Bushmeatová krize

Jaroslav Petr  |  Příroda
Bushmeatová krize

BUDE AFRIKA VYKÁCENA A VYJEDENA?

Nějak už jsme si zvykli, že indiáni na posvátné půdě zakládají kasina a původní Afričané sázejí zeleninu v národních parcích. Bylo by ale skutečně hloupé, kdyby nám už tak vzácné živočišné druhy začaly mizet jen proto, že je někdo snědl. Zatímco makléřům, bankéřům a investorům ekonomicky nahání hrůzu finanční krize, ochránci přírody na celém světě bijí na poplach před krizí bushmeatovou.

Bushmeat – pilíř ekonomiky

Obyvatelé centrální Afriky získají lovem divoké zvěře ročně asi milion tun masa, tzv. bushmeatu. Stejné množství by získali například chovem čtyř milionů kusů hovězího dobytka, což by znamenalo zvýšit stávající stavy stád o pětinu. Lov představuje významné odvětví ekonomiky zemí třetího světa. Jeho „obrat“ se určuje jen obtížně. Hodnota ročních úlovků v centrální západní Africe se odhaduje na 42 až 205 milionů dolarů. V Amazonii se ročně uloví zvěř, jejíž maso má hodnotu kolem 175 milionů dolarů. Není pochyb o tom, že bez lovu by miliony lidí zemřely hladem a další miliony by trpěly podvýživou. V některých oblastech zajišťuje bushmeat vesničanům až 80 % všech bílkovin a tuků.

Hladový člověk si nevybírá a loví, všechno, co se dá sníst. Ohledy nebere ani na nejvzácnější tvory planety. Často je však motivem lovu vidina tučných zisků. Ten nekončí v děravých kapsách pytláků, ale na kontech překupníků a ctihodných byznysmenů se zvěří a trofejemi. Chovný pár brazilských papoušků arů kobaltových má na černém trhu cenu 100 000 dolarů. Za kůži pandy velké zaplatí sběratel 40 000 dolarů. Stejně tak se ilegálně obchoduje i s rohy nosorožců, slonovinou nebo kostmi tygrů, jež jsou jednou ze základních komponent léků orientální medicíny. Celkový obrat podobných kšeft ů dosahuje ročně kolem čtyř miliard dolarů. Hrozí, že mnohá zvířata zmizí z povrchu Země jen proto, že je lidé snědí, oblečou se do jejich kůží nebo si nějakou částí jejich těla vykurýrují neduh. Svět čelí bushmeatové krizi. Co s tím?

Velký hlad po velkých zvířatech

Lidé lovili zvěř už od počátků své existence. Žádný kout planety nezůstal ušetřen lidských pastí, sítí a zbraní. Lovci pronikali hluboko pod mořskou hladinu i na vrcholky hor, do řek a jezer stejně jako do savan a pralesů. Člověk lovil a loví bezpočet organismů. Od bezobratlých, jako jsou mlži, plži, hlavonožci, hmyz či červi, přes ryby, obojživelníky a plazy až po ptáky a savce. Účelem lovu nebyla jen obživa. Mnozí tvorové zaplatili životem proto, že lidé využívali části jejich těl jako léků. Výjimkou nebyl ani lov pro rituální a kosmetické účely. Například havajští náčelníci si nechávali zhotovit zvláštní roucha z peří ptáků šacovníků a přivedli některé druhy na pokraj vyhubení. Lov nezůstával bez nezvratných následků ani v pravěkých dobách. Lidé se zřejmě podepsali pod vyhynutí mnoha velkých savců, jako byli mamuti v Evropě a Asii, velcí vačnatci v Austrálii nebo lenochodi, velbloudi a mastodonti v Americe. Velká zvířata, tzv. megafauna, byla první na ráně, protože pro lovce představovala tu nejcennější kořist. Dávala nejvíce masa, největší kůže, nejdelší kosti a další ceněné produkty, jako jsou kly, rohy nebo paroží.

Bushmeatová krize

Tento trend je patrný i dnes. Například v Kamerunu v oblasti Kilum-Ijum byly v posledních padesáti letech vyhubeny především velké druhy savců – sloni, gorily a další primáti. V rezervaci Tangkoko Duasudara na indonéském ostrově Sulawesi zmizely od roku 1978 do roku 1993 tři čtvrtiny z původního počtu makaků a 90 % velkých ptáků. V národních parcích na severu Th ajska pytláci vybili všechny slony, divoké tury a tygry. Na druhé straně jsme svědky masového lovu živočichů, kteří by měli být podle všeho dávno vyhubeni, ale nejsou.

Příkladem jsou africké antilopy chocholatky. V letech 1925 až 1950 se jen z francouzských afrických kolonií ročně vyvezlo na 800 000 kusů kůží chocholatek. Přesto nedošlo k drastickému poklesu jejich populací. Odhaduje se, že dnes žije v Africe asi 730 000 chocholatek černohřbetých. A z nich je ročně uloveno 250 000 kusů, a přesto těchto zvířat výrazně neubývá. Příklad antilop chocholatek naznačuje, že mnohé populace zvěře jsou s to se vyrovnat s poměrně intenzivním lovem. To však platí jen za předpokladu, že další tlaky na populace těchto zvířat nepřerostou únosnou mez. Například, že nedojde ke zničení jejich přirozeného životního prostředí těžbou dřeva, přeměnou lesa na zemědělskou půdu nebo ke zničení krajiny rozsáhlou důlní činností a přepravou vytěžených surovin.

Obecně však platí, že lov probíhá s intenzitou, která nedovolí mnoha zvířecím populacím dlouhodobě přežívat. Trvale udržitelné způsoby lovu jsou spíše výjimkou. Obvykle je praktikují obyvatelé odlehlých a řídce obydlených oblastí. Příkladem jsou paraguayští indiáni Aché, kteří žijí roztroušeně v rozsáhlých pralesích. Tito lidé si zuřivě chrání loviště d před všemi vetřelci a žijí v izolaci od svodů moderní civilizace. Achéové proto loví jen pro svou potřebu. Nic je nenutí lovit pro kšeft . Lákadla civilizace, na která by si chtěli vydělat lovem zvěře, kterou sami nespotřebují, k nim ještě nepronikla.

V ohrožení

Lovem jsou nejsnáze zranitelné druhy zvířat, která se pomalu rozmnožují, žijí dlouho a dospívají v pozdějším věku. Například jihoameričtí tapíři jsou z tohoto hlediska podstatně ohroženější než pekari žijící ve stejném prostředí. Další rizikovou skupinu tvoří živočichové, kteří žijí ve velkých skupinách a jejich lov je proto snazší. Tato zvířata bývají hlučná, protože spolu neustále komunikují, a lovec jich může najednou zabít hned několik. Někdy stačí, aby se zvířata shromažďovala do velkých skupin, jen na poměrně krátkou dobu. To je příklad mořských želv, připlouvajících masově klást vajíčka na určité pláže.

Bushmeatová krize

Vybírání vajec a ničení hnízd je snadné, protože místní obyvatelé dobře vědí, kdy a kam želvy připlují. Některá zvířata zradí jejich vlastní zvyky. Například novoguinejští zpěvní ptáci rajky jsou snadno zranitelní kvůli vrozené snaze samečků upoutat na sebe pozornost samiček. Upozorňují na sebe nejen nápadně zbarveným peřím, ale i složitými námluvními rituály. Novoguinejský lovec takového ptačího exhibicionistu jen těžko přehlédne. Pomalá zvířata jsou z pochopitelných důvodů snadnější kořistí než střelhbitě se pohybující tvorové. Zdaleka nejde jen o želvy, jež pomalostí přímo prosluly. Například savci luskouni z jihovýchodní Asie také nepatří k velkým rychlíkům a místní obyvatelé je loví ve velkém nejen pro maso, ale i pro zvláštní štítky, které luskounům kryjí kůži. Těmto „šupinám“ je připisována léčivá moc.

O tom, zda a jakou měrou je daný druh ohrožen lovem, rozhoduje i řada faktorů, které přímo nesouvisí s biologií živočicha. Jedním z klíčových vlivů je hustota lidského osídlení. Tam, kde přibývá lidí, narůstá tlak na okolní přírodu. Mnohé ekosystémy jsou tak křehké, že jim k vážnému narušení či zániku stačí jen málo. Dalším významným faktorem je technologie lovu. Tradiční metody jsou obvykle méně účinné a dávají zvěři podstatně lepší vyhlídky na únik. Smrtící technologické inovace zdaleka nespočívají jen ve výměně luku a šípů za automatickou střelnou zbraň. Intenzitu lovu dramaticky zvyšuje například využívání modernějších dopravních prostředků. Možnosti přepravy člunem vydlabaným z kmene stromu se razantně mění, pokud ho místo vesel a svalnatých paží žene proti proudu a peřejím lodní šroub s motorem. Jednou z nejrevolučnějších změn v loveckých technologiích představuje náhrada rostlinných vláken na výrobu ok a smyček za obyčejný drát. Z drátěného oka zvíře ve většině případů neunikne. Pokud ano, tak obvykle jen za cenu hlubokých řezných ran a následného utrpení a zdlouhavého umírání.

Technologické inovace souvisí i s hlubokými kulturními změnami, jimiž původní obyvatelstvo tropických krajů prochází. Ztrácí se například pocit vlastnictví lovišť a zvěře a s tím mizí i přirozená potřeba hospodařit na lovištích tak, aby na nich našly obživu i další generace. Zodpovědný přístup střídá zásada „po nás potopa“. Tradiční metody lovu nepředstavují s ohledem na současné proporce problémů „bushmeatové krize“ závažný problém. Významné jsou i ekonomické faktory.

Mnoho cenných území, kde ještě přežívají vzácní živočichové, lze považovat za „hraniční pásma“. Jde o okrajové zóny civilizace, kde je cena půdy stále ještě dosti nízká a přístup do oblasti není nijak zvlášť limitován. Každá nově vybudovaná silnice nebo železnice vytváří zároveň novou „hraniční linii“, a tudíž i nástupní prostor k pronikání do původně panenské přírody. Lov bushmeatu je nedílnou součástí této invaze. Nově zbudované komunikace slouží jako cesty, kterými bushmeat putuje ke spotřebitelům. S budováním komunikací narůstá podíl bushmeatu, který není konzumován místními obyvateli, ale je určen k obchodování. Poptávka po bushmeatu ve „zdrojové“ oblasti v důsledku toho roste. Prudký nárůst lovu zvěře následuje po pádu cen zemědělských plodin. Zemědělci jsou nuceni hledat jiné zdroje příjmů a bushmeat pro ně představuje řešení, které je „po ruce“. Obvykle jde o krátkodobé řešení, protože populace intenzivně lovené zvěře rychle klesnou na úroveň, kdy se lov přestává vyplácet.

Řešení – realita nebo iluze

Řešení bushmeatové krize představuje nejednoduchý úkol. Pokud bude uplatněn plošný zákaz lovu, ocitnou se miliony lidí v ohrožení podvýživou. Pokud bude lov i nadále pokračovat, některá pralesní zvířata do padesáti let zmizí ze zemského povrchu. Nedostatek bílkovin a tuků pak dopadne na obyvatele rovníkových oblastí jen s určitou časovou prodlevou.

Ochránci přírody proto navrhují řešení, které by zachránilo zvířenu, a přitom neohrozilo obyvatele tropických oblastí. Usilují o zákaz obchodu s bushmeatem. Zvěřinu z pralesů by si měli odepřít především obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí. Ti by také měli drasticky omezit spotřebu exotických dřev, protože dřevaři otevírají lovcům bushmeatu cestu do nitra pralesů tím, že budují silnice a cesty. Řidiči kamionů často vydělávají mnohem víc jako zásobovači městských trhů bushmeatem než na dopravě dřeva.

Obyvatelé třetího světa by měli lovit jen pro vlastní potřebu a nadto diferencovaně. Jako zdroj živočišných bílkovin by jim měly sloužit především rychle rostoucí a snadno se rozmnožující druhy, jejichž populace jsou k lovu odolné, např. různí hlodavci nebo některé druhy antilop. Tvorové ohrožení vyhubením, například opice a lidoopi, a méně plodní živočichové, například sloni, by měli být ušetřeni.

Bushmeatová krize

„Když zaručíme místním lidem prospěch z trvale udržitelného lovu a užívání půdy, budou ochotní rozumně hospodařit a začnou lovit jen určité druhy,“ tvrdí jedna ze spoluautorek tohoto programu Frances Seymourová. „Lov pro bushmeat musí probíhat otevřeně, musíme z něj sejmout stigma ilegality. Problém bushmeatu už nemůže být nazírán jen z hlediska mezinárodní ochrany zvěře. Musíme jej vnímat i z hlediska trvale udržitelného života, jako součást řešení globální potravinové krize.“ Mnozí odborníci však pochybují o tom, že máme dostatek informací pro zodpovědné rozhodnutí, která zvířata lovit a která chránit.„A i kdybychom nastavili pravidla pro lov, jak zajistíme jejich dodržování?“ ptá se významný britský ekolog Matthew Evans z University of Exeter.

Jak chránit lovená zvířata?

Příklady úspěšné ochrany přírodních zdrojů tím, že se na jejich ochraně zainteresují přímo ti, co je využívají, lze najít v Austrálii a na Novém Zélandu. V těchto zemích se tak chrání loviště ryb.

Světový mořský rybolov se nachází v hluboké krizi, jaká hrozí i při nekontrolovaném lovu pro bushmeat. Za posledních deset let klesly úlovky rybářů o více než 10 %. Čtvrtina světových lovišť již prodělala kolaps a není v nich co lovit.

Pokud bude stávající trend pokračovat, může dojít ke kolapsům na většině světových lovišť ještě před rokem 2050. Hlavní problém světového rybolovu spočívá v tom, že je přístupný všem bez omezení. Na první pohled to však vypadá, že rybolov je přísně a racionálně regulovaný. Vědci zjistí velikost rybích populací a z nich vyvodí kvóty pro rybolov v dané oblasti.

Tady je první kámen úrazu. Vlády se snaží konečné kvóty „nadsadit“.

Rybolov a na něj navazující odvětví průmyslu jsou významnou součástí ekonomiky. Politici si nechtějí naštvat početnou skupinu voličů, kteří jsou na momentální prosperitě těchto odvětví závislí, a tak mají sklon dovolit větší úlovky, než je z ryze biologického hlediska únosné.

To není jediný problém. Po stanovení kvót propuká hon jednotlivých rybářů o to, kdo urve z kvóty nejvíc. Nikdo se nedrží zpátky, protože co nevyloví on, to vytáhnou z moře na palubu druzí.

V honičce za co nejvyšším úlovkem rybáři investují do výkonnějších technologií lovu. Na ty si obvykle půjčí a splácení úvěrů je pak nutí lovit ještě víc a ještě bezohledněji. Kvóty „přepísknuté“ z politických důvodů jsou proto obvykle překračovány.

Austrálie, Nový Zéland ale i Aljaška, Island a některé další státy zavedly systém označovaný jako ITQ. Zkratka pochází z anglického slovního spojení „individual transferable quotas“ čili „individuální převoditelné kvóty“. ITQ garantují jednotlivým rybářům fixní podíl na celkové kvótě. Někdy je tento systém označován jako „privatizace“, ale „individuální kvótu“ nemusí dostat jen jednotlivci, nýbrž i organizace nebo sdružení, které je následně rozdělí svým členům.

Systém ITQ zaručuje rybáři velikost jeho vlastního úlovku a nedává mu prostor pro „hamižnění“ na úkor druhých.

Rybáři mezi sebou nezávodí, kdo urve víc z celkové kvóty. Mohou lovit menšími loděmi, používat jednodušší a šetrnější techniky. Každý z nich má zájem na tom, aby loviště fungovalo dlouhodobě, protože to mu dává i do budoucna záruku, že bude mít jistý svůj každoroční podíl na celkové kvótě.

Rabování loviště by se mu vymstilo.

Oč by jeden rok nalovil víc, o to méně by na něj vyšlo v příštích letech, až by stavy ryb klesly a úměrně tomu by se snížila celková kvóta lovu.

Na světě je 11 000 lovišť ryb. Jen 121 z nich je spravováno systémem ITQ.

Už dnes jsou vyhlídky na kolaps rybích populací v lovištích využívaných na základě ITQ poloviční ve srovnání s celosvětovým průměrem. Čím déle systém ITQ funguje, tím jsou tamější populace ryb ve větším bezpečí před kolapsem. Na mnoha lovištích přinesly ITQ zastavení poklesu stavů ryb a někde už došlo dokonce k jejich nárůstu. Kdyby v roce 1970 přešla všechna loviště ryb na ITQ, stabilizoval by se počet zkolabovaných rybích populací na 10 %.

Dnes jsme ale svědky toho, že kolapsy postihují stále nové oblasti a nové druhy lovených ryb. Pomohlo by hospodaření založené na stejných principech, jako je systém rybářských ITQ, při ochraně divoce žijící fauny ohrožené bezohledným lovem pro bushmeat? Těžko říci.

Složité problémy mívají jen málokdy jednoduchá řešení. Největší chybou by však bylo ponechat stávající bushmeatové krizi i nadále volný průběh. V tom se shodují všichni zainteresovaní. ITQ vidí řada expertů jako šanci, která by se rozhodně neměla opomenout.

Hrozí, že mnohá zvířata zmizí z povrchu Země jen proto, že je lidé snědí, oblečou se do jejich kůží nebo si nějakou částí jejich těla vykurýrují neduh. 10 nejohroženějších primátů světa Šedesát expertů z jednadvaceti zemí světa zhodnotilo situaci 394 druhů primátů známých současné vědě. Došli k závěru, že 114 z nich hrozí vyhubení. Hlavní příčiny neutěšeného stavu jsou zřejmé: ničení životního prostředí ohrožených primátů, jejich odchyt a lov pro maso. Panují důvodné obavy, že někteří primáti již byli vyhubeni. Týká se to například poddruhu guerézy červené označované jako gueréza slečny Waldronové. Otazník visí nad ceylonskou populací loriho štíhlého. Od roku 1937 byl spatřen jen čtyřikrát. Mezi nejohroženější patří například mangabej horský z Tanzanie, který byl popsán teprve v roce 2006, nebo druh nártouna z Indonésie, který zatím ani nemá vědecké jméno. Žebříčku nejohroženějších primátů vévodí madagaskarští lemuři, kterým patří první čtyři místa. Jmenovitě je to lemur širokonosý, lemur bělohlavý obojkový, lemur pruhohřbetý a sifaka velký bílý. Na pátém místě „žebříčku smrti“ je první lidoop – gorila nigerijská (poddruh gorily nížinné). Následují ghanský kočkodan Dianin Rolowayův a tanzanijská komba rondská. První desítku nejohroženějších primátů uzavírají dvě guerézy – gueréza černohlavá a gueréza červená slečny Waldronové. Na desátém místě je již zmíněný nově objevený tanzanijský mangabej horský zvaný také kipundži. Jednou z nejrevolučnějších změn v loveckých technologiích představuje náhrada rostlinných vláken na výrobu ok a smyček za obyčejný drát.

ZÁPAD BAŠTÍ BUSHMEAT

Skutečný šok zažil americký biolog Justin Brashares při návštěvě New Yorku. Dal se náhodou do řeči s tamějším taxikářem pocházejícím z Ghany a jen tak mimochodem se ho zeptal, jestli se mu nestýská po bushmeatu z afrických pralesů. „A víte že, ne. Můžu si ho tady koupit vždycky, když na něj mám chuť,“ odpověděl taxikář. Brashares nevěřil svým uším. V New Yorku, že se prodává maso vzácných zvířat upytlačených v Africe? Taxikář zavezl šokovaného vědce do jednoho skladiště v Brooklynu, aby se přesvědčil na vlastní oči. Na improvizovaných pultech se tu nabízelo vše, co lze koupit na trzích v guinejské Konakry nebo v konžské Kinshase. Kromě masa drobných

antilop chocholatek, velkých hlodavců, ptáků a hadů tu visely i kusy masa z velkých savců, jako jsou sloni, a dokonce i maso opic a lidoopů. Brashares s patnácti spolupracovníky odhalil ilegální tržiště bushmeatu v Paříži, Londýně, Montrealu, Torontu, Chicagu a Los Angeles. Odhadují, že jen těmito trhy projde týdně šest tun masa ilegálně ulovené africké zvěře. Sedmadvacetkrát narazili na části těl šimpanzů a goril. Často se prodává i maso paviánů. Toto zboží se dostává na trhy v Severní Americe a západní Evropě obvykle jako součást legálních zásilek sušených nebo uzených ryb. Kolik bushmeatu je z Afriky celkem exportováno, to si nikdo nedovolí odhadnout. Prudký nárůst lovu zvěře následuje po pádu cen zemědělských plodin. Zemědělci jsou nuceni hledat jiné zdroje příjmů a bushmeat pro ně představuje řešení.

Invaze do národních parků Národní parky a rezervace jsou v zemích třetího světa doslova „magnetem“, který přitahuje lidi z širokého okolí. V mnoha zemích roste počet lidí sídlících v těsném sousedství chráněných území. Důvody jsou zřejmé. Do rezervací a národních parků investují lokální vlády i mezinárodní organizace poměrně velké prostředky, a to s sebou přináší ekonomickou prosperitu. V sousedství parků bývá dostupnější zdravotně nezávadná pitná voda, jsou tu komunikace, školy a lékařská péče. Lidé tu snáze najdou práci a příjmy jsou zde v průměru vyšší než v jiných oblastech. Migrace obyvatelstva do blízkosti chráněných území má však i svou odvrácenou tvář. Lidé čerpají z přírodních zdrojů rezervací a národních parků více, než ekosystémy snesou. Nejednou přitom přestupují zákon. Ilegální lov zvěře, zakládání polí a plantáží uvnitř parku, nezákonná těžba dřeva, sběr pralesních plodů – to vše narušuje přírodu chráněné oblasti a ohrožuje samotnou existenci rezervací a národních parků. Pokud bude příroda zničena, nebude důvod ji dále chránit a investovat do dané lokality. Bohatství Afričanů ohrožuje zvěř zvohrožuje I velmi malý nárůst příjmů chudých obyvatel Gabunu může mít na tamější přírodu devastující dopad, protože dramaticky stoupne spotřeba masa ilegálně lovených divokých zvířat – bushmeatu. Průzkum mezi 1208 gabunskými rodinami prokázal, že rodiny s vyššími příjmy konzumují více masa – ryb, drůbeže, vepřového a hovězího a bushmeatu. Pokud maso podraží, rodiny spotřebu masa sníží. Pokud rodina zvýší své příjmy, pak spotřeba masa stoupá. A v tom případě lidé přednostně kupují bushmeat. Chudí venkované tvoří 16 % gabunského obyvatelstva. Konzumují však více než polovinu bushmeatu, který se v Gabunu sní. Pokud příjmy chudých venkovanů vzrostou, tlak na populace divokých zvířat dramaticky stoupne. Mnohá zvířata mohou z volné přírody na rozsáhlých územích zmizet, a to bude mít fatální následky pro chudé rodiny, pro které je pytláctví hlavním zdrojem živočišných bílkovin. Zlevnění drůbeže, vepřového a hovězího nemá na spotřebu bushmeatu velký vliv. Pokud ceny bushmeatu vzrostou, lidé jej nejčastěji nahrazují rybami. Potlačení ilegálního lovu a obchodu s bushmeatem tak může mít celkem nečekaný důsledek. Dojde ke zintenzivnění rybolovu a k bezohlednému drancování rybích hejn. To může v důsledku znamenat kolaps celých rybích populací.

Řidiči kamionů často vydělávají mnohem víc jako zásobovači městských trhů bushmeatem než na dopravě dřeva.

Nejčtenější