Tmavé asteroidy

Martin Tůma  |  Vesmír

Týden od 1. do 5. března tohoto roku se v astronomickém světe nesl ve znamení 41. konference Lunární a planetární vědy v texaském Woodlands. Jedno ze zajímavých témat se týkalo asteroidů, jejich hledání, sledování a obrana před hrozbou zásahu Země nějakým opravdu velkým kusem skály z vesmíru.

Jako velmi znepokojující lze bezesporu hodnotit příspěvek, který na konferenci přednesl Richard Binzel z MIT. WISE neboli Wide-Field Infrared Survey Explorer, nový teleskop vyslaný NASA na oběžnou dráhu kolem země 14. prosince loňského roku, dokázal za pár týdnů své činnosti odhalit několik tmavých asteroidů, skrývajících se poblíž oběžné dráhy Země.

Zřejmě se jedná o bývalá jádra komet, ale v každém případě jejich povrch spíše světlo pohlcuje než odráží, takže jsou vidět pouze v infračerveném spektru. Proto se může stát, že se na nás řítí zkáza, o které nemáme nejmenší tušení. Být připraven znamená nebýt překvapen. Nicméně v porovnání s penězi, vyplýtvanými na boj s chimérou globálního oteplení, je na hledání potencionálně nebezpečných asteroidů vynakládán jenom zlomek úsilí a peněz.

Přitom právě zde potřebujeme hrozbu odhalit včas, pokud najdeme asteroid pár dnů nebo měsíců před dopadem, nebudeme mít čas na víc, než se pořádně pomodlit a uspořádat své poslední věci. V principu jsou navrženy čtyři metody pro odvrácení této hrozby. První z nich je gravitační traktor, spočívající v tom, že na oběžnou dráhu kolem asteroidu umístíme hmotnou družici a vzájemným gravitačním působením docílíme vychýlení dráhy nebezpečného tělesa.

Stačí málo, pár milimetrů za den, ale musí to být včas. Další metodou, jak asteroid pošťouchnout je zamířit na něj laserový paprsek. Síla tohoto paprsku jej zpomalí a vychýlí z dráhy. Taktéž může změnit jeho těžiště, nebo jej případně rozmetat, oproti gravitačnímu traktoru to není tak jistá metoda, právě z těchto důvodů.

A dostáváme se k posledním dvěma metodám, které pracují se starou dobrou atomovou náloží. První metoda počítá s výbuchem kousek od povrchu tělesa a nemá za cíl jej rozbít, ale vystrčit jej tlakovou vlnou z kolizní dráhy. Ve vesmíru není plyn, takže se bude jednat o tlak záření a částic z výbuchu, ale i zde platí, že stačí málo. Poslední šancí, když už budeme mít skálu skoro nad hlavou, je trefit ji napřímo.

Jenomže výpočty provedené D.G.Korycanskym a prezentované na konferenci dokazují, že asteroidy mají tendenci se chovat jako terminátor T-1000 za kapalného kovu. Pár hodin po zásahu atomovkou se dají opět dohromady. Proto bychom v rámci tak oblíbeného principu předběžné opatrnosti měli mnohem více sledovat naše okolí, především poslat prostředky pro lov asteroidů blíže k oběžné dráze Venuše, protože kameny přilétající odsud nemáme šanci najít. Schovají se nám ve Slunci a všimneme si jich, až nám spadnou na hlavu.

A také bychom měli co nejdříve vyvinout a otestovat technologie pro vychýlení asteroidů z dráhy. Oproti navrhovaným investicím do boje s GW se jedná o zlomek peněz, který se ale může vrátit ve využití nově vyvinutých technologií, třeba jako tomu bylo u programu Apollo.

Zdroje:
http://www.lpi.usra.edu/…gs/lpsc2010/
http://www.lpi.usra.edu/…pdf/1456.pdf
 http://www.lpi.usra.edu/…pdf/2534.pdf

Nejčtenější