Až člověk dospěje

PAVEL HOUSER  |  Věda

Řada evolučních změn se dává do souvislosti s proměnami rychlosti, jíž probíhá vývoj jedince. Učeně bychom mohli říci, že fylogeneze (vývoj druhů) je propojena se změnami v ontogenezi (vývoj jedince). Představte si, že by nějaká změna v genu třeba zvýšenou produkcí pohlavních hormonů způsobila, že pohlavní orgány obojživelníka se budou vyvíjet rychleji. Takový tvor pak dospěje ještě ve stadiu pulce a může se rozmnožit dřív, než se promění v „dospělce“ žabího typu. Nakonec se třeba žabí stadium zcela odbourá – až dojde k dalším mutacím, které způsobí „nefunkčnost“, stihne se už takový jedinec předtím rozmnožit a proti změně nebude působit selekce. U některých obojživelníků (axolotl) k takové evoluční proměně opravdu došlo.

dospěje

Jiné druhy můžeme přimět k rozmnožování už v pulčím stadiu třeba tak, že jim příslušné hormony podáme injekčně. Podobné experimenty se nabízejí i u dalších organismů, které procházejí nějakými jasně oddělenými životními stadii – nešlo by třeba zkusit, aby se housenka vůbec neproměnila v motýla, eventuálně dokonce motýla nechat změnit zpátky v housenku? S jedinci, kteří už mají za sebou rozmnožovací fázi, může každopádně evoluce různě experimentovat, aniž jejich geny kvůli tomu vymizí z populace. Související představa počítá s tím, že současné bohatství forem živočichů mohlo původně vznikat i jako „nadstavba“ dalších proměn nad jednoduchým původním organismem, až posléze bylo rozmnožování odsunuto do těchto pozdějších fází. Změny rychlosti ontogeneze mohly sehrát roli i v evoluci člověka. V této souvislosti se hovoří o tzv.

neotenii. To zhruba znamená, že dětská fáze trvá oproti našim nejbližším příbuzným (šimpanzům) mnohem déle, eventuálně není vůbec ukončena – to lze sledovat jak na psychických vlastnostech, tak i třeba na člověčí anatomii. Podle zastánců neotenie spočívá jeden z klíčových rozdílů mezi člověkem a šimpanzem prostě v tom, že člověk si prodloužil dětskou fázi, takže mu déle roste mozek, i v dospělosti by měl mít k životu aktivní, zvědavě zkoumavý přístup atp. Neotenii podrobně rozebírá Richard Dawkins v knize Příběh předka: „Jsme lidoopi, kteří pohlavně dospěli. Či jinými slovy jsme jako šimpanzi, kteří nikdy nedospěli.“

Věčná larva

K obrazu svému jsme si takto vyšlechtili z vlka domácího psa. Pes by se dal chápat jako vlk, který nikdy nedospěje, takže si s námi bude hrát a nosit nám míček, neměl by dorůst do stadia, kdy začne s pánem soupeřit o dominantní postavení ve smečce apod. Nakonec – zkuste přimět k hodinovému aportování dospělého vlka, třeba i ochočeného. Neotenie může mít i podstatně radikálnější podobu. Sumka, příbuzný strunatců, a tedy i obratlovců, připomíná v prvním, stadiu malou rybku. Posléze se tento jedinec ale hlavou zavrtá do pevného podkladu, de facto se vzdá nervové soustavy („sežere vlastní mozek“, praví populární představa) a zbytek života se už nikam nehoní a stráví ho poklidným filtrováním mořské vody.

Podle jedné teorie tak cesta k inteligenci začala vlastně tak, že nějaká takováhle „larva“ odvrhla před asi 600 miliony let svoji proměnu a začala se rozmnožovat už v aktivní životní fázi. Sluší se dodat, že tato představa je již vesměs opuštěna a na tomto místě ji zmiňujeme jen pro zajímavost.Dnes se předpokládá, že společný předek sumek a strunatců žil aktivně po celý život, a naopak lenošivé zvyklosti sumek se objevily až druhotně.

Chlupatá dospělost

No a zbývá popustit uzdu fantazii.Dawkins cituje sci-fipovídku Aldouse Huxleyho, v níž byl objeven prostředek nikoli na prodloužení lidského života, ale přímo na odvrácení samotného procesu stárnutí. Už asi tušíte, jak to celé dopadne: když hrdinu najdou ve stáří 200 let, zjistí se, že konečně „dospěl“. Stala se z něj zarostlá chlupatá obluda pohybující se po čtyřech. Nakonec by bylo půvabné dotáhnout tuto proměnu až k sumkám (tohle je už čirá fikce), na závěr života zakořenit a strávit vlastní mozek.Tento gurmánský zážitek se jinak zatím poštěstil pouze jedné z obětí Hannibala Lectera…

Nejčtenější