1938 Anšlus

KAROLÍNA SRNCOVÁ  |  Historie
Anšlus 1938

Rakousko mezi proudy

Podzim 1918 bývá tradičně chápán jako pozitivní moment našich dějin. Vyhlášení samostatné první republiky se stalo zhmotněním dlouze klíčících národních idejí i odhodlané práce Čechů a Slováků na bojištích.Mezinárodním uznáním nezávislosti Československa se mladý stát ocitl na straně vítězů a hleděl vpřed s jistým optimismem. Málokdo se v onu chvíli ohlížel zpět na nedávné souputníky, které od vítězného Československa oddělila opona mírových smluv…Pro Rakousko byl závěr válečného dění tragédií. Stala se z něj oklestěná země, bez přístupu k moři, oslabená válečnými útrapami a se zmenšenou hospodářskou základnou. Rakousko, nesoucí dosud patinu vyhasínajícího mocnářství, se náhle stalo zemí ztracenou ve středoevropském prostoru.

Na cestě kompromisů

Základem nové Rakouské republiky se staly principy demokracie, parlamentarismu a právního státu.Spolkový ústavní zákon, vydaný v r. 1920, plynule navazoval na dřívější rakouský právní řád a ustavoval moc rozdělenou mezi Národní radu a vládu, s formálním předsednictvím spolkového prezidenta. Do kolébky tohoto dítěte zrozeného v únavě a bez jásotu se však od počátku vkrádala dlouhá řada problémů. Poválečná infl ace a sanace státního rozpočtu těžce zasáhla veškeré obyvatelstvo.

Hospodářství vykazovalo válečné vyčerpání a po rozpadu velkého trhu Rakouska- Uherska za něj těžko nalézalo náhradu. Pozitivní obchodní výměnu ztěžoval i všeobecný trend protekcionismu, který po válce ovládl středoevropské země. Vláda, usilující o měnovou stabilitu, byla nucena přijmout půjčku Společnosti národů, tyto lausannské peníze však byly vykoupeny zvýšenou zahraniční kontrolou a navíc podmíněny i diplomatickými závazky: Rakousko se na základě saintgermainské mírové smlouvy muselo zavázat, že se vyvaruje jednání, které by ohrožovalo jeho nezávislost. V parlamentu mladé republiky se od počátku střetávaly tři vůdčí směry – vládnoucí křesťanskosociální strana, stojící na katolických konzervativních principech, sociální demokraté a konečně nejednotný liberální proud. Protože mírové smlouvy omezily rakouskou profesionální armádu na sílu 30 000 mužů, v zemi se silně prosazovaly i poloprofesionální miliční organizace, často složené z bývalých vojáků. S danými kartami se politický vývoj v Rakousku zákonitě stal opatrnickou hrou. Prvním černým Petrem rakouské partie se stala světová hospodářská krize. Krach bankovního domu Österreichische Creditanstalt zatížil státní rozpočet o jednu miliardu šilinků. Vláda přebrala ručení, nezabránila však masivnímu stahování kapitálu ze země. Státní rozpočet byl zmražen a na některé výrobky byla uvalena krizová daň až 100 %.

Východiskem se vládě stala drastická opatření v sociální sféře a snižování zaměstnanosti. Levice zastupující dělníky se odmítla tlaku krize podřídit a vzdát se tak nedávno vydobytých sociálních jistot. V nastalé bezmocnosti se vláda rozhodla prosadit rekonstrukci hospodářství autoritativní cestou: přesuny pravomocí oslabila parlament a prezidentovi dala právo vládnout nouzovými dekrety, jmenovat vládu i velet armádě.

Entrée kancléře „Millimetternicha“

Pro kritickou historiografii dodnes zůstává palčivou otázkou, jak by se meziválečné Rakousko vyvíjelo nebýt osobnosti kancléře Engelberta Dollfusse. Nová podoba, kterou své zemi vtiskl, zrod rakouského vlastenectví i postupná demontáž demokracie se na jejím vývoji silně podepsaly. Když mu v roce 1932 bylo nabídnuto křeslo státního kancléře, šlo vpravdě o nezáviděníhodnou pozici, zdánlivou bezvýchodnost vyvažoval svým nadšením a náboženským zápalem. „Nepovažuji své pověření stát se spolkovým kancléřem za přechodný politický mandát, ale za poslání.“ Strany na politickém kolbišti Dollfussovo jmenování většinou vnímaly jako kompromis. On sám zprvu věřil v možný politický konsenzus a projevoval i snahu vládnout parlamentně. Doba však vytoužené shodě nepřála. Skutečná tíže se však šířila odjinud. Od r. 1925 se v rakouské politice začalo projevovat hnutí NSDAP.Původně nevýrazná strana založená na počátku století v českém pohraničí rekrutovala sympatizanty ze všech společenských vrstev, slibovala řešení hospodářských problémů, konec racionálním úsporným opatřením i podporu velkoněmecké koncepci.Šokujícím debutem se staly volby do spolkových zastupitelstev v roce 1932: NSDAP získala v průměru 20 % hlasů.

S Hitlerem v zádech

Strana, s Hitlerovou podporou za zády, volala po nových volbách a křesťanskosociální vládě bylo stále jasnější, že tuto demonstraci moci nesmí dopustit. Nevyužila však možnosti NSDAP oponovat společným postupem s ostatními stranami. Namísto toho se rozhodla ke krajnímu kroku.V březnu 1933 došlo k parlamentní krizi a prezidenti Národní rady složili své funkce. Vláda namísto jejího řešení využila tzv. „Válečného hospodářského zmocňovacího zákona“ z dob rakousko-uherské monarchie a ujala se rozhodování, zatímco parlament prohlásila za zneschopněný. Obě konkurenční strany, sociální demokracie i NSDAP, protestovaly a nakonec byly vykázány do ilegality. Kolik však měl kancléř Dollfuss prostoru k alternativám?Nadále přetrvávala ekonomická krize a spolupráce se sociálními demokraty by obnovení hospodářství znemožňovala. Rakouská NSDAP vystupovala po nacistickém puči v Německu stále výhružněji.

Kombinovala přitom vnitřní terorismus a vnější hospodářský nátlak. Hitler byl přesvědčen, že připojení Rakouska je jasnou věcí a po Dollfussově zákazu rakouských nacistů odpověděl jasně formulovanými výhrůžkami. Kancléř se však těmto hrozbám s odvahou postavil a zorganizoval proti expanzi hitlerismu státní odpor. V době, kdy většina evropských mocností nacismus tiše tolerovala, rakouská politická veřejnost jej zahrnovala zdrcující kritikou. „Boj proti nacismu pro mne není ani tak bojem proti politické straně, která chce získat moc; pro mne je to boj proti mylnému světovému názoru.“ Při svých rozhodnutích nalézal kancléř oporu i na straně fašistické Itálie.

Výstřely na Ballhausplatzu

Když se ukázalo, že Dollfuss blokuje „cestu dohody“, nasadil nacistický Vůdce všechny prostředky, jak zemi ovládnout násilím. Vykonavatelem se měla stát jeho „pátá kolona“ – rakouská NSDAP, zmobilizovaná pod vedením Fridolína Glasse. Plán vzniklý na tajném jednání v Curychu byl prostý. Vniknout do budovy rakouského kancléřství, paralyzovat vládu, současně ovládnout vídeňský rozhlas a vyhlásit celostátní převrat k nacismu. Nacisté ve všech krajích Rakouska byli v pohotovosti a na hranici s Německem byl Hitlerem nachystán pomocný sbor, aby na znamení napochodoval do země. Ráno 25. června 1934 vyjely z tělocvičny v Siebensterngasse jednotky převlečené v podomácku šitých uniformách. Nacisté však nepočítali s nepříjemnou náhodou. Kriminální rada Johann Dobler, který byl do celé záležitosti zasvěcen, na poslední chvíli dostal strach a o celém podniku informoval kancléřství. V 11.00 dopoledne bylo zahájeno jednání ministrů, po alarmujícím telefonátu však Dollfuss poslal pro posily, potom vyšel před poslance a zasedání rozpustil. Tím byl plánovaný dopad převratu zmařen, zároveň však započalo osobní drama kancléře. Ve chvíli, kdy zbýval v budově pouze s dvěma ministry a komorníkem, dorazili ke vchodu ozbrojení pučisté.Stráž byla zneškodněna, protože nepočítala s převleky nepřítele. Když Dollfuss spatřil po dvoře se řítící esesmany, komorník ho pobízel k útěku tajnou chodbou do archivu, on však váhal, a tím ztratil osudných několik vteřin. Nacisté vrazili do místnosti a dvěma ranami do krku kancléře srazili k zemi…

Amatérský převrat

Ostatní akce převratu projevovaly neodpustitelné znaky amatérismu.Po krátkém zásahu pučistů do rozhlasového vysílání byla budova brzy získána zpět. Potenciální únosci prezidenta Miklase byli pro své kriminální renomé po cestě zatčeni.Moment překvapení byl promarněn a nacisté po celé zemi marně čekali na znamení k akci. V paláci na Ballhausplatzu se zatím pučistům situace vymkla z rukou. Náměstí se ježilo přivolanými posilami. V hotelu byl zatčen plánovaný nový kancléř Anton Rintelen, který čekal na svůj úřad i s vlastnoručně sepsaným seznamem nové vlády v aktovce.

Na sametem potažené pohovce zatím umíral Engelbert Dollfuss, kterému se vyděšení nacisté neodvážili přivolat lékařskou pomoc. K solidnímu diplomatickému přehmatu pak došlo, když se na náměstí objevil velvyslanec Německa dr. Rieth a s rozpaky nabídl své služby, o něž prý „povstalci telefonicky požádali“. Hitlerův stín v pozadí akce získával zřetelné obrysy a Führer zuřil. Zároveň však pochopil, že loď se protentokrát potápí. Ofi ciálním prohlášením své vlády se pohotově od záležitosti distancoval a kvapně stáhl připravený wehrmacht zpět do nitra Německa, dříve než by se jeho koncentrace stala kompromitující. Svou „pátou kolonu“ přitom ukázkově hodil přes palubu.

Navzdory jistotám přislíbeným při vyjednávání povstalci z Ballhausplatzu skončili za mřížemi policejních kasáren. Po pěti dnech byli hlavní viníci puče postaveni před vojenský soud. „Jsem esesman. Dostal jsem rozkaz!“ řekl Dollfussův vrah Otto Planeta předtím, než byl na dvoře soudu oběšen. Když zbylí neúspěšní pučisté dorazili do bezpečí německého exilu, byli obratem odesláni do Dachau.

Do náruče Německa

Rakev s tělem kanceláře Engelberta Dolfusse.

Pokus o nacistický puč skončil fiaskem. Přes zdánlivé vítězství však země neodvratně směřovala vstříc své závěrečné agonii. Smrtí Engelberta Dollfusse Rakousko ztratilo odvážného vůdce, vedeného vírou a nekompromisní koncepcí. Po uzavření paktu Berlín–Řím se pak ocitlo na druhé koleji. Nový kancléř Kurt von Schussnigg projevoval úctu k památce svého předchůdce. Vládnoucí režim však neměl podporu občanského tábora, rolníků ani dělnictva a musel se spoléhat na armádu, policii a úředníky. Schussnigg v diplomatických jednáních postrádal Dollfussovu razanci a rozhodnost.

Gentlemanskou dohodou z července 1936 se za Hitlerovy neurčité přísliby samostatnosti Schussnigg zavázal k široké amnestii nacismu, kterou v podstatě negoval vše, za co předtím Dollfuss bojoval. O 17 měsíců později, v noci z 11. na 12. března 1938, napochodovaly německé jednotky do Rakouska a učinily jej integrální součástí Hitlerovy říše. K připojení došlo „dobrovolně, za jásotu obyvatelstva“. Tento pohled byl přehodnocen až po nacistickém debaklu na konci druhé světové války.

MALÁ LEGÁLNÍ DIKTATURA

Dollfussův stavovský stát, zřízený po březnovém vyřazení parlamentu, čerpal inspiraci v myšlenkách vídeňského filozofa Othmara Spanna. Na rozdíl od demokracie, která „neuznává hodnoty jako dané a o pravdě hlasuje“ a jako vůdce může vyzdvihnout ty, „kteří apelují na nejnižší instinkty mas“, požadoval Spann optimální výběr podle skutečných duševních schopností a odbornosti a hierarchické členění, prostupující všemi obory lidské společnosti. Dollfuss tyto teze převzal a novému státu vtiskl navíc pečeť křesťanské víry, kdy byl celý systém vnímán jako „pořádek ustanovený Bohem“. Církev, kterou předchozí parlamentní dění jen oslabovalo, jej podpořila. Také zahraniční mocnosti nastoupily pragmaticky cestu tolerance, neboť pochopily, že požadavek rakouské autonomie je pro ně prioritou.Zemi na Dunaji nyní říkali Little Legal Dictatorship.Rakousko bylo roku 1918 oklestěnou zemí, oslabenou válečnými útrapami. Ještě horší chvíle však měly teprve přijít.

NĚMECKÁ OTÁZKA

Spor o řešení tzv. „německé otázky“ prorůstal rakouskou veřejností již od r. 1848, kdy byla myšlenka sloučení německy mluvících národů do jednoho státu vyslovena poprvé, po rozpadu monarchie roku 1918 však získala nový rozměr. Rakousko, oklestěné již od negermánských zemí, nyní hovořilo samo za sebe a velkoněmecké řešení, při zachování svébytného rakouského postavení, většina občanů podporovala. Německo bylo navíc největším obchodním partnerem a hospodářství obou zemí pevně provázána. To se mělo fatálně projevit po nástupu německého nacismu, který v hospodářském bojkotu získal účinnou formu nátlaku.Ráno 25. června 1934 vyjely z tělocvičny v Siebensterngasse oddíly rakouské NSDAP převlečené v podomácku šitých uniformách. V hotelu byl zatčen plánovaný nový kancléř Anton Rintelen, který čekal na svůj úřad i s vlastnoručně sepsaným seznamem nové vlády v aktovce.

Nejčtenější