Jan Žižka ve službách anglického krále

VLADIMÍR ŠTÍPEK  |  Historie
Jan Žižka

V životě Jana Žižky z Trocnova je dodnes prázdné místo. Nevíme, kde získal své taktické znalosti, ani to kdy skutečně poprvé připadl na myšlenku vozové hradby.

„Na jednu anglickou hlavu připadá dvacet francouzských. Máte co zítra usekávat a já vám půjdu příkladem,“ promluvil ke svému vojsku anglický král Jindřich V. Alespoň tak to viděl o téměř dvě stě let později William Shakespeare. Skutečnost si dramaticky přibarvil, ale Jindřich V. pravděpodobně v podobném duchu promluvil. Bitva u Agincourtu byla pro Angličany takovým vítězstvím jako pro nás bitva na Vítkově. Pro Francouze je ovšem tato bitva spíše obdobou naší Bílé hory či Lipan.

Dodnes je Agincourt francouzskou národní tragédií, kvůli které se chopila meče i Johanka z Arku. Před námi se otevírá jedna nezodpovězená otázka: byl u Agincourtu i Jan Žižka? Agincourt byl pro Francouze opravdu pohromou. Přesněji řečeno, byla to jatka. Severu Francie se posléze zmocnili Angličané, což byla potupa hrdé Francie. Vše se odehrálo roku 1415 a událost patří mezi mezníky západoevropské historie. Ne však pro nás. Toho roku se odehrálo jiné strašné divadlo, jež zastínilo agincourtskou bitvu, ve kterém sehrál hlavní roli jeden Čech. Jmenoval se Jan Hus. Kostnický koncil měl vyřešit závažné problémy církve a drobné nedorozumění s odbojným knězem mělo být pouze jedním bodem programu. Husova zatvrzelost způsobila, že se z jeho procesu stala událost číslo jedna. Snad se Hus chtěl stát mučedníkem, snad opravdu miloval pravdu. Každopádně je jeho skon popsán až do nejmenších detailů. Událost se stala tak populární, že se do Čech vypravil i pozdější papež Eneáš Silvius Piccolomini. Jeho zájem o kacířské Čechy ukazuje na mezinárodní ohlas husitství. Díky Kostnici proto nezbylo v učebnicích dějepisu místo pro Agincourt.

Když umíral Hus

Někteří romantičtí spisovatelé si občas posteskli, proč chrabrý Žižka nevysvobodil z žaláře Jana Husa. Kde tedy Žižka byl? Mistra Husa Žižka musel znát. Při pobytu v Praze by jen stěží unikl zprávám o Husových kázáních, odpustkových bouřích a dalších pražských událostech. České prameny však v té době o Žižkovi mlčí. Tehdy samozřejmě neměl postavení ani moc podniknout nějakou záchrannou akci, ale Žižka neučinil ani gesto odsuzující Husovu mučednickou smrt. Upálení oblíbeného kazatele totiž českou veřejnost pobouřilo do té míry, že k protestní listině zaslané na koncil připojilo svou pečeť 452 českých šlechticů. V seznamu najdeme nejvýznamnější osobnosti, ale i docela bezvýznamné, avšak titulem se honosící postavy. Žižka mezi nimi chybí.

Připojit pečeť navíc nelze považovat za zapovězené či nebezpečné, protestní listina nebyla cosi jako Dva tisíce slov, kdy by se signatáři mohli bát postihů. Mnozí historikové to vysvětlují Žižkovým nižším šlechtickým původem a chudobou. Trocnov v té době už ani nebyl v jeho vlastnictví.Naskýtá se ale další vysvětlení. Žižka totiž nemusel být v Praze a ani v Čechách.

Výlet do Evropy

Když byl Hus upálen, Žižka možná o jeho skonu nevěděl, protože mohl být v cizině. V té době už zhruba tři měsíce sbíral pod velením Angličanů vojenské zkušenosti, které později vstoupí do našich dějin. Určité renomé a zkušenosti získal v roce 1410 v bitvě u Grunwaldu po boku Poláků. Přítomnost v této bitvě není stoprocentně prokázána, ale obecně se přijímá, že se Žižka této bitvy mohl účastnit. O Žižkově boji u Grunwaldu explicitně vypovídá jeden polský kronikář. Ten se však osobně bitvy neúčastnil, u Grunwaldu byl jeho otec. Zápis pochází z doby, kdy se již Jan Žižka stal slavným, proto možná chtěl kronikář „obohatit“ bitvu účastí významné osobnosti. Pravda ovšem je, že v Polsku by tehdy Žižka rozhodně nebyl jediným cizincem. Bitvy se účastnilo mnoho Čechů, protože české vztahy s našimi severními sousedy byly tehdy nadstandardní. Pravděpodobnost Žižkovy účasti v boji u Grunwaldu je vysoká. O jiných dobrodružstvích Jana Žižky za hranicemi naší země české prameny mlčí. Zato zahraniční encyklopedie obsahují překvapivý údaj. Žižka podle nich bojoval v různých cizích armádách jako žoldnéř a prý se účastnil bitvy u Agincourtu!

Agincourt

Chudší zemané se často vypravovali do ciziny a sloužili v žoldnéřských armádách, proto není vyloučené, že se Žižka dostal i do armády krále Jindřicha V. Odkud získali zahraniční vědci informaci o Žižkově přítomnosti v této osudové bitvě v severní Francii, se neví. Je možné dopátrat se alespoň přibližné pravdy jinak? Pokusíme se.

V první řadě je třeba si uvědomit, že bitva u Agincourtu je stěžejní bitva první poloviny 15. století. Padlo v ní mnoho významných šlechticů a rytířů, měla dopad na politiku a vývoj na mnoho let dopředu. V reakci na tuto bitvu a následnou politickou situaci se Johanka z Arku rozhodla, že musí Francii osvobodit. Proto většina filmů o Johance začíná krvavou řeží u Agincourtu. Byl-li Žižka v této bitvě, bojoval proti zájmům Francouzů, tedy i proti pozdějším zájmům Johanky z Arku. Jedna skutečnost ale o Žižkově přítomnosti svědčí.

Dobrý pozorovatel Žižka

Abychom dokázali Žižkovu přítomnost u Agincourtu, je třeba se podívat na jeho válečnické způsoby. S bojem se setkal, když na jihu Čech působil jako lapka. V různých šarvátkách získal jistě mnoho zkušeností, ale opravdovou bitvu zažil až v Polsku u Grunwaldu.

Právě tam poznal jeden z typických způsobů boje, který později ve svých bitvách aplikoval. Poláci museli čelit novému způsobu boje, protože jejich protivníci – Řád německých rytířů – používali k obraně svých pozic zásobovací vozy. Žižka pak jejich svázáním řetězy způsobem „kolo na kolo“ vyvinul zajímavou bojovou techniku, která překonávala handicap absence těžké jízdy. S nadsázkou lze říci, že Žižka byl učenlivý a vždy měl oči otevřené. Proto hned při první příležitosti, která se mu naskytla u Sudoměře 25. března roku 1420, použil bojové vozy, díky nimž překonal mnohonásobnou přesilu.

Sudoměř

Tato bitva je první velkou bitvou jednookého Jana Žižky z Trocnova.Na cestě z Plzně do nově budovaného Tábora husity překvapila nepřátelská jízda. Žižka měl kolem osmi set neškolených bojovníků – většinou řemeslníků a zemědělců z okolí Plzně. Ani jejich výzbroj nebyla ideální, proto dal Žižka okovat cepy, čímž vytvořil další improvizované zbraně.

S sebou měli dvanáct vozů. Naproti tomu nepřítel, jihočeští feudálové, měl kolem dvou tisíc profesionálních těžkých jezdců. Žižka rozhodl postavit vozovou hradbu na hrázi dvou rybníků: Škaredého a Markovce. Rybník Škaredý byl vypuštěný, protože v té době byla nadprůměrná srážková činnost a mnoho rybníků hrozilo protržením. Těžká nepřátelská jízda neměla kvůli vodě a rozbahněnému terénu k husitům jiný přístup. Jediná cesta vedla po hrázi, kde ovšem stála vozová hradba. Ta pro ně byla novinkou. Meče a kopí rytířů nestačily na tvrdé údery cepů. Klasické „roznesení na kopytech“ nebylo možné kvůli vozové hradbě použít.

Okopírovaná bitva

Co je tedy důkazem údajné přítomnosti Žižky u Agincourtu? Srovnejme Agincourt se Sudoměří. 25. října 1415, na den svatého Kryšpína, proti sobě stáli Francouzi, kteří měli silnou žoldnéřskou armádu sebranou z celé Francie, a Angličané se slabším vojskem, tvořeným z valné části lehce vyzbrojenými lučištníky. Francouzi o svém vítězství nepochybovali, neboť měli údajně dvoj- až trojnásobnou přesilu. Ovšem i slabší Angličané byli značně početní, jejich armáda čítala kolem 11 tisíc mužů. Zde je možné opět parafrázovat Shakespearova anglického krále Jindřicha V. slavným výrokem: „Máme-li zemřít, je nás na to dost.“ Francouzi disponovali více než 25 tisíci vojáky. Francouzská těžká jízda byla navíc vyhlášená a obdivovaná. Proti ní vypadali angličtí lučištníci téměř „nazí“. Bitevní pole u Agincourtu není otevřená pláň, jak bývá zvykem. Bitva se odehrála v pásu polí, sevřených dvěma lesy. Armády se mohly pohybovat jen směrem k sobě, nebylo možné takticky manévrovat.

Noc před bitvou navíc hustě pršelo a terén značně rozměkl. Anglickou armádu sužovaly nemoci a také jistá forma trudnomyslnosti, což se odráží i v Shakespearově hře. Průběh bitvy však byl překvapením. Francouzští jezdci se bořili v bahně, jejich postup byl zpomalen. Pod deštěm anglických šípů padlo mnoho koní, jejich těla činila pohyb Francouzů ještě obtížnějším.Opěšalí francouzští rytíři v brnění byli proti anglickým lehce vyzbrojeným lučištníkům a rytířům stále velmi neobratní. Boje byly líté, Francouzům se několikrát podařilo probít se až do anglického týla, ale bitva skončila naprostým vítězstvím Angličanů.

Sudoměř jako Agincourt

Nepřipomíná průběh této bitvy něco? Průběh bitvy u Agincourtu je velmi podobný bitvě u Sudoměře.Když Žižka viděl v bitvě u Grunwaldu v Polsku bojové vozy, při první příležitosti je také použil. Podobnou analogii můžeme použít i pokud jde o Sudoměř a Agincourt. Byl-li Žižka u Agincourtu, musel cestou z Plzně dospět k závěru, že je ve stejné situaci, jako když byl v anglické armádě. Stála proti němu naprostá přesila, jeho vojsko nemělo těžké jezdce. Vzpomněl si snad na krvavé bahno, které pomohlo Angličanům u Agincourtu k vítězství? Tam přece pobili na 7000 Francouzů – a to by se českému žoldákovi z Trocnova muselo vrýt do paměti. U Sudoměře byla jedinou Žižkovou nadějí správná volba místa souboje. Hráz rybníka Markovce se přece podobá agincourtskému poli – pás, ze kterého není úniku, k nepříteli je nutné volit přímou cestu. U Agincourtu ohraničovaly místo pro bitvu lesy, u Sudoměře voda a bahno.

Jihočeští rytíři, kteří se chtěli dostat k husitům po dně vypuštěného rybníka Škaredého, doplatili na svou skvělou těžkou zbroj stejně jako francouzští rytíři u Agincourtu. Naprostá analogie obou bitev musí vést k jedinému závěru – Jan Žižka z Trocnova bojoval v bitvě u Agincourtu!

Nepřímý, ale důkaz

Důkaz je sice nepřímý, ale mnoho okolností tomu nasvědčuje. Žižka se tehdy neúčastnil veřejného dění, pravděpodobně tedy byl v cizině.V době po Husově upálení se vypravilo několik českých teologů do Evropy uvádět na pravou míru protikacířskou propagandu šířenou císařem Zikmundem. Není vyloučeno (ale ani potvrzeno), že Žižka jel s českými teology. Naposledy před bitvou ve Francii se jeho jméno objevuje v listinách v roce 1414, v souvislosti s koupí domu v Praze Na Příkopě.

Roku 1415 naopak listiny o Žižkovi mlčí, Žižka nepřipojuje svou pečeť ke zmíněnému protestnímu dopisu. Přímý důkaz tedy účast v bitvě u Agincourtu nevyvrací. V roce 1416, tedy rok po bitvě u Agincourtu, prodává dům Na Příkopě a kupuje jiný, levnější. Snad Angličané Žižku neocenili dostatečně. Po návratu do Čech je brán jako vojenský odborník na slovo vzatý.O tom svědčí skutečnost, že mu bylo svěřeno velení vyšehradské posádky a u dvora zastával i jiné funkce.Není jisté, zda by takovému renomé postačila účast v bitvě u Grunwaldu, když písemnosti vzniklé bezprostředně po této polské bitvě o Žižkovi mlčí.Nabíledni je, že jeho současníci věděli o Žižkově účasti ve významných bitvách v cizině, třeba právě u Agincourtu.

Historická fantazie

Je možné, že Žižka v té době žil pokojně v Praze. Do rodného kraje se pravděpodobně nevrátil, protože už dříve prodal trocnovský dvorec i jeden lán půdy po své ženě. Zbývá tedy jen klidná služba u dvora, alternativou je francouzské bojové dobrodružství.

K této alternativě však vede většina nepřímých důkazů. Převážně nepřímé důkazy máme ale i pro jeho účast v Grunwaldské bitvě a bereme ji jako fakt. Část života Jana Žižky před jeho vstupem do čela husitského hnutí je zahalena rouškou tajemství. Všechny rekonstrukce Žižkova mládí se opírají jen o několik málo listin, které podepsal ještě jako chudý zeman z Trocnova.Vše ostatní jsou pouhé hypotézy, opírající se jen o logický úsudek.

Skromné písemné prameny je nutné doplňovat archeologickými průzkumy a střízlivými úvahami. Jestli byl Žižka opravdu ve Francii, se asi nikdy najisto nedovíme. Přesto se zdá, že mohl i Jan Žižka z Trocnova, nikdy neporažený vojevůdce, říci stejně jako anglický král a Shakespeare, že „na Kryšpínův den jsme svedli bitvu u Agincourtu“.Pokud se Žižka účastnil bitvy u Agincourtu, bojoval proti zájmům Francouzů, tedy i proti pozdějším zájmům Johanky z Arku.

OPRAVDU SE NAŠLA ŽIŽKOVA LEBKA?

Hrob Jana Žižky neexistuje. Po své smrti byl pohřben v Hradci Králové, ale pak bylo jeho tělo přesunuto neznámo kam. Stopa však vedla do Čáslavi. V roce 1910 se ve výklenku tamějšího kostela našla část lebky (kalva), několik kostí, dva zvláštní šindele a další věci. Antropologové zjistili, že lebka patřila muži, který zemřel ve věku kolem padesáti let, mohlo mu ale být i šedesát. Levé oko ztratil v mládí, pravé v dospělosti. To vše se shoduje s pravděpodobným životem Žižky. Okolnosti nálezu byly podivné. Výzkum byl nedostatečně popsán a zdokumentován, některé věci z výklenku se ztratily, někdo se pokusil přiložením identifi kační tabulky s Žižkovým jménem podvodně prokázat pravost nálezu. Tím byl celý nález zpochybněn. Moderní výzkum však ukázal,

že předměty byly uloženy ve výklenku velmi dlouhou dobu. Je tedy vyloučené, aby kdosi až na počátku 20. století uložil věci do výklenku, a tím vytvořil nepravý hrob s nepravými ostatky vojevůdce. Kolem nálezu však panuje stále mnoho nejasností, snad až s pomocí technologií budoucnosti bude možné s určitostí potvrdit pravost tajemné čáslavské lebky. Vzpomněl si snad na krvavé bahno, které pomohlo Angličanům u Agincourtu k vítězství? To by se českému žoldákovi z Trocnova jistě muselo vrýt do paměti.

ZEMŘEL ŽIŽKA PŘIROZENOU SMRTÍ?

Žižka zažil vrchol své kariéry až na stará kolena. V čele husitských vojsk byl jen čtyři roky, z toho dva roky byl slepý na obě oči. Jeho moc ale stále rostla, nepoznal téměř žádné pokoření. Kdyby při tažení na Moravu u Přibyslavi nezemřel, stal by se v krátké době nejmocnějším mužem v Čechách. Jedna z verzí tvrdí, že Žižka zemřel na doznívající morovou epidemii. Z dobových zápisů víme, že jeho spolubojovníci se s ním před smrtí osobně stýkali. To by při podezření nákazy morem bylo téměř vyloučené. Údajně Janu Žižkovi na krku vyhřezly podezřelé hlízy. Kvůli tomu se část historiků domnívá, že mohl být otráven. Nepřátel měl dost a všichni věděli, že pod Žižkovým vedením husitskou armádu nelze porazit. Proti této hypotéze stojí skutečnost, že podlehl během vojenského tažení. V poli se většinou vařilo ve velkém a skromný Žižka si ani nepotrpěl na vybrané lahůdky, které by byly určeny přímo jemu, čili by bylo značně obtížné Žižkovu porci jídla otrávit. Další teorie říkají, že Žižka mohl zemřít z nedostatku hygieny, s čímž se spojuje mnoho nemocí. Tomu by se při dlouhodobém pobytu na cestách a bojích dalo věřit. O této možnosti se ale dříve příliš nemluvilo, protože se pro národního hrdinu neslušelo, aby zemřel z takových neheroických důvodů.

JOHANKA Z ARKU A HUSITSTVÍ

Johanka z Arku se o husitství vyjádřila velmi negativně. Její informace však pocházely pravděpodobně od církevních hodnostářů, proto byly jednostranně zkreslené. V té době ji nenapadlo, že také skončí v plamenech jako kacíř (upálena roku 1431). Rok před svou smrtí dokonce poslala husitům do Čech výhrůžný dopis. Částečně ji můžeme přirovnat k Janu Žižkovi, ale Johanka nebyla v problematice vedení boje zdaleka tak fundovaná jako Žižka. U Johanky hrál roli hlavně její motivační vliv na vojsko, které jí bylo naprosto oddáno. Díky svým „vizím“ dokázala vydávat rozkazy, které s pomocí šťastných náhod dovedly vojsko k vítězství. To platilo spíše jen zpočátku, později Johance štěstí už tolik nepřálo. Jan Žižka se na náhodu nespoléhal, on bitvy vyhrával díky bystrému úsudku a neobyčejné schopnosti využívat okolností bitev ve svůj prospěch.

Nejčtenější