Indie Nadzvuková

MICHAL HAMŠÍK  |  Technika
Indie Nadzvuková

V Evropě jsme stále zvyklí považovat Indii za rozvojový a zaostalý stát. V mnoha ohledech jím doopravdy je, ale na druhou stranu představuje zemi s obrovským potenciálem, kde se kousek od chatrčí chudiny vyvíjejí třeba moderní vojenské letouny.Jihoindické Bangalore je několikamilionovým živým městem, kde ruch nikdy neutichá. Tak jako jiná místa v Indii, i ono je plné kontrastů.Chudoba vedle bohatství, staré chrámy plné mystiky nedaleko moderních podniků pro vývoj softwaru. Bangalore je také hlavním střediskem indického leteckého průmyslu. Narazíte tu na oplocené areály, patřící společnosti HAL (Hindustan Aeronautics Limited). Tento gigant s 30 tisíci zaměstnanci a řadou spolupracujících firem již od dob 2. světové války vyrábí letadla, vrtulníky, motory i další letecké součásti. Pravda, mnoho z nich je upravenými licenčními produkty, ale HAL má i svá vývojová oddělení, takže brány závodu opouštějí rovněž stroje vlastní konstrukce. Kromě vývojové divize HAL sídlí v Bangalore také agentura ADA (Aeronautical Development Agency). Stejně jako celý HAL, i ona je státní a spadá pod ministerstvo obrany. Obě instituce spolu úzce spolupracují, alespoň teoreticky.Ve skutečnosti mezi nimi vládne jistá rivalita, roztříštěnost a nedokonalá koordinace vývoje mající za následek opožďování programů, o tom však Indové neradi slyší.

Projekt Tejas

V současnosti probíhají v Indii dva hlavní vývojové letecké programy. Tím prvním je HAL LCA (Light Combat Aircraft, tedy lehký bojový letoun), pojmenovaný Tejas (v sanskrtu „zářící“). Program LCA začal už v roce 1983 s cílem nahradit stárnoucí sovětské MiG-21 a přitom povznést indický letecký průmysl na světovou úroveň, která by zajišťovala nezávislost na zahraničních dodavatelích bojové techniky. Podle plánu měl prototyp LCA původně vzlétnout v dubnu 1990 a o pět let později vstoupit do běžné služby.Ovšem to byla teorie. Ve skutečnosti nabral vývoj ohromný skluz, který začal už tím, že indickému letectvu trvalo dva roky, než vůbec zformulovalo své požadavky na nový stroj. Další tři roky zabralo definování projektu…

Indie Nadzvuková

Poté se už jen nabalovalo další zpoždění, způsobené různými faktory. Jak zajisté potvrdí každý, kdo v Indii vedl nějaká jednání, sliby, odklady a zdržení jsou nedílnou součástí zdejšího folkloru. K tomu je třeba připočíst mnohastupňový, nepřehledný a mimořádně nepružný byrokratický aparát, navíc dosti zkorumpovaný, proti němuž je náš český systém křišťálově průzračný. Nebýt toho, mohla být Indie dávno na stejné úrovni jako Čína, kterou se neustále snaží „dohnat a předehnat“. Ale to jsme trochu odbočili. Zkrátka, od záměru k realizaci je v Indii velmi daleko, a tak se trvalému zpoždění vývoje není proč divit. Protože letectvo svůj nový bojový letoun nedostalo včas, muselo nakonec vzít zavděk odepsanými MiG-21 a sáhnout k jejich modernizaci, na které se podílely mimo jiné i izraelské a francouzské firmy. Staré migy dostaly novou avioniku, navigaci, zbraňové systémy atd. Celkově je tento upgrade považován za velmi povedený. Formálně zastaralé migy původem z 50. let prokázaly své schopnosti při indicko-americkém cvičení Cope India v roce 2004, kde zcela zaskočily piloty USAF. Při simulovaných leteckých soubojích na blízkou vzdálenost („dogfight“) byly totiž rovnými soupeři amerických F-15 a F-16. Mezitím stále probíhal vývoj HAL LCA Tejas.První technologický demonstrátor TD-1 vyroloval v listopadu 1995, o dva roky později jej následoval TD-2.

Kvůli průtahům s vývojem řídicího systému fly-by-wire a rovněž obavám o strukturální pevnost draku však došlo k prvnímu vzletu TD-1 až 4. ledna 2001. Stejný stroj poté v srpnu 2003 poprvé překročil rychlost zvuku. Druhý TD-2 vzlétl v červnu 2002. Oba demonstrátory sloužily k ověření řady systémů a koncepcí, ale od konečné podoby letounu se ještě dosti liší.První opravdový prototyp označený PV-1 uskutečnil panenský vzlet až 25. listopadu 2003. Avšak teprve třetí prototyp PV-3 má být shodný s prvními sériovými letouny. Poprvé se vznesl 1. prosince 2006. V současnosti je LCA ve stadiu takzvané „limitované sériové výroby“, což je eufemistický výraz pro ověřovací sérii osmi kusů. První z nich vzlétl v dubnu 2007, ostatní jsou teprve ve výrobě.

Indie Nadzvuková

Moderní technologie v indickém podání

Tejas vypadá na první pohled celkem konvenčně, přesto však jde o poměrně moderní konstrukci. Základní koncepce delta křídla bez vodorovných ocasních ploch připomíná trochu Mirage 2000. Letoun je celkově velmi malý, patří dokonce mezi nejmenší a nejlehčí nadzvukové bojové letouny na světě. Povrch trupu sestává z 95 % z uhlíkových kompozitů, tvořících také řadu strukturálních dílů a podílejících se na celkové hmotnosti letadla ze 45 %. V budoucnu se má podíl kompozitů ještě zvýšit. V konstrukci jsou dále hojně uplatněny slitiny hliníku (43 %), menší podíl tvoří kevlar, skelný laminát, ocel a titanové díly. Ani v náznacích ovšem není použita technologie stealth, snad až na nátěr se sníženou radarovou odrazivostí. Díky malé velikosti a kompozitové konstrukci je přesto RCS (radarová odrazná plocha) letounu poměrně malá.

Avionické a navigační vybavení sériových strojů bude velmi moderní a z větší části vlastní indické konstrukce. Řízení obstarává čtyřnásobně jištěný digitální systém fly-by-wire, který se ukázal být dosti složitým vývojovým oříškem. Nakonec ale, zdá se, funguje, jak má. Potíže nastaly rovněž s vývojem vlastního radaru MMR, a to do té míry, že do prvních letounů měly být namontovány radary nakoupené v zahraničí. Stávající stroje však létají zatím bez radaru. Nakonec přišla pomocná ruka z Izraele, takže Tejas bude zřejmě vybaven pokročilým radarem, který bude mít základ v izraelském IAI EL/M-2052 AESA doplněném o indické díly a software. Stroj má mít dále řadu senzorů a zařízení pro detekci nepřítele i vlastní ochranu. Zbraňové systémy jsou variabilní, LCA má být schopen nést škálu protileteckých, protizemních i protilodních raket, různé typy pum a další munice. Vše bude umístěno na závěsnících pod trupem, jichž je celkem osm, s úhrnnou nosností přes 4000 kg. Základem výzbroje je ovšem 23mm kanon, za zmínku dále stojí smrtící ruské rakety vzduch-vzduch R-73 a R-77. Kokpit letounu je, jak jinak v současnosti, „skleněný“, tedy tvořený displeji a obrazovkami, poskytujícími veškeré potřebné informace. Avionický systém je řešený jako modulární s otevřenou architekturou. Nechybí průhledový displej (HUD) vlastní provenience. Pilot bude mít k dispozici přílbu se systémem DASH (Display And Sight Helmet) od izraelské firmy Elbit, což prakticky znamená, že příslušný zbraňový systém se zaměří tam, kam se pilot zrovna dívá. Přílba umožní i noční vidění. Samozřejmostí je vystřelovací sedadlo od britské firmy Martin-Baker, v budoucnu snad nahrazené domácím výrobkem.

Pokrok s potížemi

Indie Nadzvuková

Zatím jsme se nezmínili o pohonu jednomotorového letounu. Zprvu se uvažovalo o tom, že prototypy budou mít motor General Electric F404, zatímco do sériových LCA se už budou montovat indické GTX-35VS Kaveri.S vývojem vlastního motoru si však Indové tak trochu „zadřeli třísku“, jak se lidově říká. Práce na něm vede další vládní agentura GTRE (Gas Turbine Research Establishment), spadající pro změnu pod DRDO (Defence Research and Development Organisation). Mimochodem, všechny dosud vyjmenované organizace jsou jen vrcholem ledovce mezi desítkami dalších indických vývojových agentur.Dlouhé roky vývoje jsou provázeny sliby, odklady, neúspěchy, mlžením a stále novými a novými tiskovými prohlášeními. I když počáteční „drobné potíže“ s vyplivováním lopatek turbíny za chodu byly odstraněny zakoupením listů francouzské výroby, ani v současnosti Kaveri jako celek nedosahuje požadovaných parametrů.

Proto jsou všechny dosud vyrobené stroje poháněny americkými motory General Electric F404, jejichž modernější variantu Indové objednali i pro několik desítek dalších letadel. Tento výsledek hraničící s blamáží vedl ADA k tomu, že v roce 2006 zavolala na pomoc renomovanou francouzskou firmu SNECMA, díky níž se v budoucnu snad konečně motor dostane do funkční a použitelné podoby, která by měla zahrnovat i 3D vektorování tahu.

Podle současných plánů by se tak mělo stát v letech 2009 až 2010. Nyní tedy probíhají zkoušky několika strojů, v budoucnu by se měla objevit ještě cvičná a námořní varianta. Očekává se, že letectvo by mohlo objednat 200 kusů jednosedadlových a 20 dvousedadlových, námořnictvo pak dalších 40 kusů.Vzhledem k indickým poměrům však může ještě dojít k mnoha změnám. Pokud by Tejas skutečně vzlétl počátkem 90. let a vše pokračovalo, jak bylo plánováno, byl by to jistě velký úspěch.S téměř patnáctiletým zpožděním programu se ale situace změnila.

HAL LCA Tejas je přesto pro Indii a její letecký průmysl významným mezníkem, což je třeba přes všechny potíže uznat. Z celosvětového hlediska sice těžko udělá díru do světa, nicméně pro „rozvojovou“ zemi je vyvinutí vlastního bojového letounu s některými prvky „čtyřiapůlté“ generace důkazem pokroku.Indové jsou také na LCA patřičně hrdí a ne zcela adekvátně jej srovnávají s nejnovějšími americkými a evropskými stíhačkami.

Tajuplný MCA

V úvodu byla zmínka o dvou běžících projektech. Tím druhým je větší bráška LCA, označovaný nepříliš nápaditě MCA (Medium Combat Aircraft, střední bojový letoun).Má ovšem být nejen větší, ale především po všech stránkách modernější a využívající těch nejpokročilejších technologií. Jinými slovy, konstruktéři zamýšlejí vytvořit plnohodnotný bojový letoun páté generace, obdobný americkému F-22 Raptor, avšak na rozdíl od něj víceúčelový. Ve světle zdlouhavého vývoje LCA se ovšem vynořuje otázka, jestli si Indové nevzali příliš velké sousto. MCA je plánován jako dvoumotorový stroj se suchou hmotností kolem 12 tun, s velkou manévrovatelností, technologií stealth včetně vnitřní pumovnice pro rakety a supermoderními zbraňovými systémy. S menším LCA má mít společnou pouze část křídla a některé subsystémy. Původně byl první vzlet plánován před rokem 2010, což se však nyní nezdá příliš reálné. V roce 2015 ovšem skončí životnost letadel Mirage 2000 a SEPECAT Jaguar, které má MCA v indickém letectvu nahradit. Pokud do té doby MCA nebude vyvinut, bude IAF zřejmě muset zvolit jinou cestu.

Jako pohon MCA jsou plánovány dva výše zmiňované indické motory Kaveri, pokud ovšem budou vůbec vyvinuty. V opačném případě se mluví o francouzských motorech SNECMA či ruských Klimov. Nejzajímavější na prvotním projektu MCA byl ovšem systém řízení. Letoun neměl mít vůbec žádné ocasní plochy a veškeré změny směru mělo zajišťovat výhradně vektorování tahu výstupních trysek. Tato revoluční technologie byla dosud zkoušena jen na několika experimentálních letounech v USA, avšak její zvládnutí se jeví velmi obtížné. Zřejmě proto se o tomto způsobu řízení již přestalo mluvit a potichu se objevily návrhy MCA s dvěma klasickými svislými ocasními plochami. Osud MCA je každopádně nejistý, i s ohledem na další, níže zmíněný návrh.

Jde totiž o projekt technologicky i finančně mimořádně náročný, je tedy otázkou, zda jeho vývoj bude pokračovat, a pokud ano, kdy bude dokončen. Na obrázku vytvořeném s pomocí počítače se přesto můžete podívat, jak by MCA podle současných předpokladů a dat, která z vývoje „prosákla“, mohl vypadat.

Do hry vstupují Rusové

Po letech zdlouhavých jednání podepsaly Indie a Rusko dohodu a společném vývoji stíhacího letounu páté generace. Ten by měl vycházet z ruského projektu Suchoj Su-50, známého také jako PAK-FA. Práce na tomto stroji jsou v poměrně pokročilém stadiu, přičemž spolupráce s Indy by Rusům přinesla finanční prostředky pro dokončení nákladného vývoje. Indové by naopak získali letoun, který má být v době svého vzniku nejmodernější stíhačkou na světě, a přitom by jim byly transferovány cenné špičkové technologie. Co se týče podoby PAK-FA, objevilo se několik uměleckých ztvárnění, avšak reálný vzhled dosud není znám.

Indický FOCKE-WULF

První indický vojenský letoun, stíhací bombardér HAL HF-24 Marut (v sanskrtu „duch bouře“) z šedesátých let, z větší části stvořil Němec Kurt Tank. Tento známý letecký konstruktér pracoval za války pro Focke-Wulf a navrhl například obávaný Fw 190. Marut bohužel nikdy nedosáhl požadovaných parametrů, ne snad že by byl špatně zkonstruován, ale pro nedostatečný výkon pohonných jednotek. V roce 1967 navíc Tank z programu odešel a Indové nebyli sami schopni stroj dále vyvíjet, takže raději nakoupili sovětskou techniku. Přesto bylo postaveno 147 letounů Marut, z nichž některé vydržely ve službě až do roku 1985. Indové by získali letoun, který má být v době svého vzniku nejmodernější stíhačkou na světě, a přitom by jim byly transferovány cenné špičkové technologie. Počáteční „drobné potíže“ s vyplivováním lopatek turbíny za chodu byly odstraněny zakoupením listů francouzské výroby. Pilot bude mít k dispozici přílbu se systémem DASH, což znamená, že se příslušný zbraňový systém zaměří tam, kam se pilot zrovna dívá.

Nejčtenější