Kanibalská sarančata

PETR HENEBERG  |  Věda
sarančí nožička

Záhada osmé egyptské rány vyřešena Pohybující se mračna sarančat byla pohromou pro celé civilizace od starověku až po dnešek. Nikdo ale donedávna netušil, že za vznik obrovských hejn mohou jejich ostrá kusadla. Pokud se některý jedinec v hejnu s ostatními pohybovat nechce, je většinou napaden a stává se pro jinou kobylku zdrojem živin.

Budeš-li se zdráhat propustit můj lid, pak na tvé území uvedu zítra kobylky. Přikryjí povrch země, takže nebude možno zemi ani vidět, a sežerou zbytek toho, co vyvázlo, co vám zůstalo po krupobití. Ožerou také všechny stromy, které vám na polích znovu raší. Naplní tvé domy, domy všech tvých služebníků i domy všech Egypťanů. Něco takového neviděli tvoji otcové ani dědové od doby, kdy začali obdělávat půdu, až dodnes.

Nato se Mojžíš obrátil a odešel od faraona… Kobylky přilétly na celou egyptskou zemi a spustily se na celé území Egypta v takovém množství, že tolik kobylek nebylo nikdy předtím ani potom. Přikryly povrch celé země, až se na zemi zatmělo, a sežraly všechny byliny na zemi i všechno ovoce na stromech, co zbylo po krupobití. Na stromech a na polních bylinách po celé egyptské zemi nebylo nic zeleného… Tu Hospodin obrátil vítr a velmi silný mořský vítr odnesl kobylky a prudce je vrhl do Rákosového moře, takže na celém egyptském území nezůstala jediná kobylka.

Útěk před příbuznými

Všichni jsme již někdy slyšeli o hejnech kobylek devastujících veškerou zeleň ve svém dosahu. Ve skutečnosti jde o sarančata, nejčastěji saranče pustinné (Schistocerca gregaria). Výskyt jejich hejn je úzce vázán na počasí, dosud však nebylo jasné, co je oním spouštěcím podnětem, který populaci sarančat vede k tomu, že v jeden okamžik vzlétnou. Ohromná hejna vyluzující zvuky připomínající dešťové vlny se následně stěhují na velké vzdálenosti a likvidují veškerou zeleň ve svém dosahu. Co je k tomu vede? Biolog Iain D. Couzin se svými kolegy letos v květnu přišli s šokující hypotézou.

Sarančata jsou kanibalové!

Dotyčný vědec tvrdí, že sarančata se seskupují v hejnech, aby se chránila před kanibalismem svých větších příbuzných. Proto jsou také tato hejna tak velká, že dokážou sežrat obrovské množství vegetace. Jak se sám objevitel vyjádřil, „nikdo dosud netušil, že kanibalistické interakce jsou přímo zodpovědné za kolektivní přesuny prováděné těmito hejny“. Jeho objev zároveň vysvětluje, proč odděleně vždy přilétají hejna nedospělých jedinců a skupiny starších sarančat, které je mimochodem údajně těžší zabít.

Okousána zaživa

Již před časem bylo zjištěno, že než vzlétnou, musí sarančata na zemi nejprve dosáhnout určité početnosti na danou jednotku plochy. To způsobuje, že mají četné kontakty se svými sousedy. Jakmile k tomu dojde, začnou se pohybovat směrem vpřed. Jak ale je tento pohyb stimulován?

Proč je třeba kontaktu se sousedními jedinci? Je to jen v jejich vzájemné komunikaci, pošťuchují se, anebo si snad ubližují? Velmi zajímavá data přišla nedávno z výzkumu jiného druhu, kobylky Anabrus simplex vyskytující se v USA. Zvýšené množství pohybů je u tohoto druhu stimulováno potřebou nalézt nedostatkové živiny – proteiny a sůl – kanibalismus v migrujících hejnech je řešením této potřeby. Pokud se některý jedinec v hejnu s ostatními pohybovat nechce, je většinou napaden a stává se pro jinou kobylku zdrojem živin. Kanibalismus v jejich hejnech je velmi rozšířený a je běžnou potravní strategií. Dokonce se dnes myslí, že je hlavní příčinou úmrtnosti jednotlivých kobylek v jejich hejnech. Ale zpět ke stěhovavým sarančím. Jak zjistit, zda tedy kanibalismus je, či není tím pravým spouštěcím podnětem pro pohyb hejna sarančat? Odpovědí bylo experimentální přerušení nervů vedoucích z jejich zadečku. Sarančata po tomto zákroku byla nadále živá, schopná stejných pohybů jako jejich nepozměnění příbuzní. Jen ve své zadní části těla neměla žádný cit. U normálních sarančat zvýšení jejich hustoty na dané jednotce plochy velmi rychle zvýšilo jejich ochotu ke koordinovanému pohybu vpřed.

U sarančat s necitlivými zadečky tomu bylo jinak. Jejich rychlost byla i v hejnu téměř k nerozeznání od rychlosti, jíž se běžně pohybovala, pokud byla o samotě či v méně hustých hejnech. Víme tedy, že sarančata s inervovanými zadečky se s hejnem nepohybují. Ale z toho pořád není jasné, zda nebudou spouštěcím signálem třeba pouhé doteky ostatních sarančat, anebo zda jde skutečně o kanibalismus. Pokud se však podíváme, jak zmíněná inervovaná sarančata dopadla, je to jednoznačné. Počet poškození sarančat jejich příbuznými, tj. poměrně drastické uhryzání nejrůznějších částí těla, se u inervovaných jedinců výrazně zvýšil. Dokonce až na šestinásobek oproti kontrolním sarančatům.

Stěhovavá sarančata v Evropě

Ač si nejspíš nikdo z nás nepamatuje výskyt významnějšího hejna stěhovavých sarančat na území ČR, ještě v relativně nedávné minulosti tomu bývalo jinak. K jedné z největších, velmi dobře dokumentovaných invazí, došlo roku 1749. Koncem srpna toho roku přiletělo podle dobových pramenů velké hejno kobylek na okraj Prahy; zprávy o masivním výskytu stěhovavých sarančat se objevovaly z nejrůznějších míst celé země. Začátkem října došlo k příletu dalšího velmi početného hejna k Českým Budějovicím. Jejich obyvatelé pod dojmem nevídané přírodní katastrofy začali zvonit na zvony. Tamní měšťané následně ve spolupráci s četnictvem a armádou zorganizovali přistavení osmi děl a pomocí výstřelů se sarančata pokoušeli zahnat. Ta, která seděla v korunách stromů, zaháněli dokonce zapalováním otepí slámy pod jednotlivými kmeny. Pokud se podíváme na přítomnost hejn stěhovavých sarančat v kontextu celé Evropy, zpětně až do středověku neexistuje jediné století, ve kterém by chyběl záznam o ničivých hejnech sarančat přinejmenším alespoň v některé z jihoevropských zemí.

Časté jsou ale překvapivě i záznamy z Polska, Německa, Rakouska, Maďarska aj. Kupodivu zdaleka ne vždy docházelo k invazím z jižního směru. Hejna sarančat se vesměs šířila z dnešního severního Turecka do maďarského Podunají a odtud všemi směry. Zajímavé z hlediska svého průběhu byly některé invaze do Itálie, kdy sarančata táhla údolím Dunaje z Maďarska až k Pasovu, kde podél Innu vystoupala do Alp a následně se dostala přes Brennerský průsmyk a údolím tyrolské řeky Adiže až k Jadranu. Nejsou žádné zprávy o tom, že by ale hejna sarančat přelétala do střední Evropy z Afriky či z Iberského poloostrova.

Invaze dnes

hejno sarančat

Invaze sarančat jsou dodnes velmi vážným problémem zejména v zemích Maghrebu, Blízkého východu a jihovýchodní Asie. V mezidobích bývá výskyt sarančat omezen jen na pouštní a polopouštní oblasti s množstvím dešťových srážek nepřesahujícím 200 mm ročně. Toto území má rozlohu přibližně šestnáct milionů kilometrů čtverečních v třiceti státech. Během invazí však jejich hejna nezřídka pokrývají území až 29 milionů čtverečních kilometrů na části nebo celém území až 60 států. Pro lepší představu, jde o 20 % celkové plochy souše na Zemi. Hejna sarančat se vesměs pohybují rychlostí 16–19 kilometrů za hodinu v závislosti na směru a síle větru. Denně mohou urazit pět, ale také 130 kilometrů.

Čas od času ale překonávají i dlouhé vzdálenosti – častá jsou pozorování přeletů Rudého moře, které má napříč cca 300 km. Roku 1954 byl zaznamenán dokonce přelet hejna ze severozápadní Afriky do Británie a roku 1988 ze západní Afriky do Karibiku – v tomto případě jde o téměř neuvěřitelnou vzdálenost 5000 km. Trvalo jim to deset dní. Za normálních okolností jejich pohyb samozřejmě není takto dlouhý ani rychlý. Sarančata žijící jednotlivě přelétají vesměs v noci, zatímco hejna se přesunují ve dne. Hustota sarančat v hejnech bývá odhadována na 40 až 80 milionů jedinců na kilometr čtvereční, přičemž jednotlivá hejna pokrývají až několik set kilometrů čtverečních. Pokud je potrava k dispozici, saranče je schopno sežrat denně přibližně tolik, co samo váží. Kanibalismus jako motivace k pohybu u tohoto jinak jednoznačně býložravého hmyzu nebyla vůbec očekávána. Uvidíme, zda se v budoucnu podaří tohoto objevu využít při předpovídání a prevenci výskytu jeho invazních hejn.

Přikryly povrch celé země, až se na zemi zatmělo, a sežraly všechny byliny na zemi i všechno ovoce na stromech, co zbylo po krupobití. Jak si sarančata hledají své partnery? Každé zvíře má svůj specifi cký neopakovatelný rituál vyhledávání a dobývání partnera. Jak je to s hledáním partnera u sarančat? Potenciální partnery u nich vyhledávají aktivně obě pohlaví, nicméně samečci jsou v této aktivitě výrazně agresivnější. Velmi intenzivně odpovídají na čichové podněty. Pokud zároveň mají možnost dotyčného potenciálního nápadníka vidět, je reakce o to bouřlivější. Sexuálně motivované chování je dále posilováno přítomností v rozsáhlejším hejnu. V něm samečci dále pokračují ve vyhledávání samiček – nablízko se orientují hlavně zrakem, zatímco vyhledávací pudy samiček jsou nalezením hejna uspokojeny a dále jsou spíše pasivní. Zdá se, že tedy hledání partnera by mohlo být jedním z motivů, proč jsou zakládány první skupiny stěhovavých sarančat, ze kterých posléze vznikají obrovská hejna, kterým saranče pustinné vděčí za svou nevalnou pověst. Neexistuje jediné století, ve kterém by chyběl záznam o ničivých hejnech sarančat přinejmenším alespoň v některé z jihoevropských zemí.

Nejčtenější