová stala prvním člověkem, který letěl sólo z havajského Honolulu do Oaklandu v Kalifornii. Podle jejích vlastních slov šlo o víceméně rutinní let a během posledních mil nad mořem poslouchala v rádiu vysílání z Metropolitní opery. O tři měsíce později provedla první let z Mexika do New Yorku.

Pozoruhodná byla také její účast na Bensix Trophy Race v roce 1935, kdy se se svou obstarožní Vegou s maximální rychlostí 313 km/h umístila na pátém místě, což byl svým způsobem zázrak, protože stála proti speciálně postaveným závodním strojům, které často dosahovaly rychlosti až 480 km/h.Přesto bylo jasné, že Lockheed Vega nebude stačit na její další cíl, kterým byl oblet zeměkoule podél rovníku.Rozhodla se proto získat další letoun.

Na dva pokusy

Tím se nakonec stal Lockheed 10E Electra, na svou dobu velice pokrokový stroj. První pokus o let kolem světa byl zajímavý hlavně tím, že se Earhartová rozhodla letět „proti větru“ a směřovala z východu na západ. Skončil ovšem předčasně už na Havaji, kde na letišti v Honolulu poškodila podvozek a letoun musel být dopraven do Kalifornie k opravě. Pro druhý pokus se už rozhodla pro běžný západo-východní směr a jako navigátor s ní letěl Fred Noonan, který měl velké zkušenosti jak z letecké, tak z námořní navigace (měl dokonce licenci námořního kapitána). Noonan předtím, než se přidal k Earhartové, pomáhal společnosti PanAm s plánováním letových tras v Tichém oceánu a zodpovídal za výcvik navigátorů společnosti pro lety mezi San Franciskem a Manilou. Kontinentální Spojené státy opustili prvního června roku 1937 a devětadvacátého dorazili do Lae na Nové Guineji. Do cíle zbývalo 11 000 kilometrů nad Tichým oceánem.

Ztraceni v moři

Z Lae vzlétla těžce naložená Electra druhého července 1937, a to bylo naposledy, co kdy Amelii Earhartovou a Freda Noonana někdo viděl.Zhruba v polovině cesty přes Tichý oceán měli naplánované mezipřistání na Howlandově ostrově, což je plochý kus souše dva kilometry dlouhý, pět set metrů široký a pouhé tři metry vysoký. Najít takto malý kus země v rozlehlém oceánu by bylo dost obtížné i v případě, že by radionavigace fungovala – podle Noonana s ní v průběhu výpravy měli neustálé problémy a některé zdroje tvrdí, že navigační anténu při odletu z Lae urazili. Podle pozdějších zkoumání se usuzuje, že Howlandův ostrov minuli o pouhých deset kilometrů, ale vzhledem k jeho rozměrům jej nezahlédli. Dodnes existuje několik verzí toho, co se vlastně stalo, ale žádná nebyla potvrzena a nikdy nebyly nalezeny žádné trosky ani ostatky. Earhartová zůstane navždy ztracenou celebritou, která – přestože nebyla tak dobrá pilotka jako její přítelkyně a konkurentka Jacqueline Cochranová – odvedla v propagaci civilního letectví obrovský kus práce.

Šlechtic a spisovatel

Antoine de Saint-Exupéry se narodil v Lyonu místní šlechtě a původně začal studovat architekturu. V roce 1922 získal pilotní průkaz, ale jeho snoubenka nechtěla, aby se létání věnoval, takže raději přijal v Paříži úřednické zaměstnání. Když bylo zasnoubení zrušeno, prošel několika dalšími zaměstnáními, ale v roce 1926 se znovu začal věnovat létání.Stal se průkopníkem letecké pošty v dobách, kdy se piloti spíše než přístroji řídili instinkty a zkušenostmi. Později si stěžoval, že piloti jsou už spíš úředníci než letci. Ve Francii pracoval pro Aéropostale na lince mezi Toulouse a Dakarem.

Mezitím se stal uznávaným spisovatelem – v roce 1926 mu vyšla povídka Letec a krátce poté získal místo ředitele západosaharského letiště Rio de Oro. Více než roční pobyt zachytil v knize Pošta na jih. V roce 1929 vyrazil za leteckým dobrodružstvím do Jižní Ameriky, kde pracoval jako ředitel společnosti Aeroposta Argentina. Jihoamerická letecká pošta se tehdy potýkala hlavně s problémy při přeletech And.

Poslední let

I když nesplňoval věkové požadavky, vstoupil za druhé světové války do francouzského válečného letectva. Bylo mu čtyřiačtyřicet let, když vzlétl z Korsiky na svou poslední cestu – šlo o rutinní noční průzkumný let na stroji Lockheed F-5 (což byla v podstatě stíhačka P-38 Lightning upravená pro průzkum) do údolí Rhony. Existovalo několik verzí, které o jeho zmizení mluvily. Žena ohlásila pád letounu zhruba v poledne prvního srpna 1944 v zálivu poblíž Carqueiranne, nedaleko od oznámeného místa bylo nalezeno tělo vojáka ve francouzské uniformě a bylo pohřbeno v září na hřbitově v Carqueiranne. O padesát let později našel rybář Saint-Exupéryho stříbrný náramek u ostrova Riou jižně od Marseille. V roce 2000 bylo nalezeno v moři poblíž Marseille havarované letadlo a o tři roky později je vyzvedli na hladinu. Výzkumníci Francouzského úřadu pro podvodní archeologii následně potvrdili, že pokroucené trosky jsou skutečně Saint-Exupéryho stroj. Nenašly se stopy po boji, takže se předpokládá, že buď došlo k poruše motoru, nebo selhání kyslíkového přístroje pilota.

Nad Arktidou ve vzducholodi

V roce 1926 se podařilo Amundsenovi, Ellsworthovi, Riiseru- Larsenovi, Wistingovi a italskému leteckému průkopníkovi Umbertu Nobilemu přeletět Arktidu ve vzducholodi Norge. Vyrazili ze Špicberk jedenáctého května a o dva dny později přistáli na Aljašce. Protože předchozí tři pokusy -Frederick Cook v roce 1908, Robert Peary v roce 1909 a Richard E. Byrd, který odlétal ze Špicberk jen pár dní před Norge ve svém třímotorovém fokkeru pojmenovaném Josephine Ford – nebyly hodnověrně potvrzeny, všeobecně se soudí, že výprava Norge dosáhla severního pólu jako první -a to by znamenalo, že Amundsen a Wisting byli prvními lidmi na světě, kteří se dokázali dostat na oba geografické póly. Amundsen tímto letem vyplnil poslední bílé políčko na mapách, když potvrdil, že se na severním pólu žádná pevná půda nenachází.„Odcházím do ústraní a pokračovat budou další – kdyby ale někdo při cestě na sever či na jih potřeboval mou pomoc, jsem mu k službám.“ Roald Amundsen Během posledních mil nad mořem poslouchala v rádiu vysílání z Metropolitní opery.

PROPAGÁTORKA LÉTÁNÍ

Úspěšný přelet Atlantiku (i bez ohledu na to, že nepilotovala, což ji nijak netěšilo) udělal z Amelie Earhartové skutečnou celebritu, která o svém zážitku napsala knihu, dávala přednášky, dělala reklamu na cigarety Lucky Strike, ženské a sportovní oblečení či na zavazadla. Díky tomu mohla nejen financovat své velké sny o létání, ale také se zapojila do propagace civilního dopravního letectví. Společně s Lindberghem podporovala Transcontinental Air Transport a investovala čas i peníze do vytvoření pravidelného leteckého spojení mezi New Yorkem a Washingtonem (TAT se později transformovala na TWA). Stála také u zrodu Northeast Airlines, které zajišťovaly letecké spojení v severovýchodních státech USA.

MALÝ PRINC V POUŠTI

Malý princ v poušti

Při pokusu o překonání rychlostního rekordu na trati Paříž-Saigon (odměna činila sto padesát tisíc franků) třicátého září roku 1935 s mechanikem André Prévotem havaroval v Libyjské poušti. Oba letci sice nehodu přežili, ale v poušti jim hrozila rychlá smrt žízní. Mapy dané oblasti byly nedostačující a stejně ani jeden z nich netušil, kde se nacházejí. Poté, co spotřebovali veškeré zásoby, které s sebou měli (trs hroznového vína, pomeranč a láhev vína), neměli vůbec nic. Po dvou dnech byli dehydrovaní natolik, že se přestali potit. O zázračné záchraně beduínem na velbloudu, který jim poskytl pomoc a jako zázrakem je na poslední chvíli zachránil, píše Saint-Exupéry v knize Země lidí a samozřejmě v Malém princovi.Dodnes existuje několik verzí toho, co se vlastně stalo, ale žádná nebyla potvrzena a nikdy nebyly nalezeny žádné trosky ani ostatky.

Ten, který málem předběhl Lindbergha

Lindbergh

Jedním z méně známých ztracených letců je Charles Nungesser, který málem předstihl Lindbergha při cestě přes Atlantik. Byl to dobrodruh tělem i duší. Když vypukla první světová válka, dostal se k letectvu a stal se esem s pětačtyřiceti sestřely. Po válce měl stejně jako mnoho dalších veteránů potíže se zařazením do života. Pokusil se založit leteckou školu, zkusil také štěstí u amerických filmových společností. A tam se začal zajímat o přelet Atlantiku – o něco podobného se ještě nikdo nepokusil a nedávno vypsaná Orteigova cena v hodnotě 25 000 dolarů stála za to.

Nungesser se vrátil do Francie a rozhodl se, že dolétne do Ameriky. Ani on, ani jeho navigátor Francois Coli se sice oficiálně nezaregistrovali, ale měli za to, že potřebné papíry vyřídí až zpětně po příletu do New Yorku. Dvouplošník Levasseur P. L.8 pojmenovaný L’Oiseau Blanc (Bílý pták) s oběma letci zmizel osmého května 1927. I přes mezinárodní pátrací akci nebyly ani stroj, ani posádka nikdy nalezeny. O dva týdny později Charles Lindbergh přistál v Paříži a Francouzi mu přichystali bouřlivé uvítání, i když truchlili pro velice oblíbeného Nungessera.

Na základě pozdějších pátrání došli odborníci k tomu, že Levasseur Atlantik přelétl, ale havaroval v lesích na kanadsko-americké hranici. Jeden z lovců ohlásil, že slyšel, jak nad jeho domem přelétlo letadlo, které o něco později havarovalo. Jiný lovec zase tvrdil, že našel v bažině letecký motor. Pátrací výprava několik let poté našla dřevěné trosky, podobné částem trupu dvouplošníku. Nikdo ale dodnes nepřinesl důkazy, které by potvrdily, že Nungesser s Colim opravdu Atlantik přeletěli.Na Exupéryho stroji se nenašly stopy po boji, takže se předpokládá, že buď došlo k poruše motoru, nebo selhání kyslíkového přístroje pilota.

Nejčtenější