Vláda lidu. Ale kterého? - 1. část

Ivan Verner  |  Historie
Podpis Ústavy Spojených států amerických je častým námětem malířů, kteří mohou popusit uzdu své
fantazii, jako třeba Junius Brutus Stearns při znázornění scény se ztracenou a znovunalezenou kopií návrhu

Je to těžké. Téměř všichni lidé si myslí, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je demokracie. Alespoň to říkají občané ekonomicky i kulturně nejvyspělejších států na světě. Zeptejte se jich ale, zda si myslí, že jsou chytřejší než třeba Aristoteles nebo Jean- Jacques Rousseau. Ti měli totiž k demokracii zajímavé výhrady.

Francouzský filozof a spisovatel švýcarského původu Jean- Jacques Rousseau už mohl mít na rozdíl od svého filozofického předchůdce trochu větší přehled. Viděl, jak se během staletí pokusy o demokracii vzdálily od ideálů antického světa. To měl ještě svým způsobem štěstí, že se nedožil toho, jak se svými dětmi naložila francouzská revoluce zvaná Velká.

„Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, pak pravá demokracie nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán.“ Tak tohle napsal přibližně v polovině 18. století muž, kterému bylo jako druhému právě po Aristotelovi přiznáno právo velkého začátečního písmene v označení Filozof.

K tomu ještě dodával, že ryzí demokracie je myslitelná jen v situaci sociální rovnosti a určité prostoty mravů. Pronikavá a precizující mysl britského premiéra minulého století sira Winstona Churchilla pak dala vzniknout myšlence, že demokracie jako forma vlády je velmi nedokonalá a obtížná, ale pohříchu nejméně špatná ze všech, které zná.

Demokratický politik a spisovatel přitom znal především poměrně idylickou parlamentní demokracii ve své zemi v době, která ještě nebyla poplatná globálním vlivům – ať už politickým, ekonomickým, či dokonce mediálním.

Vstup jen pro svobodné

Co je to vlastně demokracie? Pojem vznikl v antickém Řecku, i když historikové nacházejí znaky demokracie už v 6. století př. n. l. v Indii v některých společenstvích, jako byly buddhistické mnišské komunity sangha, či ganas, určitá forma vlády státu včele s panovníkem – rádžou, jehož rozhodnutí v oblasti financí, administrativy i z oblasti soudní však byla podřízena vůli poradního shromáždění přístupného vlastně všem svobodným lidem.

Určité formy či vlastnosti demokratické společnosti lze dokonce nalézt v městských státech Sumeru a Mezopotámie. Pochopitelně že starověká „demokracie“ (kterou je opravdu nutno psát s uvozovkami) v oblasti dnešního Iráku se týkala výhradně svobodného mužského obyvatelstva. To ostatně bude platit i pro antické státy, které jsou pro nás pravlastí demokracie – tedy městské státy v Řecku a v počátcích své historie i Řím.

Tam se na státní moci, ať už to bylo vyhlášení války, přijetí míru, či jen rozhodnutí o státních výdajích, volbě úředníků od těch nejvyšších až po nejnižší i na soudních přích podíleli při svolávaných shromážděních všichni svobodní muži. Tedy za ideálního stavu věcí. Snad vždy existovali kariéristé či zájmové skupiny, jejichž cílem bylo získat větší část moci, než jim příslušelo. Při rozloze městských států nebylo zase tak těžké takové tlaky odhalit, obtížnější ovšem bylo jim zamezit.

Institut střepu a rydla

Instituce, na nichž ležela tíha demokracie, tedy vlády lidu, byly v době rozkvětu této formy státního zřízení v Řecku jednoduché. Berme si jako příklad Atény, kde stav nejvíce odpovídal dnešním představám. Lidový sněm, který se scházel zhruba jednou týdně, mohl mít teoreticky desítky tisíc členů, protože se jej mohli zúčastnit všichni svobodní muži (lépe řečeno neotroci) starší osmnácti let a schopní nosit zbraň. Tato podmínka byla splněna, jestliže si mladík odsloužil jakousi prezenční vojenskou službu.

Ukázka střepu použitého při ostrakismu

Foto: Wally Gobetz, Zdroj: Wikipedia

V praxi se jednání sněmu týkala převážně Atéňanů, protože kdo by se kvůli obyčejné schůzi trmácel několik desítek stadií tam a potmě zase zpátky – každé jednání totiž muselo skončit se západem slunce. Jak to bylo v době her na počest boha Dia v Olympii, zda shromáždění zohledňovalo čas sportovních klání a rozpustilo se dříve, když byl na programu běh a favoritem byl nějaký Atéňan, se už asi nedovíme.

Tento sněm, ekklésia, projednával kauzy, které mu předložila búlé, Rada pěti set. Program si sněm mohl určit i sám, například shledal-li, že demokracii ohrožuje nějaký jedinec, a je proto potřeba ho na deset let poslat do vyhnanství.

Recept to byl jednoduchý: podezřelému byly za deset let zpřetrhány případné vazby na domácí spojence, se kterými si dojednával větší vliv na dění ve státě, než mu příslušelo, a po návratu mohl pikle kout znovu. Tedy pokud mu to stálo za to. Majetek mu byl zachován a přes prostředníka ho mohl po celou dobu spravovat a využívat.

Lidový sněm používal k vyhnání takzvaný střípkový soud, ostrakismus. K tomu, aby bylo rozhodnutí platné, stačilo, aby se sešlo více než šest tisíc ctihodných občanů a na úlomky keramiky, které pak odevzdávali, vyryli jméno jedince, jenž podle jejich mínění demokracii ohrožoval nejčastěji.

Tento recept proti tyranům byl ústavou zaveden v roce 510 př . n. l., trval prakticky po celý „zlatý věk“ aténské demokracie a je vlastně tím nejznámějším prvkem jejího uplatňování. Každý rok v lednu byla na jednání nastolena otázka, zda existuje někdo, kdo je pro demokratické Atény hrozbou. Jestliže tomu tak bylo, na následující schůzi si milí Atéňané donesli střep a rydlo.

Ne že by ostrakismu nešlo zneužít, jak popisuje anekdota o Aristeidovi. Ten pocházel z bohatého rodu a byl i stoupencem politika Kleisthena, který se o zavedení ostrakismu do ústavy zasadil. Jako stratég se Aristeides zúčastnil bitvy u Marathonu a v domácí politice pak oproti Themistoklovi a jeho plánům na posilování loďstva prosazoval spíše posílení hospodářství. Rozpory vyvrcholily soudem, na nějž se sám souzený přišel podívat.

Jakýsi negramotný muž ho požádal, aby mu na přinesený střep vyryl Aristeidovo jméno. Jeho nositel se podivil: žadatel ho nezná, a chce ho vyhnat? Ano, potvrdil muž, neznám ho, ale je mi protivné, že se o něm všude mluví jako o jediném spravedlivém. Překvapený Aristeidos napsal své jméno a odešel. Když se Peršané opět připravovali k útoku na Atény, byl stratég vystrašenými spoluobčany vyzván k návratu, a zúčastnil se tak dalšího slavného vítězství, tentokrát u Salamíny a později i u Platají.

Nejlépe vládne čest

Ale zpět ke státnímu systému v tehdejších Aténách. Zmínili jsme Lidový sněm i Radu pěti set. Ta sice dodávala sněmu náměty k jednání, ale nepředstavovala žádnou vládu, spíše jakési prodloužené rámě sněmu, do nějž deset aténských okrsků jmenovalo vždy po padesáti zástupcích. Bulé řídila úředníky, kteří svou práci pro Atény odevzdávali zadarmo, a tudíž nemohli vést diskuse o třináctých platech a zdaňování náhrad.

V roce 1885 se v Anglii konaly první všeobecné volby, v nichž dostali hlasovací právo všichni muži. To pochopitelně vyprovokovalo i ctihodné ladies – jejich snahy byly tehdy ještě většině mužů k smíchu. Karikatura Isaaca Roberta Cruishanka

Předsedajícího si bulé volila losem vždy na jeden jediný den. Systém doplňoval lidový soud, v němž zasedali pouze muži starší třiceti let. Pět tisíc občanů, kteří splňovali kritéria (a jejich náhradníci), zasedalo v deseti soudních sborech. Pakliže se nám toto zřízení líbí (a zřejmě ty nejskvělejší věci vidíme v tom, že úředníci makali zadarmo a kdo se nelíbil, ten musel z Atén vypadnout), řečtí současníci na něm nacházeli spoustu much a nedostatků.

Například Platon se domníval, jak zaznamenal v jedné z knih dialogů Ústava, že nejlepší formou vlády je timokracie, tedy forma, již osvětlí význam řeckého slova tímé, tedy čest. Vládnout by měli čestní a bohatí, protože na to mají prostředky a nenechají se uplatit. Přeneseno do našich časů – něco nemyslitelného…

Ostatně Platon nadrápal více nesmyslů jako například ten o Atlantidě, po které lidstvo dodneška pátrá, místo aby hledalo ty čestné, a přitom bohaté. Ne že by takové výpravy měly větší naději než ty hledající bájný ideální stát, ale zkusit by se to mohlo… Platon v rozpravách tvrdí, že po vládě malé skupinky bohatých se musí ujmout vlády velká skupina chudých, neboť ti první vlivem majetku zpohodlněli a druzí zatím po bohatství touží.

V zásadě v demokracii hrozí spory mezi těmi schopnějšími demagogy, kteří se ujímají role vůdců a přednášejí své vize, a těmi, kteří toho nejsou schopni, leč nesnášejí, aby se někdo snažil je ovlivnit. Demagogové (nebo – jak je Platon označuje – trubci) potřebují jak bohaté, které vlastně vykořisťují, tak i chudý lid, bez něhož cíle nedosáhnou.

Výsledkem je všestranný pocit ohrožení, jenž má za následek tužbu po silném jedinci, který všechny ochrání. Byl-li by dnes Platon zaměstnán v některých novinách (a toužil-li by po tom), asi by šéfové jednotlivých partají vydali svým ovečkám přísný zákaz s ním hovořit.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější