Nešťastná Austrálie, světadíl plný omylů

Ivan Verner  |  Příroda
Velbloudi člověku posloužili v dobývání australského vnitrozemí. Teď už je lidé nepotřebují. Ponechán
osudu, stal se dromedár – ne vlastní vinou – zátěží celé přírody.

Chybami se člověk učí, alespoň se to říká. V jedné oblasti je ovšem pán tvorstva, jak sám sebe s oblibou nazývá, vůči poučení zcela imunní. Snaží se zasahovat do chodu přírody a vrství tady – někdy i s úmyslem napravit to, co sám zpackal – jednu chybu na druhou.

Co se stane, když se setkají dva přemnožené živočišné druhy, můžeme celkem často sledovat v Austrálii, nejmenším ze všech kontinentů. Právě svou velikostí je tento světadíl ideální laboratoří pro podobné přehmaty.

V roce 2010 dohnalo sucho australské velbloudy k tomu, aby hledali vodu i tam, kam se dosud neodvážili, totiž v blízkosti lidských obydlí. Přemnožení dromedáři, kteří tu kdysi pomáhali lidem přejít a nakonec i osídlit málo pohostinné australské vnitrozemí, se tak u zdrojů vody střetli s dalším přemnoženým druhem – člověkem. Pochopitelně že navrch měl ten, který to všechno způsobil, a jehož za to doposud nikdo nepotrestal.

Útok na vodní zdroje

Začalo to na konci australského jara roku 2009. Do městečka Kaltukatjara v Northern Territory, jednom ze států australské federace, přišly na výzvědy asi tři desítky volně žijících velbloudů. Tu a tam se pustili do nějaké té zeleně, popili vodu z nádrží a zase se vzdálili, aniž by mezi zhruba třemi sty padesáti místními obyvateli vzbudili nějakou paniku. To už ovšem neplatilo o situaci, která nastala na konci listopadu.

Kaltukatjaru vzalo útokem na šest tisíc velbloudů, kteří se vrhali všude, kde jen trochu vycítili vodu. Obrovské stádo bylo nezvladatelné, zdupalo okolí nádrží i méně zdatné jedince, jejichž zdechliny pitnou vodu kontaminovaly. Obyvatelé jen bezmocně přihlíželi, jak přicházejí další a další. Nikdo se neodvážil vyjít mezi žízní zdivočelá zvířata, z nichž každé se hmotností blíží malému autu.

Tlačenice nastala i u jednotlivých domků, opatřených venkovní klimatizační jednotkou. Kondenzovaly totiž na ní kapky vody… Stejně dopadly dvě stovky obyvatel tisíce kilometrů vzdáleného městysu Thargomindah v australském státě Queensland. Místo proslulé mohutnými horkými artéskými prameny, které tu jako na prvním místě v Austrálii poháněly turbíny a vyráběly tak elektrický proud pro veřejné osvětlení, obklíčilo podobně mohutné stádo.

Místní zde doposud nedostatkem vody netrpěli, mohutné podzemní prameny vydají víc než tisíc krychlových metrů denně. Ale vykládejte velbloudům, aby si způsobně stoupli do fronty, že na každého se dostane… Zdroje i nádrže vzala zvířata útokem.

Řešení? Zabít a sníst

Reakce úřadů, na něž se obležení lidé obrátili, byla jasná – helikoptéry vyženou žízní mučená zvířata do pouště, kde je střelci zlikvidují. To způsobilo zděšení u těch, kterých se to absolutně netýkalo. Například moderátorka americké televizní stanice CNBC Erin Burnett se pustila do australského ministerského předsedy Kevina Rudda a označila ho za masového vraha. Podporu nenašly australské úřady ani u většiny představitelů organizací zabývajících se ochranou divokých zvířat.

Problém je ovšem v tom, že ani americká moderátorka, ani ostatní protestující v obležených městech nebydlí. Zatím tedy bylo naplněno přísloví „velbloud se napil a stádo zůstalo celé“. Vodou zásobená zvířata byla vyhnána do pouště, aniž by doznala podstatnější újmy, a australská vláda vyčlenila z rozpočtu tisíce dolarů na nápravu škod a miliony na budoucí řešení problémů s přemnoženými velbloudy.

Rozhodnout, co s nimi, se má letos v červnu. Jediný konstruktivní návrh, který se ze strany odborníků prozatím objevil, je upravovat si velbloudí steaky k obědu (a pokud možno i k večeři a snad i k snídani) místo hovězího. Vzhledem k tomu, že jeden velbloud připadal asi na dvacet obyvatel, to pro legraci milující Australany byla docela výzva.

Velbloudi na export

Ačkoli si většina lidí spojuje australské problémy s přemnoženým králíkem, velbloud za ním nezaostává. Australské vnitrozemí by bez nich první průkopníci těžko překonávali, na což upozorňoval už roku 1822 novinář a zeměpisec Conrad Malte-Brun. První velbloud, který se dotkl nohou Austrálie, byl v roce 1840 samec Harry – jediný, který ze skupiny čtyř zvířat přežil cestu lodí z Kanárských ostrovů.

Během let 1840 až 1900 pak byly pro potřeby kolonizace vnitrozemí dovozeny do australských přístavů tisíce těchto užitečných zvířat – ze severní Afriky, z Arábie, Indie a dokonce i Číny, dromedáři i drabaři, velbloudi jízdní, váleční i soumaři. K nim bylo potřeba najmout velbloudáře.

Bez velbloudů a jejich poháněčů by nevznikly telegrafní linky, nebylo by možné zásobovat tábory australských pionýrů. Nevyrostla by ani železnice spojující sever s jihem země nesoucí jméno Ghan (výraz pro afghánské velbloudáře) a mající ve znaku velblouda.

Na počátku minulého století využívaly velbloudy tři čtvrtiny Austrálie a jednotka s jízdními dromedáry sloužila v koloniálním vojsku pod britským velením i v první světové válce na území Egypta a Palestiny. Technický pokrok se ovšem zastavit nedal, automobil začal od 20. let minulého století nad zvířaty vítězit. Zhruba dvacet tisíc jich najednou začalo přicházet o práci. Co s nimi? Pustit je a nechat, ať se velbloudi postarají sami o sebe?

K těm, kteří už majitelům kdysi utekli, se přidali „nezaměstnaní“. Všechny druhy a poddruhy se mezi sebou křížily, a tak vznikl jakýsi australský divoký velbloud. Je zajímavý především tím, že jinde než v Austrálii divocí velbloudi prakticky nežijí. Část z nich dnes po vycvičení využívají místní cestovky k vyjížďkám s turisty. Stal se z nich i vývozní artikl – chov velbloudů v arabských zemích je vylepšován geny těch australských.

Ani tisícovka exportovaných zvířat ale nic neznamená. Podle odhadů se jejich počet na australské půdě pohybuje okolo milionu kusů a experti varují, že se každých devět let může zdvojnásobit.

Plot pro srandu králíkům

Nejznámějším zvířetem, které se v Austrálii úspěšně vylodilo, je ovšem králík. Přišel s prvními kolonisty už roku 1788, pohromou se však stal až po roce 1859, kdy si osadník Thomas Austin nechal od synovce z Anglie na Vánoce poslat několik zajíců, koroptve a především králíky, kteří měli posloužit coby rozptýlení pro něj a další místní lovce. Čtyřiadvacet ušáčků bylo jiného mínění.

Z pozemků farmy Barwon Park ve státě Viktoria se nadobyčejně potentní králíci v prostředí s minimem nepřátel a ideálními mírnými zimami šířili neobvykle rychle.

Už o pětatřicet let později způsobili králíci první kalamitu a do konce století osídlili celý jižní kontinent. Krajina obsazená králíky se rychle měnila v poušť. Nutno ale přiznat, že ne zcela jejich vinou. Australští kolonisté káceli lesy velice intenzivně a uvolněného prostoru králík rád využil. Navíc připravil o pastvu původní živočichy – během 19. a 20. století jejich vinou vyhynul každý desátý původní živočišný druh.

Bylo jasné, že s problémem se musí něco udělat. Člověk zkusil taktiku vyhánění čerta ďáblem a proti králíkům nasadil jejich přirozené nepřátele. Jenže lišky, fretky a kočky uvítaly změnu jídelníčku – nač se honit za hbitým králíkem, když je kolem spousta batolících se a vybraně chutnajících ťunťů, jako jsou malí vačnatci…

Vytloukání klínu klínem – tak by se dalo označit nasazení lišek proti králíkům. Lišky mají kořist, a tvora, který by je lovil, už radši nikdo nedovezl.

Částečně pomohly i ploty. Ten nejdelší z roku 1907 měřil téměř dva tisíce kilometrů. Vyvstala však otázka, jak dostat všechny králíky jen na jednu jeho stranu, popřípadě na kterou. Pak tu ještě zůstával onen menší, nikoli však podružný problém s přemnoženými liškami, fretkami a zdivočelými kočkami.

Naivní rytíř Čestné legie

Když pasti, lov, jed ani plot nepomáhaly, přišel v polovině minulého století na řadu virus. Onemocnění myxomatózou pocházející z jižní Ameriky zlikvidovalo už nejeden chov králíků, ale ve velkém měřítku zákeřná zbraň neuspěla. Pravda, v některých částech Austrálie uhynulo přes devadesát procent králičí populace, jenže virus pomalu mutoval. Účinná varianta ukončila působení spolu s mrtvým jedincem, méně účinná mobilizovala imunitní systém a králík nakonec přežil, odolnější než dříve.

Mimo téma: Jak velká je lidská víra ve vlastní schopnosti a jak je kombinována s až kritickou omezeností, dokládá případ francouzského lékaře a biologa Paula Armand-Delilleho. Za zásluhy o léčbu malárie byl jmenován rytířem Čestné legie. Ovšem v roce 1952 naočkoval dva králíky na svém pozemku myxomatózou v bláhovém domnění, že chorobu udrží za plotem. Do dvou let pak vymřelo ve Francii devadesát procent králíků divokých, další pak v domácích chovech.

Španělský rys, jehož potravu tvořili především právě králíci, se ocitl na pokraji vyhynutí. Nemoc se nekontrolovatelně šířila po Evropě a zvídavý lékař dostal pět tisíc franků pokuty…

Vraťme se ale k australským králíkům. Kde to nezvládla myxomatóza sama, měla pomoci španělská bleška, jež měla za úkol onemocnění šířit. Podnebí však bleše nesvědčilo. Na řadu přišel před deseti lety calicilvirus. Ani to nebylo řešení – přeživší zbytek populace se opět rychle množí. Teď se hledá jiný, ještě účinnější vir, zkoušejí se antikoncepční prostředky a nezúčastněného pozorovatele jímá hrůza z pomyšlení, co se stane, až zápasy se všemi nemocemi zocelený králík unikne z Austrálie a dobude zbytek světa.

Svátek zabíjení žab

Vyjmenovat všechny živočichy, kteří se do Austrálie dostali s pomocí člověka a nyní působí problémy, by vydalo na encyklopedii. Třeba takový vodní buvol z jihovýchodní Asie. Byl přivezen v první polovině 19. století, zdivočel a dnes ani intenzivní lov nepomáhá udržet jeho stav na přijatelné výši.

Ropuchy měly zlikvidovat brouka škodícího cukrové třtině. Teď škodí oba. Není divu, že Australané teď na žábu pořádají hony.

Nebo zdivočelí koně nazývaní brumby – potomci koní, které si přivezli první osadníci. Jsou nesmírně bystří a je obtížné se k nim jen přiblížit, natož je chytit a zkrotit. Tato zvířata dnes spásají porosty, jež by jinak sloužily za úkryt drobnějším živočichům, a způsobují erozi půdy. Roznášejí také choroby mezi domestikovaná zvířata.

Zcela neočekávaným nepřítelem původní australské fauny se ale staly ropuchy. Australské třtinové plantáže napadal brouček Dermolepida albohirtum a podle naivních předpokladů se s ním měla vypořádat ropucha obrovská, která je domovem ve Střední a Jižní Americe. První stovky exemplářů dovezli pěstitelé třtiny z Havaje v roce 1935. O tom, jak to vypadá s její populací dnes, svědčí zavedení zcela ojedinělého svátku do kalendáře státu Queensland – Toad Day Out.

Svátek likvidace ropuch připadá na 27. březen. Během něj se Australané scházejí při opékaných uzeninách a pivu a zabývají se zabíjením někdejších pomocníků, které potom měří a váží. Ropucha měla tu chybu, že za loveným broukem nevyskočila tak vysoko, jak by bylo potřeba (stébla třtiny mohou měřit až šest metrů). Nějak se ovšem živit chtěla a okolo bylo tolik možností…

Začala tedy likvidovat jiný hmyz a další žáby, požírala dokonce ptáky a malé obratlovce. To by ještě možná nebylo tak hrozné, ale sama je natolik jedovatá, že usmrtí i svého lovce. V domovině ropuchy predátoři vědí, že si s tímto tvorem nemají začínat, pokud není jejich metabolismus s to se s toxinem vypořádat. Australské domorodé druhy tento poznatek sice učiní také, ale svým pohrobkům ho už nestačí předat.

Doplácejí na to hadi i malí krokodýli. Výjimkou je místní forma luňáka hnědého, inteligentního dravce z čeledi jestřábovitých. Ten ropuchy loví, ponechává však zátylek a hřbetní kůži, kde se jed vyskytuje, netknuté. Sám však na ně nestačí. A obojživelníci postupují dál do vnitrozemí. Jsou schopni ztratit až polovinu vody ze svého organismu a přežít čtyřicetistupňová vedra. Vliv evoluce se projevil i zde.

Ropuchy měly zlikvidovat brouka škodícího cukrové třtině. Teď škodí oba. Není divu, že Australané teď na žábu pořádají hony.

Nejmladší generace ropuch, která pádí v čele invaze, má o něco delší nohy, aby byla co nejrychlejší. Ropuchy postupují rychlostí asi čtyřicet kilometrů za rok. Zdá se ovšem, že v tomto případě by si příroda mohla pomoci sama – ropuchy s delšíma nohama podle pozorování trpí zřejmě nějakou chorobou typu artritidy, která jejich skoky brzdí. Jedna samička však dokáže naklást až třicet tisíc vajíček a to by bylo, aby nějaký potomek první kolonistky nepřešel Austrálii.

I ten potvora klokan…

Příchod člověka však pomohl k množení i zvířeti snad pro Austrálii nejtypičtějšímu, tedy klokanovi. Vykácené lesy otevřely nová pole působnosti. Úspěšně se množí především větší druhy, na které si importované šelmy netroufnou.

Média refelovala například o případu, kdy vyplašené zvíře proskočilo zavřeným oknem do ložnice, kde spali rodiče s malou dcerkou. Mohutné, víc než metr a půl vysoké zmatené zvíře prohopkalo domem do ložnice syna, aby bylo nakonec vyhnáno statečnou hlavou rodiny. Zanechalo za sebou krvavé stopy od pořezaných pracek a brázdu chaosu a zkázy.

Jindy zaujaly místo na čelní straně novin burcující titulky, které oznamovaly, že klokani skáčou už i po střeše budovy australského parlamentu. Přemnožení klokani v okolí Canberry budí rozporuplné reakce. Někteří obyvatelé hlavního města australské federace nejsou nakloněni tomu, aby za volantem svého vozu na hlavní třídě města museli být ve střehu pro případ, že jim před auto skočí klokan, jiní si myslí, že jejich téměř národní zvíře by nějaké ohledy zasloužilo.

Místní správa nechala loni postřílet čtyři stovky dotěrných zvířat. Odpor veřejnosti byl tak silný, že lovci klokany nejdříve uspali injekčními střelami a teprve pak usmrtili. Nicméně zoologové soudí, že v okolí hlavního města je o několik tisícovek klokanů víc, než je země schopná uživit. Vládní kvóty povolující odstřel jsou vysoké – v roce 2009 šlo o čtyři miliony těchto vačnatců.

Nejen vřískající kaloň

Také kaloni, savci patřící mezi letouny a příbuzní našich netopýrů začínají Australanům vadit. Živí se ovocem, některé druhy dokonce jen nektarem z květů. Kaloň žijící v Austrálii si pro svůj tvar hlavy vysloužil jméno fox bat, tedy liščí netopýr. Stejně jako ostatní se vydává za potravou v hejnech čítajících až tisícovku jedinců.

V době, kdy probíhají kaloní námluvy, se ovšem tento počet hladce znásobí. Obří hejna obsazují stromy tak hustě, že se jejich větve lámou. Počítání je jednoduché – dospělí kaloni dosahují hmotnosti přibližně jednoho kilogramu a visí-li jich na jedné větvi dvacet, pak není divu, že některá praskne. Jsou chráněni, a tak jediným prostředkem, jak se mohou lidé obtěžovaní hlukem i ukrutným zápachem bránit, je dělat randál a plašit je. Ale zkuste to, když třeba v jednom z parků v Sydney napočítali v jediném obřím hejnu zhruba deset tisíc vřískajících kaloňů…

Jak vidno, Australan to vůbec nemá jednoduché – a to se mu ještě pod zemí šíří žlutý šílený mravenec a mravenec červený, vody decimují pstruh americký a kapr, ze vzduchu útočí a vše sezobávají špačci a holubi, o invazi rostlinných druhů ani nemluvě. Australská příroda bohužel ku své škodě ochotně přijímá všechny člověčí nápady, aniž by znala tlačítka „delete“ či „backspace“.

Nejčtenější