Luxusní bydlení v odpadcích

|  Věda
Fantaskní budovy projektu Earthship doplňují solární panely a prosklené zahrady.

Cihly a kámen nahradily láhve, plechovky od piva, vyřazené pneumatiky a další odhozené věci. Tohle ale není hromada odpadků, pod kterou se ukrývá zkrachovalý ubožák. Je to skutečný dům. Dokonce obrovský a luxusní! Takový, v jakém by většina z nás ráda vychovávala své děti. Dům, který postavil Michael Reynolds.

Kariéra Michaela Reynoldse, architekta odpadu, začíná jeho absolutoriem na University of Cincinnati v roce 1969. Vystudoval architekturu, ovšem zvolil si jinou cestu než většina jeho spolužáků. Ti zamířili do pohodlných kanceláří, kde začali s navrhováním nákupních center, mrakodrapů, případně unifikovaných rodinných domů vzor „americký sitkom“. Reynolds ale podlehl kouzlu časů plných batikovaných triček a volné lásky. S tím související „zelené“ myšlení se nastěhovalo do Reynoldsova mozku a neopustilo ho dodnes. Naštěstí, chtělo by se říci, protože jeho projekty v rámci tzv. Earthship hnutí (www.earthship.net) jsou hodně zajímavé a originální.

Brloh zastydlých hipíků

Přesně tak okomentoval představitel stavebního úřadu v městečku Taos v Novém Mexiku místo v poušti, několik kilometrů od Taosu, kde žije komunita následovníků a obdivovatelů Michaela Reynoldse ve svých zemědomech. Na první pohled to vypadá jako hobití vesnička. Právě tady vznikly první zemědomy, právě tady jsou kořeny dnes již globálního projektu Earthship Biotecture vedeného Michaelem Reynoldsem. Základem zemědomů je šest jednoduchých principů, které musejí splňovat. Vytápění a klimatizaci obstarávají solární termální energie, elektřinu dodává slunce a vítr, všechna odpadní voda je recyklována, vše je postaveno z přírodních nebo recyklovaných materiálů, voda je získávána z okolí přírodní cestou a spojením všech dosažitelných energií lze vyprodukovat potravu pro obyvatele domu.

Elektřinu přinese vítr

Elektrická energie nemůže v zemědomech vznikat jinak než pomocí solární a větrné energie. Solární panely a roztočené vrtule jsou samozřejmou součástí zemědomů. Energie se ukládá v bateriích podobných těm, které jsou součástí golfových vozíků. Většina zemědomů je konstruována tak, aby plocha pro fotovoltaické články a vrtule větrných elektráren byla dost veliká, aby v domě fungovaly prakticky všechny domácí spotřebiče včetně pračky, počítače, televize atd. Vzhledem k tomu, že elektřina není potřeba na vytápění, případně klimatizaci, dá se jí dostatečné množství získat poměrně snadno.

Bez čističky ani ránu

Naprostou samozřejmostí je pro zemědomy využívání odpadních vod. Ani kapka vody, která již byla jednou použita, nesmí přijít nazmar. Součástí domu je několik okruhů, každá voda je využitelná pro jiné účely. Součástí obydlí je několik tzv. botanických buněk, míst, kde se zelenají rostliny využitelné jako potrava. Tyto buňky je možné stavět i venku před domem. Voda v podstatě proudí domem ve třech úrovních. První je pitná voda, druhá je voda užitková, tzv. šedivá, používaná na zalévání rostlin, a třetí je tzv. voda černá, využívaná pro splachování WC, čištění odpadů atd. Ve standardním vybavení každého zemědomu je čistička plná anaerobních bakterií, schopná sebešpinavější vodu zpracovat na využitelnou užitkovou.

Domy z pneumatik a plechovek od piva

Reynolds a jeho následovníci stavějí domy prakticky ze všeho, co najdou. Přesně jak sám Michael Reynolds prohlásil: „Dům se dá postavit prakticky ze všeho, třeba z toho, co většina lidí kolem vás považuje za odpad. Stavební a izolační vlastnosti některých věcí, které bez rozmyšlení lidé házejí do popelnice, jsou neuvěřitelné.“ Základním stavebním materiálem se staly například pneumatiky. Mají podle tvůrců překvapivé izolační vlastnosti, teplo, které do sebe absorbují, dokážou udržet dlouhé týdny, navíc jsou velmi pevné a odolné.

V počátcích se Reynoldsovi dokonce stalo, že když postavil severní stěnu domu z pneumatik a jižní prosklenou, proudilo skrz sklo tolik tepla, které pneumatiky zadržely uvnitř domu, že se v místnosti začaly rozpouštět svíčky. Vyřešil to pomocí důmyslného ventilačního systému, který udrží v domě jenom tolik tepla, kolik si jeho obyvatel přeje. Dalšími stavebními materiály jsou skleněné láhve a také plechovky od piva. V sedmdesátých letech si dokonce Michael Reynolds nechal patentovat tzv. cihlu z plechovek od piva. K tomuto objevu dospěl náhodou, když karton piv, který předtím stál před domem na slunci, uklidil mimo dosah slunečních paprsků dovnitř a odjel na víkend. Po svém návratu ke svému překvapení zjistil, že teplo, které se uložilo v plechovkách, mu velmi solidně udrželo teplo uvnitř domu.

Prosklenou stěnou prochází světlo k rostlinám, které jsou součástí systému
zajišťujícího soběstačnost zemědomu.

K čemu přívod vody?

Každý dům je vybaven čističkou vody a systémem využívajícím každou kapku této životodárné kapaliny. Kde se ale voda v domě bere, když není připojen na žádné inženýrské sítě? Těžko ji do něj obyvatelé vozí v PET láhvích. Odpovědí jsou úpravy umožňující zachytávat veškerou dešťovou, případně sněhovou vodu, kterou vzápětí tyto „okapy“ odvádějí do cisteren s obsahem až několik tisíc litrů ukrytých pod domem nebo v jeho těsné blízkosti. Z těchto cisteren jde poté voda do čističek, botanických buněk atd. Systém byl navržen tak, aby obyvatelé dokázali překonat i déletrvající období sucha, kdy z okolí žádnou vodu získat nejde.

Zahrada uprostřed obýváku

Šestým a posledním principem fungování zemědomů je potravinová soběstačnost. Již jsme se zmínili o botanických buňkách využívajících recyklovanou vodu. V těchto minizahradách umístěných jak vně, tak uvnitř domu je možné pěstovat prakticky cokoli. Zeleninu, ovoce nebo třeba jenom okrasné květiny. Tyto možnosti samozřejmě úzce souvisejí s okolními klimatickými podmínkami. Dovnitř se všechny rostliny nevejdou, a je tedy nutné, aby byly venkovní teploty po celý rok takové, jaké rostliny potřebují. V Novém Mexiku to funguje, otázka je, jak by podobný samozásobovací systém fungoval třeba v severní Kanadě.

Reynoldsův boj s větrnými mlýny

Už od počátku se Reynolds den co den musel utkávat s úřady. Stavbu svého prvního domu z plechovek od piva musel zastavit, protože si na něj stěžovala asociace zedníků. Když se Reynolds odstěhoval do Nového Mexika, vypadalo to zpočátku docela dobře. Katastrofa přišla s nástupem nových úředníků na stavebním úřadu v Taosu. Paragrafy, předpisy a úřední nařízení zavalily Reynoldse tak, že stavbu a vývoj nových zemědomů prakticky zastavily. Každý dům musel být napojen na rozvodné sítě, používat se směly pouze schválené stavební materiály atd. Všechno nakonec dospělo do stadia, kdy byla z moci úřední komunita uzavřena a Michaelu Reynoldsovi byla odebrána licence architekta i podnikatele. Oklepal si tedy z rukou hlínu a pustil se do boje s úředním šimlem. Jeho snahou bylo vyhlášení území, kde funguje jeho komunita, za „zkušební oblast trvale udržitelného bydlení“. Tehdy ještě před zákonodárci neuspěl.

Díky starým láhvím použitým namísto luxferů a oknům vnitřních zahrad
je v budovách dostatek světla.

Pro úspěch za oceán

Píše se rok 2004 a Michael Reynolds, znechucený byrokracií a lidskou omezeností, se rozhoduje, že na čas opustí USA. Jeho kroky vedou do jihovýchodní Asie, konkrétně na Andamanské a Nikobarské ostrovy, čerstvě zpustošené ničivými vlnami tsunami. Učí místní obyvatele, jak si postavit domy z věcí, které moře přineslo a které byly dosud považovány pouze za nepotřebný bordel. Místní oslavují svého hrdinu a oficiální povolení od indických úřadů přichází vzápětí.

Reynolds lidem postiženým obrovskou katastrofou přináší novou naději. I pro něj je to samozřejmě povzbuzení, druhé kolo souboje s americkými úřady může začít. Je polovina roku 2005, nejpříhodnější doba pro další jednání. Jih Spojených států totiž právě zpustošil hurikán Katrina a dokonce i úředníci začínají chápat, že současný stav klimatu si zaslouží nový pohled. „Copak dům, jehož chod stojí obyvatele asi 40 dolarů ročně a je zcela soběstačný, není cestou, jak zastavit současnou energetickou a klimatickou krizi?“ ptá se Reynolds zákonodárců. Stojí proti němu ovšem silný protivník.

Energetická a stavební lobby patří tradičně k jedněm z nejsilnějších. Je jasné, že jej právě stavební a energetické firmy těžko podpoří. Nakonec se Michaelu Reynoldsovi podařilo, alespoň částečně, zvítězit. Má zpátky svoji licenci, staví další a další zemědomy, jezdí na přednášková turné a dá se říct, že slaví úspěch. Sám ovšem nadšení při otázce na stav životního prostředí a klimatu planety poněkud popírá pesimistickou větou: „Už teď je pozdě!“

Michael Reynolds jako filmový hrdina

Michael Reynolds

Michael Reynolds je opravdu nesmírně charismatická a zajímavá postava. Toho si nemohli nevšimnout filmaři. V červnu letošního roku tak do kin vtrhl dokument režiséra Olivera Hodgeho – Garbage Warrior, v Česku uváděný pod názvem Architekt odpadu. Optikou Reynoldsova obdivovatele sledujeme celý souboj architekta s úřední mašinerií, jeho cestu do Asie, vyslechneme si spoustu názorů tohoto samorosta, nakoukneme do jeho nejintimnějšího soukromí a zjistíme, jak vlastně takový zemědům vzniká.

Není to klasický dokument, kde se mluvící hlavy střídají s jinými mluvícími hlavami. Film je dynamický, bez debat, dobře a zábavně natočený, chvílemi až s mrazivým pesimismem, který z hlavního hrdiny v jistých okamžicích přímo prýští. Tyto okamžiky jsou ovšem vzápětí vystřídány pravým opakem, scénami, ve kterých lidé, kteří věří tomu, co dělají, vydávají všechny síly a energii, aby přesvědčili úřady i svět kolem sebe, že jejich ideje mají smysl. Tento film můžete vidět i u nás. Reynolds ukazuje, jak si postavit dům z věcí, které byly dosud považovány za nepotřebný bordel.

Reynoldsovy domy českýma očima

Robert Junek (*1977) se narodil v Praze, v České republice vystudoval architekturu. V roce 2004 odjel do USA, kde nyní pracuje a studuje. Jako možná jediný Čech navštívil komunitu v poušti Nového Mexika, kde žije a staví Michael Reynolds. Jak se dívá náš architekt na práci svého zkušenějšího kolegy?

  • Jak jste se dostal do Taosu do komunity Michaela Reynoldse?

To byla zásluha mého spolužáka a kamaráda Mika. On je až fanatický ekologista. Reynolds byl vždycky jeho vzorem. Takže mě v létě roku 2007 přesvědčil, abych s ním vyrazil do Nového Mexika. Tehdy snad ještě Reynolds stále neměl zpátky svoji licenci, takže žádné nové stavby nevznikaly. Dokonce prý někdo na úřadě hrozil, že ty, co stojí, se musí zbourat. Naštěstí tenhle nesmysl neprošel.

  • Jak se vy osobně díváte na zemědomy?

Když jsem se tenkrát nechal od Mika přemluvit a do Taosu vyrazil, byl jsem spíše skeptický. Mám rád moderní architekturu, sklo, beton a takové ty věci. Baráky z plechovek od piva mě příliš nezajímaly. Náš pobyt v Taosu se nakonec protáhl na týden a musím říct, že během toho týdne jsem se stal Reynoldsovým obdivovatelem. Ono to totiž opravdu funguje! Ten dům není napojen na žádné rozvodné sítě, a přesto se v něm svítí, hraje tam televize, je tam příjemná teplota, z kohoutku teče voda atd. Nejspíš se ze mě nikdy nestane ekologický fanatik, mám rád města a plánuji se přestěhovat do New Yorku, protože právě tohle město je prostředí, ve kterém chci žít.

  • Vy jste se setkal s Reynoldsem osobně?

To bohužel ne, v době, kdy jsme tam byli, on zrovna někde přesvědčoval úředníky o své pravdě. Potkal jsem ale několik jeho spolupracovníků a podle toho, co jsem se od nich dozvěděl, to musí být nesmírně charismatický člověk.

  • Mají zemědomy budoucnost?

Zemědomy svou budoucnost určitě mají. Nemyslím si, že by se začaly v příštích několika letech stavět masově, přece jenom je to něco natolik odlišného od současného trendu, že nečekám nějaký masový úspěch. Ale za pár let, kdoví. Stavebního materiálu je všude kolem spousta. Předpokládám, že velký boom podobných domů by mohl nastat třeba právě v Asii, kde Reynolds slavil úspěch. Bohužel se ale obávám, že právě v těchto koutech světa se ze sofistikovaného návrhu soběstačného domu stane spíše možnost, jak mohou získat střechu nad hlavou ti úplně nejchudší.

Líbilo by se vám žít v domě z odpadků? Hlasovat v anketě můžete zde

Nejčtenější