Stroje, na které se nesmí zapomenout

Zdeněk Šulc  |  Auta

Motorek bylo vyrobeno nespočet a velká spousta z nich byly nečím přelomová a posunula vývoj dnešním směrem. Jiné se staly milníkem díky převratu v konstrukci. Spolu s nimi však tvořily dějiny i mašiny, které sice nebyly technickou revolucí, ale zato dávaly v sedle pocit, jaký se jinde nekonal!

Středem našeho zájmu budou právě ty aparáty, které vás vezmou u srdce, případně u mozku nebo kdekoli jinde, kde to s vámi cloumá. Do výběru se dostaly tři stroje, u kterých máte stoprocentní záruku, že za řídítky něco zažijete. Všechny vybrané motorky mají společné i to, že se staly jednou z legend ve svých kategoriích a také že je s nimi spojen pořádný kus motocyklové historie.

Železo z Ameriky

Harley-Davidson XR 1200

Protože jde o motorky, snad ani nejde začít něčím jiným než strojem továrny Harley-Davidson. Pokud jde o závody, jsou v USA jedním z odvětví na vrcholu popularity závody v dirt tracku coby zámořské obdobě ploché dráhy. Protože jsou děti strýce Sama patrioti, nemohly ovály jezdit jiným než americkým strojem a nic není víc USA než Harley.

Legendou tohoto odvětví se stal tovární závoďák XR 750, který se zrodil v roce 1970 a měl na chlup stejný výkon jako předloňská novinka XR 1200. O vzniku nového modelu se za mořem dlouho spekulovalo a nejdřív se motorka objevila na zkoušku jako prototyp. Když bylo vidět, že reinkarnací XR 750 udělá továrna lidem radost, došlo na poslední úpravy s ohledem na homologaci a sériová podoba byla na světě.

Motor je v základu stejný jako u nejdostupnějších modelů Sportster, ale s výkonem devadesáti koní jejich parametr výrazně převyšuje. Vzhledově je odkaz na flattrackový speciál víc než jasný a hlavně v oranžové barvě jsou si stroje podobné jako vejce vejci. Kola jsou osmnáctipalcová a dvanáctikilo obouvá pneumatiky Dunlop Qualifier, které jsou po zahřátí z kvalitního asfaltu k neutrhnutí.

Rozměrově harley nijak masivní není, ale konstrukce je podobná jako dřív a cítíte, že vodíte kus železa. Flattrackový revival má svoje specifika, a než pochopíte, co od vás chce, pár zatáček to zabere. U těžší motorky probíhají děje s větší setrvačností a někdy je potřeba zapůsobit silou. Podobně je tomu i u ostatních H-D, jen u XR se u toho dá ještě sportovat.

Vzducháč s dvouventilovým rozvodem OHV zapadá do koncepce sportovní ameriky a klasika s válci rozevřenými pod úhlem 45 stupňů tahá za řemen poctivou silou sta newtonmetrů. Maxima dosahuje krouťák už v 3700 otáčkách a solidní akceleraci nabízí železo z Milwaukee od tří tisíc. Díky vstřikování plynule nabírá na tahu krátce nad sedm tisíc, kde zaburácí omezovač a je po srandě.

Zvláštností harleye je motor bez vyvažovacího hřídele, který na volnoběh mohutně vibruje uložen v rámu na masivních silentblocích. S kultivovaným vstřikováním se projev nad dva a půl tisíce vyhladí do té míry, aby zbylo něco z hrubosti, kterou měla XR 750. Na výkon i zvuk je vymyšlené výfukové potrubí, které je ovšem až v druhé řadě po rachotu ze sání. Kulatý vzduchový filtr je překryt pletivem a hluku odsud vychází dost na to, abyste aspoň na chvíli oželeli otevřený výfuk.

Nevýhody, které jsou přijatelnou daní za striktní retro, jsou hlavně rovné a tvrdé sedlo, široko uložené stupačky a úzká nádrž. Přední vidlice chodí přesně a stejně tak přední brzdy. Kotouče sice nemají plovoucí uložení, ale masivní čtyřpístky mají velkou sílu. I když je sedlo samotné věcí názoru, pro ovládání je dobře, že je nízko a dovoluje na harleye rychlé překlápění na okreskách.

Pětistupňová převodovka je dobře odstupňovaná, a i když je maximálka někde u dvou set, už při sto devadesáti máte pocit, že jestli se nebudete držet jako klíště, odletíte jako papírový čert. XR má stejně jako všechny harleye svoji povahu a na rozdíl od chopperů dovoluje jako jediné H-D provádět věci jako na naháčích.

Ohnivé ostří

Honda CBR1000RR Fireblade

První Fireblade vyslala Honda na svět v roce 1992 a od premiéry probíhá výraznější zlepšování každé dva roky. Poslední velkou inovaci zažil hondí superbike v roce 2008. Tehdy ho fabrika opatřila superlehkým čtyřválcem, naladěným na vyhladěný průběh výkonu, a agregát je zasazen do rámu lehkého jako papír a tuhého jako skála. Přestože předloňská inovace byla většího významu, nenechala Honda na modernizaci nikoho čekat ani rok a Fireblade se stal světově prvním superbikem nabízeným i ve verzi s ABS.

To se u moderních motorek skládá z ventilů, pump, senzorů a řídící jednotky, která podle jezdcem použité síly a informací ze snímače otáčení kola pozná, jaký může pustit na destičky tlak, aby kolo nepodjelo. Hondí C-ABS je proti ostatním ABS výjimečné systémem „brake-by-wire“. Při rychlosti od 6 km/h a minimálním tlaku na páčku se okruh přepne z hydraulického do elektronického programu a přes ventil se tlak kapaliny z páčky převede do krabičky se senzorem.

Při osobním setkání s touto hondou se člověk může přesvědčit, jak vypadá centralizace hmoty v praxi. Nejtěžší věc, tedy pohonná jednotka s převodovkou, je naskládaná do optického středu, kolem jednotky je tenký rám, podsedlák je spíš miniatura a kokpit je jednoduchost sama.

Když vezmete plasty do ruky, jsou tenké a pružné a místo plechové nádrže najdete plastový kryt, pod kterým je další vynález Hondy, elektronicky řízený tlumič řízení. Přes ventil v něm elektronika ovládá tlak oleje a tlumič mění svoje nastavení s ohledem na rychlost. Při parkování o něm nevíte, s lehkým strojem se manipuje jako s pár let starou šestistovkou a v tahu je Fireblade stabilní jako vlaková souprava.

Hravost v zatáčkách a raketový zátah jsou otázkou myšlenky a při podržení plynu v motoru zahučí a litrový čtyřválec vás vystřelí pryč. Litr je prostě litr, objem nenahradíte, a co se děje od šesti tisíc, je zátah, na který by měl být zbrojní pas. Atmosféru nejlepších superbiků zeměkoule dotváří jednoduchá palubka a klapka ve výfuku, která se otevírá ve čtyřech tisících, a zhrubnutí zvuku dává najevo přicházející bouři.

Omezovač je hodně vysoko, litr točí bez problémů přes dvanáct tisíc, ve kterých se odehrávají věci, které by neurazily ani astronauta. Jednoduše se to dá říct tak, že když dáte motoru kouř naplno, budete mít po nájezdu na německou dálnici dvěstě šedesát dřív, než lusknete prstem.

Anglická odpověď

Triumph Street Triple R

Nahaté šestistovky jsou kategorií nabitou k prasknutí. Jde o snadno ovladatelné motorky nabízející moře zábavy v příznivých cenách. Street Triple je naháčem, který se vyrábí krátce. Motorka je odvozená od supersportu Daytona 675 a zásadním rozdílem jsou kromě sundání kapot upravená ergonomie pro pohodlnější pozici a motor využitelnější od nižších otáček.

Dvojice kulatých světel je poznávacím znakem anglických streetfighterů a vedle základní verze se vyrábí podvozkově vylepšená varianta R. Ta znamená v ohledu obratnosti krok vpřed a radiální čtyřpístky Nissin, do kterých tlačí kapalinu radiální brzdová pumpa, znatelně posunuly motorku, i pokud jde o brzdy.

Ještě snadnější a přesnější vodění zajistila širší řídítka a přední i zadní pérování Kayaba je kompletně seřiditelné. Když se na motorku díváte nebo na ní jedete, ani v jednom případě vám nepřipadá jako někdo ze třídy obnažených šestistovek. Z několika metrů tipujete něco většího, a když motorku osedláte, zdá se vám naopak jako nějaká čtyřstovka nebo přerostlejší supermotard.

Průběh výkonu je naopak vlastností, kvůli které si říkáte, že motor má kubíků asi víc, protože proti čtyřválcovým japoncům zatahuje Triumph o dost dřív a víc. Na druhé straně ale přes chybějící píst není nikterak okradená ani špička, protože omezovač na 12 650 obrátkách není na naháče vůbec nízko. Motor má tedy nabito v hodně velkém rozsahu a při nakrmení plynu vám úsměv roztáhne i hutnější charakteristika motoru.

K němu patří i nezaměnitelný zvuk, hrubější pobrukování se nedá přeslechnout. Hlavně v přechodu ze středního do vysokého pásma se totiž krajinou rozlehne wartburg jako vyšitý, v podání angličana ovšem v hodně rozzlobeném provedení, takový formulový remix východoněmecké pomsty. Řadový tříválec svým průběhem sedne na běžné silnice jako pivo na kachnu a po zabalení do daytoního šasi jde o kombinaci stvořenou pro neustálý přísun řidičského potěšení.

Příkazy plní jako by intuitivně, a abyste plně využili schopnosti anglické štiky, musíte na okruh. V běžném provozu má vždycky Street nad situací navrch, a přestože se s ním dají kosit zatáčky jako na běžícím pásu, je radost na motorce i jen tak jet. Samostatnou kapitolou je vzhled a motorka není nic jiného než pěkná, taky co jiného čekat od značky, která se nahatou technikou do ulic zabývá od samotného začátku.

Zdroj: Formen
Foto: archiv výrobců

Nejčtenější