Srdce, na něž se nedostalo

Ivan Verner  |  Historie

Je to pětašedesát let, co skončila druhá světová válka. Vlastně – kdy skončila? Ta v Evropě v květnu, v Tichomoří se ale v tu dobu válčilo dál. Na starém kontinentu se už řešilo, jakou podobu bude mít soud s nacistickými válečnými zločinci, před americkými stratégy však stála otázka, jak s co nejmenšími ztrátami porazit Japonsko.

Pro válčící spojence v Tichomoří, kteří neměli ponětí o chystané atomové pumě, byl konec války v nedohlednu. Zdecimované Japonské císařství totiž mělo stále spoustu odhodlaných vycvičených mužů jak na asijském kontinentu, tak především na domovském souostroví. Od vítězství na Guadalcanalu se americká armáda blížila k japonským ostrovům sérií tzv. velkých skoků. Vojáci a jejich velitelé se mohli přesvědčit, jak se nevídaná zarputilost a sebeobětování obránců mění v naprosto fanatické pohrdání vlastním životem.

Taktika postupu k japonským ostrovům byla v myšlence jednoduchá, v provedení nesmírně obtížná: vylodění na ostrově, obsazení, vybudování letiště, vyčištění prostoru od Japonců a podpora obdobné operace na dalším ostrově zase o něco blíž k cíli. Postup stále více usnadňovala vzdušná převaha i sílící hladinové loďstvo. Ovšem na zemi znamenala převaha v technice i počtech jen velmi málo. Námořní pěšáci se o tom přesvědčovali postupně už od Guadalcanalu. A mělo to být ještě obtížnější. V únoru 1945 na mariňáky čekalo souostroví Rjúkjú, odedávna patřící Japonsku. Za příští cíl vylodění námořních pěšáků byl vybrán ostrov Iwodžima.

Jeho jméno, v překladu sirný ostrov, se pak stalo synonymem utrpení a statečnosti amerického vojáka i fanatické houževnatosti a sebeobětování Japonců. Pro obránce představovala jediná hora na ostrově, téměř dvousetmetrová Suribači, obrovskou výhodu – jejich zbraně umístěné u vrcholu mohly ostřelovat kterékoli místo z dvanácti čtverečních kilometrů jinak plochého kusu země v moři. Na jedenadvacet tisíc obránců zaútočil v první vlně více než dvojnásobek Američanů, podporovaných lodním dělostřelectvem a letadly. Zásadní bylo dobýt Suribači. Kopec byl ovšem protkán jeskyněmi s obránci, jež bylo možno dostat ven či zneškodnit jen pomocí plamenometů. Přestože zde byla už čtvrtý den vztyčena americká vlajka, bitva o ostrov skončila až 16. března.

Vítězství zaplatili Američané ztrátou přes sedm tisíc životů a osmnáct tisíc raněných. Zajatých nepřátel byly dvě stovky, většinou Korejci, které sem dovezli na stavbu krytů a obranných postavení. Ostatní obránci zemřeli, ať už v boji, či zavaleni a zaživa pohřbeni ve svých podzemních úkrytech. Jestliže obrana Iwodžimu měla Američanům naznačit, co je čeká při dobývání velkých japonských ostrovů, teprve invaze na Okinawu, naplánovaná na 1. dubna, ukázala, co znamená fanatismus.

Dětem raději smrt

Vylodění na ostrově Okinawa lze co do rozsahu operace srovnat s vyloděním v Normandii. Na ostrově o rozloze přes dvanáct set čtverečních kilometrů byla posádka 110 000 obránců, většinou se zkušenostmi z bojů v Číně. Přes 180 000 útočících spojenců nejprve rozdělilo ostrov na dvě části, severní a jižní. Pak mohli uplatnit početní a materiální převahu na dvou frontách. Ta ale vyznívala do ztracena.

Z dobře vybudovaných úkrytů se vynořovali stále noví a noví obránci, kteří se ochotně pouštěli do boje muže proti muži, aby ještě z posledních sil dokázali odpálit nálož či granáty, upevněné na těle. Z útočníků padlo více než 12 000, dalších 40 000 bylo raněno, zajato bylo jen 7000 Japonců. Sebevraždu páchali hromadně i civilisté, matky s dětmi mnohdy skákaly z vysokých útesů. Sebeobětování potvrdili obránci i hromadným nasazením letounů kamikaze.

Invazní loďstvo od nich utrpělo právě zde největší ztráty. Bylo zaznamenáno 1500 útoků kamikaze a jen do torpédoborce jménem Aaron Ward nalétlo sedm těchto sebevrahů a loď proměnili ve vrak. Americké námořnictvo ztratilo u břehů ostrova spolu s ní šestadvacet lodí. Dobývání ostrova trvalo osmdesát dva dnů, ale ještě dlouho pak ze svých úkrytů vylézali obránci, aby splnili rozkaz svých velitelů, že před svou smrtí musí zabít alespoň deset nepřátel. Dobytím tohoto ostrova se Američanům doširoka otevřela cesta k bombardování Japonska.

Do roka po pádu třetí říše

Právě koncem zimy, přesně 10. března, podnikly americké bombardéry dosud největší nálet na Tokio. Zahynulo přes sto tisíc lidí. To byla ovšem jen ukázka toho, co mělo ještě přijít. Velení amerických vojsk bylo jasné, že jednou z cest k dobytí země je soustavný útok ze vzduchu. O esu, které měla americká armáda v rukávě, vědělo zatím jen pár vyvolených…

Konec války byl v nedohlednu, přestože si Spojenci již v roce 1943 slíbili, že Japonsko musí padnout do roka po porážce Německa. Země vycházejícího slunce lavírovala a snažila se přes sovětské diplomaty domluvit smlouvu sice o kapitulaci, ale o takové, při níž by na ostrovy nevstoupil cizí voják, císař zůstal u moci a v podstatě se až na klid zbraní nic moc nezměnilo. Sovětský svaz lavíroval rovněž. Snahy Japonců Stalin vnímal, ale neměl proč se angažovat.

Vázání sil nevědomého protivníka k obraně před Američany bylo výhodné k tomu, aby si pak Sovětský svaz urval také tučné sousto. Spojenci o diplomatické aktivitě Japonců mnoho nevěděli, a i kdyby, takové řešení v úvahu prostě nepřipadalo. Jak jen nepřítele donutit k bezpodmínečné kapitulaci? Japonské souostroví nebylo možné dobýt najednou. Na to veškeré spojenecké síly, přestože se uvolnily další jednotky z Evropy a připlula i část flotily královského námořnictva, stačit nemohly.

Britští vojenští stratégové uvažovali o tom, že blokáda japonských ostrovů by donutila tuto zemi kapitulovat nejpozději do roku 1947, ale takové vyčkávání považovali ostatní za nepřijatelné. Šéfové US Navy zase navrhovali zmocnit se co nejdříve území na asijské pevnině co nejblíže Japonska, tedy v oblasti Šanghaje a Korejského poloostrova, a odtud nepřítele vyčerpávat soustavnými nálety. Armáda celkem logicky poukazovala zase na to, že nezbytné ztráty na životech by nemusely konec konfliktu ani zdaleka přiblížit a vylodění na ostrovech bude tak jako tak nezbytné.

Downfall

Problémů však bylo hodně. Například ten, že ze všech ostrovů byly vhodné pláže k vylodění jen na dvou místech. Na jižním pobřeží Kjúšú a pak v oblasti Tokijského zálivu. Na základě toho se začalo počítat s dvoustupňovou invazí. První vylodění mělo za cíl obsadit alespoň část ostrova Kjúšú a získat zde letecké základny k dalšímu bombardování a především upevnění naprosté převahy ve vzduchu. Pak by bylo možné krýt definitivní operaci, která by začala vyloděním v oblasti Tokia. Plán na dobytí Japonska dostal jméno Downfall. Jeho první část, která se měla uskutečnit v den „X“ 1. listopadu 1945, pak název Olympic, druhá, jež měla přijít v případě úspěchu na řadu v den „Y“ 1. března následujícího roku, pak byla pojmenována Coronet.

Zatímco invaze v Normandii byla kryta z leteckých základen ve Velké Británii a lodě vojáky přepravovaly na pár desítek kilometrů, tady se muselo počítat se stovkami. Japonsko, třebaže deptané, mělo k obraně připraveno strach budící sílu. Tvořilo ji například téměř pět tisíc letadel s piloty kamikaze, a přestože na Okinawě bylo úspěšné jen jedno z devíti, zde vzhledem k blízkosti domovských letišť doufali japonští velitelé, že tento poměr zlepší na jedno ze šesti.

K tomu byly přichystány miniponorky se sebevražednou posádkou (jejich počet byl odhadován na pět set), sebevražedná torpéda kaiten, sebevražedné motorové čluny šinjó, několik posledních torpédoborců s posádkou odhodlanou ke všemu; na zemi pak čekali vojáci s náložemi, takzvané lidské miny…

Taktika obrany se totiž vyvíjela – nejdříve měla japonská armáda největší síly přímo na pobřeží, aby zabránily vylodění. Ty však ničila dělostřelecká palba z doprovodných plavidel a bombardování. Ani soustředění vojáků ve vnitrozemí se pak neosvědčilo, proto měl nyní přijít obranný úder ještě na moři. Na Okinawě proběhl výsadek pro Američany poměrně hladce a těžiště bojů bylo až ve vnitrozemí, tady však byli Japonci odhodláni zničit pokud možno co nejvíce plavidel z invazní flotily ještě před zahájením operace.

Pláže jako auta

Pro operaci Olympic bylo naplánováno shromáždit flotilu, jaká neměla do té doby obdobu – dvaačtyřicet letadlových lodí, čtyřiadvacet bitevních, okolo čtyř set torpédoborců. Na konci října měly být ještě vzaty útokem menší ostrovy jižně od Kjúšú, tak aby obří flotila měla „krytá záda“. Ale ještě dlouho před tím, v červenci, byly námořní přístupy k nejjižnějšímu velkému japonskému ostrovu zaminovány. Pozornost od tohoto útoku měla odvést diverzní akce na maličkém ostrově Šikoku.

S dobytím hornatého vnitrozemí Kjúšú se vlastně prozatím nepočítalo, vzhledem ke smutným zkušenostem z Okinawy a k tomu, že zde byli rozmístění vojáci ostřílení boji v Mandžusku. Ve třech oblastech, Mijazaki, Arijake a Kušikino, bylo vybráno celkem čtrnáct pláží (v Normandii to bylo pět plus tři výsadkové oblasti), kam by měl směřovat hlavní úder. Jejich názvy s ještě menšími úseky se jmenovaly podle aut: Austin, Buick, Cadillac až po Stutz, Winton a Zephyr. S oběťmi se kalkulovalo. Odhady se pochopitelně různily.

S nižšími se počítalo při schvalování operací, s nejvyššími při plánování přísunu rezervních sil nebo zásobování léky. Jako reálný byl brán ten, při němž za první měsíc bojů padne přes padesát tisíc Američanů, stejný počet pak za další dva měsíce při upevňování postavení. V Normandii bylo dvaatřicet tisíc padlých během měsíce… Pláže v severní Francii v den D napadly však jen dva messerschmitty, tady, jak už bylo řečeno, však bylo přichystáno na pět tisíc letadel kamikaze. Počítalo se také s tím, že útočník, aby uspěl, musí mít trojnásobnou převahu.

Podle předchozích bitev se bral v úvahu i počet pěti zabitých japonských vojáků na jednoho amerického. Operaci Coronet mělo zahájit už v polovině února námořní a letecké bombardování oblasti Tokia. Přestože se zde mělo vylodit daleko víc mužů než na Kjúšú, předpokládal plánovací štáb o něco menší ztráty, protože Japonsko už mělo být zcela vyčerpané, bez možnosti vyrábět další zbraně potřebné k obraně.

Kecugo

Také Japonci plánovali. Nejdříve se domnívali, že invaze na domácí ostrovy přijde už v létě 1945, s postupem času se pouštěli do větších a větších detailů obrany a přichystali operaci s příznačným názvem Rozhodující akce – Kecugo. Výzvědná služba dobře odhadla místa budoucího střetu. O plánu zničit co nejvíce lodí na moři jsme se už zmínili, a američtí stratégové z toho měli skutečně strach. Pesimistické odhady říkaly, že třetina až polovina vojáků by mohla zahynout dřív, než se jejich noha dotkne písku pláží.

Pozemní vojska pak byla umístěna tak daleko, aby nebyla ohrožena palbou z lodních děl, ale zase tak blízko, aby Američané neměli možnost se po vylodění uchytit. Na Kjúšú byli staženi z asijské pevniny zkušení vojáci. Celkem jich tam bylo přes devět set tisíc a na ostrově bylo přichystáno okolo čtyřiceti procent veškeré munice a zbraní, které měli Japonci ještě k dispozici. Americké letectvo prakticky nerušeně sbíralo potřebné informace, jež MacArthura a Nimitze strašily v bezesných nocích. Opatrný George Marshall požadoval přepracovat od základů veškeré invazní plány. Celkový počet obětí operace Olympic byl odhadován na téměř půl milionu, spolu s operací Coronet by pak jejich počet dosáhl přes milion dvě stě tisíc.

Nakonec ministerstvo obrany zadalo propočty civilnímu pracovníku – Williamu Shockleymu, vedoucímu Bellových laboratoří. Ten dospěl k číslům ještě beznadějnějším. Americké ztráty odhadl na 1,7–4 miliony, z toho až 800 000 mrtvých, japonské oběti mohly dosáhnout až 5 milionů… Válečný štáb uvažoval dokonce o plynovém útoku, protože ani USA, ani Japonsko nebyly do té doby signatáři Ženevské úmluvy, která to zakazovala.

Mrtví zůstali naživu

Pak ale přišlo na řadu příslovečné eso, vytažené z Oppenheimerova losalamoského rukávu. Vědci shromáždění v místě zvaném Los Alamos v Novém Mexiku, aby zde v rámci přísně tajného projektu Manhattan vyrobili atomovou bombu, uspěli během výzkumu, který trval jen dva roky, tři měsíce a šestnáct dnů od chvíle, co byl formálně zahájen. Projekt po organizační stránce řídil plukovník Leslie R. Groves, z vědeckého hlediska pak Robert Oppenheimer. První vyrobený exemplář bomby vybuchl v poušti v místě zvaném Trinity po několika odkladech 16. července 1945 ráno.

Generál Thomas Farrell, který byl stejně jako ostatní, kteří testu přihlíželi, ohromen ničivými účinky, jen lakonicky konstatoval: „A je po válce.“ Groves souhlasil: „Jen je potřeba dvě tři tyhle věci hodit na Japonsko.“ K tomu byl nutný souhlas prezidenta Harryho S. Trumana. S invazí se však ještě počítalo i nadále. Byl dokonce vydán pokyn, že „vojáci nesmějí vstoupit kvůli radiaci na místo, kam dopadla atomová puma ještě osmačtyřicet hodin po explozi“.

Americký prezident nechal jmenovat poradní výbor, a ten mu použití bomby proti Japonsku doporučil. O osudu statisíců, ba milionů lidí na obou stranách bylo rozhodnuto. Invaze do Japonska se nikdy neuskutečnila, nepřítel konečně kapituloval. Přestože Američané od té doby válčili a válčí v Koreji, Vietnamu, Iráku i Afghánistánu, čeká dodnes podstatná část z půl milionu kusů válečného vyznamenání Purple Heart, vyrobených pro potřeby velitelů invazních vojsk v Japonsku, ve vojenských skladech snad zbytečně na své nositele.

Ne všichni se vzdali

Od přijetí podmínek kapitulace Japonskem 14. srpna 1945 k jejímu podpisu vedla ještě více než čtrnáctidenní cesta. Předcházel jí například „letákový“ nálet na Tokio, kdy americká létající pevnost B-29 Superfortress shodila na město přes pět milionů letáků, které seznamovaly řadové Japonce s tím, že sama jejich vláda považuje situaci za neudržitelnou a nemá žádné prostředky k dalšímu vedení války. V půli srpna také Spojenci s výjimkou Sovětského svazu zastavili své operace.

Jedině Rudá armáda pokračovala v bojích, aby upevnila postavení Stalinova impéria na Dálném východě. Ne všichni Japonci byli ochotni kapitulovat. Skupina důstojníků se ještě 15. srpna v Tokiu pokusila o převrat. Situaci mírně zklidnilo první vystoupení císaře Hirohita v rozhlase a jeho písemný rozkaz všem vojákům bez výjimky, jenž nařizoval okamžitě zanechat veškerého odporu. I tak se ještě pár pilotů kamikaze pokusilo v čele se svým velitelem viceadmirálem Matome Ugakim zaútočit na americká válečná plavidla – byla to však spíše sebevražda, neboť všechny letouny byly bez problémů sestřeleny.

Vyjednat podrobnosti oficiálního podpisu odletěla 19. japonská delegace do hlavního města osvobozených Filipín, Manily lehkými bombardéry, na nichž válečné znaky rudého slunce nahradily zelené kříže. Vše bylo vedeno americkým smyslem pro okázalou show. Datem poslední oficiální tečky za válkou se stalo 2. září 1945. Do Tokijského zálivu připlouvalo od 27. srpna obrovské loďstvo a den následují vstoupili první američtí vojáci na půdu japonských ostrovů.

Námořní přehlídka u Tokia

V Tokijském zálivu demonstrovalo sílu vítězů deset bitevních lodí, dvě letadlové, těžké i lehké křižníky, na padesát torpédoborců – celkem tu bylo přes dvě stě padesát různých bojových plavidel včetně ponorek. Pozornost se však upírala k bitevní lodi Missouri. Ke stolu s příslušnými listinami přistoupili k podpisům za japonskou stranu z nově ustavené vlády ministr zahraničí Mamoru Šigemicu a náčelník štábu generál Jošidžiró Umezu.

Na straně Spojenců proběhla malá bitva o podpisové „právo“ mezi nejvyššími veliteli v Tichomoří, generálem Douglasem MacArthurem, který nejdříve velel všem silám v oblasti jihozápadního Pacifiku (velitelem všech sil Spojenců se stal až před podpisem japonské kapitulace) a velkoadmirálem Chesterem Nimitzem, nejvyšším velitelem loďstva. Nakonec se podepsali oba, první za armádu, druhý za vládu USA.

Svoje podpisy připojili i Chu Jang-Čang za Čínskou republiku, Bruce Fraser (Velká Británie), Kuzma Děrevjanko (Sovětský svaz), Thomas Blamey (Austrálie), Lawrence Moore Cosgrave (Kanada), Jacques Leclerc (Francie), C.E.L. Helfrich (Nizozemsko) a Leonard M. Isitt za Nový Zéland. Celý ceremoniál byl podrobně rozepsán do časového harmonogramu, v němž slavnostní akt signace začal v devět ráno. Nad Tokijským zálivem v té době přelétl obrovský svaz amerických letadel…

Jménem a v zájmu císaře

Generál Douglas MacArthur s sebou do Japonska přivezl nová nařízení. Ta první se týkala samotných Američanů. Nikdo se nesměl přátelit s místními obyvateli, nikdo na ně ale nesměl ani žádným způsobem útočit, ani je připravovat o tak vzácné potraviny. Jídlo bylo také to první, co s sebou americká armáda na okupované ostrovy vzala. Denně pak na ostrovy putovala potravinová pomoc ve výši přibližně milionu dolarů.

Douglas MacArthur se s císařem Hirohitem setkal osobně 28. září. Japonský vládce měl být původně odstraněn z trůnu, to byla jedna z podmínek kapitulace. Pak však Američané uznali, že by to Japonce nesmírně pobouřilo, a když ne znemožnilo, pak alespoň nesmírně ztížilo i poválečnou přeměnu císařství ve spolupracující stát. Kapitulační dokument také zástupci poražené strany podepisovali „jménem a v zájmu císaře“; to samo svědčí o vůli vítězů ponechat císaři vše, co bylo možné.

Sám Douglas MacArthur odmítal byť jen představu, že by Hirohito mohl být postaven před válečný soud, přestože před tribunálem nakonec stanulo mnoho císařových spolupracovníků. Do konce roku 1945 přišlo na okupovaná území na tři sta padesát tisíc amerických vojáků.

Zločinci, nikoli bozi

Tak, jako v Evropě, byli i v Japonsku popohnáni k odpovědnosti všichni, kteří měli na svědomí rozpoutání války a zločiny během ní. Byl ustanoven Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ, který zasedal v Ičigaji nedaleko Tokia, kde mělo své sídlo velení císařské armády. Pracoval od května 1946 do listopadu 1948 a púsobili v něm zástupci prakticky všech postižených zemí včetně Indie a Filipín. Z osmdesáti zatčených, podezřelých z těch nejtěžších prohřešků, nakonec se před tribunálem zodpovídalo devět civilistů a devatenáct důstojníků císařské armády.

Za vinu jim bylo kladeno nejen rozpoutání agresivní války, ale také vraždění civilního obyvatelstva, zločiny na okupovaných územích, nelidské zacházení se zajatci a pokusy na lidech. Jedním z úkolu soudu bylo ukázat veřejnosti, že ti, kteří před ním stanuli, nejsou žádní nedotknutelní bozi, ale zcela obyčejní zločinci. Z osmadvaceti obviněných dva zemřeli během líčení a jeden byl shledán duševně nepříčetným. Sedm bylo odsouzeno k smrti provazem (další potupa pro japonskou mentalitu), šestnáct k doživotnímu vězení a dva k menším trestům.

Popravení, mezi nimiž byli například bývalý velitel Kuantungské armády a pozdější zarputilý premiér Hideki Tódžó nebo bývalý špion a poté velitel letectva Kendži Dohihara, se své smrti dočkali 23. prosince 1948. Ti s doživotním žalářem měli větší štěstí než provinilci z norimberského procesu. Až na tři, kteří ve vězení zemřeli, byli propuštěni mezi lety 1954 až 1956, takže miliony obětí pro ně znamenaly méně než osm let vězení.

Mamoru Šigemicu, bývalý velvyslanec v SSSR a Velké Británii, jenž podepisoval jménem vlády kapitulaci, nastoupil na ministerstvo zahraničí, do jehož čela byl jmenován roku 1954… Postupná demokratizace japonské společnosti vedla k tomu, že okupace ostrovů skončila na podzim 1951, i když americké základny jsou zde v provozu dodnes.

Zdroj: VTM Science
Foto: Profimedia

Nejčtenější