Vláda lidu. Ale kterého? - 2. část

Ivan Verner  |  Historie
Poprava Maxmiliena Robespierra dne 27. července roku 1794 na pařížském náměstí Revoluce (dnešní Place de la Concorde).

Je to těžké. Téměř všichni lidé si myslí, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je demokracie. Alespoň to říkají občané ekonomicky i kulturně nejvyspělejších států na světě. Zeptejte se jich ale, zda si myslí, že jsou chytřejší než třeba Aristoteles nebo Jean- Jacques Rousseau. Ti měli totiž k demokracii zajímavé výhrady.

Demokracie je pokleslá

Aténská demokracie nebyla po chuti ani dalšímu velkému mysliteli helénského světa, Aristotelovi. Ve své pomyslné tabulce, kde jedním kritériem byl počet vládců a druhým jejich ochota přizpůsobit se zákonům, vyjmenovává možnosti, které mohou nastat – od tyranie po demokracii.

Ta je podle něj (i podle Platona) charakterizována svobodou, ale stejně jako Platon ji kvůli rozporu mezi bohatými a chudými nepokládá za stabilní. Také v Aristotelově pojetí hrozí systému nebezpečí ze strany demagogů, kteří mohou škodit bohatým. Ideální forma státního zřízení je ta, kdy má většina obyvatel starosti s tím, aby se uživila, a do řízení ani politiky (a tedy dalšího bohatnutí bohatých) se tudíž neplete.

Vládou se zabývá středně majetná vrstva lidí, která nezávidí nejbohatším jejich majetek a zároveň se stará, aby byl dodržován zákon. Zdá se, že alespoň v první části už se blížíme Aristotelově ideálu. Jinak jsme zoufale pozadu.

Například v požadavku na to, aby u zásadních rozhodnutí mělo svrchovanou pravomoc lidové shromáždění, většina úřadů byla dotyčným obsazena jen na jediné volební období, úředníci na místech nevyžadujících odborné znalosti by získávali místo losem a všichni by se pak ve vládě střídali. Demokracie podle něj patří spolu s tyranií a oligarchií k pokleslým formám vlády; těmi „nepokleslými“ jsou podle něj monarchie, aristokracie a politea.

V monarchii vládne jednotlivec ku prospěchu všech, v aristokracii (aristoi – nejlepší) elita a v politei si vládnou všichni pospolu. Ale aby nevznikla mýlka, že by se filozof, který preferoval ctnost i spravedlnost, nechal strhnout k nějakému elitářství, přestože na rozdíl od Platona odmítá názor, že lidé by měli mít vše společné. Svědčí o tom i citát ze spisu Politika: „Výsady zámožných ničí ústavu víc než výsady lidu.“

Probouzení ze zimního spánku

Antický Řím jako republika na některé řecké demokratické instituce navazoval. Výrazem jakéhosi smíru mezi zdejšími patriciji a plebejci, kompromisu v jejich nárocích, bylo sepsání Zákona dvanácti desek někdy kolem roku 450 př. n. l. Přesto – nebo vlastně právě proto – že Leges duodecim tabularum je „pouze“ kodexem zákonů, a nikoli ústavou, jeho důsledné uplatňování představovalo základ pro fungování demokracie, tedy demokracie pro svobodné občany.

Rousseauovy myšlenky ovlivnily počátek francouzské revoluce, ovšem ta nakonec zabíjela své vůdce jako například roku 1794 Maxmiliena Robespierra (nahoře)

Tak tomu bylo v začátcích, kdy Řím představoval prakticky městský stát se základy v zemědělství; jakmile začal šířit svoji moc (a podmanil si i nejednotné Řecko), republikánské zřízení „zemřelo“ na snahy po uzurpování moci. Přesto Zákon dvanácti desek zůstal jako základ skvělého systému římského práva, záleželo pouze na jeho uplatňování.

Demokracie, tak jak si ji představujeme, si na několik staletí dopřála zimní spánek. Vývoj – mluvíme o prostředí západní civilizace – šel sice cestou monarchií, ale ne tak, jak si ji představoval Aristoteles, tedy jako vládu jedince ve prospěch všech. Pokusy o změnu tady byly. Islandští Vikingové měli už v roce 930 Althig, což je instituce, kterou Islanďané přirovnávají k parlamentu.

Omezit moc panovníka měla Magna charta libertatum, původně vydaná roku 1215 a stvrzená Janem Bezzemkem, později však upravovaná a oklešťovaná. Přesto v ní zůstalo zakotveno například právo na legitimní a důstojné zacházení. Nejstarší republika na světě San Marino si sepsala ústavu v roce 1600.

O vytvoření republiky se pokusili i v Nizozemí v roce 1581 a drželi ji přes dvě stě let. To samé zkusili v Anglii. Oliver Cromwell nechal králi Karlovi I. setnout hlavu a spolu s oponenty royalistů dal vzniknout Anglické republice. Ta přežila jeho smrt v roce 1658 o pouhé dva roky.

Nedosažitelný ideál filozofů

Pokusy o vytvoření republiky – tedy „věci veřejné“ – neznamenaly ještě snahu o nastolení demokratického systému. Charles Louis baron de Montesquieu, všestranně vzdělaný muž, který se roku 1726 stal členem Francouzské akademie, si při svých cestách po Anglii všiml poměrné svobody vyznání i jistých svobod politických, které v jeho domovské Francii nikdo z řadových občanů prakticky neznal.

Roku 1748 sepsal filozofický spis O duchu zákonů, v němž precizoval tři pilíře demokratické vlády. Jsou jimi moc zákonodárná, výkonná a soudní. Navazuje tak na demokratické principy zřízení v antice. Jak obtížné je tyto principy uvést do života, zjistila jeho vlast o čtyřicet let později.

Organizace Women’s Social and Political Union byla založena roku 1903 v Manchesteru a jejím cílem bylo získat volební právo pro ženy. To jim bylo v Anglii přiznáno roku 1918.

Francouzská revoluce se z prvotního pokusu o demokratizaci společnosti změnila ve vládu teroru, a historie tak naplnila Platonovu ideu, kdy obecný pocit ohrožení vyústil v tužbu po silném jedinci, jenž všechny ochrání. Tím „zachráncem“ se stal Napoleon Bonaparte. Lepší pokus o nastolení demokracie se uskutečnil na druhé straně Atlantiku.

Tady se po vyhlášení Deklarace nezávislosti roku 1776 a válce s Anglií osamostatnily bývalé kolonie, které pak přijaly roku 1788 Ústavu Spojených států amerických, jež je spolu se sedmadvaceti ústavními dodatky nejstarší dosud platnou snahou o nastolení demokratického systému vlády. I zde však platí, že šedá je teorie, a zelený strom života.

Uplatňování některých principů v praxi už tak demokratické není. Například s odkazem na veřejné blaho je možné (za zachování adekvátních náhrad) vyvlastnit majetek. Lze tak učinit nejen kvůli výstavbě dálnice, či železnice, ale i pro stavby soukromých investorů, dokáže-li investor doložit, že se jedná o veřejný zájem a adekvátní náhradu.

Uplatňuje se i Affirmative Action neboli preference příslušníků menšin při přijetí do zaměstnání či na vyšší veřejné školy. Příkladů je ovšem víc. Politolog Robert Alan Dahl, dnes pětadevadesátiletý emeritní profesor Yaleské univerzity, i po uplynutí zhruba dvou a půl tisíce let od antických filozofů Platona a Aristotela vidí v demokracii nedosažitelný ideál, neboť se soustředí v rukou vícerých elit a protikladem k účasti občanů na vládě je efektivita tohoto systému.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější