Chvála lobotomie

PAVEL HOUSER  |  Věda

Drastická metoda léčení psychických nemocí byla možná odsuzována neprávem. Název této rubriky může v první řadě budit dojem, že zde budeme psát o experimentech v koncentračních táborech a šílených konstruktérech zbraní na zničení světa. Zatím jsme tuto rubriku vedli zcela kratochvilně, dnes se zkusíme vydat i výše naznačeným směrem: za léčbou duševních poruch pomocí lobotomie.

Už to slovo zní poněkud zlověstně. Podívejme se tedy na příběh celé metody, jak ho popisuje Lauren Slaterová v knize Pandořina skříňka -Nejvýznamnější psychologické experimenty dvacátého století. Hned na úvod je třeba říct, že nejde o dílo zločinců v lágrech, ale o metodu, která se v civilizovaných zemích používala ve větší míře od 30. do 70. let 20. století.

Její zakladatel António Egas Moniz obdržel v roce 1949 za objev „psychochirurgie“ dokonce Nobelovu cenu.

Moniz začal svou kariéru tím, že se jako první odvážil nejen na mrtvolách, ale i na živých pacientech zkoumat procesy v mozku pomocí barviv; vlastně tak zahájil éru zobrazovacích metod mozku, které dnes představuje třeba nukleární magnetická rezonance. Nakonec při těchto výzkumech dospěl k závěru, že mnohým pacientům by mohl od duševních poruch pomoci prostě tak, že by v mozku cosi přeřezal. Konkrétně úzkostné stavy, deprese i agresivita měly mít svou příčinu v čelních lalocích lidského mozku. Operační postup si Moniz nacvičil na mrtvolách v márnici a v roce 1935 podnikl první zákrok tohoto druhu: Nervová vlákna v čelních lalocích tehdy ještě neodoperoval, ale vyřadil je z činnosti injekcí alkoholu.

Inteligence pacientky zůstala nedotčena, zato paranoia ustoupila. Po alkoholu přišel na řadu konečně i vlastní skalpel přetínající nervová vlákna. Výsledky (z dnešního pohledu překvapivě) nebyly žádnou pohromou. Snad zde sehrál roli i placebo efekt?

Moniz byl kritizován, že účinnost metody neošetřil dvojitě slepým pokusem, tj. kontrolní skupinou, které by byla otevřena lebka, ale bez provedení vlastního zákroku. Anebo prostě relativně dobré výsledky vyplývaly z toho, že si za své pacienty vybíral lidi ve velmi těžkém stavu.

U některých z nich psychózy (deprese, bludy a úzkostné stavy) opravdu ustoupily; za zdůraznění stojí, že tehdy prostě nebyla k dispozici žádná psychofarmaka.

V roce 1937 se pak metoda začala používat i v USA. Vznikla dokonce řada konkurenčních škol, někteří k mozku pronikali shora, jiní lékaři proráželi raději kost nad oční bulvou. „Chirurgové zvolili nejměkčí vchod nad a pod otevřenýma očima, kam pronikali svými noži, a pak řezali, co řezat šlo,“ popisuje to Slaterová a zní to jako z béčkového hororu.

Nicméně metoda se postupně zdokonalovala, objevily se postupy, jak zavést do mozku elektrodu a zničit malou, přesně ohraničenou část tkáně. Tím se omezily vedlejší účinky. Ještě v roce 1970, když už měla psychochirurgie velmi špatnou pověst, se za ni vyšetřovací komise amerického Kongresu ve své závěrečné zprávě postavila s tím, že řadě lidí opravdu pomohla.

A tak se ukazuje, že pověst zvrhlé vědy tento postup nejspíš nezískal právem, i přes některé excesy prvních propagátorů metody. Samozřejmě, že nefungovala 100% (ale která metoda psychiatrie ano?), samozřejmě, že se dalo argumentovat tím, že pacienti se stanou šťastnější, ovšem za cenu ztráty nějaké „lidskosti“ (spíše náboženský předsudek, totéž by se dalo vytknout pilulkám i psychoterapii; kdokoli trpí, chce pomoci a podobné filozofování mu může být ukradené). Fakt je, že se metoda používala v době, kdy se toho o lidském mozku ještě tolik nevědělo, ovšem současně tehdy, když jiné postupy z téhož důvodu k dispozici nebyly.

Nejde samozřejmě o to, abychom se v éře současné neurologie a serotoninových vychytávek měli vracet ke skalpelu (i když některé podobné operace se údajně stále v ústraní provádějí, když všechno ostatní selže), ale spíše o to pochopit, proč se proti psychochirurgii zvedla někdy od 60. let reakce, která ji v očích veřejnosti zařadila do kategorie zvrhlé vědy. Slaterová přichází mj. s nápadem, že vadilo to, že na počátku se zásahy prováděly především v čelním laloku. To je právě část, která lidský mozek nejvíce odlišuje od mozků zvířecích, jako by její význam rostl v průběhu evoluce – a právě toto místo jako by proto bylo nějakou podstatou lidské duše. Kdyby se řezalo jinde, třeba by vše dopadlo jinak?

Nejčtenější