Architekt plovoucích měst

MARTIN W. KIML  |  Věda
Dragonfly

Je libo dům porostlý zelení, Nebo Chcete žít 300 metrů nad zemí a přitom mít kousek od bytu farmu? Všechna podobná, krásně šílená přání vám může Vincent Callebaut splnit. Možná se blíží doba, kdy jiná volba než bydlet v soběstačném plovoucím městě prostě nebude.

Kdo je Vincent Callebaut?

Narodil se v roce 1977 v Belgii. Vystudoval architekturu a v roce 2000 získal se svojí diplomovou prací první cenu v soutěži ISAIVH v Bruselu. Díky tomu, že se mu podařilo získat vysoce ceněné stipendium Leonarda da Vinci, rozhodl se přestěhovat se do Paříže, podle vlastních slov proto, aby rozšířil své kritické myšlení a prostorovou fantazii. V roce 2001 vyhrál další architektonickou soutěž, tentokrát cenu Napoléon Godecharle, kterou uděluje Académie royale des Beaux-Arts v Bruselu, za projekt Elasticity, autonomní město na vodě pro 50 000 lidí.

Je autorem mnoha návrhů projektů rozmístěných po celém světě, desítek esejí v odborných publikacích a architektonickou obcí je považován za jednoho z nejnadanějších a nejtalentovanějších světových architektů. Na jeho návrzích je zajímavé i to, že jsou po technické stránce poměrně vágní, jedná se však pouze o prezentaci, technické detaily má Callebaut zvládnuty a promyšleny dokonale, jejich popis je většinou velmi poetický, snaží se zasadit budovu do souvislostí s okolím, a hlavně přírodou. Plovoucí města, mrakodrapy – džungle, struktura podobná stromu, energetická soběstačnost, recyklace, to jsou nejpoužívanější termíny v souvislosti s dílem mladého Belgičana.

Krávy 400 metrů nad zemí

Základní myšlenkou, se kterou Vincent Callebaut připravuje své projekty, je soběstačnost. Většina jeho staveb je schopná si sama recyklovat vodu a pomocí solárních panelů vyrábět elektřinu, domy nejsou určeny jenom na bydlení, ale jsou v nich i kanceláře atd. Dragonfly neboli Vážka ovšem překonává všechny dosavadní návrhy. Součástí projektu totiž není jenom recyklace vody a další ekologické vymoženosti, ale přímo plochy a patra určené pro zemědělství.

Takzvané vertikální zemědělství se v poslední době stává poměrně oblíbenou „úchylkou“ originálních a pokrokových architektů, Vincent Callebaut, jako ten, kdo stojí v čele originality a novátorství, tudíž nemůže chybět. Stavba se skládá ze dvou věží z oceli a skla, které na první pohled připomínají křídla vážky. Uvnitř těchto křídel by mělo být až 28 vertikálních farem, záhony, a dokonce i pastviny pro hospodářská zvířata. Krávy by se tak vesele pásly třeba ve výšce 400 metrů nad rušnou ulicí.

Farmy budou díky konstrukci prosluněné, proudění vzduchu mezi oběma věžemi by v zimě vyhřívalo, v létě naopak ochlazovalo. V plánu je i postavit několik externích zahrad, které by měly zachytávat dešťovou vodu. Vážka ovšem není určená jenom na pěstování obilí a chov dobytka. Všechny vnitřní farmy jsou plánovány do středu věží, po obvodu by měly být umístěny i byty, kanceláře nebo třeba laboratoře spolupracující s farmami. Jenom si to představte. Vyjdete z bytu v centru jednoho z největších měst světa, sjedete výtahem pár pater, vystoupíte a před vámi se otevře pastvina s volně se pasoucími krávami.

Dragonfly - celková plocha – 350 000 m2, celková výška – 700 m, výška bez antény – 600 m, poslední patro – 575 m, počet pater – 132, počet farem – 28

Nakoupíte si u farmáře něco čerstvého ovoce nebo zeleniny, sjedete o dalších pár pater níže, vejdete do své kanceláře, k obědu si dáte skvělou biozeleninu, případně biobůček, a po práci se můžete projít třeba do rozlehlých zahrad postavených dvě patra nad vaším bytem. Vzhledem k tomu, že podle výzkumů OSN bude v roce 2025 žít ve městech až 5,5 miliardy lidí (momentálně asi 3,1 miliardy), nezní tato představa zas tolik neuvěřitelně. Nějak se rozrůstání obřích měst a vylidňování venkova bude muset řešit.

Budovy Vincenta Callebauta jsou navíc i velmi krásné a ekologicky čisté. Otázkou je, jestli člověk bydlící v takovém mrakodrapu bude vůbec někdy vycházet ven. A pokud tuto potřebu cítit nebude, jestli je to dobře. Vize světa, ve kterém všichni žijeme v podobných domech a necítíme potřebu vycházet ven, protože přece všechno, co potřebujeme, máme v baráku, je trochu děsivá. Vlastně ne trochu. Je hodně děsivá.

Lilypad

Lilypad - celková plocha – 500 000 m², počet obyvatel – 50 000
Energie – solární, hydraulická, větrná, termální, přílivová a odlivová, osmotická, biomasa

Seriózní vědecké výzkumy už několik let hovoří o tom, že v důsledku globálního oteplování, tání ledovců a dalších klimatických změn brzy stoupnou hladiny světových oceánů a spousta míst, po kterých nyní chodí lidé, bude zatopena. Jak ale potom přežije lidská civilizace? Narostou nám snad žábry a ploutve?

To těžko. Řešením by mohla být fantastická plovoucí města, jak je navrhl Vincent Callebaut. To potvrdily i přední kapacity z celého světa. Tvar těchto plovoucích měst je inspirován viktorií královskou, vodní květinou pocházející z Amazonie, která je schopná udržet na svém obřím listu i malé dítě. Celé monstrum je složeno z několika částí, jež jsou důmyslně propojeny. Najdeme zde zemědělskou část, kde se podle předpokladů budou pěstovat mořské řasy a chovat zemědělská zvířata, dále obytnou část, zónu odpočinku, jakési promenády uprostřed zeleně, technické zázemí s odsolovači vody, solární elektrárnou atd.

Důležité části města se nacházejí i pod mořskou hladinou. Základem je sladkovodní laguna uprostřed, do které je přiváděna odsolená mořská voda a dešťová voda. Díky tomu mohou nad hladinou fungovat farmy, žít lidé, rostliny i zvířata. Voda má navíc velmi důležitou úlohu při stabilizaci města. Bez laguny uprostřed by neustále hrozilo převrácení nebo minimálně pořádná mořská nemoc pro všechny obyvatele.

Operní sály v Oku bouře

Dalším hodně zajímavým projektem mladého belgického architekta je budova uměleckého centra a opery navržená pro jihokorejský Soul. Jedná se o umělý ostrov na řece Hangang, umístěný uprostřed proudu, přístupný ze břehu po jednom z nejstarších soulských mostů spojujících sever a jih města. Název stavby, tedy Oko bouře, je trefný.

Oválná stavba totiž opravdu připomíná ono klidné místo bez jediného vánku uprostřed zuřícího hurikánu, v tomto případě symbolizovaného mnoha fontánami umístěnými po obvodu celého umělého ostrova, které vytvářejí jakousi vodní stěnu a stávají se tak hranicí mezi řekou a samotnou budovou. Hlavní snahou architekta bylo dokonalé splynutí s řekou a jejím okolím, především pak hojně rostoucím rákosím. Přístup k budově je vybudován z průhledného polykarbonátového vlákna, takže lidé přicházející na operu po tomto chodníku mají pocit, že levitují těsně nad řekou.

Uprostřed budovy je pak umělá laguna obklopená zrcadlovými stěnami, nad kterou je několik pater s různými divadelními sály. Jak už je u Callebauta zvykem, plášť budovy je dvojitý, přičemž mezi oběma vrstvami je luxusní promenáda. Lidé čekající na operu se tak můžou procházet nekonečnou chodbou obepínající celé Oko bouře, plnou zeleně, odpočívadel, ale i kaváren s výhledem na řeku. Tato promenáda samozřejmě slouží i k regulaci vnitřní teploty, to je ostatně sjednocující prvek všech Belgičanových návrhů.

Třešničkou na dortu je v případě Oka bouře střecha. Právě tohle je to místo, kvůli kterému se stavba jmenuje tak, jak se jmenuje. Kromě restaurací a barů je zde totiž obří prostor pro 6000 sedících diváků, kde je možné sledovat operu pod otevřeným nebem. Před větrem je tento prostor ze stran chráněn konstrukcí, která navíc funguje i pro zlepšení akustiky. Opera v centru jihokorejské metropole by se každopádně pro každého milovníka klasické hudby mohla stát výjimečným zážitkem.

Nezávislý zelený ostrov projektu Anti-Smog uprostřed mostu přes kanál l’Ourcq v Paříži má využívat sluneční a větrné energie.

Zalidněný prales

Hongkong je jedno z nejpřelidněnějších (na jeden kilometr čtvereční připadá 6–30 000 obyvatel), a tedy i nejzamořenějších měst světa. Ultramoderní mrakodrapy potkáte doslova na každém kroku. Většinou se jedná o sklobetonové kolosy postavené podle tradičních metod. Vincent Callebaut přišel s plánem, jak město oživit a jaksi zlidštit. Jedním ze svých nejrevolučnějších návrhů se do betonové džungle pokouší vrátit džungli opravdovou, zelenou, plnou vody a čistého vzduchu.

Jeho Perfumed Jungle, soustava atypických mrakodrapů postavených prakticky na vodě, vypadá jako součást nějakého biotechnologického výzkumu. A to na první, na druhý, a dokonce i na třetí pohled. Tohle totiž je biotechnologie! Budovy jsou postaveny na umělém ostrůvku, možná spíše jakémsi umělém nastavení pobřeží. Základní materiály jsou v podstatě tradiční – ono těžko momentálně hledat jiný, pevnější materiál pro hrubou stavbu, než je železo a beton. Mnohem méně tradiční už je ale plášť budov.

Domy mají být pokryty síťovinou, ve které budou růst rostliny a žít zvířata. Je to něco, jako když staré lodě lidé potápějí na dno oceánů a vytvářejí tím umělé ekosystémy, do nichž se nastěhují ryby a které obrostou korály. Domy prostě nabídnou místo živým tvorům, kteří tak vrátí městu ztracenou ekologickou tvář. Domy jsou navíc, jak také jinak, soběstačné. Solární a větrné elektrárny, úprava vnitřního klimatu pomocí proudění vzduchu, a dokonce i smělý plán, aby veškerý CO2 v okolí budov byl zpětně přeměněn na kyslík pomocí fotosyntézy.

Vnitřní prostory jsou určeny k bydlení, ty po obvodu jako kanceláře. Celé by to mělo fungovat jako živý organismus. Callebaut je přesvědčen, že Hongkong se jeho návrhem bude rozhodně zabývat. Podle nedávné zprávy investiční banky Merrill Lynch totiž konkurenceschopnost Hongkongu prudce klesá, například v porovnání s dalším místním ultramoderním městským státem Singapurem, a to především kvůli zamoření ovzduší.

Červený baobab místo chobotnice

Tvůrčí génius se ve svých návrzích nevyhnul ani České republice. Když byla vyhlášena veřejná soutěž o budovu Národní knihovny v Praze, nemohl zůstat Vincent Callebaut stranou. Úvodem je třeba říct, že Red Baobab, jak se návrh jmenuje, je jednou z nejjednodušších a nejstřízlivějších staveb, jakou belgický architekt navrhl. Geometricky přesná krychle s několika oblými otvory pro okna je už na první pohled méně kontroverzní než později vítězný Kaplického blob. Budova je poměrně nízká, čímž solidně zapadá do okolní zástavby. Centrem Červeného baobabu je hlavní sál knihovny, samozřejmě vybavený vší možnou zelení, v podstatě jedna velká zahrada plná knih.

Myšlenkou bylo, aby se prostředí po vstupu do budovy oproti venkovnímu Letenskému parku příliš nezměnilo. Abyste prostě vešli dovnitř a prakticky nezaznamenali, že už nejste uprostřed venkovní zeleně. Z hlavního sálu potom vedou jednotlivé chodby do všech stran, do technického zázemí, do literární kavárny, odpočíváren, studoven atd. Jako by se do stran rozbíhaly jednotlivé větve stromu. Proto také baobab. Budova je samozřejmě vyřešena i po stránce klimatizace a vytápění velmi ekologicky, jak také u Callebauta jinak. Vnější obal budovy má například dvě vrstvy. Ta vnější se skládá z obřích nafukovacích polštářů z polykarbonátu. Tím se reguluje vnitřní teplota.

Polštáře fungují jako jakési nárazníkové pásmo. Vnitřní skořápka budovy je betonová. Mezi těmito dvěma vrstvami je umístěno bezpečnostní schodiště, které zároveň funguje jako vnější promenáda. V noci, když je knihovna zavřená, svítí obal budovy díky luminiscenčním schopnostem vnějšího obalu v závislosti na okolním osvětlení bez jediného kilowattu spálené elektřiny. Další částí baobabu jsou čtyři podzemní podlaží, kde je například parkoviště pro 400 aut, technické zázemí, archivy vzácných tisků.

Zároveň se předem počítá s tím, že do podzemních prostor bude přímý vstup z budovaného podzemního tunelu. Celý projekt je promyšlen do posledního detailu, spojuje v sobě moderní design, praktičnost i Callebautem tolik vzývanou ekologii. Nakonec se bohužel nedostal ani do druhého kola, to mu ovšem nic neubírá na originalitě a kvalitě. Bylo by asi zajímavé sledovat, kdo všechno by se k tomuto sofistikovanému, modernímu návrhu chtěl přivázat řetězem ve snaze zabránit jeho výstavbě.

Muzeum uprostřed Tartu

Muzeum uprostřed Tartu

Další mezinárodní tendr, kterého se Vincent Callebaut zúčastnil, byla soutěž o novou budovu Estonského národního muzea. V muzeu by měly být vystaveny především exponáty týkající se historie a jazyka této pobaltské země. Stát má v Tartu, druhém největším estonském městě. Návrh je nový a originální především tím, že dům je postaven jako velká, prosklená kolonáda obdélníkového tvaru. Hlavním cílem architekta bylo zasadit budovu do krajiny, v podstatě ji postavit tak, aby to vypadalo, že se jedná o přírodní kopec.

Budova Fields in Fields se vypíná nad jezerem, na které je výhled prakticky z jakéhokoli místa v budově. Uprostřed onoho obdélníku je volný prostor, což také napomáhá výslednému efektu „přírodního“ monumentu. Je rozdělena na několik částí, v každé je plánována jiná expozice. Jednotlivé expozice mají dohromady vytvořit celek, který si odnesete v hlavě – historii národa zkoušeného dlouhými léty válek se sousedy, a hlavně sovětské okupace.

Měli byste na Letné raději chobotnici, nebo Červený baobab Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější