Třídy plné dvojčat

Jaroslav Petr  |  Věda

Co se skrývá za podivuhodným fenoménem z brazilsko-argentinského pomezí? V podezření jsou experimenty válečného zločince Josefa Mengeleho.

Při pohledu na fotografie pořízené ve škole brazilského městečka Candido Godoi může mít člověk pocit, že se mu něco přihodilo s očima a vidí dvojitě. V každé třídě je hned několik dvojčat. Zákony pravděpodobnosti na výspě poblíž argentinských hranic neplatí. Jestliže jinde na světě je šance na narození dvojčat v průměru kolem dvou procent, pak v Candido Godoi se rodí dvojčata při každém pátém porodu.

Brazilské městečko tak několikanásobně překonává africké Joruby, u kterých narozením dvojčat končí každé dvacáté těhotenství. Pozoruhodný je tu i vysoký výskyt jednovaječných dvojčat. Ta tvoří v průměru jen 8 % všech dvojčat. V brazilském městečku jsou však jednovaječná každá druhá dvojčata.

Vítejte v zemi dvojčat!

Candido Godoi si na téhle výjimečnosti zakládá. Do města se vjíždí branou s nápisem: „Vítejte v zemi dvojčat!“ Dvojčata se rodí v této oblasti na brazilsko-argentinském pomezí už dlouhá desetiletí. Celosvětovou pozornost však na sebe strhlo Candido Godoi zcela nedávno díky knize argentinského historika Jorgeho Camarasy „Mengele: Anděl smrti v Jižní Americe“. Podle ní stojí v pozadí extrémně častých porodů dvojčat právě nacistický válečný zločinec.

„Domnívám se, že Candido Godoi mohlo být Mengeleho laboratoří, kde se mu konečně podařilo naplnit jeho sen o vytvoření vládnoucí rasy světlovlasých a modrookých árijců,“ říká Camarasa. Podle Camarasy zajížděl Josef Mengele do Candido Godoi pravidelně počátkem šedesátých let. Zvláště rád tam navštěvoval potomky německých vystěhovalců žijící v údolí Linha Sao Pedro. Vydával se za lékaře nebo veterináře. Během svých návštěv údolí léčil jak lidi, tak i zvířata.

Podle svědectví pamětníků rozdával léky, které přivážel s sebou, a často odebíral pacientům vzorky krve. Počátky jeho návštěv nelze přesněji datovat, ale v roce 1967 už bydlel u maďarských uprchlíků Stammerových asi dvě stě kilometrů od Sao Paula. Odtud by to měl do Candido Godoi mnohem více z ruky, než z argentinského pohraničí, kde se zřejmě skrýval poté, co izraelská tajná služba v roce 1960 zajala v Buenos Aires jiného nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna.

Camarasa ve své knize uvádí, že první modrooká, světlovlasá dvojčata se narodila v Linha Sao Pedru v roce 1963. Zřejmě se nikdy s naprostou jistotou nedozvíme, zda byl tajemný doktor Weiss, za něhož se vydával, a Josef Mengele jedna a tatáž osoba. Pokud tu však děsivý „anděl smrti“ skutečně působil, pak stojíme před otázkou, zda mohl ovlivnit plodnost a dědičnost místních obyvatel tak, aby se jim rodila jako o překot dvojčata s rysy odpovídajícími ideálu árijské rasy.

Nacisté a genetika

Základní zákony dědičnosti objevil moravský mnich Gregor Johann Mendel už v šedesátých letech devatenáctého století. Upadly však v zapomnění a byly znovuobjeveny až v roce 1900. V první polovině dvacátého století o jejich platnosti pochyboval jen málokterý biolog. Přesto bylo zřejmé, že tyto zákony nevysvětlují všechno. Lze jimi popsat jen ty nejjednodušší případy dědičnosti, na postižení komplikovanějších fenoménů, jako je dědičnost inteligence nebo sklon k některým chorobám, Mendelovy zákony nestačí. Dosti složitě se dědí i vlohy pro plodnost a fyzický vzhled včetně výšky postavy, barvy očí nebo vlasů.

Před druhou světovou válkou a během ní patřila německá genetika k těm nejlepším na světě. Výraznou měrou se o to přičinil ruský biolog Nikolaj Vladimirovič Timofejev-Resovskij. Před válkou měl stalinský Sovětský svaz s hitlerovským Německem poměrně těsné vztahy a někteří ruští vědci toho využili, aby se vymanili z děsivých poměrů ve vlastní zemi. V Německu měl Timofejev-Resovskij podstatně lepší podmínky pro práci. Financovala jej tam kromě jiných i americká Rockefellerova nadace. Američané dokonce několikrát zkoušeli získat ruského genetika pro sebe. Neuspěli.

Timofejev-Resovskij se v Německu zabýval účinky radiace na dědičnost a dosáhl v tom skvělých výsledků. V roce 1935, tedy už po nástupu Hitlera k moci, publikoval přelomovou práci o mutacích a dědičné informaci, která ovlivnila celou generaci světových genetiků. Specializace na účinky záření na dědičnost zřejmě po válce zachránila Timofejevovi-Resovskému život. Ruský vědec zůstal a pracoval až do konce války v Německu a po porážce nacistů byl zajat a poslán do gulagu. Rusové v té době usilovně pracovali na atomové bombě. Vědomosti Timofejeva-Resovského nutně potřebovali, a tak dostal tento genetik jako jeden z mála milost.

Nic z výsledků předválečné a válečné německé genetiky nelze použít pro potřeby cíleného zásahu do lidské dědičné informace a dosáhnout tak například zvýšené plodnosti. Radiace vyvolává náhodné poškození dědičné informace, které ve vzácných případech může pozitivně změnit vlastnosti organismu. Nad tímto procesem ale nemá experimentátor žádnou kontrolu a netuší, jaké výsledky ozařování přinese. Lze je použít například pro vyšlechtění nových odrůd zemědělských plodin. Ozářeny jsou statisíce semen, která se nechají vyklíčit, a mezi takto vzniklými rostlinami se hledají jedinci s lepšími vlastnostmi.

Tak početnou populaci ale Mengele v Linho Sao Pedru k dispozici neměl a je otázka, zda práce o uměle navozených mutacích vůbec znal. Pokud by měl Mengele ovlivnit na několik desetiletí počet narozených dvojčat a případně i barvu jejich vlasů a očí, musel by zasahovat do dědičné informace jejich rodičů nebo do dědičné informace embryí či nenarozeného plodu. Počátkem šedesátých let sice už byla známa struktura dvojité šroubovice DNA, jež je základní molekulou dědičnosti, ale možnost zásahů do dědičné informace byla v té době mizivá a omezovala se na ty nejhrubší manipulace s dědičnou informací jednoduchých forem života, jako jsou bakterie.

Zvrhlý Mengele

Není pochyb o tom, že Josef Mengele se otázkou lidských dvojčat velmi intenzivně zabýval. Když nastoupil jako lékař do koncentračního tábora Osvětim, projevil se jeho zájem o jednovaječná dvojčata tím nejzrůdnějším způsobem. Odhaduje se, že jeho pokusy prošlo na tři tisíce dvojčat. Přežilo jich asi dvě stě. Mengeleho působení v Osvětimi patří k nejděsivějším kapitolám druhé světové války. V evropských dějinách s nimi snad snesou srovnání jen praktiky středověké inkvizice.

Formálně byl anděl smrti asistentem Otmara von Verschuera, ředitele berlínského Antropologického výzkumného ústavu císaře Viléma. V Osvětimi byl podřízen lékaři a kapitánovi SS Eduardu Wirthsovi. Von Verschuerovým hlavním oborem byla biologie, ale soustředil se především na otázky eugeniky a „rasové čistoty“. Právě k tomuto výzkumu využíval dvojčata a Mengele byl více než učenlivým žákem. V Osvětimi prováděl pokusy na lidech včetně dvojčat a odebíral „materiál“ pro von Verschuera a jeho spolupracovníky v Berlíně.

Mengeleho a von Verschuerovy výzkumy byly součástí eugenické koncepce o udržení rasové čistoty. Obor zvaný eugenika, jenž si kladl za cíl udržet kvalitu lidstva na potřebné úrovni, se těšil velké oblibě nejen v nacistickém Německu, ale i v ryze demokratických zemích, jako byly Spojené státy nebo Velká Británie. Ve většině případů šlo o tzv. negativní eugeniku čili o to, zabránit „méněcenným“ jednotlivcům v plození potomstva. Spojené státy například zavedly před druhou světovou válkou imigrační zákony založené na eugenických principech a bránily se tak vstupu přistěhovalců, kteří nebyli podle celních úředníků duševně na „dostatečné úrovni“.

Vše pro udržení „čisté“ rasy

Ani v Německu neměla eugenika za cíl „vylepšení“ národa. Cílem bylo zabránit jeho „poklesu“ tím, že děti plodili lidé považovaní za méněcenné. Mentálně i fyzicky postižení lidé byli násilně sterilizováni, aby nemohli plodit děti. Na základě nacistických zákonů tak byly sterilizovány statisíce lidí. Výzkum na tělesně nebo duševně postižených lidech byl v nacistickém Německu prováděn ve snaze vymýtit tyto fenomény ze společnosti.

Mengele například prováděl pokusy na židovské rodině Ovitzových postižené dědičnou poruchou růstu. Ovitzovi před válkou vystupovali jako Liliputánská herecká společnost po celé Evropě. Mengele je považoval za učebnicový příklad abnormality a všemožně se snažil zjistit příčinu jejich malého vzrůstu. Odebíral jim kostní dřeň, trhal jim zuby a hledal v takto získaném materiálu stopy po abnormalitě. Marně. Tato dědičná porucha růstu je vyvolána poškozením DNA, jaké tenkrát nikdo nedokázal odhalit. V Německu byl kromě duševního a tělesného postižení považován za handicap i rasový původ. Členové SS museli uzavírat sňatky nejen s rasově „čistými“ partnery, ale rodina partnera byla prověřována i na výskyt dědičných defektů nebo duševních chorob.

Opět tu byla patrná snaha zabránit „poklesu“ a nikoli snaha o nějaké „vylepšení“ árijské rasy. Pokud by tedy Josef Mengele po druhé světové válce rozběhl program na vylepšení populace potomků německých vystěhovalců z Linha Sao Pedra, vykročil by za rámec, jaký byl v nacistickém Německu běžný.

Co umíme a neumíme

I na úrovni dnešní vědy by bylo něco takového jako razantní zvýšení plodnosti a změna barvy vlasů a očí příliš tvrdý oříšek. Neznáme genetické faktory, které podmiňují dědičné sklony k plození dvojčat. Ani dědičnost barvy očí a vlasů není úplně jednoduchá a mnohé její taje teprve čekají na odhalení. I kdybychom těmito znalostmi vládli a pokusili se je využít pomocí nejmodernějších metod genového inženýrství, potýkali bychom se s mnoha problémy.

Dnes umějí vědci vyléčit některé dědičné choroby pomocí tzv. genové terapie. Při ní jsou do dědičné informace některých buněk v těle pacienta vneseny nepoškozené geny a ty nahradí poškozené geny vyvolávající chorobu. Na spuštění vlny porodů dvojčat by ale tyto postupy nestačily.

Možnosti genové terapie ukazuje názorně případ muže vyléčeného z dědičné „křehkosti kůže“. Při tomto onemocnění se i po zdánlivě bezvýznamném podráždění vytvoří na kůži puchýř, kůže se sloupne a odhalí se „živé maso“. Hojení je pomalé a zdlouhavé. Nově narostlá kůže je příliš křehká a dochází znovu a znovu k jejímu zničení. Pacient má na některých místech trvale otevřené, rozsáhlé, zanícené rány.

Těžko utajitelný výzkum

Italští lékaři odebrali jednomu takovému pacientovi buňky z kůže dlaní, namnožili je v laboratorních podmínkách a pokusili se do nich vnést „zdravý“ gen zajišťující normální funkci kůže. Z buněk, u kterých se náhrada poškozeného genu za zdravý podařila, vypěstovali v laboratoři „záplatu“ z normální kůže a tu našili pacientovi na nejpostiženější místa těla. Kůže se přihojila a díky opravené DNA normálně funguje. V průběhu tří let tak lékaři vyměnili pacientovi kůži na celém těle. Muž je uzdraven. Gen má však „opraven“ pouze v kůži. V pohlavních buňkách mu zůstal poškozený gen a jeho děti po něm mohou vlohu pro křehkou kůži zdědit.

Oprava genů přímo v pohlavních buňkách by jednou provždy zabránila předávání vloh pro dědičnou chorobu, protože potomek počatý pohlavní buňkou s opravenou dědičnou informací by předával svým dětem výhradně zdravý gen. Tento postup ale zatím nikdo spolehlivě nezvládl.

Josef Mengele by musel udělat hned několik zcela průlomových objevů, aby dokázal zajistit předávání vybraných dědičných vloh po několik generací. Filmy, jako je americký snímek Hoši z Brazílie, v kterém Josef Mengele zorganizoval v Brazílii klonování Adolfa Hitlera, v nás mohou vzbudit zdání, že tajné nacistické organizace v Jižní Americe vládly obrovským kapitálem, mocí a navíc měly k dispozici vědecké poznatky, které zůstaly zbytku vědeckého světa utajeny. To je ale pouhá iluze. Výzkum, kterým by Mengele a jeho případní komplicové k těmto převratným objevům dospěli, by nebylo možné utajit.

Stále je tu možnost, že zvýšený výskyt dvojčat v Linha Sao Pedru představuje „prozrazené tajemství“ rozsáhlého tajného nacistického výzkumu. K tomu se zřejmě kloní i Jorge Camarasa. Brazilští lékaři a genetici však Camarasovu teorii jednoznačně odmítají. Zkoumali zvýšený výskyt dvojčat mezi obyvateli z údolí Linha Sao Pedro už v devadesátých letech minulého století a výsledky svého bádání publikovali ve vědeckých časopisech.

Podle brazilských studií není četnost dvojčat dvacetiprocentní, ale zhruba poloviční. I to je mnohem víc, než je ve světě obvyklé. Není to však nijak výjimečné u malých, izolovaně žijících populací. K tak vysokému výskytu dvojčat dochází zcela přirozeně, bez jakéhokoli umělého zásahu. Vědci pod vedením Ursuly Mattaové z univerzitní kliniky v brazilském Porto Alegru většinu dvojčat z Linha Sao Pedra důkladně vyšetřili, odebrali jim z těla řadu vzorků a ty podrobili důkladným analýzám. Nezjistili nic, co by svědčilo o tom, že se za celou záležitostí skrývá působení Josefa Mengeleho. Dvojčata se tu rodí ve zvýšené míře dávno poté, co tu mohl Mengele působit. A co je ještě důležitější, rodilo se jich tu hodně i dlouho předtím.

Pravděpodobnost narození dvojčat je do určité míry podmíněna dědičností. Podle Ursuly Mattaové jsou skutečnou příčinou „záhady země dvojčat“ dva genetické jevy, tzv. inbreeding a genetický drift. Za termínem inbreeding se skrývají příbuzenské sňatky. Komunita německých vystěhovalců z Linha Sao Pedra se po několik generací vdávala a ženila mezi sebou. Při takové míře pokrevních svazků může dojít ke kumulaci dědičných vloh. Často jsou to genetické vlohy pro nejrůznější defekty.

Proto jsou příbuzenské sňatky spojovány s degenerací potomků a sníženou plodností. Může ale dojít i k posílení životaschopnosti a zvýšení plodnosti, pokud se v dědičné informaci šťastnou hrou náhody nahromadí „pozitivní“ dědičné faktory. Příkladů existuje celá řada. Například u vládnoucí kasty původních obyvatel Havajských ostrovů se běžně brali bratři a sestry a jejich potomstvo přesto patřilo k nejzdatnějším v celé populaci.

Přírodní hormony Jorubů

Genetický drift je označení pro náhodné posuny ve výskytu genů, které se na první pohled vymykají zákonům dědičnosti, jak je zformuloval Gregor Johann Mendel. Pokud například Mendelovy zákony říkají, že dědičnou vlohu zdědí polovina potomků, pak to platí pro početnější rodiny. Pokud však mají rodiče jen jedno dítě, pak může nastat jen to, že potomek gen zdědí, nebo nezdědí. Varianta s děděním 50 na 50 nepřipadá do úvahy.

Dědičná vloha se dědí buď na 0 %, když ji potomek nezískal, nebo na 100 %, když ji potomek získal. Tak mohou v malých komunitách dosáhnout některé varianty genů tak vysokého zastoupení, k jakému v početnějších populacích nedochází. Za přesvědčivý důkaz působení Josefa Mengeleho v Linha Sao Pedru nepovažují brazilští vědci ani fakt, že většina dvojčat jsou modroocí blonďáci. Tyto rysy jsou u obyvatel německého původu poměrně časté a není proto divu, že je dědí po rodičích i dvojčata.

Kombinace inbreedingu a genetického driftu by sama stačila na vyřešení záhady dvojčat z Linha Sao Pedra. Ve hře však mohou být i další faktory. Je známo, že některé látky v potravě napomáhají vyššímu výskytu dvojčat. Například afričtí Jorubové jedí rostliny, ve kterých se v hojné míře vyskytují přírodní látky s účinky pohlavních hormonů. Pětiprocentní podíl dvojčat u tohoto kmene je aspoň zčásti připisován na vrub „dopované“ stravě.

Zdroj: VTM Science
Foto: Profimedia
Foto: Shutterstock

Nejčtenější