Aféra Radium Girls

PETR HENEBERG  |  Historie
Aféra Radium girls

Jak výroba hodinových ciferníků zabíjela

Náramkové ručičkové hodinky. Řeknete si, běžná věc. Vývojáři ručičkových hodinek se ale nezabývali jen jejich mechanickým soukolím. Rozsáhlým změnám v designu dodnes podléhají i jejich ciferníky. Většina z používaných ručiček a ciferníků bývá luminiscenční či fluorescenční. Některé bývají potaženy relativně neškodným fosforem, sirníkem zinku, či oxidy hliníku s různými příměsmi. Vydrží ale svítit většinou jen několik desítek minut po ozáření. Část výrobců využívá či využívala poněkud drastičtější metody – hodinové ručičky potahuje radioaktivními barvami s příměsí radia či tritia (používal je i český výrobce Prim). Aféra Radium Girls ukazuje, že nejde jen o neškodnou hračku.

Nebezpečné povolání

Radium Girls byla skupina žen, která doplatila na svou práci. Potahovaly totiž ciferníky hodinek barvami obsahujícími radium – stříbrobílý radioaktivní kov rozpadající se na radon a vysílající záření alfa a gama. Radium má dlouhou výdrž. Jeho poločas rozpadu je asi 1600 let. Ve srovnání s délkou lidského života jde o nekonečnou životnost. Kromě samotného dlouhotrvajícího radioaktivního záření je problémem radia i jeho rozpadový produkt, radon. Radon je totiž plyn a tak může docházet k jeho vdechování. Aféra Radium Girls už pomalu propadla do zapomnění, propukla ve 20. letech minulého století. Ale protože se radioaktivní materiály v hodinkách používají dodnes, stojí za to si ji připomenout. Jak to vše začalo?

Společnost U. S. Radium v americkém státě New Jersey se v letech 1917–1926 soustředila na získávání a čištění radia z karnotitu, což je vedle smolince nejznámější ruda radia a uranu. Cílem byla produkce luminiscenčních (světélkujících) barev. Jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů této společnosti byla americká armáda, které U. S. Radium dodávala radioluminiscenční hodinky. Tento kontrakt umožnil společnosti U. S. Radium zaměstnat asi 70 dělnic, které nanášely radioaktivní barvy na hodinové ciferníky. Již tehdy se vědělo, že zvýšená radioaktivita je pro lidský organismus nebezpečná, a proto byli výzkumní a techničtí pracovníci chráněni. Žádná ochrana se ale nevztahovala na dělnice, které nanášely již hotovou barvu třeba na ony ciferníky.

Dělnice byly navíc ujištěny, že radium je naprosto bezpečné. Evidentně tomu věřily, neboť řada z nich si radioaktivní barvou malovala i nehty, zuby nebo si ji dokonce nanášela na tělo. Na maškarních plesech pak skutečně zářily. Dalším zvykem, který se jim vymstil, bylo olizování špiček štětců, kterými malovaly ciferníky. Olizováním zaostřovaly roztřepené špičky štětce pro přesnější malování. Malá množství barvy přitom často spolkly, což je to nejhorší, co se může s radioaktivním materiálem stát. Protože jeho část zůstane v tělních buňkách a tam může zářit po téměř neomezeně dlouhou dobu. Olizování štětců navíc nebylo nápadem samotných pracovnic, byly k tomu navedeny svými dílenskými mistry.

Kdo by hledal nebezpečí v závodě na výrobu budíků? Radium Girls při práci.

Poté, co většina dělnic onemocněla, vzniklo podezření, že za jejich problémy stojí právě dlouhodobý kontakt s radioaktivní barvou. Mezi hlavní problémy patřila nekróza čelistí, vypadávání zubů, zlomeniny, problémy s krvetvorbou a celá řada dalších problémů dnes již běžně spojovaných s radioaktivitou. Největší škody dokáže radium napáchat na našich kostech, protože tělo s ním zachází podobně jako s vápníkem. Navíc řada z nás má vápníku v dospělosti nedostatek, a tím ochotněji je radium naším organismem využíváno. Některé z pracovnic společnosti U. S. Radium v sobě měly tolik radioaktivity, že se jejich čelisti zobrazovaly na rentgenologickém filmu i bez použití rentgenového záření. Společnost dělnice v reakci na jejich zdravotní problémy nechala vyšetřit a zjistila, že jejich těla vyzařují vysoké dávky radioaktivity. Tuto skutečnost jim však zamlčela.

První soud

Roku 1920 se bankovní úřednice Grace Fryer dostavila ke svému stomatologovi s bolestmi zubů a jejich vypadáváním. Zubař zjistil, že její zuby jsou těžce poškozeny – jejich struktura připomínala spíše řídké pletivo mořské houby než typickou pevnou kostní tkáň. Tvrdil však, že nikdy nic takového neviděl. Grace Fryer se tedy rozhodla konzultovat své problémy s celou řadou dalších doktorů. Až o tři roky později našla zubaře, kterému byly její problémy povědomé. Poté, co zjistil, že dotyčná nedávno změnila zaměstnání a že předtím pracovala ve společnosti U. S. Radium, si její případ spojil s ostatními.

Grace Fryer se se svým bývalým zaměstnavatelem chtěla soudit. Trvalo jí však dlouhé dva roky, než se jí podařilo sehnat právníka, který by byl ochoten jít s U. S. Radium do sporu. K žalobě se připojily i čtyři další ženy; všech pět se pak stalo známými jako Radium Girls. Tvrdily, že je společnost U. S. Radium vystavila „nebezpečnému radioaktivnímu záření“, což mělo podle jejich soudu vést k jejich postižení nejrůznějšími s radioaktivitou asociovanými příznaky. Zaměstnavatel se bránil všemi dostupnými prostředky.

Viceprezident U. S. Radium, jistý Frederick Flynn, se například vydával za lékaře a provedl naoko vyšetření žalující strany se závěrem, že zdraví žen je „stejně dobré jako jeho vlastní“. Společnost U. S. Radium se následně pokusila obvinit žalující skupinku žen, že trpí syfilidou, která údajně měla způsobit všechny jejich problémy. Protože se stejný problém týkal i jiných společností – dohromady šlo až o 4000 zaměstnanců – projevily tyto společnosti s U. S. Radium solidaritu a společně se snažily potlačit zveřejnění lékařských záznamů dokumentujících nebezpečnost záření, které produkuje radium.

Přes všechnu snahu protistrany ale ženy svou soudní při vyhrály a vysoudily každá odškodné 10 000 dolarů plus 600 dolarů roční renty. Protože anglosaské právo je založeno na precedenčním systému, případ Radium Girls se stal precedentem pro další případné spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci bezdůvodně vystavenými zvýšené radioaktivitě. Bezprostředně po vítězství pěti žen nad U. S. Radium se tak strhla lavina dalších individuálních žalob na nebezpečné pracovní prostředí a jejich soudní pře zároveň vyvolala vlnu obrovského zájmu tehdejších médií. Mnoho dělnic však zemřelo už během soudního procesu.

Hodinky jsou bezpečné. Ale…

V některých hodinkách se radioaktivní barvy objevují dodnes. Předně je nutno říci, že ještě nikdo věrohodně neprokázal a nejspíš ani neprokáže účinky malých dávek radioaktivity na lidské zdraví. Takové hodinky – přinejmenším pokud se jim nerozbije sklíčko – lze považovat za bezpečné. Ano, je tu několik ale. Účinek radioaktivity kumulativní a náhodný. To znamená, že za náš život se veškerá naše expozice radioaktivitě sčítá – a člověk (ani lékař, ani vědec, natož pak politik) nedokáže říci, který konkrétní paprsek nám způsobí problém.

Zda to bude dnes při vystavení se účinkům radonu, nebo za deset let po nošení radium obsahujících hodinek, za patnáct let při rentgenu zubů, za dvacet let při pokusném výbuchu nové generace atomových pum, anebo zda budeme mít štěstí, a tak jako naprosté většině populace se nám stane osudným něco úplně jiného. Co se týká hodinek, radium obsahují především historické kousky z první poloviny 20. století – jsou to například předválečné vojenské hodinky značek Eterna, Alpin, SandY 184 aj.

V pozdějších letech se přešlo na tritium, které emituje záření, jehož dolet je účinně blokován například sklem. Již tedy nejsou schopny vyzařovat detekovatelné záření za hranici svého hodinového sklíčka. Nicméně co se týče starších výrobků, v nich se používalo sloučenin radia a sirníku zinku. Tato směs byla schopna emitovat docela silné luminiscenční záření, takže ciferník byl viditelný po celou noc. Jenže sirník zinku již během let stihl degradovat.

Ciferníky tak dnes již schopnost luminiscence z velké části ztratily a zbylo jen radium se svým poločasem rozpadu ~1600 let. Pokud si dáme takovéto hodinky k dozimetru, začne nám slušně pípat. Dost na to, aby to člověka odradilo od denního nošení. Dávka, kterou může z podobných hodinek člověk obdržet, se pohybuje stále pod oficiálním hygienickým limitem, který je stanoven v řádech desetin až jednotek milisievertů. Za celý rok nošení bychom nedosáhli vyšší hodnoty ozáření než 1–3 milisieverty.

Radioaktivní barva

Radioaktivní barva
Roku 1902 byl na návštěvě u Pierra a Marie Curiových vynálezce jménem William J. Hammer. Z jejich pařížského bytu si odvážel kuriozitu, několik krystalků solí radia. Radium slabě modrozeleně světélkovalo a bylo schopno si udržovat o něco vyšší teplotu než okolní prostředí. Hammer zjistil, že když rozetře soli radia na prášek a smíchá je se sirníkem zinku a pojivem, dostane barvu, která díky radiaci světélkuje. Ke své smůle si nápad nepatentoval, udělal to místo něj o trochu později jistý zaměstnanec společnosti Tiffany & Co. Hammerova receptura byla během první světové války využita mimo jiné právě firmou U. S. Radium k produkci nátěru zvaného Undark („netmavý“). Tento nátěr umožňoval americkým vojákům vidět v noci na své hodinky, popřípadě přístrojové panely. Nátěr se používal i pro civilní účely – barvily se jím oči panenek, vypínače, popisná čísla domů aj. Mezitím byla odhalena zdravotní nebezpečnost tohoto prvku. Společnost U. S. Radium ale ujišťovala veřejnost, že jej používá „tak malá množství, která jsou absolutně neškodná“. Světélkující domovní číslo skutečně valné škody nadělat nemohlo, ale pracovníci zaměstnaní při výrobě a aplikacích tritiové směsi na svou práci těžce doplatili.

Radium z Jáchymova!
V Jáchymově se dlouhá léta těžil především galenit, ze kterého se získávalo olovo. Odpadem při těžbě galenitu byl smolinec, dnes známá uranová ruda. A rozpadem uranu a thoria vzniká právě radium. Marie Curie-Skłodowska, její manžel Pierre a jejich kolega Gustav Bémont 26. prosince 1898 oznámili, že objevili v jáchymovském smolinci nový radioaktivní prvek. Nazvali jej radium, z latinského radius = paprsek. Během následujících čtyř let zpracovali v malé kůlně uprostřed Paříže neuvěřitelných deset tun jáchymovského smolince, ze kterého získali gram sloučeniny zvané chlorid radnatý. O pár let později se pak podařilo izolovat i čisté radium v kovovém stavu.

Radium Girls a Marie Curie-Skłodowska

Radium Girls a Marie Curie-Skłodowska
O soudní při s U. S. Radium se doslechla i známá Francouzka polského původu Marie Curie-Skłodowska, objevitelka prvku radium. Roku 1928 napsala: „Nejsem lékař, takže nemohu s jistotou posoudit, zda dívky z New Jersey zemřou. Ale na základě novinových zpráv o tamních metodách práce si myslím, že metody zacházení s radiem je nezbytné změnit.“ Marie CurieSkłodowska sama skonala na následky svých pokusů s radiem o šest let později.

Zbavili byste se hodinek malovaných radioaktivní barvou? Hlasovat v anketě můžete zde.

Nejčtenější