Kantaridin nebezpečná viagra středověku

Peter Heneberg  |  Historie
Kantaridin nebezpečná viagra středověku

Markýz de Sade. Vynálezce sexuální zvrhlosti, filozof, ateista a hédonik zvěčněný v díle prokletých básníků, Paula Verlaina a Guillauma Apollinaira. Muž, od jehož jména je odvozen pojem sadismus. Kromě jiného tento šlechtic žijící v letech 1740–1814 distribuoval svého času afrodiziakum zvané španělské mušky. Afrodiziaka jsou látky, kterých se užívá ke zvýšení pohlavní výkonnosti vlastní a – poněkud protizákonně – i proto, aby u druhé osoby vzniklo pohlavní podráždění tak, aby snadněji podlehla partnerovu nátlaku. A právě španělské mušky, jedno z nejznámějších afrodiziak, obsahují v titulku zmíněný kantaridin. A jsme zpět u markýze de Sade. Tenhle vypečený šlechtic totiž údajně otrávil několik prostitutek ve svém okolí právě tím, že jim rozdal anýzové bonbony obsahující extrahovaný kantaridin a musel následně načas prchnout z Francie, aby se vyhnul uvěznění a popravě.

Cože jsou to vlastně ony španělské mušky? Paradoxně to žádné mušky nejsou. Jde o hmyz z čeledi majkovitých, konkrétně o puchýřníky lékařské (Lytta vesicatoria) -asi 2 cm dlouhé zářivě zelené brouky vylučující charakteristický myší zápach. Objevují se občas masově na jasanech, šeřících či ptačím zobu, kde se živí jejich listím; napadené stromy již zdaleka zapáchají. Vajíčka kladou do otvorů v zemi a jejich larvy údajně vyhledávají hnízda samotářských včel.

Nejvyšší obsah kantaridinu mívají puchýřníci ve své hemolymfě (obdoba lidské krve) a v pohlavních orgánech; může tvořit až 5 % hmotnosti sušiny brouka. Je přítomen ve všech deseti vývojových stadiích puchýřníků.

Španělské mušky bývaly v rukou komtes a šlechtičen prostředkem rozkoše, nástrojem politického vydírání i zákeřným jedem.vyrušení vylučovat ve formě mléčně zbarvené tekutiny bez ohledu na pohlaví. V dospělosti produkují jed jen samci, kteří jej při kopulaci předávají samici, a ta jej následně přenáší na vajíčka. Jeden každý sameček puchýřníka je schopen vyprodukovat až 17 mg tohoto toxinu.

Kde se vzal?

První popis použití kantaridinu v Evropě se překvapivě datuje až do antických dob. Lékař Pedanius Dioscorides jej v prvním století našeho letopočtu popsal ve svém slavném díle Materia Medica, které bylo následně farmaceuty s povděkem využíváno až do šestnáctého století. Hippokrates kantaridin předepisoval na vodnatelnost. Zmiňuje se o něm i Plinius. Livia, žena Caesara Augusta známého též jako Oktaviánus (žila v letech 58 př. n. l.-29 n. l.), přidávala kantaridin do jídla určeného ostatním členům vládnoucí rodiny, aby stimulovala sexuální harašení použitelné později proti nim. Poté, co byly oběti dostatečně zkompromitovány, začínala je vydírat, vzpurné jedince případně otrávila. Tvrdí se, že tímto způsobem pomohla k cestě na římský trůn svému synu Tiberiovi. Ten již kantaridin k podobným účelům nevyužíval. Své nepřátele shazoval v případě potřeby z vysokého útesu a kantaridin bral pouze pro povzbuzení své sexuální výkonnosti.Kantaridin nebyl však výsadou Evropy, znaly jej jak domorodé kmeny v Africe, tak dávní čínští lékaři.

V Africe je dokumentováno využití prášku z brouků obsahujících kantaridin u jihoafrických národů dnes souhrnně označovaných jako Tswanové neboli Bečuánci. Tento prášek označovaný v jejich jazyce jako „seletsa“ používali a používají jako afrodiziakum (sic!), vyvolávali jím potraty a snažili se jím léčit i některá onemocnění.

V Číně bývají rozdrcená těla čínských puchýřníků prodávána jako „mylabris“, směs používaná již přes dva tisíce let v tradiční čínské medicíně k léčbě rakoviny, vředů a kožních projevů tuberkulózního charakteru. Pro léčbu rakoviny byl kantaridin používán i v Evropě, první pokusy se datují do 19. století. Nicméně počátkem 20. století byl prohlášen za příliš toxický pro vnitřní užití. Jistého užití se kantaridin dočkal v moderní dermatologii.

Komtesy a Borgiové

Ve Francii byly známé používáním kantaridinu komtesa de Montespan a komtesa de Gramont. Snažily se s jeho pomocí dosíci náklonnosti francouzského krále Slunce, Ludvíka XIV. (1638–1715). Poněkud vyššími dávkami pak bojovaly obdivovatelky téhož krále i mezi sebou. Komtesa de Soissons se tak pokusila otrávit kantaridinem svou sokyni Louisu de la Vallire. Bohudík pro ni, přežila. Všechny tři výše zmíněné dámy měly paradoxně jednu jedinou dodavatelku, která však později na své pikle doplatila a před smrtí se (ne)dobrovolně přiznala k podílu na více než šesti stech vraždách. V osmnáctém století dosáhl kantaridin ve Francii vrcholu své popularity a prodával se jako Richelieuovy pastilky. Hořká intenzivní pachuť rozdrcených puchýřníků bývala většinou překrývána různými aromatickými příchutěmi, například anýzem tak jako v případě bonbonů použitých markýzem de Sade v úvodu článku.

Hořká chuť samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost odhalení případného traviče. Zejména Itálie proslula inovací zvanou acqua tofana. Šlo o tekutinu obsahující právě kantaridin, ale postrádající typickou intenzivní hořkou pachuť. Objevitelka této tekutiny, hraběnka Giulia Tofana z Palerma, ji dokonce vyráběla ve velkém a dodávala ženám, které se chtěly zbavit svého manžela. Hraběnka svůj výrobek nedodávala jen v rámci Palerma, ale i do Neapole a Říma, v Římě se jejímu výrobku říkávalo neapolská vodička.

Protože do ní posléze přidávala i arzen, účinek této kombinace byl skutečně smrtící; postačovalo přidat pět kapek do poháru vína a následoval jistý konec života dotyčného během několika hodin. Používáním této tekutiny prosluly zejména rozsáhlé italské šlechtické rody Medicejů a Borgiů.

Co je zač?

Lucrezia Borgia podezřívaná z travičství

Pořád tu mluvíme o kantaridinu. Co to vlastně tedy je? Jde o poměrně jednoduchou chemikálii (C10H12O4, chemickým názvem anhydrid kyseliny 2,3-dimethyl-7– oxabicyklo[2.2.1]heptane-2exo, 3exo-dikarboxylové) bez barvy a zápachu. Poprvé byla izolována již roku 1810 francouzským chemikem Pierrem Robiquetem. Toxicita této chemikálie je velmi vysoká, srovnatelná s kyanidem či strychninem. Průměrná smrtelná dávka je 10–60 mg/ kg u člověka a dokonce jen 1 mg/kg u myši. V přírodě můžeme kantaridin nalézt u řady druhů brouků z čeledi majkovitých (Meloidae) a stehenáčovitých (Oedemeridae); nejznámější je pak právě výskyt u „španělských mušek“ – puchýřníků z čeledi majkovitých. V přírodě existuje i několik derivátů kantaridinu, zejména palasonin a kantaridinimid, známé například rovněž z majkovitých, ale i z pestrokrevečníkovitých (Cleridae) a drabčíkovitých (Staphylinidae) brouků. Kantaridin sám nebyl nikdy nalezen v rostlinách. Nicméně jeho derivát palasonin byl identifi kován například v semenech himálajského stromu z čeledi bobovitých jménem plaso (Butea frondosa). Počátkem 20. století německý chemik F. von Bruchhausen publikoval zprávu popisující chemickou syntézu kantaridinu.

Protože von Bruchhausenem popsané reakce bylo poměrně obtížné dosáhnout, byly později zveřejněny i další postupy vedoucí k úspěšné chemické syntéze kantaridinu. Dříve se kantaridin přijímal zejména ve formě prášku z rozdrcených brouků puchýřníků. Po požití tohoto prášku dochází k vylučování kantaridinu ledvinami do moči. Během močení však kantaridin způsobuje podráždění močopohlavních cest, což vzápětí vede ke svědění a otokům genitálií. V antických dobách bylo toto svědění zaměňováno za sexuální vzrušení a dalo vznik nesčetným zkazkám o afrodiziakálním účinku prášku z rozdrcených puchýřníků. Ve skutečnosti je předmětné svědění spíše následkem vážného zánětu a může být velmi bolestivé a nepříjemné. Velmi podstatným vedlejším efektem bývá těžký zánět ledvin vedoucí až k jejich trvalému poškození. Kantaridin jako takový je vysoce jedovatý a jeho přítomnost v lidském těle může vyústit ve vážné poškození žaludku a střev, někdy i v křeče a kóma. V případě, že poškozený upadne do kómatu, do 24 hodin většinou dochází k jeho úmrtí. Co dělat, pokud se kantaridinem přiotrávíme? Příliš možností není, protijed zatím neexistuje. Při styku s kůží se doporučuje intenzivní čištění zasažené oblasti acetonem, éterem, mýdlem či alkoholem, což napomáhá rozpuštění a naředění kantaridinu. Samozřejmě po takto drastické očistě je nutno kůži důkladně omýt mýdlem a vodou. Pokud je kantaridin užit vnitřně, doporučuje se vypití co největšího množství vody a vyhnutí se tučným jídlům či mléku, protože zvyšují rychlost vstřebávání kantaridinu. Vyvolávání zvracení není doporučováno, protože opakovanou expozicí vážně narušíme sliznici hltanu. Doporučuje se výplach žaludku a podávání aktivního uhlí.

Současnost

Dnes je pro jeho toxické účinky používání kantaridinu ve většině zemí zakázáno. Jsou však stále místa, kde bývá používán pro povzbuzování pohlavních funkcí hospodářských zvířat. Dermatologové dlouhou dobu používali a do jisté míry stále používají kantaridin pro ostraňování bradavic a léčbu moluska. I dnes je možno v některých zemích na lékařský předpis zakoupit 0,7% roztok cantharidinu (například pod komerčním názvem Cantharone). Je určen právě pro léčbu bradavic, které mají být vystaveny účinkům daného roztoku si po 24 hodin. Po 24–72 hodinách se v místě většinou totiž vytvoří bolestivý puchýř, který se zahojí do jednoho až dvou týdnů. Léčba může být opakována až po tři Ta týdny do celkového zmizení bradavice. Mechanismus jeho účinku spočívá v odstranění virem infikované pokožky celkovou destrukcí či tvorbou lokálního zánětu. Druhou z výše zmíněných nemocí, moluskum (molluscum contagiosum), je infekční onemocnění kůže vyvolávané poxviry. Projevuje se bělavými pupínky objevujícími se vesměs v oblasti genitálií a břicha.

Nákaza bez lékařského zásahu může trvat několik měsíců až let; onemocnění je přenosné pohlavním stykem.Jedním ze způsobů léčby je opět podávání kantaridinu.Zajímavostí je, že v USA se směly léky využívající účinků kantaridinu podávat až do roku 1962, kdy jej americká FDA (obdoba našeho Státního úřadu pro kontrolu léčiv) zakázala na základě neposkytnutí dodatečně požadovaných dat o účinnosti této chemikálie. Nicméně kantaridin je stále na recept k dostání například v Kanadě bez toho, že by se objevovaly jakékoli významnější zprávy o otravách touto látkou při jejím kontrolovaném podávání.

Co se týče využití kantaridinu jako afrodiziaka, dnešní prodejci nabízející španělské mušky (často pod názvy „Herbal Spanish Fly“, „Mexican Spanish Fly“ či „Spanish Fly Potions“) již kantaridin z puchýřníků zaměnili za jiné, méně nebezpečné látky. Často je do podobných přípravků přimícháván pepř, paprika, zázvor, chaluhy, výtažek z pupečníku asijského (Centella asiatica) či jiné v podstatě neškodné látky rostlinného původu. Jen německý výrobek „Spanische Fliege“ obsahuje dodnes kantaridin, avšak jde jen o homeopatikum, kantaridin je v něm velmi značně naředěn, čili nemůže způsobit vážnější problémy. I když tedy dnes zakoupenými španělskými muškami nejspíše neotrávíme sebe ani nikoho jiného, minulost tohoto přípravku je skutečně pestrá a budoucnost se zdá být rovněž nadějná – podávání kantaridinu má velmi slibné účinky při léčbě některých druhů rakoviny.

OTRÁVENÝ RYBÁŘ

Poněkud kuriózní je pak případ rybáře, který chtěl v padesátých letech minulého století pomocí kantaridinu lovit ryby. Smíchal v láhvi kantaridin s vodou, a protože nemohl najít uzávěr patřící k láhvi, ucpal její otvor při míchání palcem. Následně se při rybaření do stejného palce píchnul. To způsobilo, že si palec vložil do úst a další otrava kantaridinem byla na světě. K jiné došlo roku 1996, kdy se v Pensylvánii objevila zpráva o otravě čtyř teenagerů, kteří požili nápoj kontaminovaný kantaridinem a určený pro přítelkyni jednoho z nich; všichni postižení naštěstí přežili.

Nebezpečná pomazánka

V severní Africe bylo donedávna rozšířeno užívání užívánV potraviny zvané „dawamesk“. Jde o jakousi pomazánku připravovanou z hašiše, mandlí, pistáciových oříšků, cukru, slupek z pomerančů či tamaryšku, hřebíčku a dalšího koření, které občas zahrnovalo i drcené puchýřníky. Podobně bývala v severní Africe široce rozšířená směs koření zvaná „Ras el hanout“. Jde o směs kuliček černého pepře, semen koriandru, semen kmínu římského, hřebíčku, zeleného kardamomu, skořice, mletého zázvoru, soli, sušených květů, sušeného červeného chilli a muškátových ořechů. Lze si ji v některých specializovaných obchodech koupit i u nás v Česku, používá se s oblibou například k přípravě kuskusu. A právě do tohoto koření byli rozdrcení puchýřníci dříve v malém množství rovněž přidáváni. V poslední době se však od toho ustoupilo, například v Maroku je prodej drcených puchýřníků na tržištích alespoň oficiálně téměř dvacet let zakázán.V USA se směly léky využívající účinků kantaridinu podávat až do roku 1962.

JEDOVATÁ STEHÝNKA

Roku 1893 se v jednom francouzském lékařském časopise objevila zpráva lékaře J. Meyniera o jeho zkušenosti s kantaridinem z dob, kdy sloužil ve francouzské armádě v severním Alžírsku. Meynier píše, že se jednoho dne před jeho domem objevila skupina vojáků s bolestmi břicha, vyschlými sliznicemi, pocitem silné žízně a zároveň s nutkáním na časté, avšak bolestivé močení. Řekneme si, běžné subtropické problémy, jaké dnes zná nejeden z nás po vycestování do tropů či subtropů. Ale Meynier následně poznamenává, že tito muži měli ještě jeden společný znak. Všichni si stěžovali na bolestivou a zároveň dlouhotrvající erekci. Meynier se posléze zabýval tím, jak mohla skupina mužů dostat tyto příznaky. Došel k závěru, že za to mohou žáby. Žáby jsou dodnes francouzskou kulinářskou delikatesou. I tito vojáci si těsně před zaznamenáním prvních potíží pochutnávali na žabích stehýnkách. A kde je kantaridin? Žáby se zkrátka živí hmyzem, který se dostane do jejich blízkosti. Zde v oblasti se právě přemnožili puchýřníci. A protože kantaridin z puchýřníků se poněkud obtížně rozkládá, dostal se v podobě žabích stehýnek z nebohých, puchýřníkům holdujících obojživelníků až na stůl francouzských vojáků. A zbytek již známe. Hraběnka Giulia Tofana z Palerma prodávala extrakt z pochýřníků ženám, které se chtěly zbavit svého manžela.

Hmyzí zloději jedu

A abychom nebyli jen u lidských travičů, bude následovat i jeden příklad ze zvířecí říše. Samci amerických brouků červenáčků (Neopyrochroa fl abellata) vyhledávají kantaridin před spářením se samicí. Nejsou schopni jej sami produkovat, a tak loví puchýřníky, kteří kantaridin sami vyrábějí. Kantaridin na ně působí jako feromon. Pokud jim připravíme jakoukoli návnadu obsahující kantaridin, budou se na ni slétávat z širokého okolí. Jedovatá chemikálie jim nečiní nejmenší problémy, zkonzumují i miligram najednou. Proč to všechno?

Puchyřníky lze stále koupit na afrických tržištích.

Samičky se totiž zajímají jen o samečky krmené kantaridinem. Ty ostatní nechávají bez povšimnutí. Při námluvách sameček červenáčka produkuje ze žlázy umístěné na čele sekret obsahující právě kantaridin. Samička tento sekret nejprve pečlivě prozkoumá, a pokud jej vezme, je svolná k páření. Většina kantaridinu pozřeného samečkem končí v jeho pohlavních orgánech, zejména v přídatných žlázách. Sekret těchto žláz obsahující kantaridin se při páření dostává do samice. jej ukládá do vajíček, která po spáření se samečkem naklade. Ze 70 miligramů přijatého kantaridinu jej sameček při páření dokáže předat až 40 miligramů. Samička pak asi třetinu dokáže předat do svých vajíček. Výsledných 20 mikrogramů kantaridinu v každém vajíčku je více než dostačující na odrazení predátorů. Podobně se o získávání kantaridinu snaží i další druhy hmyzu – například brouci pýchavovníci (Endomychidae) nebo některé mouchy.

Nejčtenější