Jak nepoznat vraha

Jaroslav Petr  |  Věda

Muži vstupují za asistence policistů do nevelké místnosti a staví se vedle sebe – zády ke stěně, čelem k velkému zrcadlu. Dobře vědí, že zrcadlo je z druhé strany průhledné a za ním stojí oběť loupeže spolu s vyšetřovatelem. Pozná mezi předvedenými muži pachatele?

Může nevinný člověk nastupovat k identifi kaci s jistotou, že na něj oběť neukáže? Omyly se zdaleka nestávají jen ve filmových dramatech. Případů chybně identifi kovaných pachatelů je nepříjemně mnoho.

DNA versus svědci

Jerrymu Millerovi bylo dvaadvacet, když ho soud v roce 1981 poslal na 45 let do vězení za únos, loupež a znásilnění. Millera označili při identifi kaci za pachatele hned dva svědkové. Marně protestoval, že je nevinný. Teprve v roce 2007 provedla kriminalistická laboratoř genetickou analýzu zbytků spermatu nalezeného na oblečení údajné Millerovy oběti a srovnala je s výsledky analýzy jeho vlastní DNA. Genetický „otisk“ pachatele z místa činu se od Millerova lišil. Rázem bylo jasné, že zločiny nespáchal. Miller byl propuštěn po více než čtyřiadvaceti letech strávených za mřížemi. Americká organizace Innocence Project usilující o nápravu justičních omylů pomohla na svobodu 216 neprávem odsouzeným. Šestnáct z nich vytáhla z cely smrti, kde čekali na popravu. Více než třem čtvrtinám těchto lidí „pomohla“ za mříže chybná identifi kace očitým svědkem. O tom, že se svědci osudově spletli, svědčí mimo jakoukoli pochybnost výsledky genetických testů, tzv. otisků DNA.

Ty se začaly používat v kriminalistice až v 80. letech. První zločinci byli usvědčeni otiskem DNA v roce 1987.

Vyšetřovatel napovídá

Systém identifi kace svědkem je dobře znám z detektivek a na první pohled vypadá jako naprosto objektivní.

Podezřelý nastoupí před svědka spolu s dalšími lidmi, kteří se zločinem prokazatelně neměli nic společného. Svědek mezi nimi pachatele buď najde, nebo ne. Pokud ukáže na podezřelého, je to bráno jako poměrně závažný důkaz viny. Po zavedení genetických testů dostala iluze o dokonalosti identifi kace očitým svědkem těžkou ránu. V nejednom případě sice ukázal svědek správně na podezřelého a označil ho za pachatele trestného činu, ale genetická analýza prokázala, že zločin spáchal někdo jiný. Většinou nešlo ze strany svědka o úmysl.

Spletl se nechtěně. Teprve mravenčí práce psychologů ukázala, co se při identifi kaci vlastně děje a kde jsou její slabá místa. Jedním z kamenů úrazu je fakt, že se spolu se svědkem identifi kace účastní i vyšetřovatel případu. Ten samozřejmě ví, který z lidí předvedených k identifi kaci je podezřelý a kdo přišel jenom „dělat křoví“. Tato znalost se zcela zákonitě promítne do vyšetřovatelova chování. Svědek to podvědomě vycítí. Vyšetřovatel svědkovi nenapovídá schválně. Svědek si zase vůbec neuvědomuje, že se mu dostává nějaké nápovědy. Svědek i vyšetřovatel mohou odcházet od identifi kace s dobrým pocitem, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Další problém spočívá v tom, že svědek není vždycky upozorněn na fakt, že skutečný pachatel nemusí mezi lidmi předváděnými k identifi kaci být. Svědek pak cítí podvědomě potřebu někoho vybrat. S podvědomou nápovědou vyšetřovatele obvykle vybere podezřelého.

Po jednom

Psychologové navrhují několik zásadních změn. Se svědkem by se měl účastnit identifi kace jen vyšetřovatel, jenž sám neví, která z osob je ze zločinu podezřelá. Svědek by měl vidět osoby postupně jednu po druhé a nikoli všechny najednou. Pokud je mu nabídnuto současně několik lidí, hledá mezi nimi podvědomě toho, kdo mu pachatele nejvíc připomíná. Když je svědkovi představen jen jeden člověk, musí jej srovnávat se svými vzpomínkami na pachatele.

Nic jiného k porovnávání nemá.

Svědek by měl vyřknout svůj verdikt o každé představené osobě dřív, než je konfrontován s dalším člověkem.

Ve Spojených státech narazili psychologové s novým systémem identifi kace pachatelů na nejtužší odpor u policistů ve státě Illinois. Přitom tam byla situace v identifi kaci zločinců jedna z nejhorších.

Testy DNA tam odhalily celkem 28 justičních omylů. V reakci na toto děsivé zjištění bylo v tomto státě dokonce v roce 2000 vyhlášeno moratorium na trest smrti.

Zákonodárci vyhlásili, že absolutní trest obnoví až ve chvíli, kdy bude jasné, proč se svědci při identifi kacích tak často mýlí. Moratorium platí v Illinois dodnes.

Illinoiská vzpoura

Illinoiská policie vzala celou věc vážně a rozhodla se tradiční systém identifi kace zločinců ověřit důkladnými testy. Policisté nespoléhali na laboratorní zkoušky, kde oběť a pachatele nespojuje skutečný zločin. Vsadili na reálné kriminální případy.

Vyhodnotili sedm stovek identifi kací prováděných různými způsoby. Některé proběhly postaru, jiné v souladu s nejnovějšími poznatky z psychologie – svědkům byly představeny osoby postupně po jedné a při identifi kaci byl přítomen vyšetřovatel, jenž neměl tušení, která z předvedených osob je podezřelá ze zločinu. Výsledek přesvědčil illinoiskou policii o tom, že se při identifi kaci osob starým způsobem nedopouští závažných pochybení. Nový systém identifi kace je zklamal. Svědci v něm častěji označili za pachatele někoho z nevinných „statistů“ a procento případů, kdy se rozhodli ukázat na podezřelého, bylo výrazně nižší. Představitelé mnoha amerických států se nechali testem z Illinois ovlivnit natolik, že reformu identifi kací zastavili. V řadě případů byl totiž nový systém identifi kace využit jen napůl.

Identifi kaci byl například přítomen vyšetřovatel, který neznal totožnost podezřelého, ale svědkovi byly všechny osoby ukázány najednou. Ještě častěji byly sice svědkovi předvedeny osoby k identifi kaci postupně, ale za účasti vyšetřovatele, který znal podezřelého.

Pustit zločince, nebo zavřít nevinného?

O tom, že illinoiský test svedl americký systém identifi kací na scestí, svědčí podobná studie provedená policisty v Minnesotě. V tomto případě byl test organizován skutečně důkladně a vyzněl jednoznačně ve prospěch nového systému.

Svou trochou do mlýna přispěli i psychologové z Velké Británie, kde nejsou svědci konfrontováni se skutečnými osobami, ale s videonahrávkami. Svědek zhlédne dvakrát nahrávky všech osob včetně podezřelého a na konci se pak pokusí identifi kovat pachatele.

Systém nesplňuje požadavek na rozhodování svědka o konkrétní osobě bezprostředně poté, co ji měl možnost vidět. I v tomto systému identifi kace hrozí, že svědek bude srovnávat jednotlivé osoby mezi sebou a hledat mezi nimi „nejpravděpodobnějšího“ viníka. Britové proto svůj systém pokusně „modernizovali“ a pak porovnali jeho výsledky s původní verzí. Nepoužili reálná svědectví z policejního vyšetřování. Jejich test byl „laboratorní“. Nejprve promítli dobrovolníkům videozáznam loupeže v podání herců. Po týdnu jim promítli nahrávky různých lidí, mezi nimi i pachatelů loupeže.

Při klasickém systému identifi kace svědci označili za pachatele podezřelou osobu ve dvou třetinách případů. V novém systému se svědek odhodlal ukázat na podezřelého jen v 35 % případů. Interpretace britského testu je celkem jednoznačná. Za snížení rizika mylného označení nevinného člověka za zločince budeme platit cenu v podobě propuštění skutečných pachatelů.

V novém systému jsou pachatelé identifi kováni s vysokou jistotou.

V případech, kdy by identifi kace byla méně jistá, svědek pachatele raději neoznačí. Podle amerických odborníků může na tři zachráněné nevinné připadat propuštění jednoho viníka.

Daň v podobě uniklého zločince je pro většinu lidí přijatelná. Pro někoho je ale nepřijatelná představa, že novým systémem identifi kace může bez úhony proklouznout třeba sériový vrah.


SENZOR VYČENICHÁ VÝBUŠNINU

Vědci vyvíjejí citlivé senzory, které by zachytily stopová množství nejen klasických výbušnin, jako je trinitrotoluen, ale i podomácku vyráběných náloží z umělých hnojiv nebo rozpouštědel. Američtí chemici z baltimorské Johns Hopkins University vyrobili polymer s vlastnostmi polovodiče, který nese na svém povrchu póry tvarované tak, aby do nich dokonale zapadla molekula výbušniny. Molekuly vklouznou do pórů jako klíče do zámku a zvýší celkovou vodivost polymeru. Velkou výhodou je, že polymer lze vyrábět ve velkém a poměrně levně. Mohly by jím být potaženy stěny letišť, podzemních drah, nádraží a dalších budov, jež se stávají cílem teroristických útoků. Zatím je ale tento systém detekce ve stadiu vývoje a jeho cesta do praxe bude ještě dlouhá.

Představitelé mnoha amerických států se nechali testem z Illinois ovlivnit natolik, že reformu identifikací zastavili.

JAK SE POZNÁ „ŽIVÁ BOMBA“

Mnohdy nesou sebevražední atentátníci nálož přímo na těle a při sebemenším náznaku prozrazení ji odpálí. Vědci proto hledají způsob, jak odhalit „živé bomby“ na dálku.

Pomoci by mohlo elektromagnetické vlnění s frekvencí od 0,5 do 1 terahertzu. Tyto vlny pronikají bez omezení oděvem nebo plasty. Na některých letištích se už testují v detekčních systémech pro odhalení zbraní, které pasažéři ukrývají pod šaty. Vědci zjistili, že mnohé výbušniny terahertzové záření pohlcují. Na těle pasažéra by výbušnina byla vidět jako tmavá skvrna. Bohužel, zatím má tento detekční systém omezený rozsah. Za ideálních podmínek suchého a mrazivého zimního dne lze odhalit výbušninu ukrytou pod oděvem až na 30 metrů. Vzestup vzdušné vlhkosti však omezí dosah detekčního systému na pouhé tři metry. Bezpečnostní experti se shodují, že k praktickému využití bude možné využít jen aparatury schopné odhalit atentátníka na více než 100 metrů.

DVOJITĚ SLEPÉ POKUSY

Při ověřovacích testech jsou účinky nově vyvíjených léků porovnávány s efektem neúčinné látky, tzv. placebem. Platí, že se po spolknutí tablety většinou uleví všem bez ohledu na to, zda obsahovala účinný lék či nikoli. Za účinné jsou považovány léky zabírající silněji než placebo. To samozřejmě platí jen v případě, že pacient netuší, zda dostal placebo, či lék. Pro zajištění „slepoty“ pacienta je důležitá i stejná „slepota“ lékařů a zdravotního personálu. Pokud například sestra ví, kterému pacientovi píchá injekci s lékem a kterému podala placebo, vycítí to i pacient a rázem není „slepý“. Proto se léky testují v tzv. dvojitě slepých studiích, kde ani pacienti, ani personál, který přijde do styku s léky i pacienty, netuší, kdo dostává placebo. Princip dvojitě slepých (anglicky double blind) pokusů by měl být v co nejvyšší míře uplatněn i pro identifi kaci osob svědkem.

Innocence Project pomohl na svobodu již 216 neprávem odsouzeným. Šestnáct z nich vytáhl z cely smrti, kde čekali na popravu.

Nejčtenější