Kvaga: znovuzrození

MICHAL HAMŠÍK  |  Věda
zebra

Když dne 12. srpna 1883 zemřela v amsterodamské zoologické zahradě zebra kvaga, ještě zřejmě nikdo netušil, o jak významnou a zároveň smutnou událost se jedná. Byla totiž posledním mohykánem, posledním představitelem svého druhu. Teprve následně se zjistilo, že ve volné přírodě byla bezohlednými bílými lovci a farmáři vyhubena již zhruba o pět let dříve. Se smrtí posledního jedince v zajetí tak kvaga definitivně zmizela z povrchu zemského. Nebo ne?

Zebry si spojujeme s pruhy, patří zkrátka nerozlučně k sobě. Kvaga však byla jiná – měla pruhovanou jen hlavu a krk, zatímco větší část trupu byla hnědá a nohy bílé. Vypadala zkrátka spíše jako kůň s pruhovanou přední částí těla.Vysvětlení toho, proč mají zebry pruhy, by vydalo na samostatný článek, ke všemu ještě článek plný domněnek.

Neboť, proč si to nepřiznat, nejsme si jisti. Teorie sahají od maskování přes zviditelňování (sic!) a vzájemnou identifikaci až po regulaci teploty a odhánění much. Tím pádem také stoprocentně nevíme, proč kvaga pruhy neměla, respektive je měla jen částečně. Faktem zůstává, že to bylo nádherné zvíře, které před příchodem bělochů brázdilo jih Afriky v milionových stádech. Stačilo však pár desítek let kolonizace, kdy byla po tisících střílena, a kvaga zmizela. Zůstalo nám po ní pouze několik lebek, 23 kůží (většinou ve formě vycpaných zvířat), pár fotografií a kreseb. Smutná bilance nové „civilizace“…

zebra

Ojediněle se objevují zprávy o spatření kvagy ze severu Jihoafrické republiky a především z Namibie. Je proto teoreticky možné, že několik jedinců uniklo zkáze a vytvořilo menší populaci někde na odlehlých pláních, bohužel se však tato domněnka zatím nepotvrdila. Přesto existuje reálná šance, že kvagu znovu spatříme. Jak je to možné? Než se k tomu dostaneme, podívejme se na to, jak se pruhovaní lichokopytníci vůbec rozdělují.

Trable se jmény

Zebry patří mezi koňovité, ale v jejich přesné klasifikaci nikdy nepanovala mezi vědci jistota. Jednotlivá zvířata se totiž vzájemně dosti odlišují a až donedávna bylo těžké určit, co je druh a co pouze poddruh. Postupně se většina odborníků shodla na tom, že existují tři druhy – zebra stepní (dříve Equus burchellii, nyní Equus quagga), zebra horská (Equus zebra) a zebra Grévyho (Equus grevyi), přičemž za čtvrtý vyhynulý druh byla považována zebra kvaga (dříve Equus quagga, nyní Equus quagga quagga). Teprve analýzy DNA potvrdily, že v současnosti skutečně žijí tři druhy zeber (stepní, horská a Grévyho), jejichž dědičná informace se navzájem liší asi stejně, jako DNA kterékoli z nich a koně. Dnes je však relativně běžná jen zebra stepní, zatímco její kolegyně s přízviskem horská a Grévyho jsou ohroženými druhy.Kvaga jako druh zmizela úplně – nejen ze světa, ale zřejmě i z taxonomických tabulek… (viz dále).

zebra

Těžké začátky

Když se německý preparátor Reinhold Rau chystal v roce 1969 opravovat vycpaninu mláděte zebry kvaga v jednom jihoafrickém muzeu, všiml si, že kůže byla nedostatečně vyčiněna a jsou na ní ještě zaschlé kousky podkožního tuku, masa a krve. Rau je pečlivě odstranil a uschoval v naději, že někdy v budoucnu se mohou hodit. Mezitím si kvagu zamiloval a snil o tom, že ji opět přivede k životu. Jako nadšenec do africké přírody zpozoroval, že některé zebry stepní mají méně pruhů než jiné. Domníval se proto, že geny kvagy se do populace běžných zeber stepních dostaly v minulosti náhodným vzájemným křížením. A pokud se vzájemně křížily, kvaga nebyla samostatným druhem, ale jen poddruhem. Tak ho napadlo, že by řízeným křížením a šlechtěním mohl znovu geny „koncentrovat“ a vypěstovat kvagu podobně, jako vznikají nové rasy psů s požadovanými vlastnostmi.

„Jestliže vyhyne druh, je navždy pryč. Ani genetické inženýrství nemůže pomoci, pokud nemáme kompletní genetickou informaci – a to v případě kvagy nemáme,“ tvrdil Rau. „Ale když zmizí poddruh, základní genofond je stále k dispozici a selektivním křížením by mělo jít jej znovu vytvořit. Věřím, že geny kvagy nejsou ztraceny, a že je můžeme znovu získat.“ Když tuto myšlenku poprvé nadnesl vědcům, dočkal se jen výsměchu, v lepším případě skepse.„To je nemožné,“ říkali. „A vůbec, co by o tom nějaký vycpavač mohl vědět…“

DNA promluvila

Rau se však nevzdával a podařilo se mu získat kousíčky masa také z muzea v Mainzu. Počátkem 80. let věda pokročila natolik, že analýzy DNA se staly relativně běžné. Rau proto přesvědčil pracovníky univerzity v Berkeley, aby provedli rozbor zachráněných tkání zebry kvaga. Mimochodem, šlo o vůbec první výzkum DNA vyhynulého živočicha v dějinách vědy. Výsledky, oznámené roku 1984, potvrdily jeho domněnku – kvaga nebyla samostatných druhem, ale jen poddruhem zebry stepní. Tento objev způsobil změny v taxonomické klasifikaci a latinských názvech zeber. Pozdější rozbory (naposledy v roce 2005) tuto skutečnost potvrdily, ačkoli nutno podotknout, že byla zkoumána pouze mitochondriální dědičná informace, neboť jaderná se nedochovala.

Projekt startuje

V roce 1987 zahájil proto Reinhold Rau „Projekt Kvaga“. Začal s několika zebrami získanými z namibijského NP Etosha, které dle něj vykazovaly znaky kvagy (menší počet a hustota pruhů na zadní části těla, pruhy hnědé barvy apod.). Projektu se nicméně nedostalo žádné oficiální podpory a běžel jen díky soukromým darům a práci dobrovolných nadšenců. Rau měl také potíže sehnat vhodné pozemky, a proto své zebry zpočátku „rozstrkal“ na různá místa. Tak se stalo, že část zvířat byla umístěna například na pozemku patřícímu továrně na výbušniny či vedle urychlovače částic, zatímco Rau sháněl všude možně trávu na krmení. Teprve po mnoha letech byl Projekt Kvaga uznán jihoafrickou vládou i mezinárodní vědeckou obcí a Rau dostal k dispozici pozemek i částečnou finanční podporu. Říká se, že projekt inspiroval Michaela Crichtona k napsání známého románu „Jurský park“.

Úspěchy versus odpůrci

První hříbě se narodilo v prosinci 1988 a do dnešního dne jej následovala řada dalších. V současnosti žije už třetí generace potomků, kteří díky selektivnímu křížení skutečně vypadají stále více jako kvaga. Skupina čítající již několik desítek zvířat se navíc jeví velmi životaschopná.Reinhold Rau předpověděl, že první „skutečná“ kvaga se narodí ve čtvrté generaci. Završení svého dlouholetého úsilí se však již bohužel nedočkal. Zemřel 12. února 2006 ve věku 74 let.

S úspěšným postupem projektu kritiků výrazně ubylo, avšak stále se ozývají hlasy tvrdící, že „nový“ živočich jen vypadá jako kvaga, ale ve skutečnosti to kvaga není. Původní tvor se mohl lišit i v jiných ohledech, kromě vzhledu například v chování a přizpůsobení prostředí. Avšak zastánci kontrují, že neexistují důkazy o jiném chování kvagy nebo jakýchkoli dalších odlišnostech. Nakonec, žila ve stejném prostředí jako současná zebra stepní, spásala stejné traviny a měla stejné podmínky pro život, takže není důvod, aby se nějak zásadně odlišovala.

A co budoucnost?

Bohužel už zřejmě nikdy nezjistíme, zda a jak se „originální“ kvaga odlišovala od své nové inkarnace. Kompletní genová informace kvagy se nezachovala, a proto ji také zřejmě nebude možné naklonovat, pomohlo by jen objevení přežívajícího zvířete. Její příběh je v každém případě mementem ukazujícím, jak snadno a rychle může hojně rozšířený živočich zmizet z naší planety kvůli lidské bezohlednosti. Zároveň je však příkladem nezměrné vytrvalosti a úsilí jednoho člověka, díky jehož práci budou možná lidé znovu pozorovat stáda krásných zvířat, vypadajících napůl jako kůň a napůl jako zebra. Tak, jako tomu bylo po tisíce let předtím. Kolik mizejících druhů můžeme zachránit, když se budeme snažit všichni?Nevíme jistě, proč kvaga pruhy neměla. Faktem zůstává, že brázdila jih Afriky v milionových stádech. Reinhold Rau předpověděl, že první „skutečná“ kvaga se narodí ve čtvrté generaci.

REINHOLD RAU

Reinhold Rau

se narodil 7. února 1932 poblíž Frankfurtu, kde také vyrostl. Ve frankfurtském muzeu Senckenberg se naučil preparovat zvířata, ale již roku 1951 přijal místo preparátora v Iziko South African Museum v Kapském Městě. Kouzlu Afriky podlehl a zůstal zde natrvalo. Ačkoli neměl univerzitní vzdělání, postupně se stal uznávaným vědcem. Jeho kolegové na něj vzpomínají jako na skromného až stydlivého, avšak velmi respektovaného a oblíbeného člověka s velkým srdcem, který svou činností navždy změnil život muzea. Svou práci zasvětil africké přírodě, její minulosti, výzkumu a ochraně. Zabýval se například zpracováním a interpretací fosilních nálezů, studoval anatomické detaily zvířat či ekologické aspekty změn životního prostředí. Díky jeho snaze vzniklo také několik nových rezervací. Jeho největším projektem a zároveň celoživotním snem se však stal návrat zebry kvaga. Vždy tvrdil: „Kvaga vyhynula kvůli lidské ignoranci a nenasytnosti, nedošlo k tomu za přirozených okolností. Je proto naší morální povinností tuto chybu napravit.“ Reinhold Rau zemřel 12. února 2006.

Nejčtenější