Televize a její historie

Václav Maletínský  |  Technika

Poprvé bylo slovo televize použito už v roce 1900 a barevný televizní systém byl patentován o pětadvacet let později. Od té doby se v jejím světě mnohé změnilo.

Při sledování moderních televizních přístrojů s velkou úhlopříčkou, plochou obrazovkou, podporou HDTV příjmu, Full HD rozlišením a 3D obrazem si člověk málokdy uvědomí, že první principy přenosu obrazu na dálku byly sepsány před více než sto šedesáti lety. Už v roce 1843 skotský hodinář Alexander Bain sdělil světu, že takový přenos je možný v případě, že se podaří rozložit obraz na řádky a body, světelné body je třeba převést na elektrické impulzy a zpět a zároveň musí rozklad i skládání probíhat synchronizovaně.

K naplnění těchto principů došlo o mnoho let později. O rozklad se postaral Paul Gottlieb Nipkow se svým děravým rotujícím kotoučem v roce 1883. V roce 1890 německý fyzik Karl Ferdinand Braun vynalezl obrazovou elektronku – katodovou trubici (Catode Ray Tube neboli CRT). Poprvé se o televizi hovořilo na pařížském mezinárodním kongresu v roce 1900.

Poměr stran obrazu 4:3 byl zaveden jako mezinárodní standard o šest let později, za dalších šestnáct let vzniká společnost BBC. V roce 1923 vynalezl Kosma Zworykin snímací elektronku – ikonoskop pro televizní kamery. A za dva roky nato předvedl skotský inženýr John Logie Baird první funkční elektromechanický televizní systém s názvem televisor. Přitom současně patentoval první barevný televizní systém, který však nebyl úspěšný.

Tip: Web Edna.cz je to pravé místo pro fanoušky zahraničních televizních seriálů.

První vysílání

K prvnímu televiznímu vysílání prostřednictvím telefonní linky mezi Londýnem a Glasgowem došlo již v roce 1927. O rok později (9. 2. 1928) byl televizní signál přenesen s pomocí rádiových vln z Londýna až do New Yorku. První mechanická televize byla představena poprvé v roce 1928 v USA a v roce 1929 ve Velké Británii a Německu. V roce 1930 byl s televizním obrazem přenášen také zvuk.

Nejprve se vysílalo půl hodiny ráno od pondělí do pátku a půl hodiny v poledne v úterý a v pátek. Tyto přenosy BBC prováděla až do roku 1932, po krátké odstávce a modernizaci techniky pak vysílání pokračovalo až do roku 1935. V té době bylo na světě už dvě stě až tři sta televizních přijímačů. O rok později byl uskutečněn první televizní přenos z olympijských her, které se konaly v Berlíně.

Válka a svět po ní

V období druhé světové války měl svět jiné starosti než televizní vysílání, přestala vysílat BBC, bylo zastaveno vysílání v okupované Francii i v Sovětském svazu. Německé vysílání pokračovalo, ale jen do doby amerického náletu, při kterém byl zničen televizní vysílač. Přesto se na televizi nezapomnělo. V roce 1941 byla přijata vysílací norma NTSC pro černobílou televizi a v roce 1943 byla vyvinuta lepší snímací kamerová elektronka Orticon.

   

Po válce bylo nejdříve obnoveno vysílání ve Francii, v prosinci 1945 v Sovětském svazu a v červnu 1946 i ve Velké Británii, kde bylo nejvíce televizních přístrojů (podle odhadů až osmnáct tisíc). V domácnostech Spojených států amerických bylo těsně po válce přibližně deset tisíc televizí, v roce 1946 zde Peter Carl Goldmark předvedl první funkční systém a přijímač barevné televize.

O televize a příjem vysílání byl velký zájem, na konci roku 1947 se zvýšil počet majitelů televizí v USA údajně až na milion! V roce 1948 byl ve Spojených státech poprvé zaveden systém kabelové televize.

První normy a přenos z Měsíce

V roce 1950 byla přijata NTSC norma pro barevné televize a v roce 1953 bylo zahájeno první komerční barevné vysílání. V Evropě začalo první barevné vysílání o pár let později a přesný rok je v některých pramenech uváděn jako 1957, jinde až 1959, kdy byly přijaty dva vysílací standardy – francouzský SECAM a německý PAL. Pohodlí diváků ovlivnil vynález prvního použitelného dálkového ovládání v roce 1956. Krabička, která umožnila přepínat televizní kanály, vypnout zvuk i celou televizi, byla vybavena čtyřmi tlačítky a nesla krásný název Zenith Space Command (podle některých zdrojů Zenith Space Commander).

V letech 1959 a 1960 byly světu představeny první přenosné televizní přijímače. Rok 1960 je historicky významný tím, že v něm proběhla první televizní debata, stalo se tak v americké prezidentské kampani kandidátů Nixona a Kennedyho.V červenci 1964 byl v Illinois vyvinut první plazmový displej (principy byly popsány již v roce 1936), ale na svoje prodejní úspěchy si ještě delší dobu počká.

V roce 1965 vysílal satelit Mariner 4 televizní obraz z Marsu k Zemi a 20. července 1969 se uskutečnil první televizní přenos z Měsíce. Údajně jej sledovalo přes šest milionů diváků (na celém světě bylo v té době registrováno přes dvě stě milionů televizních přístrojů).

Televize v Československu

Již v roce 1935 doc. Šafránek (fyzikální ústav UK Praha) předvedl přijímací televizní aparaturu, která fungovala na principu mechanického rozkladu a měla třicetiřádkový obraz. Televize však oficiálně neexistovala a radioamatéři mohli poslouchat jen vysílání anglické či německé televize. Během války byla vývojová pracoviště obsazena Němci, krátce po válce (v říjnu 1945) se vědci „na oplátku“ snažili využít německého výzkumného a vývojového střediska „Televid“ v Dolní Smržovce u Tanvaldu.

V prosinci stejného roku ale byla většina zařízení odvezena do Sovětského svazu a vývoj byl o něco pozdržen. Přesto se podařilo uvést do provozu první československé televizní zařízení, a to v květnu 1948.

V červenci 1948 byly na XI. všesokolském sletu uskutečněny první televizní přenosy pro veřejnost. Před přijímači v Praze se denně vystřídalo až třicet tisíc lidí, ale na skutečné vysílání do domácností si všichni museli ještě pár let počkat.

Bylo zahájeno v květnu 1953, jako vysílač posloužila petřínská rozhledna a obraz bylo možné zachytit jen v Praze a blízkém okolí. Československo se tak dostalo do dvacítky zemí světa, kde bylo vysílání spuštěno nejdříve, a předběhlo řadu významnějších evropských a světových zemí.

Nejprve televize vysílala dva nebo tři dny v týdnu, na konci roku 1953 už čtyři dny v týdnu a od února 1954 bylo vysílání prohlášeno za pravidelné. V roce 1955 se vysílalo již šest dnů v týdnu a od 29. prosince 1958 spatřili diváci televizní obraz na svých přijímačích každý den.

S přibývajícími vysílacími dny a přístroji na trhu rostl počet televizních koncesionářů. V roce 1962 platil za televizi milion diváků, na konci roku 1969 již tři miliony a v roce 1978 už čtyři miliony. Přitom od května 1970 mohli diváci sledovat už dva televizní programy a od 9. května 1973 bylo možné sledovat i barevné televizní vysílání.

Zadní projekce a videokazety

V roce 1972 bylo oznámeno, že polovina televizních přijímačů na světě dokáže přijímat barevné vysílání, a poprvé se více mluví o digitálních televizích. Na trh se dostávají první typy televizorů se zadní projekcí. Nabízejí větší úhlopříčku obrazu, jejich skříně nejsou tak hluboké jako v případě televizí s CRT obrazovkou, ale obraz není vždy zcela ostrý a jasný. O dva roky později mohou diváci BBC kromě obrazu a zvuku sledovat na televizích také teletextové informace.

V roce 1976 uvedla Sony na trh videorekordér Betamax a diváci si mohli poprvé nahrát televizní pořad. V roce 1977 byla zahájena éra družicové televize a objevil se první kapesní televizní přijímač pro více vysílacích norem. Na začátku osmdesátých let minulého století byl poprvé předveden HDTV systém s 1125 řádky a Sony vyrobila kapesní televizi s plochou obrazovkou.

Když to chcete stereo…

V roce 1982 byl představen Dolby Surround sound pro domácí televize, a o dva roky později bylo vyzkoušeno stereofonní televizní vysílání a od roku 1986 si mohli diváci nahrávat televizní pořady také na kazety Super VHS. První komerční HDTV vysílání bylo uskutečněno v roce 1988 z letních olympijských her v Soulu, ale až o rok později vytvořila mezinárodní telekomunikační unie první standard pro HDTV.

Na konci desetiletí byl představen koncept Pay Per View, tedy model vysílání, kdy divák platí za zhlédnutí konkrétního pořadu. Devadesátá léta dvacátého století můžeme označit jako léta standardizace. Nejprve byl přijat evropský standard satelitního digitálního vysílání DVB-S (1993), následoval standard pro kabelové digitální televize DVB-C (1994) a nakonec i standard pro digitální terestriální (pozemské) vysílání DVB-T (1995). V roce 1995 vyzkoušeli DVB-T vysílání ve Velké Británii, o rok později statistici vydali prohlášení, že je na celém světě registrována již miliarda televizních přijímačů.

   

Devadesátá léta jsou významná i pro nepřátele velkých televizních beden. Hybrid plazmové televize představila v roce 1992 společnost Fujitsu a roku 1994 začal společný projekt firem Panasonic a Plasmaco. První plazmová televize na trhu pocházela od společnosti Fujitsu a začala se prodávat v roce 1996. Konkurenční LCD TV smysluplných rozměrů to měla se vznikem o něco složitější.

LCD displeje byly používány v monochromatické podobě již od začátku sedmdesátých let, například v kalkulačkách. Barevný LCD displej s úhlopříčkou tři palce měla televize Sharp CrystalTron v roce 1988, úhlopříčky přes 40“ byly známy již v roce 1996, ale výrobně byly velmi drahé. Na konci tisíciletí bylo prodejně úspěšných jen pár modelů s úhlopříčkami lehce přesahujícími 20“.

Set-top boxy a digitalizace

V roce 1997 byl navržen první komerční set-top box pro příjem digitální televize, stejně jako Mini DV formát, vhodný pro záznam vysílání ve vysokém rozlišení. Na začátku nového tisíciletí byla přijata specifikace pro interaktivní DVB-T vysílání a začíná se mluvit o DVB-H, tedy televizním vysílání pro mobilní telefony. V domácnostech se vedle VHS přístrojů začínají objevovat také DVD přehrávače, které do roku 2004 oblíbené videokazety vytlačí z trhu.

V roce 2005 začínají být populární HDTV s plochou obrazovkou a rok poté se objevuje hrozba pro DVD – první Blu-ray a HD DVD. V posledních pěti letech o přízeň zákazníků bojovaly poslední verze projekčních televizorů s LCD a DLP projektory a nové LCD a plazmové televize s HD ready (1280×720) a Full HD (1920×1080) rozlišením. V roce 2007 byly představeny OLED displeje, s překrásnými barvami, tenkým displejem, ale malou úhlopříčkou.

Plochých televizí se v tomto roce poprvé prodalo více než televizí s CRT obrazovkou. LCD televizí je současně pětkrát více než plazmových modelů. Na začátku roku 2008 Blu-ray vyhrál svoji bitvu s HD DVD, televize bez HD rozlišení výrazně klesají na ceně. V roce 2010 světlo světa spatřil oprášený koncept 3D obrazu, který má být dostupný každému, na velké úhlopříčce a časem snad i za rozumnou cenu. Velikost úhlopříčky v posledních deseti letech vzrostla ze 40 cm na 108–150 cm, a pokud je i to málo, lze sáhnout po projektoru, který dokáže vykouzlit úhlopříčku až sedm metrů.

Co bude dál?

Televize jsou větší, tenčí a nenutí nás, abychom spoléhali jen na obsah, který servírují jednotlivé televizní stanice. Jsou plné multimediálních funkcí, mohou přehrávat hudbu, filmy uložené na discích, komunikují s internetem, lze je připojit do domácí počítačové sítě. Všichni máme na výběr.

Můžeme mít televize malé, velké, přenosné i v mobilu. Funkci televize zvládnou i USB tunery, které stačí zasunout do počítače a připojit anténu. Nebo si vysílání z tuneru naladit v tabletu nebo na počítači pomocí WiFi sítě (u nových dvoutunerových zařízení AverMedia). Přes všechny nové funkce, možnosti připojení a přehrávání čehokoli se stále dají televize vypnout.

Článek vyšel v časopisu Formen
Foto: archivy výrobců

Nejčtenější