Co nového u starých Mayů

Jaroslav Petr  |  Historie
co nového u starých mayů

Úspěšně pod sebou podřezat větev a zničit vlastní rozvinutou civilizaci dokázali nejen Egypťané, Řekové a Římané, na cestu, po které právě kráčíme i my, se „úspěšně“ vydali také Mayové. Nejnovější vědecké poznatky doplnily proč.

Na počátku 8. století byl největším sídlem obou Amerik mayský Tikal. V budovách města se tísnilo více než 60 000 obyvatel. Dalších 30 000 žilo a dřelo na okolních kukuřičných polích. Tikalští králové byli mocní a bohatí. Nosili šperky z nefritu, nechávali budovat pyramidy, chrámy, silnice. Zdálo se, že Tikal se bude těšit prosperitě ještě dlouho.

Jenže záhy přišel strmý pád. Stavební boom ustal. Stavby, které přece jen vznikly, postrádaly dřívější honosnou výzdobu. Po králích už není v tomto období ani stopy a počet obyvatel klesl na ubohých 15 000. Tikal upadal a jeho zašlá sláva už se nikdy neměla vrátit. Zůstaly po něm jen impozantní ruiny.

Děsivá krize

Tikal nebyl jediným městem, na které dopadla děsivá krize. Mayská civilizace vzkvétala na územích Střední Ameriky o celkové ploše přesahující 300 000 kilometrů čtverečních. V rozmezí let 695 až 1050 našeho letopočtu tu zkolabovaly desítky měst. Badatelé se nepřestávají dohadovat o příčinách pádu mayské civilizace. Archeologové navrhovali nejrůznější vysvětlení – vzpouru rolníků, epidemii, sopečné erupce.

Od osmdesátých let minulého století získala navrch teorie vysvětlující pád mayské civilizace drastickými klimatickými změnami. Usazeniny na dnech jezer i oceánu vypovídají o několika obdobích devastujícího sucha, která začala po roce 760 n. l. Velká mayská města byla závislá na dešťové vodě zadržené v povrchových nádržích. Zásoby vody musely být obnoveny každý rok. Badatelé našli stopy, které si vykládají jako důkazy o suchu trvajícím nepřetržitě deset let. To nemohlo žádné mayské město vydržet.

Jenže ani teorie klimatických změn nedokáže vysvětlit úplně všechny okolnosti pádu mayské civilizace. Některá města zanikla ještě před nástupem dlouhých období sucha. Jiná města se sice zhroutila v období klimatických změn, ale jejich kolapsy nedávají smysl. Ve stejném období zanikala města, která ležela daleko od sebe a nebyla vystavena stejným klimatickým změnám. A naopak, blízká města vzdorovala klimatickým změnám často s různou úspěšností. Některá upadala, jiná i nadále prosperovala a zanikla až mnohem později.

Příchod sucha

Mayská civilizace vzkvétala ve velice pestré krajině. Města vyrůstala na pláních u mořského pobřeží, v tropickém deštném lese, uprostřed křovinatých porostů i na vysočině. I dnes jsou na tomto území velmi rozdílné srážkové poměry. Na severu naprší ročně kolem 500 milimetrů. V deštných pralesích však spadne až 4000 mm za rok.

Většina srážek je přitom soustředěna do druhé poloviny roku, do období od května do prosince. Dešťová voda zachycená v tomto období do nádrží musela vydržet Mayům na celý rok. Obyvatelé některých sídel se chtěli této závislosti na dešti zjevně vyhnout a zakládali města na březích řek a jezer. Mezi roky 600 a 900 n. l. ještě nepředstavovalo zajištění dostatku vody velký problém. Ve Střední Americe vyrostla více než stovka mayských měst.

První kolapsy

První kolapsy postihly městské státy už kolem roku 695 n. l. ve vlhkých oblastech na severu dnešní Guatemaly. V následujících 350 letech pak zanikala mayská sídla jedno po druhém. Jednotlivé katastrofy jsou rozprostřené do tak dlouhého období, že je nemohl podle některých odborníků vyvolat jediný faktor.

Muselo jít o souhru více nepříznivých vlivů, např. sociálních nepokojů, vyčerpání přírodních zdrojů, erozi půdy, přelidnění, válek. Od roku 1995 začali vědci upřednostňovat jeden z faktorů – klimatické změny. Analýzy usazenin z vyschlých jezer v Kolumbii odhalily, že období mezi rokem 750 až 850 n. l. byla nejsušší za posledních 7000 let. Další výzkum odhalil stopy po velkém suchu v letech 760, 810, 860 a 910 n. l.

V Belize narazili někteří badatelé na doklady o suchu kolem roků 780, 910, 1074 a 1139 n. l. Všechno vypadalo jasně a přesvědčivě až do chvíle, kdy se stejnými analýzami pokusili vědci odhalit stopy po suchu v jiných lokalitách a vyšli naprázdno. Obyvatelé prvních zaniklých mayských měst zjevně netrpěli hladem či podvýživou. Vše nasvědčuje tomu, že na jejich stolech byl dostatek kukuřice i masa.

Na ostatcích posledních obyvatel zaniklých měst nejsou patrné stopy po infekčních chorobách. Pokud tedy kolem roku 695 skutečně udeřilo sucho, na zdravotním stavu lidí se to nijak drasticky neprojevilo. Neznamená to, že zde vládl klid. Králové městských států propadali vzájemné řevnivosti a války nebyly žádnou vzácností. Ani ty však s vysokou pravděpodobností nemohly vyvolat tak rozsáhlý kolaps mayské civilizace.

Džbány pro boha Chaca

Kritici „klimatické teorie“ poukazují, že je velmi obtížné vztáhnout období sucha ke konkrétním historickým událostem, protože datování pomocí radiouhlíkové metody nemá dostatečnou přesnost a sucha mohla dopadnout na jednotlivé lokality různou silou. V poslední době nabídly vědcům přesnější vodítko pro vytvoření představ o změnách podnebí v různých lokalitách zvířecí kosti. Povedlo se nashromáždit data asi o 15 000 zvířatech náležejících k 65 druhům.

Některá zvířata, například vodní ptactvo nebo vodní želvy, vyžadují k životu spoustu vody. Pokud se tito živočichové vyskytovali hojně, nemohlo krajinu sužovat výraznější sucho. A naopak. Pokud vodomilných živočichů výrazněji ubylo, znamená to, že mizelo jejich přirozené životní prostředí a krajina vysychala.

Vědcům se tak povedlo zrekonstruovat vývoj klimatu na dvaadvaceti lokalitách pro období od roku 1800 př. n. l. do roku 1821 n. l. Například v období od roku 600 do roku 800 n. l. podíl vodomilné fauny výrazně stoupl, a to znamená, že vládlo vlhké klima. Naopak v období od roku 800 do roku 1000 n. l. vodomilní tvorové mizeli. Muselo být sice sucho, ale zřejmě nijak katastrofické, protože živočichové vázaní na vodu nikde úplně nevymizeli.

Pokud by bylo sucho z let 800 až 1000 n. l. jedinou obtíží, pak by ji asi mayská civilizace zvládla. Výsledky výzkumu náboženských rituálů starých Mayů na druhé straně svědčí o tom, že Mayové prožívali v obdobích sucha přece jen krušnější časy. Na území Belize se podařilo odhalit v jeskyni Chechem Ha svatyni boha deště Chaca. Mayové tu sloužili obřady, jež měly za úkol zabezpečit dostatek srážek. Nejstarší stopy po obřadech pocházejí z období kolem roku 1300 př. n. l.

Naposledy se tu konaly obřady někdy kolem roku 950 n. l. Až do roku 680 n. l. byly bohoslužby Chacovi stále stejné. Mayové na konci obřadu rozbili u velkého stalaktitu na břehu podzemního jezírka džbán na vodu. Jen dvakrát zůstal džbán na konci obřadu vcelku. Za necelá tři staletí mezi roky 680 a 960 n. l. ale nechali Mayové džbán neporušený více než padesátkrát. Obřady byly velkolepější. Lidé začali chodit i do těch částí jeskyně, kam dříve nevstupovali.

Mezi roky 680 a 960 n. l. se lidé ucházeli o přízeň boha deště Chaca s mnohem větší vehemencí než kdykoli předtím. Modlení a přinášení obětí představovaly jeden ze způsobů, jak se s nepříznivým vývojem vyrovnat. Šlo sice o tradiční postup, ale bohužel nepříliš účinný. Maye mohly zachránit inovace. Změny hospodaření, nové technologie, nové sociální uspořádání společnosti. Nic z toho ale Mayové ve významnější míře nevyzkoušeli. Byli až příliš konzervativní a věřili, že po staletí osvědčenými recepty zvládnou i tuto krizi. To byl osudový omyl.

Uxmal v Mexiku byl v době španělského dobytí Yukatánu ještě stále obydleným městem.

Gordický propletenec

Mayové si sami pod sebou podřezávali větev. Káceli rozsáhlé lesy. Například v okolí města Copán zmizelo postupem doby víc než 20 kilometrů čtverečních borových porostů. O nedostatku dřeva svědčí i fakt, že v době kolapsu omítali Mayové stavby maltou, v které vápno nahrazovali jílem. Zjevně už neměli dost dřeva na pálení vápna z vápence. Vědci použili k určení následků rozsáhlého odlesnění počítačové klimatologické modely. Ty ukázaly, že vykácení lesů mělo za následek hned několik nepříznivých jevů.

Odlesněná půda pohlcuje více slunečního záření, a hodně se proto zahřívá. Zároveň je krajina otevřenější vysušujícím větrům. V oblastech, kde les úplně zmizel, mohla teplota stoupnout v průměru o 3 až 5 °C a srážky poklesly o 20 až 30 %. Každá oblast však byla postižena poněkud jinak. Někde se více oteplilo, jinde zase zavládlo větší sucho. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi byly celkem výrazné. Ani odlesnění a zakládání polí samo o sobě mayskou civilizaci na kolena nesrazilo.

Neexistuje zřejmě jedna univerzální příčina pádu mayské civilizace. Mayové uvízli v gordickém uzlu různých nepříznivých vlivů, které se lišily oblast od oblasti a měnily se s časem. Konzervativní nátura jim nedovolila hledat nová, radikální východiska z krize. Výsledný efekt byl proto všude dříve či později stejný. Mayská civilizace nevydržela.

Tajemství mayské modři

Mayové používali jasně modrý pigment. Barvili jím oběti bohům včetně zajatců, kterým vyřezávali zaživa srdce z těla nebo je shazovali do hlubokých tůní uprostřed pralesa. Ve „studni smrti“ v mayském městě Chichen Itza se z modře obarvených obětí nahromadila na dně čtyřmetrová vrstva pigmentu. Mayská modř sloužila ke zdobení staveb i keramiky. Nejstarší předměty zdobené mayskou modří pocházejí z roku 300 n. l. Přesto vypadají jako nové. Mayská modř nebledne a je neuvěřitelně stálá. Nepůsobí na ni počasí, bakterie, kyseliny ani ředidla.

Vědci ji objevili v roce 1931 a od té doby jim nedává spát. Jak ji Mayové vyráběli? Výzkum prokázal, že mayská modř vzniká ze směsi pryskyřice stromu kopálu, listů indigovníku a zvláštního druhu jílu, jehož struktura se vyznačuje dlouhými mikroskopickými kanálky. Každý z těchto materiálů používali Mayové k léčbě nemocí. A tak asi někoho napadlo, co by se stalo, kdyby všechny tři léky smíchal. Recept na posvátnou mayskou modř byl na světě. Výroba mayské modři tvořila nedílnou součást rituálů.

Staří Mayové v datech
3114 př. n. l. – počátek mayského kalendáře
2600 př. n. l. – nejstarší hodnověrně prokázané osídlení na území Belize
1800 př. n. l. – nejstarší mayské osídlení na pacifickém pobřeží
1400 př. n. l. – vznik městského centra Nakbe
600 př. n. l. – počátky městského centra El Mirador
4. stol. př. n. l. – vznik velkých staveb v městě Tikal
250 př. n. l. – první hieroglyfické nápisy 

Chrámy nestavěli jen králové

Impozantní mayské chrámy přežily do dneška uprostřed pralesa. Některé jsou nenarušené, ale mnohé padly za oběť lupičům, kteří z nich bezohledně rabují vše, co se dá prodat. V Yalbacu, jenž ležel na periferii území osídleného Mayi, se dochovalo šest chrámů, z toho jen jeden nevyloupený. Paradoxně to byly právě chodby vykradačů pyramid, co pomohlo vědcům k pozoruhodnému zjištění. Pyramidy si navenek drží jednotný styl. Nitro je u každé pyramidy jiné. Některé pyramidy jsou vysypány kamením, jiné štěrkem, další obsahují suť nebo hlínu. Jako kdyby si je každý stavitel stavěl po svém. Archeologové z toho usuzují, že pyramidy stavěli nebo financovali nejen králové, ale i zástupci dalších vrstev, např. kněží, významní velmoži, úředníci a možná dokonce i „obyčejní lidé“.

Vzestup a pád

Předklasické období – 2000 př. n. l. až 250 n. l.
První trvalá sídla, počátky výroby keramiky.

Klasické období – 250 až 900 n. l.
Vzniká mnoho staveb, stavějí se velká města, vznikají monumentální nápisy vytesané do kamene. Rodí se řada městských států, z kterých jsou nejvýznamnější Tikal, Palenque, Copán a Calakmul. Civilizace vzkvétá hlavně v jižní nížinné oblasti Střední Ameriky. Je založena na intenzivním zemědělství.

Kolaps – 8. a 9. stol. n. l.
V městských centrech ustává stavební činnost, klesá počet obyvatel. Města jsou houfně opouštěna.

Poklasické období – 10. stol. n. l. až 16. stol. n. l.
Pokračuje rozvoj městských center na severu Střední Ameriky. Na severu poloostrova Yucatan dosáhla největšího významu města Chichen Itza, Uxmal, Edzná a Coba. Přicházejí španělští dobyvatelé. Ti ovládli roku 1546 poloostrov Yucatan. Jako poslední padlo do rukou Španělů město Tayasal v roce 1697.

Koloniální období – od 17. stol. n. l.
Španělům trvalo 170 let, než si podrobili celé území mayské civilizace. Nebyla to jednotná říše jako incké Peru nebo aztécké Mexiko. Porobení jednoho centra neznamenalo ovládnutí okolních městských států. Španělé postupovali při kolonizaci o poznání liknavěji i proto, že na území mayské civilizace nebyla tak bohatá naleziště zlata a stříbra jako v Peru nebo Mexiku.

Maniok z mayských Pompejí

Maniok z mayských Pompejí

Staří Mayové pěstovali kukuřici, boby a dýně. Tyto plodiny jsou vysoce náročné na závlahu a v obdobích sucha jistě nedokázaly zajistit Mayům dostatek potravy. Teprve zcela nedávno se ukázalo, že Mayové měli v záloze plodinu, na kterou se mohli spolehnout za všech okolností. Byl jí maniok pěstovaný pro velké škrobnaté hlízy. Ten byl pro Maye takovou samozřejmostí, že jej nikde nezobrazovali. Vědci sice nacházeli v usazeninách z doby Mayů maniokový pyl, ale přičítali jej několika málo rostlinám pěstovaným na zahradách.

Zásadní zvrat přinesl až průzkum mayské vesnice Ceren, která byla někdy kolem roku 600 n. l. zavalena po výbuchu sopky Loma Caldera pětimetrovou vrstvou sopečného popela. Ten konzervoval všechno, co lidé ve vsi nechali. V roce 2009 narazili archeologové v Cerenu na maniokové pole o rozloze třetiny fotbalového hřiště. Rolníci sklidili hlízy pár dní před erupcí sopky a stačili ještě pole osázet novými maniokovými řízky. Vědci odhadují, že 200 obyvatel sklidilo ročně z pole 10 tun maniokových hlíz.

Myslíte si, že je na tom naše civilizace lépe než civilizace Mayů? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější