E-Krchov

MICHAL ŠKACH  |  Příroda

Zatímco duše našich elektronických miláčků končí v křemíkovém nebi, ze Země se kvůli jejich odhozeným schránkám pomalu stává peklo. Na dveře nám klepe elektronický bubák nového milénia.

Řada firem se již snaží zelenější elektroniku produkovat a je potřeba říct, že se to vcelku daří.

Význam pojmu recyklace si dnes dokáže představit snad každý. Ve zkratce jde o nakládání s odpadem takovým způsobem, jenž vede k jeho dalšímu využití. Díky barevným kontejnerům jsme si už zvykli, že existuje třídění odpadu a že můžeme pomoci životnímu prostředí tím, že papír nebo plastové obaly nevyhodíme do normální popelnice, jejíž obsah končí na skládce nebo ve spalovně.

Koneckonců, asi všichni jsme ve škole sbírali papír a zapojili se tak do počátku recyklačního procesu. Nutno podotknout, že nejdůležitějšího, protože bez prvního kroku k cíli nikdy nedojdete. Určitě také vídáte kolem kontejnerů ty smradlavé chlapíky, kteří prohrabují jejich obsah klackem a hledají něco kovového, co by se dalo dovézt do sběrny a vyměnit za pár šestáků. Díky těmto lidem, jež řadíme na okraj společnosti, nenajdete nikde jediný povalující se kus železa. Sběr těchto surovin je ale pouhým předměstím recyklačního světa.Daleko strastiplnější cesta čeká na spotřební elektroniku, na niž se dnes zaměříme.

E-waste, elektronický odpad

Za poslední roky se množství nepoužívané elektroniky výrazným způsobem zvýšilo. Důvodů je samozřejmě několik, ať už jde o stále nové, modernější technologie, nižší ceny nebo zkracující se životnost.Mobilní telefony, stará videa, počítačové komponenty a další elektroniku za zenitem své funkčnosti vyhazujeme neradi a opravdu až ve chvíli, kdy není zbytí. Vždyť to přece stálo tolik peněz. Když je ale konečně odsoudíme k nekompromisnímu odchodu z domácnosti, házíme tyto předměty většinou do koše.

Elektronické součástky však obsahují řadu škodlivin a toxických látek, které by měly být recyklovány s možná ještě větším důrazem než cokoli ostatního. K tomu však bohužel nedochází.Množství elektronického odpadu, které je v podobě vyhozených televizorů, rádií a dalších spotřebičů každý rok vyprodukováno, tvoří zhruba 5 % celkového odpadu domácností na světě. Na první pohled možná malé číslo, jeho poměr však stále stoupá. Představuje podle odhadů až 50 milionů tun ročně, a pokud byste si tuto skládku představili naloženou do přepravních kontejnerů, mohli byste je poskládat po obvodu celé planety.

Velké množství těchto vysloužilců bohužel končí ve spalovnách, což je vzhledem k použitým materiálům nejhorší varianta. Zejména kvůli přítomnosti plastů, toxických chemikálií a některých těžkých kovů má spalování drtivý dopad na životní prostředí.

Kam s odpadky?

Způsobů, jak naložit s nepotřebnou, vysloužilou elektronikou, se nabízí hned několik. Tím nejlepším řešením je samozřejmě recyklace, která využije drahých kovů obsažených ve výrobcích k dalšímu použití (např.zlato, kobalt nebo platina). V Evropě i ve Spojených státech existuje řada recyklačních center určených právě k bezpečné recyklaci elektronického odpadu. V mnoha centrech nejsou záměrně recyklovány plastové části výrobků, které vylučují bromované dioxiny a furany, ale tento trend bohužel neexistuje v rozvojových zemích, kde recyklace začíná běžně manuálním procesem probírání na šrotištích. Výjimkou navíc není ani zaměstnávání malých dětí, jejichž organismus působením toxických látek trpí mnohem víc.Pokud některý výrobek ještě slouží, stává se často prodejním artiklem na pultech bazarů. Životnost mnoha věcí se však nedá příliš natahovat a smrt tak přichází poměrně záhy.Výsledkem tohoto procesu je však přesouvání odpadu z vyspělejších zemí do těch méně vyspělých, kde je o starý výrobek vzhledem ke kupní síle obyvatelstva ještě zájem. Jde tak pouze o krátkodobé posunutí trvajícího problému.

DRAHÉ KOVY v našich šuplících

V naší zemi je podle odhadů přes pět milionů nepoužívaných mobilních telefonů. S jejich přítomností se mnozí váhají rozloučit již několik let, přestože některé z nich už vůbec nefungují. Důvodem je zejména malá velikost těchto zařízení a jakýsi osobní vztah. V jejich útrobách se však ukrývá celkem 120 kg zlata, 45 kg paladia, 1250 kg stříbra a 45 000 kg mědi, které by bylo možné znovu použít. Z ostatků baterií by navíc šlo získat až 19 000 kg kobaltu.

Čína – elektronické smetiště

Moderní ekologická recyklační centra jsou sice hezká věc, ale muselo by jich být podstatně více. Kapacity nestačí pokrýt potřeby dnešního světa a většina odpadů končí v Indii, Africe a Číně. Navíc mnohdy nelegálně.Například v roce 2005 byly provedeny kontroly v 18 evropských přístavech, které odhalily, že skoro polovina odpadu připraveného k odplutí měla být vyvezena ilegálně. Ve Spojených státech se odhaduje, že je toto číslo ještě vyšší, někde mezi 50– 80 %, což umocňuje navíc fakt, že USA neratifi kovaly Basilejskou úmluvu.

Čína se pokusila už před osmi lety zakázat dovoz elektronického balastu z jiných zemí pomocí zákonných norem, v praxi jsou však naprosto nerespektované. Podobná situace je i v Indii a vyspělé státy si zvykly, že „recyklovat“ za svými hranicemi je výhodnější. Je to nejen kvůli nižším bezpečnostním normám, ale také díky levnější pracovní síle. Do budoucna je však tento trend neudržitelný a je třeba vymyslet řešení, jak s odpady nakládat lépe.

Boj za ekoelektroniku

Ideálním řešením celého problému s elektronickým odpadem by samozřejmě bylo vůbec takový odpad neprodukovat. Toho lze však docílit jen velmi těžko, a tak se snahy ubírají poněkud jiným směrem. Cílem je donutit výrobce, aby produkovali výrobky z takových materiálů, které budou snadno recyklovatelné, a aby převzali plnou odpovědnost za jejich zpětný odběr. Řada firem se již snaží „zelenější“ elektroniku produkovat a je potřeba říct, že se to i vcelku daří. Chování největších společností vyrábějících elektroniku sleduje i sdružení Greenpeace. Každého čtvrt roku vydává žebříček firem, kde hodnotí jejich snahu o ekologickou výrobu a zpětné přebírání výrobků do recyklačního procesu. Mezi společnosti s nejlepší reputací patří např. Nokia, Sony Ericsson, Samsung nebo Toshiba. Nejvyššího počtu bodů ale zatím nedosáhl nikdo.

Naopak nejhůře jsou na tom firmy Microsoft , Philips, Panasonic nebo Sharp. Samostatnou kapitolou je pak Nintendo, které v žebříčcích drží neslavný rekord, neboť z deseti možných bodů nedosáhlo ani na jediný. Politika této společnosti zkrátka ekologií příliš ovlivněná není. Naštěstí se ale najdou výjimky, které příjemně překvapí i přesto, že takové firmy samy žádné výrobky neprodukují. Mezi ně patří např. společnost T-Mobile, která přednedávnem ukončila akci, při níž rozdávala peněžní poukázky za staré mobilní telefony. Za tři měsíce se jí podařilo od zákazníků vybrat více než 50 tisíc vysloužilých mobilů, za které rozdala poukázky v hodnotě přes 10 milionů korun. Tato akce měla pochopitelně především marketingovou úlohu, ale takovéto reklamní triky je třeba jedině podporovat.

Je jasné, že zisk hraje ve světě elektroniky podstatnou úlohu, podobně jako cena při nákupu nového výrobku. Je proto potřeba zamyslet se nad situací a do budoucna vymyslet taková opatření, která pomohou zajistit ekologicky smýšlejícím výrobcům lepší podmínky.Výraznou měrou však může přispět i každý z nás. Stačí nebýt lhostejný k informacím o kupovaném zboží a staré nepoužívané vybavení vrátit zpět prodejci. Ostatně, platíme recyklační poplatky, tak proč této možnosti nevyužít.Řada firem se již snaží „zelenější“ elektroniku produkovat a je potřeba říct, že se to i vcelku daří. Kapacity recyklačních center nestačí pokrýt potřeby dnešního světa a většina odpadů končí v Indii, Africe a Číně. Navíc mnohdy nelegálně.

Nejčtenější