Dobrý vítr

MARTIN W. KIML  |  Technika

Vítr, jeden z nejstarších druhů pohonu, který člověk dokázal využít, si znovu našel místo v konstrukcích rychlostních speciálů. Ale vrátí se i do osobní dopravy?

Jedním z hlavních témat posledních let při jakékoli politické diskusi je globální oteplování, klimatické změny, ale i cena ropy a především náhradní zdroje za „černé zlato“, které prostě lidstvu jednou musí dojít.

S dost zajímavým příspěvkem do diskuse se nyní přihlásila společnost Ecotricity, tedy největší britský výrobce tzv. zelené energie, společně s inženýrem Richardem Jenkinsem, nezávislým odborníkem a vizionářem v oblasti ekologické dopravy. Jejich výtvor se jmenuje Greenbird (Zelený pták). Pokud vše půjde podle plánu a Jenkinsovi se nápad podaří dotáhnout do konce, je možné, že v budoucnu budeme jezdit v autech poháněných větrem.

Bez designu ani ránu

Při prvním pohledu na tyto „plachetnice“ zaujme především jejich design. Auta na vítr totiž vypadají jako nějaké kreace šíleného návrháře z filmu žánru sci-fi. Na plachty jako v Pirátech z Karibiku zapomeňte.

Auto totiž pohání tzv. pevná plachta, podobná vertikálně postavenému křídlu z letadla. Funguje dokonce na podobném principu, který právě letadlo drží ve vzduchu. Přestože je vysoce efektivní a funkční, je design i nesmírně elegantní a moderní. To, že pevná plachta opravdu funguje, dokazuje fakt, že auto se může řítit rychlostí 3–5krát vyšší, než je skutečná rychlost větru, který ho pohání, samozřejmě v závislosti na povrchu, po kterém jede.

Základem je správný tým

Hlavním finančním motorem vývoje Greenbird je firma Ecotricity, propagující a vyvíjející alternativní zdroje energie po celém světě, dodávající zelenou elektřinu asi 35 000 domům a 350 malým podnikům. Mozkem celého projektu je ovšem inženýr Richard Jenkins a jeho Windjet Project.

Hlavní snahou této společnosti je bezprecedentní, stoprocentní využití větrné energie. Větrné elektrárny a pohon dopravních prostředků, to jsou hlavní cíle Windjet Projectu.

A samozřejmě rekordy. Rychlostní rekordy na zemi i na ledě jsou totiž přesně to, co potřebuje firma pro mediální propagaci své činnosti.

Ideální budoucnost z pohledu všech zúčastněných je jasná. Energie pohánějící továrny, dopravní prostředky a rozsvěcující naše domy je čistá, zelená a nezanechává za sebou žádné nežádoucí odpady. Do této budoucnosti zapadá i hlavní postava firmy Ecotricity, Dale Vince. Na první pohled zastydlý hipík, na druhý nesmírně inteligentní a sečtělý vizionář, který zasvětil svůj život vývoji využití zelené energie.

Ze školy odešel v 15 letech, protože podle vlastních slov nechtěl žít obyčejný život. Nechtěl hypotéku, kariéru a společenské uznání.

Hledání alternativního způsobu života ho nakonec přivedlo v roce 1995 k založení Ecotricity. „Snížení emisí oxidu uhličitého, výrazné zvýšení využitelnosti větru a jiných alternativních zdrojů, boj proti změnám klimatu. To je moje hlavní motivace. Proto žiju,“ nezapře v sobě až fanatického ekologa Dale.

Hlavní konstruktér je blázen do rychlosti

Hlavním konstruktérem Greenbirdu je Richard Jenkins. Projektovat větrná rychloauta začal se svým Windjet Projectem v roce 1999 během studií na Imperial College.

I on je, mírně řečeno blázen do větru. První plachetnici si postavil již v deseti letech. Od pubertálních let se vyznačoval především originalitou a nevšedními nápady. Původně je prezentoval prostřednictvím rychlých plachetnic a jachet, na dopravní prostředky vybavené koly přesedlal až na vysoké škole. Navíc je posedlý rychlostí a překonáváním rekordů.

To je v podstatě to hlavní, na co se po studiu zaměřil. „Musím pořád něco dokazovat, překonávat svoje hranice, drtit rekordy. Bez toho bych nemohl žít,“ vyznává se ze své vášně Jenkins. Žádného rekordu by ovšem Jenkins nedosáhl bez štědré technické podpory ze strany partnerů a ofi ciálních dodavatelů, čehož si je dobře vědom. „Nápad, hlava plná nápadů.- ani tým těch nejschopnějších lidí by nic nedokázal, kdyby nebyli firmy a lidé ochotní podpořit projekt, který momentálně rozhodně není ziskový.“ V budoucnu může být ovšem všechno jinak. Hlavní snahou všech členů týmu kolem Greenbirdu je totiž vylepšit technologii vysoce efektivní mikroturbíny, která by „nakrmila“ větrnou energií celý svět tak, aby nebylo nutné stavět další elektrárny, likvidující globální klima. A to by mohl být jistě i dobrý kšeft .

Rychleji než vítr?

Laici se zcela pochopitelně diví, jak je možné jet rychleji než vítr.

Konstruktér Richard Jenkins to trpělivě vysvětluje stále znovu a znovu: „Základem je zachytit a optimalizovat proudění vzduchu.

Je to stejné, jako když proudění vzduchu nad křídlem tlačí do letadla, jenom Greenbird má křídlo postavené vertikálně.“ Auto tedy využívá kombinaci technologií, které obvykle najdete na palubě letadla a formule 1. Trup vozu je vyroben z uhlíkových kompozitů, a je tedy velmi lehký. Zajímavé, pro laiky pochopitelné srovnání přináší opět inženýr Jenkins: „Představte si, že jedete na kole a je bezvětrný den.

Přestože vítr nefouká, cítíte na tváři, jak kolem vás proudí vzduch. Čím rychleji šlapete do pedálů, tím víc fouká. Je to tak proto, že jste jakoby krok napřed, vytváříte si tím tedy vlastní vítr.“ Využije-li Greenbird tzv. pravý vítr, tedy proudění vzduchu z boku, a zkombinuje ho pomocí nastavených úhlů křídel se zdánlivým „větrem“, který sám způsobuje, vzniká tzv. „jasný vítr“, jenž auto tlačí a pohání. Greenbird je zkonstruován tak, že „jasný vítr“ využije beze zbytku, a právě proto může auto jet rychleji, než je samotná rychlost větru.

Pokus o rekord, vzor 2008

Hlavní snahou výrobců plachetních aut je momentálně především překonávání rychlostních rekordů.

Sériová výroba a ulice plné aut nejrůznějších tvarů poháněných větrem jsou zatím jenom sci-fi teorií a zbožným přáním výrobců a zastánců ekovozítek. „Plachtí“ se tedy momentálně pouze na solných jezerech, pouštích a zamrzlých plochách. Jedním z hojně využívaných míst je australské jezero Lefroy. V září zde bývá obvykle zcela sucho a ideální podmínky pro překonávání rekordů. Letos ovšem člověk mínil, a příroda měnila.

Příliš mnoho srážek, větry vanoucí nesmyslnými a nepoužitelnými směry, nedostatek slunečního světla, to všechno se týmu kolem Greenbirdu postavilo do cesty. Po několika týdnech marného čekání byl Greenbird opět uložen do krabic a začala dlouhá cesta zpět do Melbourne, odkud výprava vyrážela. Ačkoli byla letošní honba za rekordy neúspěšná, svůj přínos rozhodně měla. Příští rok se celý tým na jezero Lefroy vydá znovu a pokusí se vybojovat vítězný souboj s nástrahami matky přírody. Ovšem rekordy se nedělají jenom na zemi.

Mnohem rychleji plachetní auta frčí samozřejmě po ledě. Dosud nejvyšší dosažená rychlost auta poháněného větrem na ledě činí 135 km/h.

Neoficiální údaj sice hovoří o tom, že v roce 1938 se komusi podařilo překonat hranici 230 km/h, ovšem podle odborníků je tento údaj hodně nedůvěryhodný, protože tehdejší znalosti o aerodynamice a materiály používané při výrobě prostě nemohly dovolit řítit se takovou rychlostí. Letitý ofi ciální rekord se ovšem již nyní třese o svou existenci, protože na příští rok se chystá na hladině přehrady Ferry Canyon v americké Montaně další pokus. Nezničí- li snahy konstruktérů počasí, stejně jako u australského pokusu o překonání pozemního rekordu, dá se s největší pravděpodobností předpokládat, že rekord bude překonán.

Aeolus Race

Pokusy s auty poháněnými různými alternativními energiemi, hlavně však větrem, se dějí na všech světových kontinentech. Často se stávají tématem studentských prací. Například studenti z univerzity ve Stuttgartu nedávno sestrojili lehké vozidlo poháněné otočným „lapačem“ větru. První výsledky této tříkolky vypadají velmi nadějně. Především letošní vítězství v závodě větrem poháněných aut Aeolus Race konajícím se na pláži u nizozemského Den Helder autory hodně povzbudilo. Pravidelně se zde totiž sjíždí opravdová elita „větrných“ aut. „Čas na návrh a výrobu auta byl strašně krátký. Všechny týmy nakonec dodělávaly detaily ještě na místě, několik hodin před závodem,“ vzpomíná Jan Lehmann, hlavní konstruktér ventomobilu stuttgartské univerzity. Vozidlo je vyrobeno hlavně z cyklistických komponent, je tedy velmi lehké a jednoduše ovladatelné. „Ze začátku jsme byli schopni dosáhnout pouze 60 % rychlosti větru. A to je strašně málo. To, že jsme nakonec zvítězili, přisuzuji hlavně použitým materiálům, protože kombinace uhlíkových vláken a součástek z jízdních kol způsobila, že náš ventomobil byl velmi lehký. Podstatný díl na úspěchu má ovšem i to, že jsme díky sponzorům a partnerům měli velký tým. A víc hlav víc ví, to je známá pravda,“ usmívá se Jan Lehmann.

Stuttgartský tým navíc získal i speciální cenu za mediální prezentaci svého díla. „Vypsali i speciální prémii pro tým, který dokáže překonat alespoň 50 % rychlosti větru. To se nám s našimi 64 % povedlo, stejně jako dalším dvěma týmům, ale je to stejně pořád málo.“ Na příští ročník pořadatelé dokonce vypsali prémii pro tým, který překročí 100 %. Účastníci se mají proč snažit, tisíc eur vypsaných na tuto speciální prémii na ulici rozhodně nenajdou. Podle Lehmanna už mají obhájci titulu na příští rok vymyšleno několik zlepšováků, které by měly pomoci zrychlit a vytouženou prémii získat. Stejně jako obhajobu vítězství, samozřejmě.


HISTORIE VOZIDEL NA VÍTR

Na první pohled vypadají tato větrem poháněná auta jako ultramoderní nápad, absolutní novinka. Skutečnost je ovšem přesně opačná. Zdá se to neuvěřitelné, ale první experimenty s vozy poháněnými pouze větrem pocházejí již z přelomu 16. a 17. století. Zřejmě prvním zaznamenaným pokusem o výrobu větrem poháněných vozidel jsou pokusy belgického rodáka, inženýra, vynálezce, přírodopisce, fyzika a renesančního člověka Simona Stevina (1548–1620). Kromě spousty vynálezů a fyzikálních teorií, které Stevin zaznamenal jako první, vyrobil jen tak mimochodem plachetní auto, které vypadalo jako fregata vytažená z moře a prohánějící se po pláži. Nebyl to žádný drobeček. Na jeho palubu se vešlo 25 lidí a údajně bylo schopno, samozřejmě při příznivém větru, vyvinout rychlost až 35 km/h. Další vážné experimenty s plachetními auty probíhaly v první polovině 20. století ve Spojených státech. Texaský nadšenec a vynálezce Ray Landrum se poměrně úspěšně pokoušel postavit pozemní plachetnici, jejíž trup byl vyroben z různých barelů, kovového odpadu a podobně, podvozek byl svařen z trubek do tvaru trojúhelníku a byly použity nápravy, ovládání, brzdy a také tři kola z Chevroletu ročník 1934. Pohon zajišťovaly bavlněné plachty, které byly za optimálního počasí schopny rozjet válcovité vozidlo až rychlostí 90 km/h. „Výrazné zvýšení využitelnosti větru a jiných alternativních zdrojů, boj proti změnám klimatu. To je moje hlavní motivace. Proto žiju.“

RALLYE V ROCE 2025

Na budoucnost bez ropy se už nyní připravuje i německá automobilka Mercedes-Benz. Na letošní výstavě L. A. Design Challenge totiž předvedla model jakési plachetnice pod názvem Formula Zero (formule nula). Štíhlé, doutníkovité tělo odkazuje k 30. létům, zbytek je ovšem krásná ukázka futuristického designu. Na povrchu jsou solární články, které mohou dodávat energii čtyřem elektromotorům umístěným v kolech. Hlavní je ovšem větrný pohon. První ostré testy Mercedes-Benz chystá na nejbližší dobu.

Nejčtenější