Zemětřesení? Nebo Teslův pokus a tajné testy zbraní

Jan Branický  |  Zajímavosti

Před více než rokem zpustošilo Haiti zemětřesení. Nedlouho poté obvinila venezuelská vládní televizní stanice Visión Venezuela Spojené státy z toho, že tuto přírodní katastrofu uměle vyvolaly. Stalo se tak prý v rámci testů připravovaného útoku stejnou zbraní na Írán.

Pochopitelně že za tímto obviněním stál prezident Hugo Chávez, poněkud alergický na vše americké. V tom určitě není sám, vzpomeňme jen na hysterii, kterou vyvolávala možnost, že by u nás stál podle tak trochu zmatených úmluv výkonný radar a nyní řídící stanice protiraketové obrany. Radar v Brdech by byla ovšem jen dětská hračka v porovnání s novými geofyzikálními zbraněmi, které prý Američané a také Rusové tají na svých územích. Tvrdí to alespoň někteří zasvěcení. Pod pláštíkem vědeckého výzkumu mají podle nich obě země nástroje k ničení, o jakých se nám ani nezdá. Na jejich vytvoření se pak neměl podílet nikdo jiný než geniální a mnoha tajemstvími obestřený vynálezce Nikola Tesla.

Překonal i Edisona

Dodnes se o něm a o jeho pokusech s elektřinou vyprávějí legendy. Nikola Tesla se narodil roku 1856 v balkánské části někdejšího Rakousko-Uherska. Studoval fyziku a matematiku na polytechnice v Gratzu a filozofii v Praze. Jako inženýr elektrotechnik pracoval v několika zemích Evropy, než se v roce 1884 natrvalo přestěhoval do Spojených států. Stal se zaměstnancem ve firmě Thomase A. Edisona, ovšem s tímto dalším slavným vynálezcem se rozešel, protože Edison neudržitelně obhajoval rozvod stejnosměrného proudu oproti Teslou navrhovanému a efektivnějšímu přenosu proudu střídavého.

Nikola Tesla (Foto: Wikipedia)
Nikola Tesla (Foto: Wikipedia)

Co víc, Nikola Tesla byl přesvědčen, že přenášet elektřinu je možné i bez drátů, což dráždilo Edisona jako rudý hadr býka. Kromě toho, že Teslův systém střídavého proudu a vynález střídavého indukčního motoru zvítězil proti konkurenci na celé čáře, a na jeho patentech, které odkoupila firma George Westinghouse, pak dodnes stojí energetické systémy a celé toto průmyslové odvětví, toho vlastně moc o tomto vynálezci nevíme.

Jeho některé experimenty, jež daleko předstihly vědeckou úroveň tehdejší doby – a to zejména v oblasti vysokého napětí – jsou zahaleny rouškou tajemství, kterou utkaly z materiálu zvaného nepochopení, společně čas a touha po tajemství a záhadách. Prý dokázal vyvolat zemětřesení v okolí své laboratoře, díky elektromagnetickému záření uměl nechat zmizet objemné předměty a také ovlivňoval počasí. Hodí se však k této poslední větě ono slůvko „prý“?

Přísně tajné i dnes

Když v lednu 1943 Nikola Tesla umíral v pokoji číslo 3327 slavného hotelu New Yorker, čekali údajně až do konce u jeho lůžka dva vládní agenti. Tato informace byla už mnohokrát popřena, aby se opět vynořila coby zaručený údaj. Totéž platí v případě Teslovy první biografie, která vyšla dva roky poté. Do jejího obsahu měla zasáhnout všemocná FBI spolu s vojenskou rozvědkou a některé pasáže vyškrtat. Můžeme o tom pochybovat, ale faktem je, že během dvou dnů po vynálezcově smrti byla všechna dokumentace k experimentům a veškerý jeho majetek (toho moc nebylo, Tesla zemřel zadlužený) z téměř osmdesáti rozličných míst svezeny do státního depozitáře a do sejfů. Až do konce války pak k ničemu neměl nikdo nepověřený přístup. I nejbližším příbuzným to nebylo umožněno.

Dodnes vlastní Teslovo muzeum v Bělehradě jen zlomek z dokumentů, které měly při akci vládních agentů zaplnit dva železniční vagony. Obrovská většina z nich dostala ve válečné době razítko Přísně tajné. Takové i zůstávají, zatímco v materiálech o výrobě vodíkové pumy lze za určitých podmínek už dnes bádat. Různí archiváři či novináři, kteří se čas od času k něčemu dostanou, jen sotva mohou být ve fyzice natolik erudovaní, aby dokázali odhalit to, co vědečtí současníci Nikoly Tesly těžko chápali. Sám vynálezce za svého života různé domněnky přiživoval. Těžko říci, zda si dělal barnumskou reklamu, či tak činil nevědomky.

V době, kdy Blériot teprve přeletěl kanál La Manche, psaly americké noviny o tom, že si fyzik podal přihlášku na patent k přístroji, jenž „bude schopen projít prostorem rychlostí tří set mil za sekundu jako loď bez posádky, nepoháněná stroji ani křídly, vyslaná elektřinou ke kterémukoli požadovanému bodu na zeměkouli s poselstvím zkázy; pokud ten, kdo ji ovládá, bude toužit po takovém účinku“. V roce 1933 zase za přítomnosti novinářů vyhlásil, že sílu pro pohon svých strojů odvodí od kosmické energie, která je všudypřítomná a neomezená. Při oslavě svých narozenin v roce 1937 zase oznámil, že vyzkoušel funkční model přístroje, který využívá více než desítky jeho vynálezů a může přenést výkon několika tisíc koňských sil třeba na jinou planetu. „Sestrojil jsem ho a také použil. Není to jen experiment. Zakrátko ho budu moci dát světu,“ řekl tehdy přítomným.

Výbušná depeše pro Pearyho

To, co nás ale opravdu bude zajímat, je jeden z prvních opravdu záhadných experimentů, který rádi prezentují příznivci záhad, jimž se naopak vysmívají skeptici. Nikola Tesla prakticky hned od příjezdu do Ameriky pracoval na přístroji, který by mohl přenášet bezdrátově energii v úzkém svazku vlnění, něco, co by mohlo být nazváno paprskem smrti. Výzkumy měl dokončit roku 1908 zrovna v době, kdy se chystal americký polárník Robert Peary na svou další objevnou cestu k severnímu pólu. Nikola Tesla mu prý oznámil, že se pokusí během jeho cesty ho kontaktovat.

Na Long Islandu postavil 30. června 1908 na vrchol jedné z budov svých laboratoří v Shoreham svůj přístroj a zaměřil ho do oblasti severního pólu do míst, kde předpokládal, že se Pearyho výprava bude pohybovat. Po zapojení začalo zařízení vysílat mdlý paprsek. Nedělo se zdánlivě nic kromě smrti nočního ptáka, který do paprsku vletěl. Na druhý den čekal Tesla potvrzení výsledku pokusu. Z Pearyho strany žádná odezva nebyla, zato sibiřští Evenkové mají důvod si tento den pamatovat. Po několika dnech se do světa totiž dostala zpráva o katastrofě, která postihla oblast Nižné Tunguzky. Byla připsána explozi meteoritu, jehož zbytky se nikdy nenašly.

Teslův transformátor v Australském národním muzeu (Foto: Wikipedia)
Teslův transformátor v Australském národním muzeu (Foto: Wikipedia)

I když bychom dost těžko mohli zaprvé věřit, že Tesla disponoval energií, která na Sibiři poničila oblast o rozloze dvou tisíc čtverečních kilometrů, a zadruhé že ji použil jako milé připomenutí domova americkému polárníkovi (který by se při doručení takového e-mailu vypařil i s desetinou arktického ledového příkrovu), můžeme na tomto příběhu doložit, jak tajemství kolem Teslovy práce stimuluje fantazii.

Vděčný námět pro sci-fi

Asi jedním z nejznámějších experimentů spojovaných se jménem Nikoly Tesly je ten s krycím názvem Project Rainbow. Do válečného přístavu ve Filadelfii v roce 1943 byl pochopitelně přístup povolen jen pověřeným osobám, ale 12. srpna byly všechny kontroly ještě daleko přísnější. U jednoho mola kotvil torpédoborec USS Eldridge. Pokus chystaný na tento den měl navázat na dlouhodobé experimenty, jejichž cílem bylo jediné – pomocí elektromagnetického vlnění kovový trup lodi učinit neviditelným. Se samotnou lodí se to prý už podařilo, nyní měla být přítomna v roli pokusných králíků i posádka. Spustil se pokus naostro.

Torpédoborec u mola začala zahalovat zelenkavá světélkující mlha. Pozorovatelům ve filadelfském přístavu začal po minutě napjatého očekávání mizet z očí a radisté s ním ztratili spojení. Pak mlha zmizela a ve vodě zůstaly jen obrysy lodě a i ty po chvíli zmizely. Válečná loď USS Eldridge se jakoby vypařila. Objevila se až po době, o jejíž délce se pozorovatelé později nemohli dohodnout, odhadovali ji na čtvrt hodiny i na hodiny čtyři. Na nedostatek informací o pokusu navázaly další příběhy. Námořníci byli prý pozavíráni v ústavech pro duševně choré, někteří z nich dokázali nedopatřením projít zdí, jiní se chvílemi vytráceli v prostoru…

Podívejte se na část dokumentu BBC z roku 1982, ve kterém jsou použity ukázky některých pokusů N. Tesly.

Co popsané pokusy spojuje se současností, nemusí být jen oblíbené konspirační teorie. Vyhlášení venezuelské vládní televizní stanice není jen osamělým výkřikem do tmy. Už v roce 2002 použila termín geofyzikální zbraň ruská Duma ve své kritické zprávě, kterou kromě poslanců podepsal i prezident Vladimir Putin. V ní ruský zákonodárný orgán obviňuje Ameriku, že Spojené státy vytvářejí nové zbraně, které mohou globálně působit prostřednictvím vysokofrekvenčních rádiových vln. Zpráva dokonce kvalitativní skok v účincích přirovnává k rozdílu mezi klasickou a jadernou náloží. Čeho se to Rusko bojí?

Projekt HAARP

V osmdesátých letech minulého století se pokoušel Bernard Eastlund, majitel ropné společnosti a především fyzik, teorie Nikoly Tesly oprášit. Vznikl tehdy projekt HAARP, to znamená High-frequency Active Auroral Research Program, v překladu Vysokofrekvenční aktivní polární výzkumný program. Jeho úkolem je podle oficiální verze výzkum ionosféry, o níž vědci vědí doposud velice málo. Pro její údajný průzkum se Američané rozhodli na Aljašce postavit složitý anténní systém zhruba 250 kilometrů severovýchodně od Anchorage. Celý systém tvoří sto osmdesát antén ve dvanácti řadách, každá se dvěma dipóly a výkonem po deseti tisících wattů, které směřují právě do ionosféry.

Ta má však díky iontům ještě další vlastnosti. Může působit jako anténa, kterou lze vyslaný signál zaměřit příjemci, a zároveň i jako zesilovač. Za vhodných fyzikálních podmínek může impulz zesílit údajně až tisícinásobně. Se stávajícím výkonem by pak HAARP mohl zaměřit na kterékoli místo na zemi 3,6 GW. Pro představu – blok v Temelíně má výkon 1 GW.

Andělé nehrají na harfu

Existují desítky teorií hovořících o skutečném poslání tohoto zařízení. Jednou z verzí je, že HAARP je zahorizontální radar, jenž dovede zkoumat prostor z výšky. Výjimečný výkon by dokonce mohl pronikat silnou vodní vrstvou či zemí a odhalovat ponorky a jeskyně. HAARP by také mohl ionosféru zaktivovat tak, že nepřátelské rakety by se rušivými výboji mohly nechat zmást nebo by explodovaly. Totéž by šlo provést i na území nepřítele, a z obrany by se tak stal útok. Jako zbraň může být systém daleko zákeřnější. Dokázal by „uvařit“ atmosféru jako mikrovlnná trouba, a měnit tak počasí. Může prý i vyvolat zemětřesení.

Když roku 1995 vyšla knížka učitele Nicka Begiche Angels Don’t Play This HAARP (Andělé nehrají na harfu), vzbudila pozornost teorií, že v případě systému HAARP jde o geofyzikální zbraň využívající Teslovy patenty. Takovou „zbraň“ ale nemají jen USA. V Rusku, sto kilometrů východně od Nižního Novgorodu, je sídlo Vasilsursk. Na břehu nedaleké říčky Sura leží laboratoř pro „výzkum“ ohřívání ionosféry, Mnogofunkcionalnyj radiokompleks Sura (MRS). Vypadá jako HAARP, má stejný výkon a totožné jsou i informace o tom, co umí. Protože málokdo rozumí i tomu málu informací, které jsou k projektu HAARP k dispozici, budou jistě podobné aktivity tématem novodobých pověstí.

Článek vyšel v časopisu Formen

Nejčtenější