Matematika pro psy

PAVEL HOUSER  |  Věda
Matematika pro psy

Mít rád psy není nic zvrhlého, uznávám.

Po pravdě řečeno, mají menší mozek než jejich divoký předek vlk, ale s jejich inteligencí je to složitější. Není výjimkou, když domestikace vede ke zblbnutí zvířete, jenže se psy je to složitější. Existuje několik experimentů, které dokládají dost výjimečné schopnosti psů. V prvním z nich se psi učili nikoli od lidí, ale od jiných psů. Viděli před sebou hafana, jak kutálí tlapami míček a v hubě má klacek. V „kontrolním vzorku“ kutálel míček bez klacíku. Co se psi v experimentu naučili?

V prvním případě míček posléze nekutáleli tlapami, ale nesli v tlamě, ve druhém ho kutáleli. Tohle se dá těžko interpretovat jinak, než že provedli následující úvahu: je třeba nějak přepravit míček, je ovšem jednodušší ho odnést v tlamě, což hafan-učitel nemohl, protože tam měl klacek, my však můžeme.

Ve druhém případě: kdyby šlo prostě o přepravu míčku, dal by se odnést v tlamě, což hafan-učitel mohl, neb by to bylo jednodušší, ale neudělal to. Tudíž je asi nějak důležité, abychom míček kutáleli tlapami. Vidíte, že pes má před sebou mentální reprezentace okolního světa, v níž se vyskytují nejen předměty, ale i další mysli.

Domysli se

Jiný experiment ukazuje, že pes je schopen i „vylučování“. Naučí se povel „Přines“, za nímž následuje název určitého předmětu. Pak do druhé místnosti naházíte na hromadu věci, které aportuje. Všechno to budou věci, jejichž jména zná, pouze jeden předmět bude nový. Pak zadáte příkaz Přines X – a pes donese právě tu věc, kterou nezná, protože jedině to může odpovídat zadání. Navíc si přitom to X zapamatuje, spojí s příslušnou věcí a naučí se nové slovo.

Fotografická kolie

Další příklad – jistou border kolii dokonce naučili, aby přinášela předměty podle fotografií, které jí ukazovali. Což je obdivuhodné už proto, že pro psa není zrak tak dominantní smysl jako pro člověka a fotografie samozřejmě nijak cítit nebyla. K těmto třem experimentům stojí za to dodat několik poznámek. Předně jde skutečně o doklady inteligence, ne nějakých citů a melodramat, jako když bude pes výt nad mrtvolou svého pána.

Za druhé se nejedná o legendy nadšených páníčků („Alík ví, že má narozeniny“), ale o solidně zdokumentované vědecké experimenty, kde se nejspíš podařila vyloučit i možnost, aby lidé psovi informaci nějak podprahově a třeba i neúmyslně signalizovali.

Za třetí je ale jasné, že se jedná o „pozitivní“ výsledky – články o tom, že určitý pes nedokázal recitovat Shakespeara, se nepublikují. Ukazuje to schopnosti některých psů, možná i některých plemen, asi ale ne psů obecně. Stejně jako každý z nás není Einstein, ani každý hafan holt v těchto testech neobstojí. Neměli bychom být zklamaní ani naštvaní, že zrovna náš pes je trochu moula…

Psí výlučnost

Jiná věc ale je, že tyto experimenty nezvládají vlci, delfíni ani šimpanzi. Dá se to interpretovat různě, možná se nám psi prostě pokoušejí za každou cenu vyhovět – na to jsme je také šlechtili – zatímco jiná, byť krotká zvířata mají spíše tendenci na naše přání kašlat. Nesnaží se představit si, co asi po nich chceme, a udělat to.

Ale i s těmito poznámkami to vše o inteligenci psů vypovídá velmi pozitivně. I když samozřejmě zůstává otázka, kde mají tyto schopnosti své hranice – mohli bychom psa například naučit, aby nějaký předmět nepřinášel? Nebo s ním prováděl něco jiného, složitějšího než aport? Což je právě podstatou následujícího, jistě zvrhlého projektu.

Existují psí psychoanalytici, proč by nemohla existovat i profese učitele, který by se snažil učit talentované hafany i něco dalšího? Není cvičák málo? Nedalo by se to chápat tak, že psi od nás sice dostávají pamlsky, ale ne dostatek vzdělání? Což třeba zkusit učit psy matematiku?

Pavel Houser

Zvrhlý vědec Pavel Houser
vystudoval Fakultu potravinářské a biochemické technologie VŠCHT. Je redaktorem serveru www.scienceworld.cz. Napsal několik knih, od beletristických po populárně-vědecké, všechny však zcela zvrhlé. Posledním titulem je kniha rozhovorů s českými vědci Kapka metanového deště.

Nejčtenější