Co a jak skutečně vidíme.

J. PETR  |  Věda

Představte si situaci u večeře, kdy váš soused sedící naproti vám hodí přes stůl jablko a vy je pohodlně chytnete oběma rukama dříve, než spadne na zem, nebo vám dokonce přistane na obličeji. Zafungovala tak dokonale souhra mezi „viděním“ a cílesměrným pohybem. Holandský badatel Hemke van Doorn si položil otázku, které složky vidění se na procesu účastní a prohlašuje, že máme dva na sobě nezávislé typy vidění, které však spolu velmi účinně a úspěšně spolupracují.

Podle jeho hypotézy jeden zrakový systém zaznamenává více méně s fotografickou přesností to, co vidíme, zatímco druhý zaznamenává pohyby na tomto pozadí. Oba systémy jsou podle jeho názoru zcela oddělené. Systém tyčinek na sítnici není tedy jednotný a některé z tyčinek mají schopnost sledovat pozadí, a druhý „načasování“ pohybu před touto kulisou. Klasickou ukázkou odlišnosti obou systémů je známá optická iluze spočívající v přidání uzavírajících nebo otevírajících šipek na konci stejně dlouhé úsečky:

úsečky

Pokud je pokusná osoba požádána, aby řekla, která z úseček je delší, většinou označí tu spodní, nicméně pokud má označit délku úsečky vzdáleností mezi palcem a ukazováčkem, rozhoduje přesně, že obě jsou stejně dlouhé. Zrakový systém pro zachycení pohybu je tak přesnější než zrakový systém sledující statickou realitu a vykazuje menší míru chyb. Proto také zaznamená letící jablko, jeho velikost, směr pohybu a vyvolá reflexní odpověď rukou, které jablko v pravý okamžik zachytí. Ale to, aby se tak stalo přesně a účelně, zajišťuje spolupráce obou systémů, kdy ten druhý, („fotografický“) registruje lokalizaci jablka v reálném prostoru a koordinuje další pohybovou aktivitu rukou. Oči se tak zaměřují současně na různé aspekty téhož úkolu.

Nejčtenější