Jak bylo uvedeno, dají se dnes skútry dělit na několik typů a tříd, ale jedno mají společné, a to systém pohonu. Už to samozřejmě není lodní šroub jako v dřevních dobách pana Jacobsena, ale spalovací motor spojený s hydroreaktivním pohonem. Agregáty tančily donedávna pouze na dvě doby, ovšem životní prostředí olej a dvoudobý smrad nerado, takže nejmodernějším trendem jsou čtyřtakty s dalším důrazem na snížení emisí.

Co se týče hydroreaktivního pohonu, tak tady se pod složitým názvem skrývá celkem jednoduchý systém. Z motoru jde hřídel do turbíny v zadní části stroje, kterou si můžete představit jako nerovnoměrně tvarovanou rouru nasávající v přední části vodu. Tu si bere pohon zespoda, aby na vlnách nelapal naprázdno, a v prostřední části tubusu je na hřídeli namontovaná vrtule. Ta díky vysokým otáčkám vodu nasává a následně ji pod velkým tlakem žene tryskou ven, zjednodušeně taková hodně výkonná vodní pumpa. Změny směru se dějí díky natáčení trysky, kterou ovládáte pomocí řídítek.

Systém je to velice průhledný, ale vyvinout ho tak, aby dokázal výkon spalovacího motoru přenést, trvalo tři desítky let a stále jde o součástku, kterou se výrobci snaží vylepšit. Některé skútry mají v trysce ještě klapku ženoucí vodu ne za skútr, ale před něj, jedním slovem zpátečka. Na všechny stroje bez výjimky se dnes montuje trhací vypínač zapalování.Na ruce máte lanko a když vás někde skútr shodí ze sedla, vytáhnete spolu s lankem i pojistku a motor se zastaví, takže vám skútr neujede a nenadělá víc paseky, než je nutné.Vrcholné klání je ukázkou nejlepších jezdců, ale také nejlepší techniky.