Křemen klíčem k počítání planet?

redakce  |  Vesmír
Elektronová mračna

Na zoubek magnetarům

Tajemné neuronové hvězdy – magnetary zahalují elektronová mračna. Vědci z Amsterdamské univerzity použili rentgenového kosmického dalekohledu XMM-Newton a gama dalekohledu Integral, aby objasnili dosud tajemné pozadí ještě tajemnějších hvězdných objektů zvaných magnetary.

Magnetary jsou třídou neutronových hvězd, které mají ultrasilné magnetické pole a jsou to nejsilnější magnety ve vesmíru! Dosud je známo jen 15 magnetarů. Jedna ze záhad, které kolem nich panují, se ale týká jejich vyzařování v rentgenové oblasti, proč vůbec v paprscích X září a jak se tyto dvě skupiny od sebe liší? Proto použili astronomové společně sond pozorujících v rentegonvém oboru i oboru tvrdších gama paprsků.

Pozorování pak potvrdila výskyt silných proudů mračen elektronů okolo hvězdy. Rentgenové paprsky tak pravděpodobně vznikají rozptylem světla vyzařující hvězdy na těchto pohybujících se mracích elektronů. Měření rychlosti těchto proudů a jejich hustoty tak propojila dosavadní předpovědi a modely. Spousta dalších otázek však ale ještě zůstává.

Proč se mění Eris?

Trpasličí planeta Eris je nejvzdálenějším planetárním tělesem sluneční soustavy a nyní se navíc nachází v opozici, tedy v bodě nejvzdálenějším od Slunce. Tělesa v takové situaci podstupují nejméně změn, pohyb v opozici je z hlediska změn nejpomalejší vůbec.Jenže spektroskopická pozorování Eris stará dva roky jsou v porovnání s těmi dnešními úplně jiná. Co tedy mění povrch Erise? Nevíme. Ve hře jsou dvě možná vysvětlení. První je prosté, spektroskopické snímky zachycují jinou stranu trpasličí planety. Možné to je, ale nepříliš pravděpodobné vzhledem k tomu, že den na Erisu trvá 26 hodin.

Druhá možnost je exotičtější. Protože v afeliové pozici ve vzdálenosti 100 AU je vliv Slunce malý a změny během dvou roků musí být nepostřehnutelné (oběh trvá Erisu 557 let!), musí existovat nějaký vnitřní proces, který planetu pozměnil. Jedním takovým by mohla být kryovulkanická aktivita. Mohlo by jít například o gejzíry čpavku, vody, metanu nebo dusíku. Vyvržené kryogenické magma by pak na povrchu zmrzlo a přetvořilo by povrch tak, jak jej zaznamenávají nynější spektroskopy.

Extrasolární planeta

Extrasolární planeta „na vlastní oči“

Trpělivost se bohatě vyplatila americkému astronomovi Paulu Kalasovi. Po osmi letech pozorování jedné jasné hvězdy jižní oblohy u ní s pomocí Hubbleova dalekohledu nalezl na optických (!) snímcích extrasolární planetu. Hubble tak poprvé přímo pozoroval extrasolární planetu. Fomalhaut je jasná hvězda jižní oblohy vzdálená 25 světelných let. Okolo hvězdy se nachází pracho- plynový prstenec, který je zevnitř velmi ostře ohraničen. Hvězda se nenachází v centru tohoto prstence, a tak je zde pravděpodobný vliv jiného hmotného tělesa, pravděpodobně extrasolární planety. A skutečně. Ze snímků z roku 2004 a 2006 vyčetl americký astronom Kalas jasný posun jednoho bodu a poprvé tak pozoroval přímo extrasolární planetu – Fomalhaut B. Podle posledních informací je planeta veliká jako Jupiter, obíhá blízko okraje hvězdného disku (115 AU) a sama disponuje prstenci podobnými řídkým prstencům planety Saturn.

Planeta

Křemen klíčem k počítání planet?

V podstatě nenápadný objev může mít dalekosáhlé důsledky v předpovídání počtu a typů planet v extrasolárních planetárních systémech. Na počátku byl nedávný objev Spitzerova dalekohledu u blízkých protoplanetárních disků. Dalekohled v těchto planetárních systémech objevil křemenné krystaly ve formě krystobalitu a tridymitu. Tedy křemen modifi kovaný vysokou teplotou nebo tlakem.

Když se tým astronomů zaměřil na některé nejbližší planetární systémy, zjistil, že se v nich vyskytuje mnoho křemičitých krystalů. Krystaly tohoto typu se tvoří za vysoké teploty. Jenže teplota, potřebná pro jejich vznik (více než 1200 °C) se v takových planetárních systémech nevyskytuje. Nejpravděpodobnější vysvětlení tak vědcům přijde v podobě existence šokových vln.

A tam, kde v důsledku šokových vln dojde ke vzniku krystalických struktur, je větší pravděpodobnost formování planet. Takže pokud by se podařilo potvrdit tuto hypotézu a najít mechanismus, jak proměřit jednotlivé zastoupení krystalů v protoplanetárních discích, bude jen krůček k dalším kandidátům na extrasolární planety.

Nejčtenější