Al-Džáhiz: tisíc let před Darwinem

Michal Černý  |  Historie

Charles Darwin nebyl první, kdo přišel s evoluční teorií. Počátky těchto myšlenek lze vysledovat v islámském světě 9. století, před více než tisíci lety.

Píše se rok 869, tedy deváté století našeho letopočtu, nacházíme se v arabském městě Basra, rozkládajícím se na jihu současného Iráku. V malé, zaprášené pracovně sedí učenec, zahloubaný do knih, a na pergamen si vypisuje poznámky.

V jednu chvíli vstane od práce, přejde k nástěnným policím plným knih a chce si z nich vytáhnout jeden z objemných svazků. V jeho době se knihy na police dávaly naležato, nikoli nastojato, jak je tomu dnes, takže řada tlustospisů tvoří vysoký sloupec. Starý, už třiadevadesátiletý učenec se snaží slabýma, třesoucíma se rukama vytáhnout jeden ze svazků vespod. V tu chvíli se to stane – věž z knih se nahne, rozkymácí, a několik stovek kilogramů se sesype na nebohého vědce!

Najdou ho až o dvě hodiny později, a už mu není pomoci – jeho kosti jsou polámané, puls už nehmatný. Takhle skončil jeden z nejvzdělanějších mužů své doby, al-Džáhiz (Wikipedia). Jeho téměř stoletý život byl ukončen symbolickou smrtí, kdy byl zavalen a rozdrcen svými milovanými knihami.

Dnes už samozřejmě nevíme, jestli je tato historka skutečně pravdivá. Od těchto dob nás dělí časová propast o šíři více než tisíce let. Jiné zdroje uvádějí, že arabský učenec al-Džáhiz (narozen kolem roku 776 v Basře) trpěl ve stáří špatným zdravotním stavem a zemřel kvůli celkové sešlosti.

Nicméně znalec arabského světa Luboš Kropáček říká: „Italové na to mají jedno velmi hezké přísloví – jestli to není pravda, pak je to velmi pěkně vymyšlené.“ Smrt zavalením knihami by byla pro al-Džáhize skutečně symbolická – patřil totiž mezi nejvzdělanější a nejsečtělejší muže své doby.

Evoluce v arabském podání

Proč se však v současnosti zabývat středověkým učencem, který žil před tolika staletími? Al-Džáhiz není zajímavý pouze pro historiky specializující se na arabský středověk. Může nás zaujmout hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je zřejmě to, že již v devátém století našeho letopočtu – tedy v době, kdy u nás v období raného středověku vládli první Přemyslovci – vytvořil ucelený myšlenkový systém, který by se dal považovat za předchůdce evoluční teorie. Tedy toho pohledu na přírodu, za jehož objev a prosazení dnes oslavujeme především Charlese Darwina, jenž s ním přišel až v devatenáctém století.

Na to, zda byla v tehdejším arabském světě myšlenka postupného vývoje živočišných či rostlinných druhů výrazná či nikoli, existuje několik názorů. „Idea evoluce jako takové se v islámském středověkém myšlení příliš nevyskytuje,“ tvrdí arabista Luboš Kropáček. „Platí tam spíše to, co v Evropě říkal později například Linné – že existuje tolik živočišných nebo rostlinných druhů, kolik jich stvořil Bůh.“

Určité zárodky evoluční teorie však v díle al-Džáhize skutečně lze nalézt. Ve své Knize zvířat (Kitáb al-hajaván) se pokusil o vědecký přístup, kdy jednotlivé druhy uspořádal do lineárních řad, od nejjednodušších organismů až po složité. V mnoha pozoruhodných pasážích knihy potom popsal tři hlavní mechanismy evoluce, kterými podle něj jsou:

  • boj o existenci
  • proměna jednoho druhu v jiný
  • vliv prostředí na utváření jedince

Tři mechanismy vývoje

Al-Džáhiz za svůj život napsal neuvěřitelné množství knih (údajně kolem sto sedmdesáti), z nichž se do dnešní doby dochovalo přibližně třicet. Kniha zvířat je považována za jednu z nejdůležitějších. Je to encyklopedie o sedmi svazcích, obsahující anekdoty a poetické popisy 350 druhů živočichů. Arabský učenec zde vyjadřuje myšlenky, které se později staly základem pro zvířecí embryologii, adaptaci, zvířecí sociologii a psychologii.

Jedním ze tří hlavních mechanismů evoluce je podle al-Džáhize boj o existenci. V přírodě tedy neustále zuří boj mezi jednotlivci, a to jak mezi jednotlivými druhy, tak i mezi příslušníky stejného druhu. V tomto bodě tedy můžeme vysledovat určitou podobnost s Darwinovým přirozeným výběrem. Je ale jasné, že al-Džáhiz byl jakožto člověk z islámského světa devátého století ponořen do náboženského myšlení, takže boj o existenci je pro něj především zákonem, který stvořil Bůh. Ten je tvůrcem potravních řetězců, kdy jsou těla určitých živočichů potravou pro těla jiných.

Dalším mechanismem je pak postupná proměna druhů, která působí společně s účinky okolního prostředí. Můžeme říci, že al-Džáhiz byl – vyjádříme-li se tak trochu „vysušeně“ a vědecky – stoupencem environmentálního determinismu. Domníval se, že různé faktory prostředí, jako je potrava, klima a jiné, mají přímý biologický a psychologický účinek na zvířecí druhy. Pomocí této své teorie se snažil vysvětlit například různé barvy lidské kůže, které jsou podle něj výsledkem působení prostředí. Jako jeden z příkladů uvedl oblast severního Najdu v Saúdské Arábii, kde se ve zvýšené míře vyskytuje černý čedič. Prostředí působí na druhy, které se postupně proměňují a stávají se tak lépe adaptovanými na boj o přežití.

Vliv na Evropu

Al-Džáhizovy myšlenky byly natolik významné, že měly vliv i na evropské vědce. Tato skutečnost se stala předmětem dvou hlavních studií s názvem „Darwinismus desátého a devatenáctého století“ od Friedricha Dietericiho a „Darwinismus al-Džáhize“ od E. Wiedemanna.

Tito autoři shledali velkou podobnost myšlenek nám dobře známého Charlese Darwina a arabského vědce z devátého století. Darwin a jeho předchůdci použili myšlenky al-Džáhize jako základ pro podstatu svých evolučních teorií, a formulovali je vědečtějším způsobem v kontextu vědy osmnáctého a devatenáctého století.

Charles Darwin
Charles Darwin

Jediný hlavní rozdíl mezi al-Džáhizem a moderní teorií spočívá v ideologii. Teorie islámského učence je více teologická – v tom smyslu, že vidí prvotní příčinu evoluce v Bohu – a další faktory jsou až druhotné. Naproti tomu pro Lamarcka nebo Darwina je evoluční proces mnohem více materialistický. Ačkoli jsou mechanismy vysvětlení teorií více či méně stejné, Darwin a další moderní vědci se odlišují od al-Džáhize a dalších muslimských autorů v ideologické interpretaci teorie.

Muž s vyvalenýma očima

Zárodek evoluční teorie, popsaný v Knize zvířat, samozřejmě není jedinou částí z díla arabského myslitele, která by pro nás měla být zajímavá. Al-Džáhiz je především spisovatel, představitel takzvané „adabové literatury“, tehdejšího oblíbeného literárního žánru.

„Slovo adab má více významů,“ uvádí Luboš Kropáček. „Jedním z nich je dobrá výchova, dobré vzdělání. Pojem adabová literatura se pak používá pro označení středověké arabské prózy, která měla vždy dvojí úkol – jednak pobavit hezkými příběhy, a zároveň vychovávat, dávat morální ponaučení. A dlužno říct, že al-Džáhiz byl v tomto skutečný mistr.“

O spisovatelském umění al-Džáhize si můžeme udělat obrázek i v našem prostředí, do češtiny byla přeložena jeho Kniha lakomců (Kitáb al-buchalá), která vyšla v nakladatelství Odeon v roce 1975. V tomto díle si autor dělá legraci z nejrůznějších podob lidské lakoty a hamižnosti.

Jinak je možná zajímavé, že jméno al-Džáhiz, pod kterým tolik proslul, je vlastně přezdívkou a doslova znamená „muž s vyvalenýma očima“. Je jasné, že spisovatel tuto přezdívku nepoužíval moc rád, a dával přednost pojmenování Abú ’Usmán, protože přezdívka mu připomínala jeho vlastní ošklivost.

Je známo, že moc fyzické krásy nepobral, o jeho šerednosti se šířily legendy, a jedna z historek je dochovaná i z jeho vlastního podání: „Přišla ke mně žena, když jsem seděl u dveří svého obydlí, a řekla mi: ‚Chtěla bych něco od tebe, pojď se mnou.‛ Vstal jsem a následoval ji, až mě přivedla k židovskému klenotníkovi a řekla mu: ‚Takovéhohle!‛ A odešla. Zeptal jsem se klenotníka, co to má znamenat. Řekl: ‚Přinesla mi drahocenný kámen a poprosila mě, abych do něho vyřezal podobu čerta. Já jsem jí řekl, že jsem nikdy čerta neviděl, a tak mi ta žena přivedla tebe.‛“

Zavalen knihami

O mládí al-Džáhize se toho příliš mnoho neví, ale je známo, že brzy přišel o otce a byl nucen si vydělávat prodejem chleba a ryb. Už od mládí prahl po vědění a své vzdělání si doplňoval nenasytnou četbou – což není jeho jenom jeho osobní rys, ale i příznak intelektuálního rozvoje Basry té doby. Knihkupci, jimž pomáhal prodávat, mu dovolovali, aby trávil noci v jejich obchodě a četl si tam.

Později odešel do Bagdádu, kde si doplnil teologické vzdělání a seznámil se s překlady řeckých děl, především Aristotela, který výrazně ovlivnil jeho myšlení a tvorbu v pozdější době. Poslední léta svého života prožil opět v Basře, kde skončila jeho pozemská pouť – alespoň podle dobové pověsti – pro něj velmi příznačnou smrtí zavalením knihami.


Zlatý věk arabské civilizace

Jaká byla doba, v níž al-Džáhiz žil? S trochou nadsázky můžeme říct, že se uměl narodit do příhodného období – žil v tzv. abbásovském chalífátu v devátém století, které platí za vrcholící věk arabsko-islámské středověké kultury. V roce 763 bylo sídlo chalífátu přeneseno z Damašku do Bagdádu, a během čtyřiceti let se z Bagdádu stalo patrně největší město tehdejšího světa a ohnisko světové kultury.

Bagdád na levém břehu Tigridu. Malba od neznámého autora z počátku 19. století.
Bagdád na levém břehu Tigridu. Malba od neznámého autora z počátku 19. století.

Domácí arabská a islámská kultura si osvojila perské literární formy, řeckou filosofii a vědecké myšlení. Záhy dosáhla vynikajících výkonů v mnoha oborech intelektuální produkce. Středověká Evropa vděčí arabským učencům za většinu znalostí z astronomie, zeměpisu, lékařství, matematiky a dokonce i řecké filosofie. V desátém století už začíná docházet k politickému rozkladu a úpadku, v roce 1036 umírá Ibn Síná (neboli Avicenna), jde tedy o jakési dozvuky oné slavné doby.

Bagdádský Dům moudrosti

Před rokem 830 křesťanského letopočtu vznikla za abbásovského chalífy al-Ma’múna (813–833) v Bagdádu instituce, o níž se dodnes tvrdí, že nemá v dějinách světa obdoby. Tomuto originálnímu chalífovi se údajně ve snu zjevil samotný Aristotelés a doporučil mu, aby byly do arabštiny přeloženy všechny jeho spisy a také díla jiných antických filosofů a vědců.

Al-Ma’mún tedy nechal zřídit Dům moudrosti (Bajt al-hikma), v němž se snažil soustředit všechny význačné vědce, filosofy, myslitele, lékaře a zejména překladatele tehdejšího muslimského světa. Zároveň vysílal do Byzance četné výpravy, kterým mnohdy velely tyto překladatelské osobnosti, a za velké peníze tam nakupovali nejcennější poklady řeckého vědeckého a filosofického dědictví. V Bagdádu se pak tato díla překládala do arabštiny, čímž byl výrazně urychlen přenos myšlenkových pokladů do arabského jazyka.

Pracovníci Domu moudrosti patřili mezi nejváženější učence své doby a podle toho byli také ve své „první akademii věd“ placeni. Podle dochovaných legend se nejlepším překladatelům a autorům nových děl vyvažovaly jejich knihy přímo zlatem!

Nejčtenější