Jak nezemřít

PAVEL HOUSER  |  Věda
098_000_jpg_4992c3c668.jpg

Mravoučných rad o tom, že je třeba sportovat, a nepřejídat se bůčkem či absolvovat vitaminové kúry, se nemusíte obávat. Většinu z nás život asi celkem baví, což je tvrzení triviální a nutně platné – jedinci s důsledně odlišným přístupem mezi námi již nejsou nebo alespoň brzy nebudou. Z toho důvodu není divu, že se snažíme o leccos, co nám umožní přetrvat na světě déle. Následuje několik netradičních přístupů k řešení tohoto problému.

Geny pro dlouhověkost

Délka života je do značné míry dána geneticky; třeba zatím přesně nevíme, které geny či jejich kombinace zde hrají roli, ale to nevadí. Stačí si uvědomit, že doba dožití rodičů a jejich dětí spolu nějak pozitivně koreluje, a to nejen kvůli sdílenému životnímu stylu. Abychom se dožili sta let, nesmíme zhynout ve dvaceti. Člověk, který má děti v pozdějším věku, minimálně prokázal schopnost se tohoto věku dožít. Kdybychom tedy úplně eliminovali rodičovství v mladém věku, z populace by vypadly geny zabíjející své nositele brzy. Steven Austad v knize Jak stárneme a na jiném místě Richard Dawkins ovšem podotýkají, že tato metoda stěží dojde obecného přijetí.

Pryč s testosteronem

Mužský pohlavní hormon testosteron mění naši psychiku tak, že zvyšuje sklon riskovat. Existuje označení „testosteronová demence“, které poměrně přesně odpovídá chování řady mužů v určitém věku, například ochotě motorkáře stát se altruistickým dárcem orgánů. Testosteron má ovšem i další negativní účinky, například poškozuje imunitní systém. Možná cesta: nechat si změnit pohlaví. Namísto školení o bezpečném silničním provozu podávat populaci medikamenty snižující hladinu tohoto prokletého maskulinního hormonu.

Důležitý je úspěch

Lidé sledující vlastní zájmy bývají oproti zbytku populace úspěšnější, např. v zaměstnání. Zdálo by se, že to z hlediska délky života není žádné terno. Jsme přesvědčeni o tom, že meditující povaleč hravě dosáhne věku kmetského, zatímco s uštvaným manažerem to brzy nutně šlehne, jenže empirická data ukazují úplný opak.

Pokud v určité firmě chceme mezi osobami stejného věku odhadnout, kdo zahyne na infarkt, ukáže se, že závislost negativně koreluje s postavením (popisuje Matt Ridley v knize Genom). Vliv to má větší než geny i než způsob života, vypasený ředitel-kuřák má menší pravděpodobnost úmrtí než štíhlý vrátný.

Vyhýbat se kočkám

Protože na následujícím výzkumu se výrazně podíleli čeští vědci, bývá tento příklad uváděn v našich médiích celkem často. Jde o to, že od kočky se lze snadno nakazit parazitem, toxoplazmózou, který způsobuje zpomalení reakcí. Proč to parazit dělá, je jiná zábavná otázka; střídá totiž více hostitelů. V určité fázi svého života obývá myší organismus a když se potřebuje dostat do kočky, prostě myší nervovou soustavu zmanipuluje tak, aby zpomalil její reakce – a byla s větší pravděpodobnosti sežrána kočkou.

Nás sice ani se zpomalenými reakcemi kočka obvykle nesežere, ale zato se lidé s tímto parazitem výrazně častěji stávají třeba obětí dopravních nehod.

Rozvést se

Statistiky ukazují, že lidé, kteří se nedávno rozvedli, zemřou v příštích letech s menší pravděpodobností než zbytek populace. Tohle je ovšem pouze hříčka; zatímco předešlé metody byly nějak paradoxní, zde jde opravdu jen o statistický trik. Lidé se totiž rozvádějí vesměs v mladším věku. Aby to dávalo smysl, museli bychom rozvádějící se porovnávat ne s obecnou populací, ale se stejně starými vrstevníky. Stejně tak dobře bychom mohli říct, že oproti obecné populaci budete mít malou šanci na úmrtí, pokud se necháte vyrazit od maturity.

Nejčtenější