Slepé uličky techniky

Václav Maletínský  |  Technika

Technika nás okouzluje i ovlivňuje. Většinou vnímáme ty povedené kousky, ale často zapomínáme na výrobky, které zmizely v propadlišti dějin…

Je zajímavé, že v hlubinách zapomnění mohou zmizet produkty nevalné kvality, ale i výrobky velmi úspěšné. Některé se staly přežitkem, protože je překonala modernější technologie, jiné spatřily světlo světa dříve, než na ně byli uživatelé připraveni. Další doplatily na neskromnost výrobců a snahu s nikým se nedělit o kus koláče. Konkurence totiž, podobně jako čert, nikdy nespí. A dokáže požitek z krátkého prvenství řádně znechutit. Za zmínku stojí i nekritická důvěra v odhady vývoje spotřebitelského trhu, kombinovaná se špatným odhadem požadavků cílové skupiny.

Porážka Betamaxu

První příběh je o smutném prvenství Betamaxu a jeho porážce od horšího formátu VHS. Nezasvěceným (většinou mladším) čtenářům připomeneme, že dávno před digitálními formáty CD, DVD a Blu-ray existovaly fonografy, gramofony, magnetofony, videorekordéry, videokamery a videopřehrávače. A video, kamery, přehrávače a kazety nás zajímají nejvíce.

Systém Betamax společnosti Sony byl představen v roce 1974 a sloužil k domácímu záznamu videa na datovou pásku v kazetě, zejména s využitím videorekordéru. Sony předpokládala, že standard Betamax přijmou i další výrobci elektroniky, Matsushita a JVC. Rok 1975 byl ve znamení úspěšných prodejů Betamaxu, jenže už o rok později se ukázalo, že JVC má vlastní standard VHS. Videorekordér firmy Sony měl sice lepší parametry, ale na jeho kazetu se vešlo jen šedesát minut záznamu. Technicky mírně slabší (alespoň podle dobových recenzí) VHS rekordér dokázal zachytit dvojnásobný čas, ale tato „drobnost“ mu k vítězství stačila.

Uživatelé si uvědomili, že běžné televizní pořady sice trvají méně než hodinu, ale celý film i s reklamou se na jednu kazetu Betamax nevejde. A sedět před obrazovkou, čekat na přestávku, v níž kazety vymění, se jim opravdu nechtělo. Formát Betamax nehodil ručník do ringu, zvýšil možnost nahrávání na dvojnásobek, nicméně VHS systém nabídl délku kazet 180 a posléze 240 minut. V polovině osmdesátých let se začala situace měnit v neprospěch Betamaxu. Více titulů ve filmových půjčovnách bylo na systému VHS, v prodeji bylo i více rekordérů a přehrávačů, protože o ně byl větší zájem.

Kazeta Betamax (Foto: archiv výrobce)
Kazeta Betamax (Foto: archiv výrobce)

V roce 1988, tedy po čtrnácti letech od uvedení Betamaxu, Sony představila první VHS zařízení a v podstatě tak přiznala porážku. Došlo k ní i proto, že Sony nenabídla svým partnerům rovné licenční podmínky, odmítla podporovat videokazety se sexuálním obsahem a nemohla konkurovat VHS nižší cenou. V Evropě a Severní Americe Betamax postupně zmizel z prodeje, v Jižní Americe statečně vzdoroval až do přelomu tisíciletí. Poslední betamaxová kazeta byla vyrobena v Japonsku v roce 2002.

V České republice se rekordéry systému Betamax a potřebné kazety objevovaly velmi sporadicky, většinou jen v případě, že si je někdo dovezl ze zahraničí. VHS tak hrálo jednoznačně prim. Sluší se připomenout, že profesionální videotechnika s podobným názvem – Betacam – si na trhu vedla výrazně lépe a někde se dosud používá k natáčení televizních pořadů.

Prohra HD-DVD

Zatímco Betamaxu si Češi moc neužili, u HD-DVD to mohlo být jiné. Ale příběh o tom, jak HD-DVD v boji s Blu-ray protivníkem k velké nouzi přišlo, je velmi podobný popisu souboje Betamaxu a VHS. I tentokrát šlo o záznamové médium pro obrazový a zvukový materiál, i tentokrát se lišila délka záznamu, a překvapivě znovu trochu zapracoval kladný vztah výrobců k pornomateriálům, jež se častěji objevovaly na Blu-ray discích. Díky několikaletému skoku ve vývoji však nebude řeč o magnetické pásce a kazetách, ale o optických discích a jejich záznamových či čtecích mechanikách.

Blu-ray disky a mechaniky mají ve svém rodném listu uveden rok narození 1999, kdy pod patronací firem Sony a Philips proběhly první pokusy s využitím modrého laseru při záznamu a čtení optických disků. Výzkumy trvaly tři roky a technologie byla představena až v roce 2002 jako důstojný nástupce DVD mechanik a disků, který nabídne výrazně větší kapacitu uložených dat a bude velmi vhodný pro datově náročné HD video. Reakce odborné veřejnosti byly celkem příznivé, reakce konkurenčního DVD Fóra (Toshiba a někteří další výrobci) byla nezdrženlivě odmítavá. Blu-ray byl označen jako drahá a nespolehlivá větev vývoje a DVD Fórum začalo pracovat na formátu HD-DVD.

Disk HD-DVD (Foto: archiv výrobce)
Disk HD-DVD (Foto: archiv výrobce)

V následujících třech letech pokusů a omylů došlo k několika jednáním znepřátelených stran s cílem najít nějaké kompromisní řešení, ale bez valného výsledku. HD-DVD se podařilo prosadit na trh první nosiče s filmy v dubnu 2006, na svou stranu získalo velké hráče, například Intel a Microsoft. Asociace Blu-ray kontrovala uvedením prvních filmů v červnu stejného roku a v listopadu 2006 Sony zatloukla výrazný hřeb do rakve HD-DVD tím, že Blu-ray mechaniku zabudovala do herní konzole PlayStation 3. Microsoft se snažil kontrovat HD-DVD mechanikou pro svoji konzoli Xbox 360, ale dodával ji jen jako doplňkovou výbavu za příplatek. A to pro spoustu lidí nebylo to pravé ořechové.

Následující dva roky vycházely na Blu-ray a HD-DVD různé filmové tituly, filmová studia se začala předhánět v podpoře jednoho či druhého formátu. Ve prospěch Blu-ray disků a mechanik hovořila kapacita 25–50 GB dat, HD-DVD dokázal uložit jen 15–30 GB. Ještě na začátku veletrhu CES v lednu roku 2008 vypadal souboj celkem nerozhodně, obě skupiny měly stejně velké stánky a opticky stejný počet titulů. Na konci veletrhu už bylo zřejmé, že něco bude jinak. Warner Bros. a další studia oznámila, že se začínají věnovat výhradně jen filmům na Blu-ray. V únoru roku 2008 společnost Toshiba oznámila zastavení výroby HD-DVD, v dubnu svůj marný zápas nakonec odpískal i slavný Microsoft.

Nepochopený Newton

Newton Apple byl kapesní digitální asistent (Personal Digital Asssistant – PDA) s dotykovým ovládáním a monochromatickým displejem. Někdy je označován jako předchůdce iPhonu či iPadu, jindy jako předloha všech dalších PDA s dotykovým perem – Stylusem, a s možností rozpoznávání Graffiti neboli zkrácených psaných znaků. Ať tak či onak, jedna věc je jistá: Newton předběhl svou dobu a objevil se na trhu mnohem dřív, než na jeho schopnosti a cenu byli uživatelé připraveni.

Vývoj zařízení byl zahájen v roce 1989 a jeho cílem bylo nabídnout uživatelům přístroj, na němž budou moci pracovat s různými kancelářskými dokumenty, uloží si naplánované úkoly, pořídí poznámky z jednání, odešlou zprávu nebo najdou nějaké heslo na stránkách počítačové sítě. Z původních plánů vyrobit tablet Apple ustoupil, navržené zařízení zmenšil a vzniklo tak zajímavé PDA, které se na trhu objevilo v roce 1993 jako Apple Newton MessagePad. Nechybělo mu ovládací pero, rozpoznávání znaků s možností jejich zadávání pomocí softwarové klávesnice, možnost připojení externí klávesnice ani pozice pro PC Card k připojení ethernetového kabelu.

Výhodou byla podpora připojení k počítači i práce na baterie po dobu až třiceti hodin. První modely trpěly „dětskými nemocemi“, investice do vývoje se promítly i do ceny koncového produktu a zajímavé PDA kvůli vysoké ceně ztratilo svou konkurenceschopnost. Za pět let od začátku prodeje byla výroba ukončena.

Jepičí život telefonů KIN

Některé produkty se na trhu ohřejí desetiletí, jiné pár let a jen pár nešťastných se nedožije ani výročí. Nejčerstvějšími přírůstky v poslední popsané kategorii jsou telefony Microsoft KIN. Poprvé byly představeny v dubnu loňského roku a evropský úmrtní list jim byl vystaven cca na přelomu srpna a září. Čtverhranný a obdélníkový telefon (KIN One a KIN Two), oba se zaoblenými rohy a výsuvnou klávesnicí, měly potěšit zejména mladou generaci. Na obrázcích nevypadala ta dvojice špatně, prodejní výsledky ve Spojených státech však nijak nepřesvědčily a Microsoft usoudil, že bude lepší stáhnout se do předem připravených pozic, než bojovat s vidinou ohromných ztrát.

Videorecenze telefonů KIN One a KIN Two.

Vývoj telefonů se neubíral špatným směrem, jen to zacílení na mladé bylo trochu nedomyšlené. Kulaté rohy ke štěstí nestačily, grafické uživatelské rozhraní přizpůsobené téměř výhradně pro sledování přátel a jejich činnosti na sociálních sítích zůstalo nepochopeno. A proti iPhonu a telefonům s Androidem se cokoli netradičního prosazuje těžko.

Místo smutného závěru

Cesta po rychlé informační dálnici ubíhá tak rychle, že si občas nevšimneme odstavených technologických vraků. Vybrali jsme namátkou některé z nich, na další se dostane třeba někdy příště. Výrobcům vítězných i poražených produktů a technologií stále můžeme držet palce. Protože díky nim dennodenně narážíme na spoustu novinek, které bychom si dokázali představit v domácnosti nebo v kanceláři.

Zapomenuté „technosilie“

Kvadrofonie - ilustrační foto (Foto: archiv výrobce)

Kvadrofonie se zdála být v sedmdesátých letech pokračováním stereofonní nahrávky. Čtyři kanály přenášely zvuk do čtyř reproduktorů a posluchač musel kvůli kvalitnímu vjemu sedět uprostřed mezi nimi. Jinak převažoval zvuk z toho nejbližšího. To byl jeden problém, druhým, ne zcela zanedbatelným faktem, byla pořizovací cena nahrávky, která převyšovala cenu dvakrát nahraného stereozvuku. Kvadrofonii brzy nahradil úspěšný systém Dolby Surround.

AltaVista je (či vlastně býval) nadějný internetový vyhledávač spuštěný v roce 1995, a je tedy o tři roky starší než Google. Zatímco druhý jmenovaný vstoupil do historie i obecného slovníku – sloveso „vygúglit“ je synonymem pro „vyhledat“ – AltaVista, která patří internetovému rajonu společnosti Yahoo, měla svůj vrchol na konci devadesátých let, nyní smutně končí. Její největší výhoda, tedy minimální požadavky na kapacitu připojení, je v současnosti zastíněna všestranností konkurence.

Senseboard (Foto: archiv výrobce)

Senseboard se stal technickou senzací roku 2001. Dnes už ale jenom málokdo ví, o co šlo… Švédský patent totiž umožňoval psát na klávesnici bez ní díky jakýmsi náramkům, které si uživatel navlékl na ruce a které kopírovaly pohyb jeho prstů. Problém byl ale v tom, že si klávesnici musel představovat, a tudíž ji mohl využít jen profesionál, a i ten častěji chyboval. Jiný systém, Virtual Keyboard, sice obraz klávesnice promítal, ale dotyková obrazovka a vůbec svět šly jinudy.

Anaglyph (Foto: archiv výrobce)

Anaglyph je stereoskopická technika, která skládá dva obrazy, fotografii i film, do jednoho a umožňuje jejich prostorové vnímání. Její předchůdce spatřil světlo světa už v polovině devatenáctého století, v padesátých letech se pro tento systém dokonce natáčely i dlouhometrážní filmy. Jeho princip spočívá v tom, že obvykle modrozelená složka v kombinaci s červenou ošálí zrak diváka, vybaveného brýlemi se stejně barevnými skly. Nyní se využívá výhradně pro statické snímky.

Článek vyšel v časopisu Formen

Nejčtenější