Jak to, že kukačka, i když se narodí v jiném hnízdě, přesto ví, že je kukačka a nemyslí si, že je třeba vlaštovka?

Filip Kubín  |  
Kukačka rozhodně nikdy nenabude přesvědčení, že je například člunozobec.

Vzorce chování každého tvora se dají rozdělit do dvou základních skupin. První skupinou je vrozené chování. Druhou takovou skupinou jsou vzorce naučené (adaptivní). V chování ptačích mláďat převažuje vrozené chování.

Ovšem část ptáků má přitom určitou malou úpravu. Podobně jako u savců se mláďata identifi kují s druhem, k němuž patří rodiče – jde o takzvané vtištění. Vtištění je velmi silné u ptáků, kteří svá mláďata nekrmí – husy, kachny, pštrosi. Musejí totiž své rodiče následovat a napodobovat při hledání potravy. Ostatně chování housat následujících své lidské pěstouny je popsáno velmi podrobně. Proto se pochopitelně u nekrmivých ptáků mezidruhový hnízdní parazitismus nevyskytuje. Krmiví ptáci si takto silně rodičovský vzor nevtiskují (protože nemusejí) a svůj druh rozlišují instinktivně na základě vrozeného chování. Například mláďata mořských racků reagují pouze na červenou skvrnu na zobáku svých rodičů. Lze je tedy krmit i omalovaným brčkem. Podobně ani mláďata kukaček nemají rozlišování rodičů na takové úrovni jako nekrmiví ptáci. To kukačkám umožňuje klást vejce do cizích hnízd bez nebezpečí, že by se jejich potomstvo odrodilo.

Nejčtenější