Létající tygři

MICHAL HAMŠÍK  |  Technika
Vstupy vzduchu s charakteristikou DSI (Diverterless Supersonic Inlet), které zabraňují nasátí
mezní vrstvy vzduchu při nadzvukovém letu. Řízení: 4x jištěný systém fly- by-wire, 2x jištěná
hydraulika.

Pákistán? To je zapadákov vedle Indie, řekne si mnohý „informovaný“ našinec. Že tam vyvíjejí vlastní nadzvukovou stíhačku, nečeká. Asie je kontinent kontrastů a technologie je v mnoha zemích mnohem dále než u nás.

Vlastní bojové letadlo mají jen rozvinuté země. Rádi se mezi ně s nástupci Albatrosu počítáme a také rádi šmahem prohlásíme některé státy Asie za zaostalé. Opak je ale pravdou. O bojových letounech z Íránu, Číny, Indie či Japonska jsme už psali; kupodivu nejen tyto státy, kam se většina Čechů bojí jen podívat, mají mnohem dokonalejší letadla než my.

Jih proti Severu

Jednu dobu se zdálo, že výrobky s označením „Made in Korea“ zaplaví svět. Korejskému tygrovi nakonec trochu došel dech a nechal se v mnoha disciplínách předběhnout čínským drakem, ale přesto zůstává Korea ekonomicky vyspělým státem se silnou výrobní základnou. Ale jsou zde schopni kromě spotřebního zboží produkovat i výrobky na vrcholu technologického ledovce? Mezi takové nepochybně patří nejmodernější bojové letouny. Korea v minulosti musela několikrát bojovat o nezávislost se svými sousedy, zejména Čínou a Japonskem, sama ovšem občas měla velmocenské ambice. Dnes má Korejská republika kontroverzní vztah především ke svému severnímu sousedovi, tedy KLDR, podobný nedávnému vztahu mezi NSR a NDR. Na jedné straně hrozí nebezpečí, na straně druhé jde o „bratry“ jedné krve, kteří se možná v budoucnu opět sjednotí.

Zlatý orel startuje

Z více důvodů každopádně Jižní Korea udržuje poměrně početné ozbrojené síly, mezi nimiž hraje významnou roli i letectvo. To bývá na mezinárodním poli označováno anglickou zkratkou ROKAF (Republic of Korea Air Force) a v současnosti disponuje asi 700 letouny, převážně americké provenience. Ne všechny jsou ovšem bojeschopné. Letectvo vlastní i stroje ruské, britské aj., a také několik letounů domácích. Jsou to výrobky firmy KAI (Korea Aerospace Industries) a prozatím se jedná o letadla cvičná a lehká bitevní (KT-1 Ungbi a T/A-50). Korejci jsou sice na svůj T/A-50 (též FA-50) Golden Eagle velmi hrdí, jde však o cvičný nadzvukový a lehký bitevní letoun odvozený od F-16. Práce na něm zastřešoval americký Lockheed Martin, který rovněž poskytl klíčové systémy a technologie, o autonomním nezávislém vývoji proto nemůže být řeč. Je to nicméně zajímavý stroj, který Korejcům přinesl mnoho zkušeností.

Projekt pro budoucnost

V současné době Jižní Korea v rámci programu F-X posiluje své letectvo nákupem čtyřiceti strojů F-15K Slam Eagle a 170 dalších F-16K. Počet domácích T/A-50 má dosáhnout 94 kusů. Během výběru letounů dostala sice nejlepší hodnocení francouzská stíhačka Rafale, ale vzhledem k silnému americkému tlaku nakonec Korejci kývli na F-15. Zároveň ovšem v Koreji sílí snaha zbavit se závislosti na USA a jít cestou vlastního vývoje. Proto se rozběhl program KFX, což má být budoucí korejský stíhací letoun. Prezident Kim Dae-jung slavnostně oznámil zahájení jeho vývoje v březnu 2001. Problém však je, že Korejci zatím nemají žádný konkrétnější koncept. ROKAF (letectvo) sice vzneslo požadavek na dvoumotorový stroj s vnitřní pumovnicí a schopnostmi stealth, což je ale charakteristika dosti vágní.

Prodám stíhačku, zn. „Made in Korea“

Korea Aerospace Industries proto vyhodnocuje dvě základní koncepce, označované pracovně KFX-101 a KFX-201. Výrobce tvrdí, že KFX bude zařazen do výzbroje kolem roku 2020. Mezitím se Boeing nabídl, že je ochoten Korejcům transferovat některé technologie. Zájem na spolupráci vyjádřily rovněž evropské zbrojovky SAAB/BAE Systems, Alenia Aeronautica, EADS a další. Celý záměr ovšem zůstává obestřen nejistotou a pochybami, a to nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě. Když pomineme výše zmíněný T/A-50, Korejci nemají žádné zkušenosti s vývojem bojových letounů, takže proklamace o stíhačce 5. generace vzbuzují mnohdy spíše rozpaky.

Rovněž rozpočet na tento projekt je ze západního pohledu příliš nízký. Navíc Korea se stále nevymanila z amerického vlivu a USA se netají snahou prodat jí v budoucnu své F-35. Ale nepředbíhejme a nepodceňujme. Kdyby před pár lety někdo tvrdil, že Čína začne sériově vyrábět vlastní moderní a kvalitní stíhačku „čtyřiapůlté“ generace, vyvolal by u většiny leteckých „odborníků“ v lepším případě pobavený škleb. Dnes při pohledu na stroj J-10 těmto lidem zamrzl úsměv na rtech. Třeba se stejně „vybarví“ i Korejci, ačkoli v tomto případě je to přece jen méně pravděpodobné. Nejschůdnějším řešením by pro ně zatím byla spolupráce se zkušeným strategickým partnerem.

Ve stínu draka

V podobné – byť vzdáleně – situaci se nachází i Tchaj-wan, oficiálně zvaný Čínská republika (Republic of China, ROC). Ostrovní země plná Číňanů, snažících se o nezávislost na kontinentální Číně (Čínská lidová republika), se kterou mají neustálé slovní přestřelky. Přesto se nezdá reálné, že by mezi oběma státy skutečně došlo k válce, dokonce ani budoucí sjednocení není vyloučeno. To ale nebrání ani jednomu z „kohoutů“ ve zbrojení. Tchaj- wan je intenzivně podporován Spojenými státy, které mu také přes protesty Číny dodávají vojenskou techniku.

Naopak Tchajwanci a Američané protestují vždy, když Čína nakoupí nějaké zbraně od Ruska nebo provede vojenské cvičení poblíž Tchaj- wanu. I na Tchaj-wanu však museli v důsledku politických tahanic a kolísavé přízně USA vytvořit vlastní stíhací letoun v rámci programu IDF (Indigenous Defence Fighter čili Tuzemský obranný stíhač). Došlo k tomu poté, co americká vláda zablokovala slibně se vyvíjející jednání o prodeji strojů Northrop F-20 a General Dynamics F-16. Protože však vlastní zkušenosti v této oblasti byly mizivé, obrátili se Tchajwanci na pomoc k americkým a částečně i k britským a jiným evropským firmám.

Tchajwanská skládačka

Výsledkem společného vývoje, započatého roku 1982, je letoun AIDC F-CK-1 Ching- kuo. Velmi zjednodušeně řečeno, jedná se o stroj F-16, avšak se dvěma motory, sáním podle vzoru F-18 a s přední částí z F-20 Tigershark. Vznikl tak zcela nový letoun, který však i přes značné odlišnosti svůj původ v F-16 nezapře. Je zajímavé, že ačkoli má oproti svému vzoru dva motory, jejich celkový výkon je menší, než má jediný motor F-16. Není tomu však proto, že by snad Tchajwanci výkonnější nechtěli, ale protože jim Američané v době vzniku stroje odmítli modernější a silnější motory prodat, aby příliš nedráždili Čínu.

Letadlo s nepřejícím osudem?

Vývojový program byl navíc hned na začátku postižen nemilou příhodou, když první prototyp lehce havaroval při přistání v říjnu 1989, přímo před očima prezidenta Lee Teng-huie a zástupců médií. Rovněž rostoucí náklady, které se vyšplhaly na pětinásobek původního rozpočtu a měly za následek omezení počtu vyráběných kusů z 250 na 130, k dobré reputaci příliš nepřispěly. Obecně jde nicméně o docela povedené letadlo, kterému by nejvíce prospěly silnější motory. F-CK-1 Ching- kuo je tedy dítětem vzniklým na základě sňatku z rozumu, možná nemilovaným, ale z pohledu Tchaj-wanu a jeho leteckého vývoje nutným. Kromě základní varianty F-CK-1A a dvoumístné F-CK-1B byly nedávno představeny modernizované F-CK-1C/D. Prototypy vzlétly v letech 2006, respektive 2007, mají vylepšené elektronické systémy včetně hlavního počítače, zesílený trup a podvozek. Nové varianty by měly být zařazeny do služby v roce 2010, pokud se najde dostatek prostředků v rozpočtu.

Tchajwanský AIDC F-CK-1 Ching-kuo nezapře své předchůdce F-16 a F-20.

Souboj na indickém subkontinentu

Indie má poměrně silný letecký průmysl a několik vlastních projektů (viz VTM Science č. 5/2008). Její největší rival Pákistán proto nemůže zůstat pozadu a halasně se chlubí novým stíhacím letounem JF-17 Thunder, vyvinutém ve spolupráci s Čínou, jehož první prototyp vzlétl v roce 2003. Ve skutečnosti většina vývoje proběhla v Číně, kde je znám pod názvem FC-1 Fierce Dragon, ale o tom Pákistánci neradi slyší. Výroba probíhá jak v Číně u společnosti CAC v Čengdu, tak v paňdžábském Pakistan Aeronautical Complexu.

Záměrem tvůrců rozhodně nebylo vytvořit supermoderní sofistikovaný letoun, nýbrž stroj, který by při relativně nízké pořizovací ceně i provozních nákladech pokryl požadavky letectva rozvojových zemí. Čína už má pro vlastní potřebu lepší stíhačky domácí výroby (J-10), takže JF-17 ve svých ozbrojených silách zřejmě nepoužije. Primárním uživatelem tak bude Pákistán, který objednal zatím 150 kusů, přičemž do budoucna jejich počet možná naroste na 300 či více.

Rýsuje se i export do dalších zemí, zatím prosákly zprávy o jednání se Zimbabwe, Ázerbájdžánem a Súdánem. Z uvedeného by se mohlo zdát, že Západ se kvůli JF-17 nemusí nijak strachovat, avšak jde především o peníze – nový letoun je ohrožením pro pozici amerických a západoevropských zbrojovek na trzích rozvojových zemí. Už méně vadí JF-17 Rusům, kteří z něj sami finančně profitují.

Pákistánská pýcha z Číny

Historie programu JF-17 sahá do roku 1986, kdy Čína podepsala s americkou firmou Grumman půlmiliardový (v dolarech) kontrakt na modernizaci stíhaček J-7, což byly v podstatě čínské klony letounů MiG- 21. V roce 1990, po potlačení demonstrací na náměstí Tiananmen, však vztahy obou zemí ochladly a Grumman z projektu vycouval. Číňané v něm poté pokračovali sami, byť ve velmi omezené míře. Nový impulz přišel v 90. letech, kdy se pod sankce USA dostal pro změnu Pákistán. Obě země proto v roce 1999 podepsaly smlouvu o společném vývoji zmíněného letounu, označovaného v Číně FC-1.

To vše za rovnocenné finanční účasti a při technické asistenci ruské konstrukční kanceláře MiG. Tak vznikl projekt víceúčelového bojového letounu, který nakonec s původním strojem MiG-21 nemá vlastně nic společného. Je poháněn ruským motorem Klimov RD- 93 a vybaven čínskou, u exportních verzí však i evropskou avionikou. První dva předsériové stroje byly dodány pákistánskému letectvu z Číny v březnu 2007, se sériovou výrobou v pákistánském městě Kamra se počítalo od roku 2008. Zatím nicméně probíhá pouze „omezená sériová výroba“, což je eufemismus pro skutečnost, že se podařilo smontovat šest kusů. Letos by se však produkce již měla rozjet a postupně dosáhnout 25 až 30 strojů ročně.

Porsche mezi stíhačkami?

JF-17 Thunder je vyzbrojen kanonem ráže 23 mm, kromě toho může být vybaven dalšími zbraněmi pro útoky na vzdušné i pozemní cíle. Celková hmotnost externích podvěsů je zhruba 3,6 tuny. Přístrojové vybavení je poměrně moderní, byť ne zcela špičkové, celokovová konstrukce draku se určitě nedá označit za převratnou. Obecně to není špatný stroj a pro pákistánské letectvo bude představovat krok dopředu, avšak jeho srovnávání se stíhačkami Typhoon či Gripen je poněkud mimo realitu. JF-17 je pákistánským typhoonem asi stejně, jako byla ve své době Škoda 130 Rapid českým Porsche 911…

Pýcha Jižní Koreje - cvičné a lehké útočné nadzvukové letouny T-50 Golden Eagle.

Tchajwanské letectvo

1968 – Ke zkušebnímu letu vzlétl na Tchaj-wanu Pazmany PL-1 Laminar, první licenční kus stejnojmenného amerického lehkého letounu pro základní výcvik. Následně Tchajwanci vyrobili 58 kusů pod názvem AIDC PL- 1B Cheinshou.

1970 – Společnost AIDC smontovala z dílů první americký vrtulník UH-1H. Do roku 1976 jich bylo celkem 118 a AIDC se kromě montáže podílela i na výrobě motorů.

1973 – AIDC započala licenční výrobu stíhaček Northrop F-5E a F-5F, kterých do roku 1986 vyprodukovala celkem 308.

1973 – Do vzduchu se dostal AIDC T-CH-1 Chung Hsing, turbovrtulový cvičný letoun vyráběný sice na Tchaj- wanu, ale odvozený od amerického pístového T-28 Trojan. Bylo vyrobeno 52 strojů

1980 – Vzlet tchaj-wanského AIDC AT-3 Tzu Chung. Tento proudový cvičný letoun (spadající do stejné kategorie jako náš Albatros) byl vyvinut za pomoci americké firmy Northrop. Vývoj začal v roce 1975, v letech 1984 až 1990 dodal výrobce 60 kusů tchaj-wanskému Republic of China Air Force.

1981 – Pákistán získal výhradní výrobní právo na letoun MFI- 17 Supporter (překřtěný na Mushshak), když v předchozích letech několik desítek strojů smontoval. MFI- 17 je původně švédský lehký cvičný letoun. Později byla už v pákistánské režii vyvinuta vylepšená verze MFI- 395 Super Mushshak.

1991 – Vzlet vůbec prvního letounu plně korejské konstrukce, KT-1 Ungbi od společnosti KAI (Korea Aerospace Industries). KT-1 je jednomotorový turbovrtulový letoun, určený pro základní výcvik pilotů. V roce 2000 začaly dodávky sériových strojů domácímu letectvu, které dosud odebralo 85 letadel tohoto typu. Dalších 7 zakoupila Indonésie, probíhají jednání o dodávkách i do jiných zemí.

1995 – Americká firma Bell započala spolu s korejskou Samsung Aerospace Industries společný vývoj vrtulníku Bell 427. Prototyp vzlétl roku 1997, sériová výroba probíhá od roku 2000 (Bell 427 je provozován i v ČR). Trup a držák ocasního rotoru se vyrábějí v Koreji. Samsung se později podílel i na vývoji modelu 429.

Kdo vyhraje Koreu?

Podle kvalifikovaných odhadů mohla Jižní Korea k roku 2005 nasadit v případě vojenského konfliktu 540 bojeschopných letounů. Oproti tomu u Severní Koreje hovoří odhady o 590 strojích. Je to sice o něco více, ovšem jedná se téměř výhradně o letouny zastaralé a nedostatečně vybavené. Navíc zatímco jihokorejští piloti nalétají každý v průměru 170 hodin ročně, severokorejští soudruzi vzhledem k nedostatku prostředků dosahují s bídou 20 hodin. Úroveň jejich schopností je proto nutně nižší.

Myslíte si, že ještě máme šanci předehnat ve vývoji letadel Pákistán? Hlasovat v anketě můžete zde

Nejčtenější