Digitální dogfight

PETR HENEBERG  |  Technika
Za aerodynamickými tvary se dnes skrývá výkonné elektronické vybavení.

Současné bojové letouny mohou být popsány řadou parametrů, jako jsou například výkon motoru, rychlost, manévrovatelnost, odolnost přetížení, výzbroj a další. Ovšem mezi laickou veřejností už se tolik nemluví o další velmi důležité a zásadní vlastnosti -schopnosti předávání a zobrazování informací.

Žijeme v době komunikací a informačních technologií. Informace jsou zkrátka základem úspěchu. Ve vojenství to platilo vždy, ale dnes snad ještě více než v minulosti. Sebelepší zbraň či jednotka je bezcenná bez informací o svém okolí a bez možnosti koordinace s ostatními. Jak se říká, „bez spojení není velení“. V posledních letech bylo proto věnováno mnoho úsilí vývoji vojenských komunikačních a informačních systémů.

Co je to vlastně „datalink“?

Aby byl pilot neustále v obraze o situaci na bojišti, nestačí mu již hlasové informace vysílačkou od pozemního operátora radaru či velitele. Tato metoda je jednak zranitelná z hlediska přenosu a odposlechu, navíc objem přenesených dat je nízký, hrozí zkreslení či špatné pochopení atd. Většina moderních bojových letounů je proto vybavena tzv. datalinkem. Jde o zvláštní šifrovaný kanál mimořádně odolný rušení, sloužící k předávání informací mezi několika stíhačkami navzájem, nebo mezi stíhačkou a letounem AWACS či pozemním velitelstvím. Data přicházejí přímo do palubního počítače letounu a pilotovi se zobrazují na displeji. Ten má díky tomu k dispozici další „oči a uši“ a je vybaven mnohem větším množstvím informací o situaci, přičemž zároveň se snižuje jeho pracovní zátěž.

Informace pokročilých datalinků mohou zahrnovat např. polohu ostatních spřátelených letounů, jejich zbývající výzbroj, údaje z jejich radarů, zprávy o protivníkovi a mnoho dalších dat o situaci na bojišti.

Datalink umožňuje například navedení stíhačky na cíl s využitím radarových obrazů jiných letounů, takže útočící stroj se neprozradí zapnutím vlastního radaru. Vzhledem ke vzájemné spolupráci se také zvyšuje šance letounů na přežití, stroje zkrátka fungují jako propojená smečka.Velitelství má zase díky sfúzování jednotlivých dat celkový obraz situace na bojišti, pokrývající i stovky kilometrů čtverečních, a může tak lépe plánovat a řídit další operace.

Datalinky ve světě

Průkopníky v tomto směru jsou Švédové, kteří jeden z prvních, tehdy pouze jednosměrných, datalinků sériově zavedli už v šedesátých letech u letounů Saab J-35 Draken. V té době to bylo přísně střežené státní tajemství. Jak se později ukázalo, rovněž Rusové začali s datalinky dosti brzy.

Již v polovině padesátých let vybavili některé ze svých strojů jednoduchou verzí systému známého jako Lazur. O něco později přišli s datalinky, které umožňují například navedení na cíl bez zásahu pilota. Od té doby se mnoho změnilo, nyní mají například ruské letouny kromě novějších verzí Lazuru například systémy TKS-2 aj. Je pochopitelné, že ani USA a západní Evropa se nemohly datalinkům vyhnout. Různé experimenty a nezávislé systémy jednotlivých firem nakonec logicky vedly ke standardizaci v rámci NATO, aby byly letouny a řídící střediska jednotlivých zemí schopny navzájem komunikovat.

NATO sází na Link 16

Současný standardní taktický systém výměny informací v rámci NATO se nazývá Link 16 (v USA bývá označován též Tadil J). Využívají jej ve stále širším měřítku nejen letouny, ale i námořní a dokonce také pozemní síly. Pracuje téměř v reálném čase, podporuje výměnu textových i obrazových zpráv a má rovněž dva hlasové kanály. Kromě Link 16 však síly NATO používají i jiné systémy přenosu dat, obecně nazývané TADIL (Tactical Digital Information Link) či TDL (Tactical Data Link). Link 16 pracuje na principu TDMA (Time Division Multiple Access – vícenásobný přístup časovým dělením) v pásmu L, přesněji na frekvencích 969 až 1206 MHz. Pro komunikaci na větší vzdálenosti může být signál přenesen jiným způsobem.

Rychlost přenosu závisí na režimu, tři základní režimy jsou 31,6 či 57,6 a 115,2 kbit/s. To je poměrně málo, ale prioritou je odolnost vůči rušení a dekódování a také spolehlivost za všech podmínek. V budoucnu však jistě dojde ke zvyšování rychlosti přenosu.

Náskok Gripenů

Při zavádění letounů Saab JAS-39 Gripen do výzbroje českého letectva patřilo mezi časté námitky oponentů, že Gripen není kompatibilní s protivzdušnou obranou NATO, neboť není vybaven systémem Link 16. To byla skutečně pravda, protože Švédové po dlouholetých zkušenostech a vývoji zavedli vlastní datalinkový systém TIDLS (Tactical Information Data Link System), kterým jsou Gripeny standardně vybaveny. TIDLS lze bez nadsázky označit za světovou špičku a dá se říci, že v mnoha ohledech jsou jeho schopnosti vyšší, než má zmiňovaný Link 16. Právě díky systému TIDLS je Gripen mnohem lepší zbraní, než by se snad mohlo při strohém přečtení technických údajů zdát.Na druhou stranu oba systémy mají trochu odlišnou koncepci a vzájemně se doplňují (např. Link 16 umožňuje zapojení většího počtu účastníků).V rámci interoperability s NATO byly proto české Gripeny vybaveny také systémem Link 16, který nyní Saab nabízí jako „doplňkovou výbavu“.

Raptor není on-line

Naopak na veřejnost pronikly zprávy, že americká pýcha, přepadový stíhací letoun páté generace F-22 Raptor, má problémy se „zesíťováním“.

Přesněji řečeno, Raptor je vybaven datalinkovým systémem IFDL (Intra- Flight Data Link), umožňujícím vzájemnou výměnu dat mezi dalšími letouny stejného typu, avšak problémem je, že ostatní součásti americké protivzdušné obrany s ním neumějí pracovat.

Kromě IFDL má totiž Raptor pouze omezenou verzi Link 16, zajišťující jen příjem dat, ale bez možnosti posílat data ostatním. Pozemní velitelství a jiné bojové jednotky proto nejsou schopny obraz o situaci na bojišti získaný Raptorem přijmout a využít.To ovšem poměrně zásadně snižuje bojovou využitelnost Raptorů. Jak je to možné?Je třeba si uvědomit, že Raptor vznikal v době, kdy americká koncepce „zesíťované války“ byla v plenkách, a že prioritou vývoje byla „neviditelnost“ pro detekční prostředky protivníka. To mimo jiné znamenalo „nic nevysílat“.

Dnes se tato skutečnost ukazuje být Achillovou patou Raptoru a paradoxně jeho detekovatelnost naopak zvyšuje, neboť pilot je někdy nucen komunikovat s pozemním velitelstvím staromódně hlasem, aby řekl, co vidí na radaru.Američané se proto usilovně snaží najít řešení a letouny upravit tak, aby Raptor mohl pracovat v týmu s ostatními ozbrojenými složkami.

První úspěšné pokusy přenosu dat z F-22 na pozemní velitelství a na letoun F-16 proběhly v půlce května 2008 s využitím experimentální verze zařízení BACN (Battlefield Airborne Communications Node), součásti vyvíjeného systému TTNT (Tactical Targeting Network Technology).

A co civilní letectví?

Všechny zkušenosti ukazují, že přehled o situaci na bojišti může být rozhodujícím faktorem při střetu protivníků. Datalink má proto i v letecké válce své velmi důležité místo. Mimochodem datalink je využíván rovněž v mezinárodní letecké dopravě, a to pro výměnu informací mezi letadlem a řídicí věží v době, kdy je vzdálenost pro hlasovou rádiovou komunikaci příliš vysoká (typicky při přeletech oceánů). Dalším důvodem je to, že všechny letouny přidělené jednomu operátorovi zpravidla vysílají na stejné frekvenci, takže při větším leteckém provozu je daný kanál nadměrně zatížen a jeho kapacita nestačí. Datalinkový systém zvaný CPDLC (Controller Pilot Data Link Communications) pomáhá tuto

Internet do každé stíhačky VUSA vyvíjejí novou platformu TTNT (Tactical Targeting Network Technology), která by měla umožňovat šifrovanou a rušení odolnou výměnu informací, srovnatelnou rychlostí a objemem dat s vysokorychlostním internetem. Celý projekt zaštiťuje americká vojenská vývojová agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), hlavním kontraktorem je firma Rockwell Collins. Systém má umožnit vzájemné propojení pozemních, námořních i vzdušných subjektů, jak s lidskou posádkou, tak automatizovaných. Využívá běžného internetového protokolu a údajně bude uživatelsky příjemný a jednoduchý na ovládání. Hlavním účelem, jak již název napovídá, je vyhodnocování a zaměřování cílů. Některé charakteristiky systému, jako propojenost obrovského množství prvků, odolnost vůči „nevhodným“ zásahům obsluhy, „samokonfigurovatelnost“ či úprava priorit v průběhu mise ovšem trochu připomínají slavnou filmovou řadu Terminátor a jeho systém Skynet. Šifrovaný kanál odolný rušení slouží k předávání informací mezi stíhačkami navzájem, nebo mezi stíhačkou a letounem AWACS či pozemním velitelstvím.

Vlčí smečka MiG Sovětský přepadový stíhací letoun MiG-31, schopný dosáhnout rychlosti přes Mach 3, byl zaveden do služby počátkem 80. let a stále je ve výzbroji ruského letectva. Není určen k manévrovému boji, ale pro zachycení rychle se pohybujících narušitelů (v době jeho vzniku například americký bombardér B-1 nebo průzkumný SR-71). Kromě rychlosti překvapil tehdy špičkovým elektronickým vybavením. Doba se samozřejmě mění, a tak byl i MiG-31 výrazně modernizován, hlavně v oblasti radaru, avioniky, navigace a výzbroje. Již od počátku má však digitální

datalink APD-518. Letka čtyř strojů vzdálených až 200 kilometrů od sebe si s jeho pomocí vzájemně vyměňuje různé informace, ale nejzajímavější funkcí je, že vedoucí skupiny může dálkově ovládat ostatní podřízené letouny a například je navést k cíli s využitím údajů z pozemního střediska, aniž by samy musely použít vlastních detekčních prostředků. MiG-31 je dnes často využíván k dlouhým hlídkovým letům, kromě ochrany vzdušného prostoru před letadly je schopen likvidovat i střely s plochou dráhou letu.

Nejčtenější