Loď lovců pirátů

ZDENĚK ODEHNAL  |  Technika
Systém pro vypouštění plavidel a jejich vyzdvihování na palubu, Startovací plocha (1030 m3) pro vrtulníky H-60 nebo H-53, Přepravní moduly, Hangáry (351 m3) pro vrtulníky H-60, Integrovaný systém spojení se strategickým velitelstvím, 57mm dělo

Americké námořnictvo (US Navy) je schopno vyslat do kritických míst prakticky kdekoli na zeměkouli svá operační uskupení s mateřskými letadlovými nosiči a jejich ochranným doprovodem. Mnoho úkolů ale mohou plnit menší a podstatně levnější plavidla, která budou na rozdíl od letadlových lodí či křižníků schopna operovat i v mělkých pobřežních vodách a zároveň držet při plavbě do místa krize tempo s operačním uskupením.

Tato teze, kterou propagovali v druhé polovině devadesátých let admirálové Arthur K. Cebrowski a Donald L. Pilling, se nakonec v listopadu 2001 stala součástí nové koncepce Total Force Battle Network amerického námořnictva. Pro její uskutečnění byl založen program LCS a do výběrového řízení na jeho nová plavidla se přihlásilo šest amerických loděnic.

Pentagon ve spolupráci s představiteli US Navy pak vybral počátkem února 2003 pro realizaci návrhy tří účastníků: týmů pod vedením korporací Lockheed Martin, General Dynamics a Raytheon. Koncem května o rok později byl jejich počet zredukován na první dva. Pentagon dále rozhodl o tom, že v rámci první dávky (tzv. Flight 1) oba soupeřící týmy, Lockheed Martin a General Dynamics, zhmotní své návrhy ve dvou exemplářích.

Jejich důkladné porovnávací zkoušky pak určí, který typ plavidla LCS se bude stavět sériově. Americké námořnictvo si hodlá pořídit až 55 těchto lodí. Později se dávka Flight 1 „smrskla“ vlivem škrtů ve vojenském rozpočtu Pentagonu a také pro rostoucí finanční náročnost vývoje na pouze jedno plavidlo od každého týmu.

Nicméně firma Lockheed Martin získala na sklonku letošního března kontrakt na stavbu druhé lodi, tedy LCS-3. Úvodní specifikace plavidel LCS spatřily světlo světa v polovině listopadu 2002. Stanovily se v nich například minimální rychlost 40 uzlů (74 km/h), největší ponor 6 metrů a počet členů posádky maximálně 75 mužů. Ještě důležitější však byl požadavek víceúčelovosti těchto lodí.

Mají primárně sloužit k boji s hladinovými plavidly, především s malými a rychlými útočnými čluny nepřítele, lhostejno zda pirátů, teroristů nebo pravidelných sil „zlobivého“ státu. Dále se od nových lodí očekává vyhledávání a ničení ponorek i odminování. Lodě LCS dostanou takovou výbavu a výzbroj, která jim umožní průzkum pobřežních vod protivníka i palebně a logisticky podporovat vlastní vyloďovací síly včetně speciálních jednotek. US Navy je považuje za doplněk tzv. rodiny plavidel nové generace DD(X).

Že LCS není žádný drobeček, ukazuje tato fotografie, kde jsou také dobře vidět její tři trupy.

Zapoj a bojuj

Americké námořnictvo si dále vymínilo, že lodě LCS budou maximálně modulární. Modulárnost se uplatňuje především v účelové výbavě. Plavidla jsou konkrétně opatřena specializovanými moduly v kontejnerech například pro boj s loděmi nebo ponorkami, likvidaci min či pro raketovou protivzdušnou obranu. Přičemž konverze nemá podle požadavků US Navy zabrat více než den.

Ani připojení kontejnerů do palubní sítě nečiní problémy díky zásadě Plug and Fight, tedy v překladu zapoj a bojuj. Mimochodem, tato sofistikovaná koncepce se již uplatnila u lodí třídy Flyvefisken, stavěných pro dánské námořnictvo a nahrazujících hned tři druhy plavidel: hlídková, torpédová a minolovná. Nástavby a podpalubí lodí LCS pojmou až dvacet specializovaných modulů v kontejnerech.

Patří mezi ně také dva moduly s vrtulníkem MH- 60 Seahawk či trojicí průzkumných bezpilotních vzdušných létajících prostředků MQ-8B Fire Scout. Seahawk bude podle aktuální potřeby k dispozici v protiponorkové verzi MH-60S nebo MH- 60R pro boj s hladinovými plavidly.

Pro vzlety a přistání vrtulníků a bezpilotních prostředků disponují plavidla LCS poměrně velkou letovou palubou na zádi. Další pozoruhodností jsou moduly s průzkumnými bezposádkovými čluny Spartan Scout, které mají být později vyzbrojeny řízenými raketami Hellfire a Javelin. Základní výzbroj plavidel LCS tvoří rychlopalný kanon Mk 110 ráže 57 mm v otočné věži na přídi a 7,62mm kulomety M240 i protivzdušný systém RAM (Rolling Airframe Missile) s řízenou raketou RIM-116 o dosahu 8 km v nástavbě.

Svoboda…

Jako první se začalo rodit plavidlo týmu Lockheed Martin, do kterého se kromě této vedoucí korporace řadí například evropské loděnice Blohm and Voss a Izar. Loď dostala 9. května 2005 označení LCS-1 a jméno Freedom (Svoboda), přičemž její stavba začala v loděnicích Marinette Marine v Marinette (stát Wisconsin) 2. června téhož roku. Spuštění na vodu s tradičním křtem se uskutečnilo 23. září 2006 a loni 18. listopadu bylo plavidlo předáno US Navy, kde oficiálně vstoupilo do služby 8. listopadu.

Návrh trupu LCS-1 o délce více než 115 metrů a výtlaku 2500 tun vyhlíží na první pohled konvenčně. Pod hladinou se však skrývá koncepce „semi-planing monohull“, která plavidlu uděluje vlastnosti vodního kluzáku. Průřez trupem od přídě k zádi se totiž mění z úzkého do naopak velmi otevřeného písmene V. Loď Freedom tak dokáže s kompletní specializovanou výbavou dosahovat rychlosti 45 uzlů (83 km/h), na čemž se samozřejmě podílí výkonný pohonný systém CODAG (Combined Diesel and Gas).

Konkrétně sestává z dvojice vznětových motorů Fairbanks Morse Colt-Pielstick PA6B STC a dvou plynových turbín Rolls-Royce MT30 o celkovém výkonu 84 960 kW (114 040 k). Diesely pohánějí loď při plavbě na dlouhou vzdálenost, turbíny se spouštějí při bojové operaci. Plavidlo Freedom nemá klasické lodní vrtule, nýbrž čtyři vodní trysky KaMeWa, z nichž ty krajní se vyznačují vektorováním tahu.

…a Nezávislost

Druhý příspěvek do programu LCS, USS Independence (Nezávislost) LCS-2 s délkou 127 metrů a výtlakem 2784 tun, má odvážnější koncepci trimaranu. Na ni se totiž dlouhodobě specializuje člen týmu korporace General Dynamics, australské loděnice Austal. Doplňme, že mezi kooperanty dále figurují například firmy BAE Systems, L-3 Communications Marine Systems či Northrop Grumman Electronic Systems.

Aplikace trupu ve tvaru trimaranu a pohonné soustavy CODAG s dvojicemi dieselů a turbín, propojených se čtyřmi vektorovatelnými vodními tryskami Azimuth, přinesla ovoce: rychlost 50 uzlů (93 km/h) a obratnost. Loď Independence se dále může pyšnit velkými prostorami o celkovém objemu 11 000 m3, což umožňuje naložit specializované kontejnery pro dvě mise najednou nebo přepravovat kolová obrněná vozidla Stryker.

Další výhodou této lodi je velká letová paluba, ze které může operovat dokonce těžký vrtulník CH-53E. Australský partner týmu General Dynamics vybudoval své pobočné loděnice Austal USA v Mobile a právě tam byla 19. ledna 2006 zahájena stavba lodi LCS-2. Její spuštění na vodu proběhlo loni 29. dubna, křest pak 4. října. Americké námořnictvo mělo původně převzít Independence pro zkoušky do konce roku 2008, ale zatím se tak nestalo.

Experimentální předchůdce

K ověření technologií pro plavidla LCS spatřila světlo světa loď LSC(X) či X-Craft, známá též jako Sea Fighter FSF-1. Vznikla na zakázku výzkumného úřadu ONR (Office of Naval Research) amerického námořnictva v korporaci Titan, se kterou spolupracovala britská konstrukční kancelář Nigel Gee (návrh plavidla) a loděnice Nichols Bros. (produkce trupových dílů).

Sea Fighter má katamaránovou, tedy dvoutrupou koncepci FSF (Fast Sea Frame) a pohon CODOG (Combined Diesel or Gas Turbine) se dvěma plynovými turbínami General Electric LM2500 a vznětovými motory MTU 16V 595 TE90 se čtyřmi vodními tryskami KaMeWa. Díky tomu dosahuje rychlosti až 50 uzlů (93 km/h). Plavidlo zahájilo zkoušky během dubna 2005 a ukázalo se natolik zdařilým, že je americké námořnictvo zařadilo do operační služby.

Sea Fighter FSF-1

Nejčtenější