Co z nás udělalo lidi?

Jaroslav Petr  |  Věda
Co z nás udělalo lidi?

Navzdory převládajícímu názoru o celkové zkaženosti lidstva nejsou lidé od přírody individualističtí sobci. Naopak, pokud v něčem vynikáme nad ostatními živočichy, je to naše schopnost pomáhat druhým. Na rozdíl od zvířat se vzájemná lidská pomoc a spolupráce neomezuje jen na příbuzné a známé. Lidé pomáhají i těm, které potkali poprvé a s vysokou pravděpodobností i naposled. Bezpříspěvkoví dárci krve se dokonce nikdy nedozvědí, komu jejich krev zachránila zdraví či život.

Lidská společnost je protkána sítí vztahů založených na vzájemné nezištné pomoci. Vznik této „pavučiny nezištné spolupráce“ je pro vědce záhadou. Jak vůbec mohla vzniknout? Nezištně nabízenou pomoc lze přece tak snadno zneužít. Proč v lidské společnosti nepřevládli lidé, kteří si nechávali pomáhat od druhých, a sami pomocnou ruku nikomu nepodali? Teoreticky na tom měli být takoví vypočítavci nejlépe. Od všech dostávali a nikomu nic nedávali. Jejich „čistý zisk“ měl být nejvyšší. Nezištná pomoc také na první pohled odporuje zákonitostem evoluce. Pokud v boji o přežití vítězí ti nejlepší a nejsilnější, jakýpak má smysl, aby tito potenciální vítězové pomáhali slabším a zachraňovali je před prohrou?

Lidská nezištnost má kořeny ve válkách

Americký evoluční biolog Samuel Bowles ze Santa Fe Institute došel k závěru, že kořeny lidské nezištnosti sahají do doby před 150 000 lety a u jejich zrodu stály válečné konflikty pravěkých lidí. Na Zemi tehdy docházelo k drastickým klimatickým zvratům. Doby ledové střídala přechodná oteplení. Výkyvy v teplotách i srážkových poměrech byly skutečně razantní. Během pouhých dvou staletí se mohla teplota zvýšit nebo snížit až o 8 °C. Lidé se najednou ocitali v úplně nových, pro ně krajně nezvyklých podmínkách. Měli na vybranou. Buď se přizpůsobili, nebo museli vyrazit na cestu do oblastí s příhodnějším klimatem.

Pokud chtěli žít tak jako dříve, znamenalo to na africkém kontinentu přesun zhruba o 4000 km. Míst, kde se dala najít obživa, však bylo málo a bylo zapotřebí o ně bojovat. Lovecko-sběračské tlupy se střetávaly během migrací. Ke konfliktům a násilí docházelo i v oázách zajišťujících relativně bezproblémový život. Úmrtnost mužů násilnou smrtí vystupovala v těch dobách nad hranici 15 %. Jen pro srovnání: i v nejdivočejších dobách „Divokého západu“ umíralo v Severní Americe násilnou smrtí asi 1 % mužů. O tom, že život lovecko-sběračských společenství není žádná idylka, svědčí výmluvně statistika z dnešních časů.

Lidé před námi I.
Lidé před námi II.

V dlouhodobém míru žije jen 20 % všech současných lovecko-sběračských tlup. Zato ve stavu permanentní války se jich nachází 35 %. Jde často o velmi brutální konflikty, které mají daleko k nevinnému škádlení. Vedle velkého počtu mrtvých hrozí poraženým i ztráta kmenového území. Za generaci lze ztratit v bojích v průměru kolem 16 % plochy z území ovládaného tlupou. Z toho je zřejmé, že sérii proher si nemohlo dovolit žádné společenství, protože by se ocitlo rázem tváří v tvář existenčním problémům.

Nezištní přežili

Moderní válka je vysoce organizovaná. Uvádí do pohybu tisíce lidí pod přísným velením. V pravěku na sebe brala podobu skupinek od dvou do pěti válečníků. Každý z nich by asi raději zůstal v bezpečí domova a neriskoval vážné zranění, či dokonce smrt. Zájem tlupy však převážil nad individuálním strachem. Lidé byli ochotni za svou tlupu položit život. Šance na vážnou újmu na zdraví byla přitom vysoká. Bowles prověřil na patnácti různých místech po celém světě pravěká pohřebiště a zjistil, že bezmála každý druhý nebožtík skonal násilnou smrtí. Také mnohá ze současných etnik žijících z lovu a sběru intenzivně válčí.

U indiánského kmene Achéů z východní Paraguaye připadá na násilnou smrt při válečných střetech třetina všech nebožtíků. U venezuelských Hiwiů padne v bojích 17 % všech lidí. Podle Bowlesových odhadů přicházel ve válkách o život v průměru každý sedmý člověk. Prohraná válka měla pro tlupu nebo kmen fatální následky. Už to bylo samo o sobě dostatečně silným motivem pro nezištnou pomoc mezi příslušníky tlupy či kmene. Výrazně tomu napomáhal i fakt, že lidská společenství pojilo poměrně těsné pokrevní pouto.

V kmenových společenstvech umírá ve vzájemných bojích až sedmina všech příslušníků kmene.

Bowles nedokázal určit míru příbuznosti v tlupách pravěkých lidí. Proto studoval příbuzenské vztahy současných lovců a sběračů, například u afrických Pygmejů, Austrálců z Arnhemské země nebo původních obyvatel Sibiře. U všech prokázal vysokou míru příbuznosti. Válečník, který padl při obraně vlastních lovišť nebo na loupežném nájezdu k sousedům, neobětoval život za cizáky, nýbrž za „vlastní krev“.

Tlupy a kmeny, mezi jejichž příslušníky se v neklidných dobách nastartovala nezištná pomoc a sebeobětování, měly navrch před skupinami, kde si lidé sobecky hleděli svého. Dědictvím z těchto krutých časů je dnešní lidský altruismus, který se projevuje charitou či bezplatným dárcovstvím krve. Lidská společnost stojí a padá s tím, jak nezištně si její příslušníci pomáhají. To, co vzklíčilo jako výhodná životní strategie pod hrozbou ozbrojených konfliktů, se následně uplatnilo i v časech o poznání klidnějších.

Obětavý trest

Vědci se při pokusech s dobrovolníky přesvědčili, že se záplavě sobeckých vypočítavců staví do cesty odvážlivci, kteří neváhají sobce trestat, i když tím riskují vlastní újmu. Takové lidi ostatně můžeme potkat dnes a denně v běžném životě. Patří k nim například člověk, který donutí v autobuse sedícího mladíka, aby uvolnil místo stojící stařence. Ten člověk sám sobě nepomohl a riskoval z mladíkovy strany přinejmenším nevraživou reakci. Přesto si „nemohl pomoci“ a donutil sobeckého pasažéra k nezištnosti. Většina pokusů, které zkoumají podobné typy chování, probíhá na univerzitách a vědci k nim verbují vysokoškoláky.

Americký antropolog Joseph Henrich z atlantské Emory University chtěl vědět, zda mají tyto výsledky univerzální platnost. Objel proto svět a navštívil celkem 15 různých etnik na pěti kontinentech. Zavítal mezi indiány v Amazonii i rolníky v Missouri. Zajel ke kočovným tanzanským Hadzům i k příslušníkům kmene Au z novoguinejské vysočiny. Pobýval mezi dolganskými lovci na Sibiři i Jasavy z pacifického souostroví Fidži. Všude podrobil místní dobrovolníky stejným testům. Měřil jejich ochotu ke spolupráci i sílu nevole, jakou u nich vzbuzují vypočítaví sobci.

Testy tak trochu připomínaly organizovaný hazard. Při jednom například dostali dva hráči dohromady sumu odpovídající dennímu výdělku a jeden ji měl rozdělit. Druhý měl právo odmítnout podíl, který mu připadal nespravedlivý. V tom případě však celá částka propadla a nikdo nedostal nic. Byl to trest pro oba hráče. Trestající tak z vlastního popudu přišel i o to málo, co mu sobec nabízel. Test modeluje situaci, kdy člen tlupy trestá vypočítavce bez ohledu na to, že se tím vystavuje riziku.

Schopnost spravedlivě se rozdělit snižuje množství sporů uvnitř kmene.

Výsledky několika testů ukázaly, že lidé jsou na celém světě ochotni trestat sobce i za cenu vlastní citelné újmy. Některé národy jsou na sobce „vysazenější“ než jiné. Například amazonští indiáni kmene Tsimane se většinou rozhodnou potrestat jen ty spoluhráče, kteří si nechají úplně všechno. Novoguinejští Sursurungové nebo obyvatelé ghanské metropole Accry ale trestají i spoluhráče, kteří se dobrovolně vzdali větší části z dělené sumy. Čím silnější sklon k trestu ve společnosti vládne, tím velkorysejších nabídek jsou její členové schopni.

„Máte mnohem větší naději, že z vás vyroste nezištný a spolupracující člověk, když vyrůstáte mezi lidmi, kteří vás za sobecké chování potrestají,“ shrnuje Joseph Henrich výsledky výzkumu. „Spolupracující lidé bývali od nepaměti úspěšnější. Geny, které naše předky předurčovaly ke spolupráci, přinášely svým nositelům výhodu a šířily se. Díky tomu máme teď nezištnost a trestání sobců v krvi.“

Zrod kultury

Dnes nenajdeme na Zemi etnikum, jehož příslušníci by nevyužívali oděv, ozdoby, kosmetiku nebo účes k vyjádření společenského postavení a příslušnosti k určité sociální skupině. Spektrum těchto symbolů je nepřeberné od péřové čelenky indiánských náčelníků přes uniformu dopravní policie až po drahé hodinky burzovního makléře a perlový náhrdelník jeho manželky. Každá z těch věcí je symbolem – signálem pro okolí. Kdy se zrodilo symbolické myšlení? Vědci donedávna jen krčili rameny a při hledání odpovědí na tuto otázku si vypomáhali hypotézami a teoriemi.

Genetické kořeny člověka Homo sapiens sahají zhruba 200 tisíc let do minulosti. V té době žili naši předci v Africe a vzhledem už se od nás nijak nelišili. Způsob jejich života však byl pro nás donedávna záhadou. Přemýšleli stejně jako my, anebo se jim v hlavách „rozsvítilo“ až mnohem později? Někteří vědci byli přesvědčeni, že v evoluci duševních schopností našich předků došlo k zásadnímu zlomu teprve před 45 tisíci roků. V té době pronikli lidé druhu Homo sapiens i do Evropy a přinesli s sebou dosud nevídané obyčeje a dovednosti. O jejich bohatém duchovním životě svědčí nádherné malby na stěnách jeskyní, výroba ozdob ze zubů, kostí, ulit a lastur nebo složité pohřební rituály.

Vývoj poznání dal za pravdu zastáncům názoru, že kořeny symbolického myšlení sahají mnohem dále do minulosti a jeho rodištěm byla Afrika. Nálezy z jihoafrické lokality Pinnacle Point svědčí o tom, že evoluce tělesných proporcí a duševních schopností prvních lidí druhu Homo sapiens kráčely ruku v ruce a naši předci uvažovali stejně jako my už před 165 tisíciletími. Jasným dokladem symbolického myšlení pravěkých lovců z Pinnacle Pointu jsou nálezy rudě zbarvených kusů poměrně měkkého minerálu, z kterého kdosi soustavně škrábal červený prášek. Minerál se vyskytuje v jeskyni v několika barevných odstínech a stopy po otěru nesou především kusy, které dávají prášek jasně červené barvy. Archeologové se domnívají, že sloužil lidem k výrobě barviv, jimiž si zdobili tělo.

Příliš málo lidí

Stačilo však ke vzniku lidské kultury s výrobou složitých nástrojů, rituály a uměleckými díly jen to, aby lidé dosáhli dostatečně vysoké inteligence? Tým britských vědců vedený Markem Thomasem z University College London dospěl k závěru, že kultura vzkvétá jen při dostatečně hustém osídlení. Lidské duševní schopnosti se za posledních 200 000 let výrazně nezměnily. Přesto se první neklamné projevy lidské kultury, např. náhrdelníky z korálků vyrobených ze skořápek pštrosích vajec, objevily až před 90 000 lety. Pravěcí lidé z jihu Afriky či z východu dnešního Konga si začali zdobit těla přírodními pigmenty a zvládli výrobu komplikovaných zbraní, jako jsou harpuny k lovu ryb. Tyhle skvělé vynálezy však po čase zmizely a lidstvo je muselo znovu namáhavě objevovat.

Lidé zcela jistě „nezhloupli“. Tak proč se lidská kultura střídavě objevovala a mizela, aby se definitivně uchytila před 35 000 lety? Thomas a jeho tým došli k závěru, že klíčem k trvalému uplatnění kultury byla dostatečně početná lidská populace. Pak se našel nejen dostatek „vynálezců“, ale zároveň tu bylo k dispozici dost lidí, kteří zajistili, že se na „vynález“ nezapomnělo a jeho tajemství převzaly další generace. První projevy kultury měly jepičí život proto, že se hustota osídlení neudržela na potřebné úrovni. Stačilo, aby nepříznivá změna klimatu zredukovala počty lidí v dané oblasti, a i ty nejúžasnější vymoženosti upadaly v zapomnění.

Ozdoby a drobné magické předměty předznamenávaly vývoj kultury.

Proč se kamarádíme?

Na první pohled se zdá odpověď na tuto otázku triviální. Kamarádi nám pomáhají. Za to, co jim dáváme, také něco dostáváme. Jenže přátelství, to zdaleka není jen výměnný obchod služeb a věcí. Mnohem důležitější jsou vazby, vědomí, že se o nás někdo zajímá. Člověka, který tato kritéria splňuje, počítáme mezi své přátele, i když nám nic nedává. Při bilancování přátelských vztahů nevycházíme z jakési pomyslné „účetní knihy“, kde bychom jednoduše sečetli položky „má dáti“ a „dal“. Naopak, skutečný přítel se pozná podle toho, že nám pomůže, když jsme v opravdové kaši, a šance, že mu pomoc v dohledné době oplatíme, se jeví jako krajně nepravděpodobná.

Jak si tedy vybíráme přátele, když pro nás není rozhodující, co nám dává? Psychologové Peter DeScioli a Robert Kurzban z University of Pennsylvania vysvětlují záhady přátelství „alianční hypotézou“. Ta je založena na myšlence, že přátelské vazby vnímáme jako do zálohy uloženou podporu pro těžké chvíle. Pro přátelství není důležité, co z něj bezprostředně získáváme, nýbrž vědomí, že kdyby bylo zle, je tu někdo, kdo je ochoten nám pomoci.

Nejlepší přátelé

„Žijeme ve světě, kde může konflikt propuknout prakticky kdykoli, a proto je pro nás tak důležité mít předem zajištěné spojence,“ říká Robert Kurzban. Za nejlepší přátele považujeme ty, o kterých jsme přesvědčeni, že my sami jsme pro ně nejlepšími přáteli. Našimi nejlepšími přáteli jsou ti lidé, kteří by nám přispěchali na pomoc a navíc by nás mezi všemi svými známými upřednostnili. „Hlavním kritériem pro sílu přátelství je hodnota spojenectví pro potenciální konflikt. A tato hodnota klesá s každým dalším závazkem, který potenciální přítel má. Nejlepší přítel je ten, který si nás cení nad všechny ostatní známé a dává nám před nimi přednost.“ Při výběru přátel se neřídíme ani tak tím, co pro nás mohou udělat, jako tím, jak jsme jim sympatičtí a jak moc se jim líbíme.

Tento mechanismus má jednu obrovskou výhodu. Dovoluje najít přítele a spojence i těm, kteří jsou slabí a nemohou toho pro své blízké mnoho udělat. Pro přátelství není důležité, co všechno může přítel vykonat, ale nakolik je k tomu odhodlán. Alianční hypotéza vysvětluje i některé negativní jevy, které lidská přátelství provázejí. V jejím světle je například mnohem jasnější, proč si lidé tak hlídají své postavení v kolektivu, proč jim tolik záleží na tom, zda jsou u jiných lidí oblíbení. Obliba je kapitál pro potenciální aliance a přátelství.

Zároveň také tato teorie nabízí vysvětlení žárlivosti a agresivity uvnitř skupin. Ty bývají průvodním jevem snah o udržení stávajících spojenectví a o vytváření nových aliancí. Každý z nás sleduje, s kým se kamarádí jeho přátelé, a pokud zjistí, že jsou s někým poutáni velmi silnou vazbou, není mu to příjemné. Znamená to, že na takového přítele se už nemůžeme plně spolehnout. Je docela reálné, že by v případě nebezpečí vytvořil alianci se svým novým kamarádem a ne s námi.

Kdy jsme vybledli?

Kdy jsme vybledli?

Předci dnešních Evropanů přišli z Afriky před 40 tisíciletími. Ze sluncem zalitého kontinentu si přinesli i tmavou pleť, která je v původní domovině chránila před nepříznivými účinky intenzivního záření. Donedávna se vědci domnívali, že v Evropě pokožka pravěkým lovcům rychle vybledla. Genetické analýzy však odhalily něco jiného. Evropané vděčí za svou světlou pleť z valné části zvláštní variantě genu SLC24A5. Tato „bledá“ varianta se objevila v naší dědičné informaci relativně nedávno. Nejspíš před 5300 až 6000 lety. Rozhodně není starší než 12 tisíciletí. Zdá se, že světlá pleť se objevila až u prvních zemědělců, kteří jedli potravu chudší na vitamin D a potřebovali pokožku bez filtru kožního pigmentu, aby si při pobytu na slunci nedostatek vitaminu D nahradili.


Kdo vynalezl kamenné čepele?

Američtí paleoantropologové narazili v Africe na kamenné čepele vyrobené před více než půl milionem let a posunuli nejstarší známé doklady této zásadní technologické inovace o 150 000 let dále do minulosti. Výroba kamenné čepele vyžaduje velkou zručnost. Odměnou je mnohem efektivněji využitá kamenná surovina. První výrobci primitivních nástrojů získali zpracováním jednoho kilogramu kamene ostří dlouhé pouhých 5 centimetrů. Špičková technologie výroby kamenných čepelí využívaná v mladší době kamenné spotřebuje kilogram pazourku na řadu nástrojů s ostřím o celkové délce až 1200 centimetrů. Jak starý je však revoluční vynález výroby kamenných čepelí?

Kdo vynalezl kamenné čepele?

Americké paleoantropoložky Cara Roure Johnsonová a Sally McBreartyová z University of Connecticut nedávno objevily v pěti lokalitách v keňské pánvi Baringo kamenné čepele pocházející z doby před 509 000 až 543 000 lety. V té době žili v dané oblasti zástupci hned několika různých druhů člověka. Není proto jasné, který z nich čepele vyráběl. Johnsonová a McBreartyová se přiklánějí k názoru, že to mohl být člověk označovaný jako Homo rhodesiensis, který byl přímým předchůdcem prvních afrických lidí druhu Homo sapiens. Zřejmě jej k tomu předurčilo výrazné zvýšení objemu mozkovny, ke kterému došlo zhruba před 600 000 lety.

Bez neandertálců v krvi

Bez neandertálců v krvi

Před čtyřiceti tisíciletími přišli první lidé druhu Homo sapiens z Afriky do Evropy a našli ji obsazenou robustním člověkem, kterému dnes říkáme neandertálec. Podle některých vědců pronásledovali naši předci neandertálce jako divou zvěř a nakonec je vybili. Podle dalších odborníků ale viděli v neandertálcích jen jiné lidi a křížili se s nimi. Pokud mají zastánci křížení pravdu, pak nám kolují v žilách kapky neandertálské krve. Tyto „kapky“ by měly být vidět i v dědičné informaci. Výsledky prvních analýz DNA izolované z neandertálských kostí naznačovaly, že si v dědičné informaci neseme některé varianty neandertálských genů. A naopak, v neandertálské DNA nacházeli vědci úseky, které se tam mohly dostat od pravěkých lidí Homo sapiens. Nejnovější důkladnější analýzy to ale vyvrátily.

Učili jsme se od hobitů?

Nález ostatků „trpasličích“ lidí, kteří žili na indonéském ostrově Flores ještě před 12 tisíci lety a dorůstali výšky kolem jednoho metru, šokoval v roce 2004 odborníky i laickou veřejnost. Novináři překřtili pravěké lidi pro jejich malou postavu na hobity. Tým objevitelů vedený australským paleoantropologem Peterem Brownem popsal hobita jako nový druh člověka Homo floresiensis. Hobit se měl vyvinout z lidí druhu Homo erectus, kteří přišli do Indonésie z Afriky před více než milionem let. Když se na ostrov dostali moderní lidé druhu Homo sapiens, našli jej obydlený hobity. Jak spolu asi oba druhy člověka vycházely? Podle všeho docela dobře. Vědci dokonce nevylučují, že evolučně pokročilejší přistěhovalci Homo sapiens brali u primitivnějších starousedlíků Homo floresiensis kurzy ve výrobě kamenných nástrojů a naučili se od nich některé triky při opracovávání kamenné suroviny.

Učili jsme se od hobitů?

Hra s ohněm

Lidé se od zvířat zásadně liší svým vztahem k ohni. Neděsí nás, dokonce nás přitahuje. Kdy a také kde k tomuto zlomu došlo? Míst, která by si ráda připsala prometheovskou zásluhu, je několik. V lokalitách Koobi Fora u jezera Turkana, Chesowanja u jezera Baringo a Olorgesailie u Východoafrické příkopové propadliny v Keni udržovali své ohně lidé druhu Homo erectus. Celkově ale datace nejstarších ohništ shodně vycházejí do doby kolem 1,5 milionu let př. n. l.

Hra s ohněm

Teorie o tom, že oheň pomohl hlavně zpracování potravin, nemusí být nutně správná, protože dodnes existuje několik kultur, které takto oheň nepoužívají. Rozhodně ale jeho objev umožnil lidem osídlit kraje, které byly pro ně zatím příliš chladné. Během následujících tisíciletí se erektové rozšírili nejen po Africe, ale i po Asii a Evropě. Druhou podstatnou otázkou je to, kdy se lidé skutečně naučili oheň rozdělávat. Vrstvy popela totiž ukazují, že ohniště erektů hořela velmi dlouho na stejném místě. V jeskyních pod pahorkem Čou- kchou- tien (Dračí kost) nedaleko Pekingu dosahovaly až šesti metrů.

Čím se podle vás lidé liší od zvířat? Hlasovat v anketě můžete zde

Nejčtenější