Hrdina Richard III. versus Shakespeare

KAROLÍNA SRNCOVÁ  |  Historie
Richardův hrad

Je 22. srpna 1485, těsně před rozbřeskem, a na Bosworthské pláni ověnčené spícími armádami se povaluje hustá mlha.Muž ve velitelském stanu zjevně nespí. Převaluje se na loži, přihrblý, zimomřivě si tře znetvořené rameno. Nadcházející den je pro něj důležitý, to on ví příliš dobře. Jak ale spát s nimi, s tou řadou obětí, která mu zas a zas mlčenlivě defiluje před očima, věští smrt… Tak se již páté století před námi odehrává příběh muže jménem Richard III., postavy, jejímž otcem byl nesmrtelný dramatik William Shakespeare. Skrz jeho verše zůstává král zašlého středověku všeobecně znám jako netvor, vrah dětí i příbuzných, prototyp krutosti, deformace, zkrátka obraz lidské zrůdy, která dodnes kulhá po našich jevištích.

V roce 1984 však uspořádala společnost anglických historiků jiné představení. Čtyřhodinový soudní proces Th e Trial of Richard III. se obsáhle zabýval jednotlivými obviněními vůči králi tradovanými. Posléze došel k rozsudku „nevinen ve všech bodech obžaloby“ a všechna nařčení označil za fámy vinoucí se literaturou až k notoricky známé hře. Zdá se, že oslavovaný dramatik svou tvorbu zaměřil na nižší cíle. Co ho k tomu vedlo?

První roky

„Sýc houkal při tvém zrození, volavka křičela, zlý věštíc čas…“ Novorozenec se ohlásil pláčem roku 1452 jako syn lady Cicely Nevillové a Richarda, vévody z Yorku. Nebyl to lehký čas. Od neslavného závěru stoleté války zemí zmítal konflikt dnes známý jako válka růží, a pokud se historici shodují, že její význam pro obyvatele Anglie bývá zveličován, Richarda se dotýkal víc než dost. Jeho otec, Richard z Yorku, byl uznávanou osobností s jistou finesou proplouvající politikou a urozeností stojící hned za králem. York byl všeobecně znám jako schopný velitel a místodržitel, zároveň však byl vysílán tyto schopnosti uplatnit v územích tak odlehlých, jako bylo hornaté Irsko nebo Francie. Důvod byl prostý – dvůr opanovaný příznivci Lancasterů neměl schopného favorita druhého rodu v oblibě.

Vprostřed obou klanů pak stál král Jindřich VI., bojácný a poddajný muž, jehož nestálou psychiku neustálé mocenské turbulence jen ubíjely. Stejně vrtkavé byly i osudy Yorkovy rodiny. Po letech služby přišla vévodova vzpoura, porážka, a konečně, když neschopnost krále vyznívala již jako fakt, i krátká epizoda Yorkovy vlády nad Anglií. Vévoda za svůj ambiciózní čin zaplatil a jeho hlava skončila přibitá na bráně jeho sídelního města. Změnami na trůně ovšem vznikl nebezpečný precedens a země hladověla po pevné ruce. Po Yorkovi zbyli tři synové – Eduard, Clarence a Richard. Pouhé dva měsíce po neslavné smrti jejich otce si nejstarší z nich opět nasadil na hlavu královskou korunu a tento triumf Yorků měl prozatím zůstat definitivní. Ze syna psance se Richard ze dne na den stal bratrem krále. Trojlístek Yorkových synů představoval i tři samostatné individuality. Nejstarší Eduard svým mládím a energií ztělesňoval naděje země – Anglie se pod jeho vládou obrodila a setřásla rány prohrané války.

Eduardův entuziasmus však měl i slabé chvilky – nejednu svízel připravil třeba králův sňatek s nedostatečně urozenou Alžbětou Woodwillovou. Prostřední Clarence v sobě podobnou lehkomyslnost snoubil s velkou ctižádostí. Byla to snad blízkost trůnu, co druhorozeného přivádělo střídavě do bratrovy náruče a komplotů proti němu. Jaký byl třetí z Yorkových synů?

Spolehlivý Richard

„Úplatkem, jakýms porušila slabou přírodu, aby zkroutila mi páž – jak uschlý keř a aby nešťastný mi vytvořila vrch ten na zádech, – kde hnusný sedí, tělu na posměch…“ popisuje se po staletí divadelní Richard. Vědecký výzkum však těmito kulisami dosti otřásá. Neexistuje jediný soudobý pramen ani obraz mezi četnými portréty, který by dokládal jakékoli znetvoření mladého vévody. Nejmladší z Yorků sice byl křehčí konstituce než jeho bratři a turnajům právě neholdoval, obojí však od puberty vyvažoval intenzivním tréninkem a později vybojoval nejedno vítězství. Zdá se, že jeho nejsilnější zbraní byla silná vůle a cit pro zodpovědnost. Nejstarší bratr, ztělesňující renesanci království, byl Richardovi nejspíš idolem, což se projevovalo neobyčejnou loajalitou, kterou mu od mládí prokazoval. Na rozdíl od nespolehlivého Clarence se tak Richard stával Eduardovou pevnou oporou a brzy hromadil i náročné úřady. V pouhých dvaceti letech pro bratra vybojoval bitvu u Tewkesbury, ve které na útěku padl také poslední lancasterský pretendent trůnu, Eduard V. Nesmrtelný Shakespeare ho později zařadí na první místo v řadě Yorkových obětí. Také ve vztahu k ženám měl nejmladší z Yorků očividně odlišný přístup nežli poněkud uvolnění bratři. Po letech dospívání, z nichž postrádáme běžné pikantní historky, vystoupil s přáním oženit se s Annou Nevillovou, kdysi společnicí jeho dětských her. Richard se přitom musel postavit čelem bratru Clarencovi, neboť Anna byla sirotkem de facto uvězněným v jeho péči. Manželství bylo však podle svědků mimořádně úspěšné, a tak opět nemůžeme dát za pravdu Shakespearovi, v jehož podání Richard Annu trýzní, aniž by jí dopřál spánku. Ztráta bratří

„Náš otec, když nám třem svým synům žehnal, sotva asi tušil ten rozpad přátelství…“ Nesnáze, které měl Richard při dobývání své nevěsty, však rozhodně nebyly ojedinělým jevem. Spory s Clarencem znepříjemňovaly život především králi a během let nabíraly stále hrubšího zrna. Zatímco uvážlivý Richard se jim klidil z cesty a přenechal bratrovi například veškerý majetek své choti, usměvavý Eduard IV. měl své limity mnohem křehčí. Roku 1477 se okolo Clarence objevily pomluvy o neplatnosti králova sňatku s Alžbětou Woodwillovou. Klepy se dotýkaly citlivého místa – vždyť Woodwillové šli se svým zbohatlictvím většině staré anglické šlechty na nervy. Král nechal bratra neprodleně zatknout. Richard, který se v procesu s Clarencem vzdal funkce nejvyššího sudího, odjel na vzdálený sever, a nemohl tak již přihlížet tragickému konci. Po týdnech váhání se král rozhodl, že vzpurník je nenapravitelný a kázal bratra za zdmi věznice odklidit. Je ironií, že Shakespeare později jako vraha opět uvede na jevišti Richarda, který dává bratra utopit v soudku malvazu…

Skutečný Richard se stáhl na sever a plně se soustředil na úkoly zdejší správy. Spory cloumající Londýnem jej unavovaly a poté, co přišla bolestná zpráva o smrti bratra, pravděpodobně i zasahovaly. Po letech vlády, kterou lze prohlásit za úspěšnou, se však také Eduard proměnil. Z usměvavého hocha zbyl unavený chátrající člověk, jemuž Richard nadále dával stejnou loajalitu, poměr autorit se však proměnil. Nyní to byl Eduard, kdo poslouchal bratra v otázkách komplikované zahraniční politiky a svěřoval mu ty nejtěžší mise. Z obou bratrů se stala pevně semknutá dvojice, ani to však nemělo trvat dlouho. V červnu 1483 se král vracel z rybolovu, když náhle padl k zemi.

Záchvat vzápětí odezněl, král se z něj však už nevzpamatoval. Ještě týden zůstal flegmatickým mužem ležícím na lůžku bez zájmu o svět. Poté si vyžádal ceremoniální přísahu svých šlechticů a zemřel. Zanechal po sobě dva nezletilé syny – jejich poručníkem a do jejich nástupu na trůn i protektorem Anglie byl v posledním králově samostatném činu ustanoven jeho bratr Richard, vévoda z Gloucesteru.

Richard III. byl znám jako moudrý a rozvážný král. To se, ale nehodilo.

Ruka na trůně

„Zná někdo názor lorda protektora?“ Nad Anglií se rozprostřela anarchie.Příbuzní královny, kteří mocného Richarda nikdy neměli příliš v lásce, se velmi rychle rozhodli na jeho poručnictví nebrat ohled a dopravit mladé prince raději pod svůj vliv.

Zprvu jim k tomu nahrával i sám Richard. Po smutné zprávě o smrti bratra vyčkával, pravděpodobně na čestnou ruku Woodwillů, která by ho přizvala do úřadu, a Londýn mezitím vřel nepokoji, které královnina klika rozdmýchávala. Tehdy proti opozici razantně stanul vévoda Buckingham, mocný šlechtic z jihu Anglie. Dnes už těžko říci, proč se Buckingham rozhodl podpořit Richardova práva, jeho zásah lze ale označit za klíčový. Stal se neúnavným organizátorem, horečně šířícím Yorkův vliv a sázejícím ve službě pro něj veškerou svou výřečnost i oslnivou osobnost. Buckinghamova kampaň však začínala získávat i nové obrysy. K parlamentu docházela oznámení. Nejprve o zradě, za což zaplatilo několik předních šlechticů životem, potom závažnější. Král Eduard prý ještě před spojením s Alžbětou Woodwillovou stvrdil manželský slib s jinou ženou! Tím by bylo jeho manželství s královnou nejen neplatné, ale i zbavené legitimních potomků. Ani jeden z malých princů by tak neměl nárok vládnout Anglii… Historikové dnes pro nedostatek pramenů již nemohou nahmatat pravdu, vzhledem k soudobým relacím i Eduardově lehkomyslnosti však bude nutno brát tuto možnost v úvahu. Důsledek byl nezvratitelný. Dne 26. června 1483 byla ve Westminsterském opatství Richardova hruď pomazána svatými oleji a potom, zahalený ve zlatém suknu, za zvuků starobylého Te Deum podstoupil korunovaci – nejokázalejší, jaká se dosud kdy konala. O tom, jaká to byla vláda, máme dnes vůči Shakespearovi dostatek svědectví. Král toužil pokračovat v politice milovaného bratra, zároveň však dosáhnout za její hranice. Od počátku se snažil být nablízku všemu dění, stýkat se s urozenými i prostými poddanými.

Pro ty druhé udělal velmi mnoho svým citem pro zákony – právními reformami zamezujícími panovníkovi vydírat z poddaných mimořádné dávky i zřízením odvolacího soudu.

Usiloval o reformu církve a šlechticům se snažil ukázat svou velkorysost. Těm nejvyšším však neuniklo jeho pouto k neurozeným i zákony, které brzdily feudální ambice. Ač si mezi anglickým lidem získal jedinečnou pověst, v moři vysoké politiky Richard nenašel spojence. Jen krátce po nástupu se jeho trůn opět otřásl pod vzpourou, kterou tentokrát zvedl sám Buckingham, na chvíli zaslepený vlastní blízkostí ke koruně. Další rána mířila mnohem blíž. Necelý rok po korunovaci přinesl zaprášený severní kurýr zprávu o úmrtí syna Eduarda. Richard tak ztratil jediného legitimního potomka a zdraví očividně milované Anny se stále horšilo. O rok později zemřela na tuberkulózu. „Cítím se sám…“ zapsal tehdy král s prostou upřímností.

Bitva u Bosworthu

„Zas couvli jsme; jak bych byl labuť zřel Plout proti proudu s marnou námahou A sílu ztrácet proti moci vln…“ Dne 7. srpna 1485 se na skaliscích Walesu vylodil Jindřich Tudor, hrabě z Richmondu. Šlechtic, léta odchovávaný na nepřátelském francouzském pobřeží, měl v Richardově království sehrát roli trojského koně. Po rodičích byla jeho krev královská, ač zkažená levobočnými předky, představoval však posledního lancasterského kandidáta na trůn, a tudíž jedinou naději všech králových odpůrců. Král, který hraběte již nějakou dobu pozorně sledoval přes kanál La Manche, jeho vylodění očekával, svým soupeřem však do jisté míry pohrdal. Richmond, který se honosil nezřízeným sebevědomím, vedl armádu sestávající z utečenců a vyhnanců z království. Nesl si však také finanční podporu Francie. To se brzy ukázalo závažnější než královy rytířské ideály. Někteří z poddaných velmožů se k nadcházejícímu měření sil postavili vlažně, přicházely i zprávy o otevřených zradách. V této atmosféře se Richard, přes vábivou možnost soupeře jednoduše vlákat do vnitrozemí Anglie a nechat jeho armádu v dlouhých taženích zajít na úbytě, rozhodl pro rytířské, středověké řešení sporu a vytáhl protivníkovi vstříc na pláně u Bosworthu. V mlhavém ránu 22. srpna 1485 vypukl rozhodující boj, poslední bitva Války růží a turnaj o korunu Anglie. Chvíli poté, co se do sebe oba šiky zaklesly, král sklonil hledí korunovaného šalíře a očima nalezl svého soupeře, který, válečně nezkušený, čekal pod ochranou své družiny za polem. Potom Richard se svými rytíři vyrazil středem bojiště, v jízdě, která bude později nazvána poslední labutí písní anglického rytířstva. „Loyaulté melie! Věrnost mě zavazuje!“ křičel York své osobní heslo a vlastnoručně podetnul Richmondovu korouhev. Ve chvíli, kdy se probíjel hraběcí družinou, zaútočil mu však do boku nový oddíl jeho leníka, který vsadil na vlastní prospěch, a bitva se obrátila. „Zrada! Království za koně“, řve Shakespearův hrbáč. I skutečný král spadl ze svého mohutného bitevního oře. S bojovým kladivem, bezmocně krátkým proti halapartnám žoldáků, a v těžké plátové zbroji vyrazil znovu vpřed a bil se, dokud zbraně protivníků nepronikly do škvír, nezprohýbaly pláty… O pár hodin později jeho nahé a zmrzačené tělo přinesli k nohám bledého Jindřicha Tudora. Budoucí panovník nedopřál soupeři pocty běžné u mrtvých monarchů. Na jeho hrdlo byla uvázána oprátka a potom tělo odváželi přes blízký most, zatímco zkrvavená hlava břinkala o kamenný parapet. Za padlým králem zůstala jen nebývalá jatka těch, co zůstali věrní. Ani hrobu se Richard jako jediný král nedočkal. Nad Anglií usedala nová dynastie Tudorovců.

Oč více někteří mohli zkoumat její nejistý nárok na trůn, o to nutnější bylo postarat se o dostatečné očernění předchůdců. Po sto letech tento úkol získal nejvěrnějšího autora v dvorském dramatikovi Tudorovy vnučky, Shakespearovi, jehož hra Richard III.poprvé vynesla mezi skutečně renomované autory. Hrdinská smrt tak zůstala tím jediným, co dramatik své postavě nedokázal upřít.

VRAŽDA PRINCŮ V TOWERU

Už od dob Shakespeara zůstává nejtěžším zločinem připisovaným Richardovi údajné odstranění synovců, které mu svěřil jeho umírající bratr. Princové Eduard V. a Richard měli být udušeni za zdmi Toweru v prvních měsících Richardovy vlády. Moderní historická věda dnes může snést řadu bodů podlamujících původní obvinění. Pověst evidentně vznikla na francouzském dvoře jako součást tehdejší rivality obou států, je však podivuhodné, že se ji ani jedinkrát neodvážil použít Jindřich VII., svého předchůdce jinak nijak nešetřící. Vdova Alžběta Woodwillová navíc během jeho vlády Richardovi dobrovolně svěřila i své dcery, což by bylo na matku zavražděných dětí podivné chování. Dnes existuje o osudu „princů z Toweru“ řada teorií od jejich převezení do Burgundska po zavraždění Buckinghamem či odstranění Jindřichem Tudorem v rámci jeho nelítostného „honu na čarodějnice“. Světlo, jež do případu sliboval vnést nález dvou chlapeckých koster ve schodišti Toweru, pohaslo, když roku 2000 královna Alžběta II. razantně zamítla jejich výzkum. Jedna z velkých otázek anglických dějin tak stále čeká na své rozřešení… Hrdinská smrt Richarda III. na Bosworthské pláni tak zůstala tím jediným, co Shakespeare své temné postavě nedokázal upřít.

Manželství bylo však podle svědků mimořádně úspěšné, a tak nemůžeme dát za pravdu Shakespearovi, v jehož podání Richard Annu trýzní, aniž by jí dopřál spánku.Od počátku se snažil být nablízku všemu dění, stýkat se s urozenými i prostými poddanými. Pro ty druhé udělal velmi mnoho svým citem pro zákony.

Nejčtenější