Akvakultura - Ryby došly!

PETR HENEBERG  |  Příroda
Akvakultura - Ryby došly!

Měli jste někdy nedávno lososa, tuňáka nebo tilapii? Bývaly doby, kdy šlo o volně žijící ryby. Ještě v roce 1970 pocházelo 94 % ryb na našich stolech z úlovků volně žijících zvířat. A dnes? Z volné přírody pochází již jen 64 % ryb přicházejících do našich obchodů, ale třeba v Č íně je to již jen 10 %. Například k sehnání volně žijícího lososa v běžném supermarketu potřebujeme notnou dávku štěstí. Proč ta změna? Došly ryby!

Přibližně polovina hlavních lovišť ryb je dnes využívána na svou maximální kapacitu. Dalších 30 % lovišť je považováno za přelovená, tzn. že následkem příliš intenzivního rybolovu tamní populace komerčně využívaných ryb zkolabovaly, a další rybolov se stal v takových místech nerentabilním. Zbývá ještě 20 %, kde rybářský průmysl z nejrůznějších důvodů nevyužívá naplno možností poskytovaných přírodou.

Vesměs se ale jedná o odlehlé oblasti, daleko od hlavních odbytišť – ekonomicky vyspělých, popřípadě alespoň hustě zalidněných oblastí. Co z výše uvedeného plyne? Z moří je v současné době loveno maximální možné množství ryb, a toto množství se již asi 20 let nedaří příliš zvyšovat, na některých místech dochází v důsledku přelovení dokonce i k dramatickému poklesu. Odpověď? Zavedení akvakultury.

Evropa zase pozadu

Akvakultura jako taková má dlouhou tradici u sladkovodních ryb, zatímco u mořských o ní donedávna nikdo neslyšel. První pokusy o chov ryb se objevily před 4500 lety v Číně a v Egyptě. V Číně byly ryby krmeny odpadními produkty vznikajícími při produkci hedvábí z kokonů bource morušového. Sloužily pak k vylepšení na proteiny chudé stravy tehdejších Číňanů. Konstrukce umělých vodních nádrží je známa i z dob římské říše, před 1000 lety ji ovládli dokonce i na Havaji… a i v Čechách.

A jak je tomu s akvakulturou mořskou? Jedny z nejstarších záznamů pocházejí z Japonska, kde se po staletí uměle produkují ústřice a mořské řasy (využívané například při přípravě tradičního suši). V Severní Americe založil první mořskou akvakulturu roku 1899 jistý Dexter Borup, nacházela se na kanadském severovýchodě u břehů provincie New Foundland. A Evropa? Evropa stojí od počátku poněkud stranou.

Hlavními druhy produkovanými v Evropě jsou zejména losos, mořčák evropský a mořan zlatý. Produkce všech těchto tří druhů se v Evropě během posledního desetiletí zdvoj- až ztrojnásobila. Hlavní podíl na chovu mořských živočichů však má jednoznačně Čína (67 %), následovaná ostatními asijskými zeměmi (dohromady 23 %). Evropa stojí jen za 4 % celosvětové produkce, následována Jižní Amerikou a Karibikem (3 %), Afrikou (1,5 %) a Severní Amerikou s pouhými 1,2 %.

Celková produkce ryb, krevet a mušlí v akvakultuře bývala dlouho poměrně nevýznamná – volně žíjících mořských tvorů bylo dost a bývalo mnohem levnější vyjet s lodí na volné moře, než si ryby složitě chovat. Ještě počátkem sedmdesátých let dosahovala světová produkce živočichů v akvakultuře jen dvou až tří milionů tun.

Poslední údaje z roku 2006 hovoří již o 52 milionech tun živočichů vyprodukovaných pomocí akvakultury. Při každoročním růstu produkce o přibližně 3 miliony tun živočichů se brzy dočkáme okamžiku, kdy se volně žijící ryby stanou na pultech běžných obchodů raritou – podobně jako je tomu dnes v případě zvěřiny.

Nové problémy na obzoru?

Zní to téměř ideálně. Volně žijící ryby nám docházejí, tak si sami vyprodukujeme nové. Jenže v rozsahu, v jakém k tomu v některých zemích dochází, jde o podobnou přeměnu, jako když člověk kolonizoval nová území a přeměnil je na pole, pastviny či hospodářské lesy. Pobřeží řady států nyní prochází podobnou revolucí. Podívejme se tedy, co přesně se při zavádění rozsáhlých akvakultur odehrává a jaké změny kvůli tomu probíhají na rozsáhlých částech naší planety.

Prvním z problémů spojených s akvakulturou je nadměrné množství živin ve vodě. Známe to velmi dobře i z našich jihočeských rybníků. Rybáři u nás s cílem dosažení vyšších výnosů do rybníků házejí tuny hnoje a obilí. Ryby potom rychleji rostou. Problém ale opakovaně nastává každé léto. Nadbytek živin totiž nepodporuje jen růst ryb, ale i různých řas a sinic. Koncem léta ale nastává kritické období, kdy všechna tato žoužel začne masově odumírat, do vody se uvolňují rozličné jedy a navíc kvůli rozkladným procesům nezbývá kyslík ani pro ryby.

Nakonec tedy špatně rostou i ryby, kvůli kterým se na jaře hnojilo, a celá rybniční akvakultura je postižena nízkými výnosy. V moři mají chovatelé ryb výhodu, že se přebytečné živiny mohou rozptýlit do širokého okolí. Naopak mají tu nevýhodu, že do klecových chovů se přiliš potravy samo od sebe nedostane, takže umělé klecové chovy ryb je skutečně nutné přikrmovat. Jako krmení se často používá rybí moučka a rybí tuk z komerčně obtížně využitelných úlovků. Zbytky, které ryby v akvakultuře nespotřebují, se dostávají do okolí.

Oblasti moře přiléhající k intenzivním akvakulturám tak poněkud připomínají klasický, nevábně vyhlížející přehnojený český rybník. Běžně bývají zjištěny snížené koncentrace kyslíku, volně žijící ryby bývají v okolí klecových akvakultur více postiženy nejrůznějšími chorobami, ryby z hůře udržovaných klecí někdy i unikají a mohou představovat pro místní druhy vážnou konkurenci. Doporučuje se, aby se klecové akvakultury umísťovaly do míst se silnými podmořskými proudy, které rozptýlí přebytečné živiny do širšího okolí, a tím zamezí alespoň problému s hrozící eutrofizací.

Málo masa pro masožravce

Další problém? Máme vesměs rádi masožravé ryby. Mnohem raději než nudné býložravce. Mezi masožravce patří třeba losos, tuňák nebo halibut. Mívají většinou chutnější maso s pestřejší paletou chutí. Jenže oproti býložravcům spotřebují mnohonásobně více stravy. Na jedno kilo uměle vyprodukované masožravé ryby tak vesměs padne kolem šesti kil potravy v podobě moučky z ryb odchycených na volném moři.

V poslední době se daří část potravy nahrazovat aditivy. Na krmení ryb jde ale přesto stále větší část vyprodukované rybí moučky – v osmdesátých letech jí bylo tímto způsobem použito jen několik procent. Dnes jde o více než třetinu, a toto číslo každoročně rychle stoupá. Bude evidentně nutné vymyslet nový zdroj potravy pro chované ryby anebo změnit jejich druhové složení ve prospěch býložravců a nenáročných druhů, například tilapie.

Zničené mangrove

Velmi diskutovaným problémem bývá ničení pobřežních mangrovů. Porosty mangrovníků na mělkých oceánských pobřežích představují jeden z nejvýznamnějších pozemských biotopů hostící neuvěřitelné množství nejrůznějších organismů. Chrání navíc pobřeží před účinky bouří, před odnosem sedimentů a přispívají k větší čistotě pobřežních vod.

Mangrove mají smůlu, že rostou v mělkých vodách, které se velmi dobře hodí pro chov krevet a i některé jiné vodní havěti. Té by se sice velmi dobře dařilo i mezi kořeny mangrovníků, nešlo by ji ale dost dobře lovit. Statisíce hektarů těchto porostů proto byly odstraněny za účelem vzniku nových farem.

V Thajsku, které je tímto problémem postiženo asi nejvíce, se odhaduje, že na každý kilogram krevet vyprodukovaných na farmě připadá úbytek 400 gramů ryb a krevet ulovených rybáři používajícími standardní metody. Zřejmým problémem je zchudnutí místního obyvatelstva, neboť farem může být jen několik, zatímco rybářů mohla stejná oblast hostit řádově více. Zatím lze jen spekulovat, jaký bude dlouhodobý dopad odstranění rozsáhlejších porostů mangrove.

160 mrtvol na jednu tygří krevetu

Výčet problémů ještě není u konce. Dalším je odchyt na volném moři vyrostlých mladých ryb a jejich odchov do komerčně využitelné velikosti v klecových chovech, popřípadě ve velkých sítích tažených napříč oceány. Provádí se to například s tuňáky u pobřeží jižní Austrálie, s rybou zvanou chanos stříbřitý na Filipínách a v Indonésii, s krevetami v jižní Asii a částech Latinské Ameriky – konečně, něco podobného se děje i úhořům v Evropě a v Japonsku.

Nejde o alternativu k odchytům dospělých ryb, ale o využití toho, že v akvakultuře mají odchycení živočichové během dospívání výrazně menší úmrtnost než na volném moři, a tak jich větší procento dospěje do velikosti, kdy mohou být uvedeni na trh. Pokud se tento přístup aplikuje v malém měřítku, nepředstavuje nejmenší problém. Kde je tedy chyba? V případě výše uvedené ryby zvané chanos jde třeba o to, že potěr se loví neselektivně. Jenže v síti průměrně uvízne jen 15 % ryb cílového druhu.

Zbytek představují jiné, v akvakultuře nevyužívané druhy. 85 % úlovku tedy čeká jistá smrt bez dalšího využití. Jen na Filipínách se takto uloví ročně 1,7 miliardy malých chanosů. Spolu s nimi ale padne bezúčelně za oběť přes 10 miliard jiných druhů ryb. Podobně na každou ulovenou tygří krevetu připadá v Indii a Bangladéši 160 kusů jiných druhů ryb a krevet.

Celkový rozsah nechtěně ulovených a následně usmrcených živočichů jde opět do miliard. Poslední svízel, o které se tu zmíníme, představují viry. Jeden příklad za všechny: V Asii způsobují od počátku devadesátých let obrovské ztráty dva viry pustošící farmy chovající krevety.

Jeden z nich se dostal spolu s odpadními vodami z továren zpracovávajících importované asijské tygří krevety i do amerického Texasu. Kontaminované larvy krevet byly následně rozesílány nic netušícím farmářům po celém kontinentě. Dnes tento vir decimuje uměle udržované i volné populace krevet v USA, Střední i Jižní Americe.

Vyhlídky

Akvakulturu budeme v budoucnu bezesporu potřebovat. Jedinou alternativou by totiž bylo vzdát se zcela nebo zčásti rybího masa, krevet a ostatních vodních organismů. Pozornost je tedy směřována k vývoji trvale udržitelných metod farmaření, které by umožnily praktikování této metody po stovky let na stejných místech bez vyčerpání zdrojů. Náš trh čeká uvedení nových, býložravých a všežravých druhů ryb.

Bude muset nevyhnutelně dojít k zavedení nového typu krmiva – ryby na farmách nelze při jejich rostoucích počtech donekonečna krmit moučkou z ryb ulovených na volném moři. Neodvratné je vyvinutí systémů využívajících chov více druhů organismů najednou tak, aby se snížily náklady a množství produkovaného odpadu. Chov 97 % ze současných více než 430 druhů používaných v akvakultuře byl údajně započat až ve 20. století. Jen za poslední desetiletí podle Carlose Duarteho přibylo v chovech 106 nových druhů vodních živočichů.

Manuál na chov lososa obecného

zakupte vajíčka z centrálních sádek, která zaručují jejich dobrý zdravotní stav

plůdek umístěte na dvacet dní do rychle proudící studené a dobře okysličené vody

až plůdek doroste 40 mm, přemístěte jej do velkého sladkovodního rybníka

v jednom roce věku přemístěte ryby (o váze asi 55 g) do klecí umístěných pod hladinou moře

ryby na moři je nutno krmit, nejlépe umělou stravou urychlující jejich růst

ve dvou letech věku je možné ryby z klecí vylovit a zpracovat; v té době dosahují hmotnosti 3–4 kg

pro zvýšení přidané hodnoty se doporučuje prodávat již upravenou rybu vhodnou k okamžité spotřebě, v tomto případě jde zejména o uzeného lososa

České rybníkářství

České rybníkářství

Zakládání prvních rybníků je v českých zemích doloženo přinejmenším z 11. století, kdy vznikaly zejména pod patronací klášterů, kterým tehdy patřily rozsáhlé pozemky. Zlatý věk českého rybníkářství nastal v 15. a 16. století, kdy se přišlo na to, že je vhodné chovat odděleně plůdek a dospělé ryby různého věku. Koncem 16. století se v Čechách nacházelo přibližně 25 tisíc rybníků s celkovou rozlohou kolem 180 tisíc hektarů.

Do dnešní doby jich zbyla jen přibližně třetina – nejvíc v relativně neúrodných jihočeských pánvích. Dřívější centra rybníkářství zahrnovala i Pardubicko, Poděbradsko, Jičínsko, Plzeňsko a jih Moravy. Většina tamních rybníků však byla přeměněna na pole, dodnes se jich v těchto místech ve srovnání s původním stavem zachovala jen hrstka. Dnes se v ČR vyprodukuje asi 20 tisíc tun ryb ročně, z toho 17 tisíc tun představuje kapr.

Nejčtenější