200 let muže, který neobjevil evoluci

Jaroslav Petr  |  Historie
Charlese Darwin

Charles Darwin je jistě nejdůstojnější osobností přírodovědy, ovšem pouze díky svému nespoutanému mládí. Když 19. dubna roku 1882 zemřel, stal se jedním z pěti Britů, kteří nepatřili do královské rodiny, a přesto se jim v 19. století dostalo státního pohřbu. Proslul teoriemi z evoluční biologie, ale každý z bezpočtu jeho dalších objevů by mu sám o sobě zajistil nesmrtelnost.

Ani lékař, ani kněz

Narodil se přesně před dvěma staletími – 12. února 1809 – v rodině zámožného lékaře a finančníka Roberta Darwina. Charles Robert Darwin byl dlouho nakloněn tomu, že splní otcovo přání a půjde v jeho stopách. V šestnácti si vyzkoušel, co povolání lékaře obnáší. Přes léto pomáhal otci při léčbě chudých a na podzim nastoupil na univerzitu v Edinburghu ke studiu medicíny. Záhy zjistil, že na lékařskou kariéru nemá žaludek. Do zavedení narkózy éterem při operacích zbývalo ještě dvacet let. Ochrana operovaných pacientů před infekcí se měla prosadit až za čtyři desetiletí. Chirurgie vyžadovala muže obdařené ocelovými nervy a notnou dávkou bezohlednosti. Charles uznal, že je nemá, a se školou praštil. Rychle si našel jinou zábavu.

Od propuštěného černého otroka Johna Edmonstona se naučil vycpávat zvířata. Asistoval přírodovědci Robertu Edmundovi Grantovi při studiu mořských živočichů. Našel si čas i na práci v univerzitním muzeu, jež disponovalo jedněmi z největších sbírek přírodnin na světě. Otec byl selháním mladého medika rozčarován. Bylo jasné, že prosperující lékařskou živnost Charles nepřevezme. Robert Darwin se přesto pokusil zajistit synovi slušnou existenci a zapsal jej na studia na Cambridge University. Titul bakaláře by Charlesovi otevřel cestu k dobře placenému místu duchovního. Mladý Darwin otce poslechl, ale se studiem to rozhodně nepřeháněl. Veslování, výlety do hor, rybolov, pitky s kumpány a divoké noční jízdy na koních měly přednost. Občas byl s přísnými pravidly studia v Cambridge na štíru natolik, že riskoval vyloučení.

Adept kněžství si našel čas i na tehdy velice módní sbírání brouků. Hodně času trávil s věhlasným botanikem Johnem Stevensem Henslowem. Nijak se netajil tím, že ho kněžská kariéra vůbec neláká. Přesto ve škole prospíval nejlépe právě z teologie – dobře. V ostatních předmětech – řečtině, latině, matematice a fyzice – prolézal s odřenými zády. Blížící se zkoušky přece jen donutily Darwina sednout k učebnicím. „Máknul“ a nakonec skončil mezi 178 absolventy jako desátý. Byl však zcela vyčerpaný a padala na něj deprese. „Nechápu, že se po získání titulu může člověk cítit tak mizerně,“ napsal svému bratranci Williamu Foxovi.

Společník kapitána FitzRoye

Profesi kněze Darwin nevykonával ani den. Plánoval s několika spolužáky odjet na Tenerife a zkoumat tamější přírodu. Studoval geologii a léto strávil ve Walesu prací na geologických mapách. Když se vrátil domů do Shrewsbury, zjistil, že musí své plány přehodnotit. Henslow jej doporučil kapitánovi výzkumné lodi Beagle Robertu FitzRoyovi jako společníka na cestu kolem světa. Na přípravu mu zbývaly čtyři týdny. Během té doby toho musel stihnout opravdu hodně. Z otce musel vymámit nejen souhlas, ale i příslib finanční podpory. Kapitánův společník nebral žádný plat a cestovní náklady si hradil ze svého. V té době nebylo neobvyklé, když podobné expedice provázeli přírodovědci, jako platící pasažéři. Pro organizátory výprav představovali vítaný zdroj financí. Šestadvacetiletý FitzRoy měl k pozvání vědce- společníka ještě jeden důvod.

Byla to první velká plavba, které velel jako kapitán. Funkci zdědil po kapitánovi Stokesovi, jenž během předchozí plavby lodi Beagle spáchal sebevraždu. FitzRoyův strýc ukončil život rovněž vlastní rukou a novopečený kapitán měl strach, že zdědil strýcovy dispozice. Bál se stresu z náročné funkce a toho, že zátěž neunese. Doufal, že když ho bude provázet někdo, s kým si porozumí, zdolá nástrahy plavby snáze a myšlenky na sebevraždu se mu vyhnou. Darwin málem na cestu kolem světa nejel. Otec byl ostře proti a FitzRoy by byl radši, kdyby s ním jel jeho přítel Harry Chester. Ale nakonec se všechno seběhlo tak, že 27. prosince 1831 opouštěl Beagle přístavní město Plymouth s Charlesem Darwinem na palubě. Chester si výpravu na poslední chvíli rozmyslel a Robert Darwin na synovu cestu kývl. Už v Brazílii se Darwin a FitzRoy do krve pohádali.

Darwinovi se hnusilo otroctví a FitzRoy ho schvaloval. „Ptal jsem se místních otroků, jestli by chtěli svobodu, a oni mi řekli, že ne,“ argumentoval FitzRoy. „Co by asi tak měli odpovědět, když je u toho jejich pán,“ opáčil Darwin, načež jej kapitán vyhodil ze své kajuty a zakázal mu do ní přístup. FitzRoy byl vznětlivý, a námořníci mu proto za zády přezdívali „horké kafe“. Stejně jako káva však i FitzRoy brzy vychladl. Za pár hodin se Darwinovi omluvil a zůstali dobrými kamarády až do konce plavby 2. října 1836.

Rytina Darwinovy lodi BEagle vytažené na břehu řeky Santa Cruz.

Kolem světa za pět let

Cesta kolem světa po trase Plymouth, Kapverdské ostrovy, Brazílie, Paraguay, Falklandy, Ohňová země, Chile, Peru, Galapágy, Tahiti, Nový Zéland, Austrálie, Tasmánie, Kokosové ostrovy, Mauricius, Kapské Město, Brazílie, Azory a Plymouth změnila Darwinův život. Když po pěti letech vystupoval na molo v Plymouthu, bylo mu sedmadvacet a byl „NĚKDO“. Kupodivu nikoli v oborech zabývajících se živou přírodou, ale v geologii, která byla hlavní náplní jeho práce. Pátral i po fosiliích a objevil dobře zachovalé kostry mnoha vyhynulých živočichů. Kopie zápisů z deníku posílal Darwin spolu s nasbíraným materiálem průběžně do Británie. Domácí vědecká elita tak měla přehled o Darwinově činnosti a respekt k mladému přírodovědnému samoukovi rostl s každou další zásilkou. Henslow považoval dopisy od svého chráněnce po vědecké stránce za tak významné, že vydal jejich dlouhé pasáže tiskem. Když se Darwin v roce 1836 vrátil do Británie, musel vzít otec jeho vědeckou kariéru na milost. Nemohl tušit, jakou „díru do světa“ Charles ještě udělá.

Evoluce? Obnošená vesta!

Zpracování četných Darwinových nálezů se ujali přední experti. Fosilie studoval anatom Richard Owen a došel k závěru, že kostry patří vyhynulým živočichům, jejichž příbuzní dodnes žijí v dané oblasti. V Patagonii našel Darwin ostatky tvora příbuzného dnešním lamám. Jiná Darwinem objevená fosilie patřila do příbuzenstva dnešních kapybar, hlodavců žijících v Brazílii. Ornitolog John Gould prostudoval exempláře pěvců podobných pěnkavám, jejichž vycpaniny přivezl Darwin z Galapág. Darwin je považoval za různé druhy střízlíků, kosů a pěnkav a nevěnoval jim větší pozornost. Dokonce si ani pořádně nezaznamenal, z kterého galapážského ostrova jaký exemplář pochází.

Gould však dospěl k závěru, že jde o skupinu třinácti blízce příbuzných druhů pěnkav, které mají své příbuzné na jihoamerickém kontinentu. Pod vlivem podobných informací se Darwin pomalu, ale jistě smiřoval s myšlenkou, že druhy nejsou stálé, ale vyvíjejí se. Jak se to děje, to Darwin zatím netušil. K rozřešení této otázky jej přivedlo studium šlechtění domácích zvířat. Chovatelé a pěstitelé vybírali nejlepší zvířata a rostliny a vyřazovali jedince, kteří jejich nárokům nevyhovovali.

Tak se rostliny i živočichové postupně měnili a často nabývali zcela nových forem. Darwin nabyl přesvědčení, že také v přírodě dochází k výběru nejvhodnějších variant živočichů a rostlin a že tyto varianty vznikají v důsledku náhodných změn. Darwin nebyl „objevitelem evoluce“. Vývoj pozemského života propagovali už před ním četní badatelé. Například Francouz Jean-Baptiste Lamarck tvrdil, že se živočichové vyvíjejí díky vlastnostem, jež sami získali během života a předali je potomkům. Darwinův současník Robert Owen zrekonstruoval na základě fosilií evoluci koně a byl přesvědčen, že vývoj vyplývá z vnitřního řádu věcí a má předem daný cíl. V Darwinových dobách nebyla sice evoluce součástí vědeckého mainstreamu, ale rozhodně to nebyla žhavá intelektuální novinka. Darwinův přínos spočívá v tom, že jako první odhalil skutečný „pohon“ evoluce -přírodní výběr.

Ožeň se! Ožeň se! Ožeň se!

V následujících letech Darwin tvrdě pracoval, aby svou teorii podpořil hodnověrnými důkazy. Neměl to lehké. Na podzim roku 1837 pocítil první závažné zdravotní problémy -„nepříjemné bušení srdce“. Lékaři mu doporučili odjet na venkov a několik týdnů odpočívat. Darwin poslechl a navštívil rodinu strýce Wedgwooda. Záhy se však vrátil do Londýna a znovu se pustil do práce. V té době v něm dozrála myšlenka, že člověk není mezi pozemskými tvory výjimkou a je rovněž výsledkem evoluce poháněné přírodním výběrem. S tímto nápadem se ale nikde příliš nechlubil, protože byl na tehdejší dobu až příliš radikální. A ještě něco se honilo Darwinovi hlavou. Uvažuje o tom, že se ožení.

Na návštěvě u strýce mu padla do oka sestřenice Emma. Při rozhodování postupuje vědecky. Sepíše na kus papíru na jednu stranu „pro“ a na druhou „proti“. Mezi klady uvedl: „Děti – dá- li Bůh. Společnice a přítelkyně, která o mě bude mít zájem i ve stáří. Objekt, který mohu milovat a bavit se s ním a který je po všech stránkách lepší než pes. Jen si představ, že bys na stará kolena žil sám ve špinavém londýnském bytě, anebo si představ hodnou, laskavou ženu, teplo, knihy a hudbu…“ A co Darwina od manželství odrazovalo? „Ztráta svobody jít, kam se mi zlíbí. Budu nucen navštěvovat příbuzné. Budu mít vydání s dětmi a budu se o ně strachovat. Ztloustnu a zlenivím. Když budu mít hodně dětí, nebude lehké je uživit.“ Zbilancoval klady i zápory a výsledek obtížného rozhodování si opět zapsal: „Ožeň se! Ožeň se! Ožeň se!“

Emmu požádal o ruku 11. listopadu 1838. Ta sice Charlese obdivovala, ale měla k němu jednu vážnou výhradu. Jeho víra se jí zdála vlažná a netajila se obavami, zda se po smrti oba sejdou v ráji. Nakonec ale souhlasila. Proti nebyli ani rodiče a „ruka byla v rukávě“. Koncem ledna roku 1839 se Emma a Charles vzali a vzápětí odjeli do Londýna do domku, který si vyzdobili tak pestře, že mu začali přezdívat „papouščí chalupa“.

Darwinovská přednáška bez Darwina

V roce 1856 už byl Darwin s teorií přírodního výběru prakticky hotov a řešil problémy, jak ji vědecké obci co nejlépe naservírovat. V té chvíli se objevil přírodovědec Alfred Russell Wallace s podobnou teorií. Hrozilo, že Darwin o primát autora teorie přírodního výběru přijde. Přátelé ho nabádali, aby teorii publikoval co nejdřív. Darwin se navzdory chatrnému zdraví vypnul k mohutnému finiši. Uprostřed práce v červnu roku 1858 utrpěl krutou ztrátu, když mu zemřelo nejmladší, desáté dítě. Synovi Charlesi Waringovi byl jen rok a půl a Darwin jeho smrt těžce nesl.

Darwin a Wallace měli představit své teorie společně na zvláštním zasedání Linnéovské společnosti 1. července 1858. Historický okamžik v dějinách přírodních věd však byl jednou velkou improvizací. Mimořádné zasedání nebylo svoláno kvůli revolučním přednáškám pánů Darwina a Wallace. Společnost se scházela, aby vzdala poctu svému bývalému prezidentovi Robertu Brownovi, který zemřel 10. června 1858. Obě přednášky byly na program zařazeny dodatečně. Hlavní aktéři doručili texty svých referátů tajemníkovi společnosti Johnovi Bennettovi večer před mimořádnou schůzí, protože se nemohli schůze zúčastnit. Darwin byl v ten den na synově pohřbu. Wallace pobýval v zahraničí. Text přednášek přečetl tajemník Bennett, a jak vyplývá ze zápisu schůze, nikdo neměl k referátům dotaz, poznámku ani výhradu.

Bestseller

Knižně vyšla Darwinova teorie pod názvem „O původu druhů cestou přírodního výběru aneb Zachování zvýhodněných odrůd v boji o život“ 22. listopadu 1859. Vydal ji nakladatel John Murray, který slavil velký úspěch už s knižním vydáním Darwinových deníků z cesty kolem světa. Darwin měl z vydání knihy strach, i když vypustil pasáže věnované evoluci člověka a úzkostlivě dbal, aby v knize nezůstala byť jen nepřímá narážka na text bible. Murray si byl úspěchem knihy jist. Výjimečně souhlasil s vydáním dřív, než si přečetl defi nitivní verzi. Jen si vymínil změnu názvu. Darwin navrhoval název: „Stručný obsah eseje o původu druhů a odrůd cestou přírodního výběru“.

Murray si přál na obálce knihy vidět něco „chytlavějšího“ a nakonec toho dosáhl. Finální korektury provedl Darwin navzdory žaludečním křečím, které mu nedovolily psát déle než dvacet minut. Takřka nepřetržitě nad svou knihou zvracel. Přesto zpřeházel, proškrtal a přepsal již vysázený text tak důkladně, že Murray musel tiskárně vyplatit za dodatečné změny úctyhodnou sumu 72 liber. Vydavatel původně předpokládal, že se prodá asi 500 kusů. Nakonec však jeho víra v úspěch vzrostla natolik, že nechal vytisknout 1250 výtisků. Darwin odjel před termínem vyjití knihy do lázní v Ilkley. Částečně, aby se zotavil, částečně, aby se skryl před očekávaným skandálem. Pravdu měl jak Murray, tak i Darwin. Kniha sklidila obrovský úspěch, i když mnoho lidí pobouřila. Celý náklad byl ihned rozebrán a Darwin začal ještě v lázních Ilkley pracovat na druhém, upraveném vydání.

DARWIN A VÍRA

Charles Darwin a jeho sourozenci byli pokřtěni v anglikánské církvi a chodili do církevní školy. S nástupem do Cambridge musel Darwin podepsat „Devětatřicet článků anglikánské víry“. To znamenalo kromě jiného věřit ve stvoření všeho živého a uznávat výlučnost člověka oproti organismům „nižších řádů“. Charles neměl s přijetím těchto principů žádné problémy. Během cesty kolem světa však narážel na důkazy o tom, že se svět vyvíjel po velmi dlouhou dobu a rozhodně nebyl stvořen za šest dní. Definitivní ránu Darwinově víře zasadila v roce 1851 smrt devítileté dcerky Anny. Jeho žena chodila i nadále s dětmi každou neděli na mši. Darwin s nimi občas došel až ke dveřím kostela. Dovnitř už nikdy nevkročil.

VZNIK ATOLŮ

Jedním z úkolů, jež měla splnit posádka lodi Beagle na cestě kolem světa, bylo rozluštění záhady vzniku korálových ostrovů. Vyrůstají koráli z hloubi mořského dna, anebo vznikají na vrcholcích podmořských hor? Darwin prokázal, že pobřeží korálových atolů spadá strmě do hlubin a na svazích ve větších hloubkách není po korálech ani stopy. Vyvodil z toho dodnes platný závěr, že tropičtí koráli rostou jen do určité hloubky. Mohou se uchytit na svazích hor, jež vystupují do malých hloubek, nebo dokonce vyčnívají nad hladinu. Vzestup moře nebo pokles dna může horu skrýt pod hladinou. Pokles hladiny nebo vzestup dna naopak odhalí korálové masy a vytvoří z nich pevninu.

Na té pak vzklíčí rostliny a uchytí se živočichové zavlečení větrem nebo mořskými proudy. Transport rostlinných semen po moři ověřoval Darwin sérií pokusů. Sám máčel semena v mořské vodě a následně sledoval jejich klíčivost. Od norského velvyslance získal semena posbíraná na norském pobřeží. Přátelé botanici Darwinovi potvrdili, že jsou to semena přinesená Golfským proudem z Karibiku. Kolega pracující ve věhlasné botanické zahradě Kew pak pro Darwina uspořádal pokus, při kterém mnohá ze semen i po cestě přes Atlantik vzklíčila.

evoluční karikatura

DARWINOVA CHOROBA

Darwin měl vážné zdravotní problémy už po návratu z cesty kolem světa. Po zbytek života ho trápily úporné bolesti hlavy, nevolnost a zvracení. Měl problémy se srdcem. Jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil pokaždé, když prožíval rušnější období. Je pravděpodobné, že se Darwin v Jižní Americe nakazil Chagasovou chorobou vyvolanou cizopasným prvokem Trypanosoma cruzi. Na člověka jej přenášejí bodavé ploštice zákeřnice. Počáteční fáze onemocnění nemá dramatický průběh a může být lehce zaměněna s běžnou virózou.

Trypanosoma přežívá v těle oběti celé roky a vážně poškozuje například srdce nebo střeva. To by odpovídalo Darwinovým zdravotním problémům. Darwinovi životopisci zřídka popisují celkem běžný obrázek z Darwinovy domácnosti, kde nevolností zkroušený přírodovědec ležel v posteli a rodina mu snášela na pulty kolem lůžka knihy, poznámky, dopisy od různých přírodovědců, čisté listy papíru, pera, kalamáře s inkoustem a četné přírodniny. Darwinovi mohlo být zle, ale pracovat nepřestával.

Nejčtenější