Vyplňme rybám pár přání...

Jan Branický  |  Příroda
Foto: Profimedia

Na našich stolech se kromě vánočních kapříků a jiných sladkovodních ryb čím dál tím častěji objevují i ryby mořské. Nevíme, zda zlatá rybka, plnící tři přání, se obvykle loví v řece nebo v moři, ale nastává čas nějaké ty dluhy populaci šupináčů splatit. Dokud ještě nějací vůbec jsou.

Podle odborníků na výživu je optimum spotřeby kolem sedmnácti kilogramů ryb na osobu a rok. Saharští Tuaregové o tom například nevědí, a tak do statistik nepřispívají. Češi o tom sice vědí, ale v souladu se statistickými výzkumy v zemích Evropy se drží ekonomických limitů – tradice velí pořídit si jednou za rok kapra a v tomto případě jde hledisko ceny stranou. Dotáhneme to na takových pět kilogramů rybího masa a mořských plodů za rok.

To Japonci (127 milionů obyvatel) na nějaký ten jen nehledí a kromě toho, že ryby pokrývají v jejich případě polovinu ročního příjmu bílkovin, si občas dopřejí takovou lahůdku, jako je třeba fugu. Celkem to u nich dělá okolo šedesáti kilogramů na žaludek. Když si k tomu připomeneme, že v japonských restauracích se mění místní labužníci na vědecké výzkumné týmy a v rámci světového poznání konzumují také maso mořských savců ulovených velryb a masakrovaných delfínů, pak vše násobeno počtem obyvatel dá přibližnou představu, co musí moře ze svých pokladů vydat.

Kousek vedle Japonska je Čína (1330 milionů obyvatel), v níž za velkou pochoutku platí polévka ze žraločích ploutví. Odhaduje se, že na světě je kvůli této prestižní pochoutce zabito ročně sto milionů žraloků. Přitom se jejich lovci namáhají jen potud, než jim uřežou ploutve, pak je hodí polomrtvé a krvácející zpět do moře; význam mají jen ploutve, ceněná je především ta hřbetní. Polévka, která má svůj původ kdesi v časech dynastie Ming, nepatří rozhodně k levným jídlům, a právě proto ji čím dál bohatší Číňané používají jako prostředek k tomu, aby sdělili světu, především pak svému okolí, že na to prostě mají.

Syndrom prázdných sítí

Oblíbené druhy ryb, jako třeba tuňáci či tresky, jsou dávno zdecimovány. Rybáři se proto vrhají na další druhy. Podle Food and Agriculture Organization (FAO), která je ve svých hodnoceních ještě velice umírněná, jsou čísla více než varovná – sedm procent rybích druhů je prakticky vyčerpáno, sedmnáct procent nadměrně loveno a více než polovina „plně“ exploatována. Pouze procento se „vzpamatovává“ a jen pětina je lovena se střední intenzitou.

Téměř osmdesát procent druhů mořských ryb je přinejmenším ve vážném ohrožení, pokud tedy neprošlo přímo katastrofou. Například oblast poblíž kanadského Newfoundlandu byla od nepaměti proslulá lovem tresek. V roce 1992 vypluly rybářské lodě, aby zahájily sezonu a… Nic! Prakticky ani šupina. Veškerá předchozí omezení se totiž obcházela, limity se pod různými záminkami překračovaly a lobbisté rybářů měli navrch. Onen rok pak znamenal, že najednou přišlo o živobytí čtyřicet tisíc rybářů a ekosystém v moři se zhroutil.

Ani po osmnácti letech se populace tresky neobnovila a Greenpeace tuhle rybu letos zařadilo do červeného seznamu ohrožených druhů. Evropská unie drží už několik let kvóty na lov tresek na 27 300 tunách (přitom je zvýšila u druhů příbuzných), ale soudí se, že skutečná výše úlovku je jiná. Rybáři totiž v rámci zisků množství ryb nepřiznávají. Vědecký ústav International Council for the Exploration of the Sea se dokonce domnívá, že skutečné úlovky jsou trojnásobkem oficiálních kvót.

Rybáři sice tvrdí, že nasazené kvóty jsou nízké a dovolí zvýšení počtu tresčí populace, ale skutečnost musí být jiná. Sítě, které se dnes do moře spouštějí, mají o třetinu menší oka. Zatímco se dříve uvádělo, že treska dorůstá délky až přes dva metry, její hmotnost se pohybuje nad stem kil a dožívá se i čtyřiceti let, považuje se dnes metrový kus za krásný úlovek a ryba se v průměru dožívá pouhých sedmi let.

Devadesát procent dospělých ryb už dávno skončilo na talíři v některé ze zemí, kde jedí tak zdravě. Nejenže lovíme stále menší kousky, ale po vyplundrování jednoho druhu se rybáři zaměří na ty méně žádané, pořád je to pro ně zdánlivě lepší, než nepřivézt z lovu nic. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejvíce budou ohroženy ty druhy ryb, které se na našem stole vyskytují nejčastěji. To je pochopitelné, ale jsou také součástí kdysi pevně propojeného řetězce, jehož některé jednotlivé články jsou čím dál slabší.

Kanadský mořský biolog Ransom Myers tvrdí, že populace velkých druhů tuňáků nebo mečounů je na pouhých deseti procentech stavu z doby před druhou světovou válkou. Podle něj bylo nejlépe už včera omezit rybolov na polovinu, alespoň u těch nejintenzivněji lovených druhů, aby se přirozený biologický řetězec v moři zachoval. Vysvětluje, že momentálně nejvíce strádají mořští predátoři. Ryby hladovějí a navíc jsou samy obětí intenzivního lovu – dorůstají asi pětiny délky těch kusů, které byly chyceny v polovině minulého století.

Dnes by už Hemingway žádnou Nobelovu cenu za literaturu nedostal, tipuje Myers. Když má nějaký starý rybář takové štěstí, že se mu podaří chytit mečouna, rozhodně nemá problém ho do loďky vytáhnout, říká v narážce na slavnou knihu Stařec a moře.

Tisíc dolarů za kilo

K potěše milovníků suši slouží především maso tuňáka. Ten se loví, především tuňák obecný, v Atlantském oceánu, ale také ve Středozemním moři, které zásobuje za vysokou cenu světový trh s těmito rybami z osmdesáti procent. Tou vysokou cenou je na jedné straně míněno vyplundrované moře, na druhé finanční obnos, který jsou například japonští nákupčí ochotni obětovat. Na světoznámém rybím trhu Tsukiji v Tokiu padl letošní rekord už v lednu. Za zhruba dvě stě kilogramů těžkého tuňáka zaplatil kupec 175 tisíc dolarů. Rekord ovšem drží dvousetdvacetikilogramový tuňák z roku 2001, jehož každičký kilogram vyšel na rovných tisíc dolarů!

Zatímco dříve rybáři lovili tuňáky z poměrně snadno identifikovatelného táhnoucího hejna, v jehož čele byly ty největší kusy a další pak měly možnost se zachránit, dnes pomáhá lovcům nejmodernější technika. Sleduje mořské proudy, teplotu vodních vrstev, vlákna z nylonu a kevlaru jsou prakticky neviditelná a mohou do kilometrových hloubek dopravit i světla a kamery. To umožňuje ulovit ty největší až třicetileté jedince, na něž potom v přístavech číhají agenti japonských obchodníků a neprodleně je posílají uložené v ledu do země ve východní Asii.

Jak nešetrně k životnímu prostředí se zachází s dary moře, dokazuje fakt, že zatímco do Japonska putují nejkvalitnější středomořští tuňáci, proudí do Evropy konzervy z méně hodnotných druhů chycených v Pacifiku. Před rokem sice Mezinárodní komise pro ochranu tuňáků v Atlantiku (ICCAT) snížila celosvětové kvóty pro lov tuňáka na 13,5 tisíce tun ročně, ale stejně jako u ostatních druhů ryb je to v praxi jen číslo.

Jesetera chrání režim

Špatně na tom nejsou jen stavy tresek a tuňáků. Ančovičky u břehů Peru jsou rovněž na pokraji možností existence, a když se k lovným kvótám přidá atmosférický jev El Niño, který obrátí termohalinní proudění v mořích a rybky se přestěhují do chladnějších hlubin, místní rybáři prostě ostrouhají. Jeseter byl ve volné přírodě v ruských regionech zcela drasticky vyhuben – z chycené ryby byly vybrány jikry, zbytek se už nevyplatilo dál někam přepravovat, a tak byl ponechán na místě.

Nikdo se s místními pytláky zatím nedokázal vypořádat tak, jako například v sousedním Íránu, odkud pochází proslulý šedý perský kaviár. Svět sice protestuje proti kamenování nevěrných íránských manželek a usekávání rukou zlodějům, ale na této lahůdce si rád pochutná. Velký zásah do života v oceánech představují i jednotlivci, schovaní za označením sportovní rybář. Když si vezmeme k ruce oficiální statistiky, bude se množství jimi ulovených ryb pohybovat ve zlomcích procenta. U velmi ohrožených druhů ryb totiž podíl sportovních rybářů na lovu prudce stoupá. Například velice módní součástí jídelníčku restaurací, které chtějí být „in“, je smuha červená. Ve floridských vodách dorůstala váhy až čtyřiceti kilogramů. Devadesát procent ulovených kusů mají na svědomí právě amatéři, ať už s udicí či harpunou.

Když se dříve řeklo rybář, skoro automaticky se připojovalo slovo chudý. Dnes tomu už díky zvyšujícím se cenám tak úplně není. Je ovšem pravda, že bohatne především obchodník s rybami. Ekonomika rybolovu je vůbec tak trochu podivná, zdá se, že v oceánech obrazně řečeno (a doslova pak ve výsledku) končí miliardy dolarů. Podle výzkumu FAO na jednu tunu ryb, které doputují na trh, připadá půl tuny pohonných hmot. S jejich stoupajícími cenami je výsledný efekt jasný, avšak ve své výši ohromující: ve zprávě FAO, která byla zveřejněna předloni, se hovoří o 50 miliardách dolarů ekonomických ztrát ročně. Navíc zpráva zdůrazňuje, že jde o konzervativní odhad, tedy při dolní hranici možného rozpětí. Výše úlovku se sice už dlouhá léta drží prakticky na stejné výši, ale počet rybářských lodí se radikálně rozrostl.

Sledi nejsou velryby

Je zajímavé, že většina světové populace protestuje proti lovu velryb. Tedy alespoň ta část obyvatel, která si nedává kytovce k obědu. To v případě tuňáků, tresek, ančoviček (zde doplňte svoji oblíbenou mořskou rybu) vůbec neplatí. Zatímco aktivistické organizace chránící přírodu do světového povědomí dostaly potřebu ochrany velkých mořských savců, u ryb nic takového neexistuje.

Třeba mají tihle obratlovci se studenou krví smůlu, že se mezi sebou nedomlouvají interesantním zpěvem, ale prachobyčejným vypouštěním plynů z řitního otvoru (například sledi). Uznejte, že zajet si až k pobřeží Aljašky natočit zrovna tenhle zvuk rybích pšouků, který bychom pak doma pouštěli ze záznamu svým přátelům, aby nám mohli naše zážitky tiše závidět, nebude asi to pravé ořechové. Je tedy důležité o nezbytných opatřeních přesvědčit veřejnost, aby je mohla podpořit.

Zatím jen těžko rybáři pustí na palubu vědce, aby jejich práci mohli důkladně monitorovat. Pokuty by padaly za podměrečné kusy, jiné nepovolené druhy ryb, ale nedopatřením se chytí třeba i delfíni, mořské želvy, tuleni, za svou žravost platí životem i mořští ptáci. Podle odhadů čtvrtina a někdy až polovina obsahu vytažených sítí představuje „nevinné“ živočichy, kteří byli prostě v nesprávný čas na nesprávném místě.

Zátoka zbarvená krví lovených delfínů.

Obrovské škody působí metoda lovu živočichů, žijících u dna. Sítě na takzvaný trawling, při němž bývá cílem především chutný platýs, s sebou strhávají korály, devastují trdliště dalších ryb, a to v kilometrových pásech, protože lodě mají čím dál výkonnější motory a větší sítě. Pak je nutné radikálně omezit rybolov některých rybích druhů, popřípadě ho vůbec zastavit. Pochopitelně, že to znamená ekonomická omezení, ale jestli k tomu nebude politická vůle, příroda to zanedlouho učiní (a možná, že už tak někde udělala) za nás.

Zatřetí je potřeba zlepšit techniku rybolovu tak, aby se jeho obětí nestávaly ty druhy ryb, o něž nemá rybář v zásadě zájem, nebo je dokonce lovit nesmí.

Je tedy nutné prosadit přísnou selekci, zaměřenou výhradně na cílový úlovek. Ekosystém pak dále potřebuje přísnou ochranu míst, kde se například ryby rozmnožují, ochranu mořského dna před destruujícím účinkem vlečných sítí i ochranu korálových útesů. Navíc když mizejí koráli, trpí nejen příroda, ale i ekonomika. Katastrofální stav útesů bude mít podle studie Worldwide Fund for Nature za následek také pokles příjmů světové ekonomiky ve výši téměř čtyřiceti miliard dolarů.

Zoufají si i farmakologové, protože polovina všech výzkumů a hledání nových léků na léčení chorob se zaměřuje na živočichy z korálových útesů. V neposlední řadě je pak nezbytné vyvinout a důsledně aplikovat monitorovací systém, který by dohlížel na dodržování všech zavedených opatření a náležité sankce, aby se podvádění při rybolovu stalo na rozdíl ode dneška absolutně nevýhodným.

Článek vyšel v časopisu Formen

Nejčtenější