Rovnou za nosem: čich a jeho tajemství

Ivan Verner  |  Příroda
Foto: Marek Lutonský

Čich pokládáme za méně důležitý, než je třeba zrak a sluch. V dnešním světě představuje ztráta zraku či sluchu obrovský hendikep. Kdysi to u člověka muselo platit i o čichu, ale nějak jsme zájem o tento smysl zanedbali a ani přesně nevíme, jaký je jeho mechanismus.

To ale neznamená, že by nám nos neuměl dávat informace. Nejsou sice tak ostré a přesné, jak nám je zprostředkovává třeba dobrý zrak, ale ještě větší problém je s tím, jak je po obdržení vyhodnocujeme.

Mnohdy se nám zdá, že je třeba „jaro ve vzduchu“. Někdo pozná, že „je cítit vlhko a asi bude pršet“, támhleten člověk nám „nevoní“ a nemůžeme ho „ani cejtit“, nebo je prostě někde a s někým příjemně, a nevíme proč.

Oči nám to neřeknou a uši neprozradí. Je zřejmé, že tady zafungoval náš nos, ale nevíme jak. Někdy to je jen nenápadná, jemná vůně, jindy s námi kouzlí feromony. Toto zaklínadlo přinutí motýlího samečka uletět kilometry za jeho vyvolenou, kvůli feromonům kůrovec padá do lapače a už pak nikdy neochutná Šumavu.

Odér kozla i kance

S neznalostí, jak vlastně funguje jeden z pěti lidských smyslů, a představami, že feromon je všemocný nástroj k ovládání druhého pohlaví, kalkulovala německá společnost Vivaeros Special Products. Před lety uvedla na trh parfém Vulva. Nejdříve zaujal poněkud odvážnou reklamní kampaní a pak i tvrzením, že jedna ze složek představuje vůni či pach ženských genitálií.

Aplikace parfému měla potenciálního partnera přilákat stejně jako babočku admirála k babočce admirálce. Nebo – a to výrobce také naznačoval – má obsah láhvičky pomoci fantazii muže, jenž se ve svém sexuálním životě na nic jiného než na fantazii spolehnout nemůže. Parfém, dá-li se o tomto výrobku jako o parfému mluvit, se do běžných prodejen nedostal, zato má své místo v obchodech s erotickým zbožím.

Skrývačka s tajenkou – krabička s flakonkem Vulva.
Skrývačka s tajenkou – krabička s flakonkem Vulva

Úspěch se zřejmě dostavil a tento neobvyklý podnět pro čichové buňky silnějšího pohlaví dostal posilu v podobě vůní Vulva Eighteen a Vulva Exotic. Co by na tento „budič vášní“ řekl Jindřich Navarrský, známý jako pozdější francouzský král Jindřich IV? Jeho současníci často popisovali, že páchl koňským i svým potem, neboť se v rámci bojů za francouzských náboženských válek celé dny harcoval v sedle.

Jindřich byl cítit také česnekem a ještě čímsi, což jeho doprovod nutilo k přirovnání „jako starý kozel“. Nebyl zkrátka příznivcem přílišného zušlechťování. To mimochodem dokládá také v dopise z jednoho tažení své dlouholeté metrese Gabrielle d’Estrées, v němž ji nabádá, aby se nemyla, protože už za týden přijede.

Kdo by chtěl nad tímto přáním ohrnovat nos (no vida, kam se nám čichový orgán připletl), tak ať si připomene nejen přísloví, že jinak voní seno koním a jinak zamilovaným, ale i jeden příběh ze starých českých pověstí. V něm syn Sudivojův, Bivoj, přemohl holýma rukama kance, který už dlouho sužoval okolí.

Přinesl ho na zádech na Vyšehrad, tam s ním praštil o zem a proklál ho oštěpem. Vysloužil si za to drahými kovy protkávaný opasek od kněžny Libuše a velkou přízeň její sestry Kazi. Odborníci tvrdí, že právě živočišný pach kance vybudil u těchto žen asociace, jež se projevily v přízni k siláku Bivojovi.

Kruppova libůstka

Ostatně vkus v tom, co je našemu nosu libé, se s léty mění. Nebylo neobvyklé, že vesnické stavení bylo rozděleno pouze na dvě části. V jedné žila domácí zvířata, v druhé jejich majitelé. V zimě bylo výhodou, že se otevřením dveří v obytné části značně oteplilo.

Tohle ovšem znali i stavitelé, kteří budovali sídla nižší šlechty. Rozdíl byl jenom v tom, že teplo z koňských stájí a chlévské mrvy nešlo do sálu rovnou, ale bylo vedeno vzduchovými šachtami. Dobrý vztah k pachu koní a stájí měl i Alfred Krupp, zakladatel slávy zbrojařského impéria, který vyžadoval, aby byl do jeho pracovny speciálně vháněn. Prý tak dostával lepší nápady.

Proti gustu žádný dišputát, mírumilovnější Johann Wolfgang von Goethe prý potřeboval pro inspiraci zase vůni shnilých jablek, která si schovával v šuplíku psacího stolu. Na různě voňavé libůstky narazíme i při cestě světovými kuchyněmi. Můžeme začít olomouckými tvarůžky, pokračovat fermentovanými rybami a skončit u černých vajec. Lidé s nedokonalým čichem hodně ztrácejí. Stačí si při jídle zacpat nos a okamžitě zjistíme, o kolik vjemů v takovém případě přijdeme.

Kypr, země vůní

Ale zpět k obecně příjemným vůním. Svět parfémů provází člověka už hodně dlouho. Samo slovo pochází z latinského per fumum, což lze přeložit jako kouřem či skrze kouř a napovídá to, že pálení voňavých ingrediencí bylo jednou z forem obětování bohům. Z bible se také dovídáme, že Hospodin dal Mojžíšovi návod na výrobu vonné esence, když mu nakázal, aby sobě vzal vonných věcí předních: Mirry nejčistší pět set lotů a skořice vonné polovici toho, totiž dvě stě a padesát, a prustvorce vonného dvě stě a padesát.

Také tři mudrci přinesli Spasiteli do betlémského chléva zlato, myrhu a kadidlo, tedy dva – dejme tomu – parfémy. Prorok Mohamed stanovil jako povinnost pro každého muže páteční koupel, stejně jako čištění zubů (tehdy speciální větvičkou). A byla-li k dispozici, používat voňavku. Parfémy a jejich výrobu popisovaly klínopisné tabulky, přípravu vonných esencí z květů znala ájurvéda.

Al Kindi známý jako Alkindus, muž s obdivuhodným rozsahem vědomostí (zkoušel dokonce léčit muzikoterapií), sepsal někdy v 9. století Knihu o chemii, parfémech a destilaci. Ibn Sina, tedy Avicenna prý zase vyrobil růžovou vodu. Nebyly to ale zřejmě znalosti zcela nové. Nedávné vykopávky italských archeologů na Kypru odhalily zbytky manufaktury staré čtyři tisíce let, v níž se lidé doby bronzové zabývali výrobou vonných esencí.

Kypr je dodnes zemí provoněnou, což dokládá i fakt, že jednou z prvních moderních vůní byla Chypre (francouzsky Kypr) z roku 1917 od slavného parfumáře Françoise Cotyho. Zřejmě odtud také směřoval voňavý náklad i do zhýčkaného antického Říma, v němž byly znalosti o tom, jakou esencí se potřít, patrně docela na úrovni. O výrobě parfémů své čtenáře poučoval mimo jiné i přírodovědec Plinius starší.

Schéma klasifikace vůní z roku 1983

Dvorské potíže

Středověká Evropa se s vonnými esencemi seznámila po návratu křižáků z Východu. Vlastní znalosti pak získala především díky arabskému vlivu na Pyrenejském poloostrově. Renesance tyto vědomosti podpořila a využila. Není tedy náhodou, že nejproslulejší voňavkáři původně pocházeli z Itálie.

Jednoho takového, konkrétně Reného z Florencie, si s sebou do Francie odvezla královna Kateřina Medicejská (také Florenťanka), když si vzala Jindřicha II. Tím jsme se v historii parfémů přiblížili k Jindřichovi IV., jenž napsal onen roztomilý dopis své milence. Dcerou Kateřiny Medicejské byla Markéta (známá Dumasova královna Margot), která byla donucena si vzít právě Jindřicha. City byly vzájemné. Ani ona mu nešla pod nos – a možná byly na vině právě florentské parfémy.

I přes poněkud ambivalentní vztah Jindřicha IV. k vůním se Francie rychle stala centrem výroby parfémů a kosmetiky. Traduje se, že vznešené dámy se nekoupaly, ale jen voněly. Důvodem byly obavy lékařů, aby všudypřítomní původci různých nákaz nevnikli přes vodou změkčenou pokožkou do těla. Ovšem tak tragické to zase nebylo – místo vodou bylo ušlechtilé tělo s modrou krví ručkami služebných otíráno vonnými esencemi, u nichž takové strašné nebezpečí nákazy nehrozilo.

Vůně a parfémy musely být na královských dvorech v té době a ještě o nějakou tu stovku let později všudypřítomné. Dvořané museli být k dispozici, kdykoli si to panovník přál. V opačném případě hrozila nemilost, a tak každý, kdo chtěl na společenském žebříčku stoupat, tomu musel něco obětovat.

Záchody neexistovaly, rozhodně ne veřejné, zato tehdejší architektura poskytovala dost různých výklenků… Není divu, že anglický král Jindřich VIII. a jeho dcera Alžběta I. vyžadovali, aby před jejich příchodem byly všechny prostory sídla dobře provoněny. Ještě dlouho potom byly voňavky užívány na litry.

Vysoké výdaje zaznamenal ještě císař Napoleon I., který prý sám spotřeboval dvě láhvičky jasmínové esence denně, a k tomu dvě butylky fialkové kolínské za týden. Jeho žena Josefína užívala pižmo, a to s takovou vehemencí, že bylo údajně cítit v jejích pokojích ještě šedesát let poté, co zemřela. Kupodivu i o Napoleonovi se traduje anekdota, kterou historici připisují milostnému vztahu Jindřicha a Gabrielly.

Parfémové Oscary

My ovšem máme o mytí a vůních jiné představy. S určitými výjimkami. Třeba magistrát v Pekingu se pokouší řešit problémy se zápachem ze skládek obdobně jako kdysi evropské princezny. Pro upřesnění: ty neřešily pach odpadků, ale vlastního těla. Peking nechal při stoupajících teplotách okolo skládek rozmístit vodní děla s deodorantem, který vymysleli přímo zaměstnanci jednoho z takových úložišť, když jim přestala práce vonět.

Jeho podstatou je výtažek z jakési rostliny, jejíž jméno před konkurencí tají. Vše pak překryjí plachty, jež budou opět výtažkem polity. Jak dlouho tento recept vydrží, se ale neví. Ostatní svět už tuto taktiku naštěstí dávno opustil a dokonce to občas s čistotou a voněním přehání. Tvůrci parfémů se stali slavnými stejně jako módní návrháři a toto průmyslové odvětví je jedním z nejziskovějších.

V roce 1706 spatřila světlo světa kolínská voda. Pojmenování dostala po německém městě Kolín. Tu první vyrobil italský voňavkář Giovanni Maria Farina. Nejdříve se vodě říkalo Farinova, později však dostala jméno po lokalitě, kde byla prodávána – Glockengasse No. 4711. Skládá se mimo jiné z etanolu, citrusových olejů a výtažků levandule, tymiánu, jasmínu a rozmarýny.

Flakon originální kolínské z roku 1811
Flakon originální kolínské z roku 1811

O prvním moderním parfému jménem Chypre jsme se zmínili, ten snad nejslavnější se jmenuje Chanel No. 5. Prostý název parfému, který udělal díru do světa, vznikl jednoduše: Coco Chanel nechala parfumáře Ernesta Beauxe připravit šest parfémů – a ten s číslem 5 se jí líbil nejvíc. Marylin Monroe tvrdila, že pár kapek této vůně je jejím nočním oblečením. Parfém patří také k „rodu chypre“, má stopy ylangylangu, santalu, růže, jasmínu a vanilky. Velké parfémy zkrátka mají své příběhy.

Módní návrhář Paco Rabanne, jenž v 60. letech minulého století proslul dámskými modely vyrobenými ze soustavy plíšků, se také pustil do výroby parfémů. A podařilo se mu vyprodukovat údajně první parfém na světě s kovovou vůní, který dostal jméno Calandre, což lze jednoduše přeložit jako kalandr.

Nehledejme v něm ale žádné rozpuštěné železo. Parfému z roku 1975 vládnou květiny se santalem. Ovšem vůně stejně jako jiné hodnoty prověřuje čas. Zatímco Chanel No. 5 je trvalkou, ale vzpomene si někdo na melounové a vodní vůně, které trhu a módě vládly před takovými patnácti lety? Totéž platí i o parfémech, které rok co rok obdrží to nejvyšší ocenění, jaké mohou dostat, tedy FiFi Awards, jež uděluje The Fragrance Foundation. Ceny jsou obdobou filmových Oscarů a stejně snobské je i prostředí a společnost, v nichž se přidělují.

Výrobci kosmetických přípravků testují na dobrovolnících produkty, které kromě voňavých esencí obsahují též takzvané pachové steroidy, tedy látky stimulující i sexuální aktivity.
Výrobci kosmetických přípravků testují na dobrovolnících produkty, které kromě voňavých esencí obsahují též takzvané pachové steroidy, tedy látky stimulující i sexuální aktivity.

Motýli, sloni a šanta

Zmiňovali jsme vztah vůní a sexu, především pak téměř legendární moc feromonů. Jejich podivuhodné účinky můžeme obdivovat především u motýlů. Samičky mají v těle jen několik nanogramů této vábivé esence, proto jí šetří a uvolní z ní do okolí vždy jen zlomek. Sameček má v tykadlech čtyřicet tisíc nervových buněk, které po těchto molekulách pátrají. S takovou sítí je možné, že svou vyvolenou „ucítí“ i na několik kilometrů.

Molekula feromonu je specifická a přísluší téměř výhradně jednomu určitému druhu. Slůvko téměř je namístě – druhy motýlů, které neobývají stejnou oblast, mohou mít i stejné složení pachových molekul. Když se pak – především vinou člověka, který je přestěhuje – setkají dva různé druhy, nastává problém. Přírodovědci odhalili, že například molekulu s názvem (Z)-7-dodecenyl acetát využívají desítky motýlích druhů.

Ovšem pozor – stejná molekula je součástí moči říjné sloní samice. Sloní býk moč sloní dámy, kterou si vyhlédl, pečlivě prozkoumává a nabírá si ji do úst, odkud se pachová informace dostává ke speciální části čichového epitelu, takzvanému Jacobsonovu orgánu. Tam příjem molekul (Z)-7-dodecenyl acetátu vyprovokuje akci. O co se v tomto případě pokoušejí motýli, zatím není známo. Snad se ve stejné oblasti nevyskytují, nešťastně zamilovaných je na světě i tak dost… Třeba kočkovité šelmy.

Ty mají na hlavě pachové žlázy, jejichž sekretem se při páření vzájemně natírají, a tak se stimulují. Otírání koček o nohy člověka pak není ničím jiným než jakýmsi nalepením čárového kódu, jenž jiným číčám říká: Tenhle je můj.

Kočka spící v šantě kočicí. Foto: (CC) "T"eresa, Flick.com
Kočka spící v šantě kočicí. Foto: (CC) „T“eresa, Flickr.com

Nepetolakton, tedy látku stejnou, jako je sekret žláz koček, vylučuje i rostlina jménem šanta kočičí. Její vůně dovádí kočky k šílenství – válejí se po ní, otírají o ni celé své tělo. I tady jde v první řadě o rozmnožování. Nevznikne ovšem žádná šanta domácí, perská nebo mourovatá, ale semínka se zachytí šelmičce v kožíšku, a ta je po zklidnění roznese do světa.

Nestyďte se být prase

Jestliže svět fauny a flóry dovede pomocí čichových impulzů manipulovat okolím, nemůže to být u člověka o mnoho jiné. Jen jsme teprve na počátku odpovídajících a korektních výzkumů. Zmínili jsme se o Bivojovi, kanci a o tom, co z této akce vzešlo. V době rozmnožování divokých prasat kanci i naprázdno zuřivě přežvykují, až jim z tlamy vytéká (kaní, odtud kanec) pramen hustých slin, jež obsahují sekret z podčelistní žlázy. Na říjnou svini jeho pach působí natolik, že téměř zkamení a kanec se nemusí nikam honit.

Kudy své signální chemické látky vylučuje člověk? Tím nejpravděpodobnějším místem, kterým běžně pachově komunikujeme, je podpaží. I zde se dají objevit molekuly adrostenolu a adrostenonu, tedy pachové steroidy, jež k navozování vztahů užívají prasátka. Ve vyšší koncentraci mohou tyto látky odpuzovat, v nízkých ovšem dělají s lidmi věci… Stojí zřejmě i za oblibou kaviáru, celeru nebo lanýžů. Právě tyto ceněné houby pro gourmety svým citlivým nosem vyhledávají cvičení pašíci.

Vědec prezentuje fioly se třemi různými, synteticky vyrobenými typy feromonů, které poslouží jako afrodiziakální aditivum do parfémů. Až se přerazíte o kandelábr při ohlédnutí za bůhvíproč přitažlivým protějškem, vzpomeňte si na tento obrázek.
Vědec prezentuje fioly se třemi různými, synteticky vyrobenými typy feromonů, které poslouží jako afrodiziakální aditivum do parfémů. Až se přerazíte o kandelábr při ohlédnutí za bůhvíproč přitažlivým protějškem, vzpomeňte si na tento obrázek.

Vědecké laboratoře na celém světě provádějí testy a pokusy, které mají prokázat, jak na člověka tyto látky působí. Existuje mnoho zajímavých předpokladů, nikoli však dostatečně ověřených důkazů. Nos a čich zřejmě vězí za tím, že ženy na skupinové ubytovně mají navzájem koordinovaný menstruační cyklus. Jiným ženám, které tráví většinu času ve společnosti mužů, se zase menstruační doba nápadně zkracuje. Očicháváním tři dny nošených pánských triček se také zjistily rozdíly ve vnímání pachu ženami, které jsou v různých etapách ovulačního cyklu.

Zdá se, že androstadienon, tedy látka, která v mužském těle vzniká po rozpadu testosteronu, může být i příčinou vylepšené nálady a dobrých pocitů u žen. Mužský pot též dokáže u slabšího pohlaví vybudit změny, které jsou exaktně měřitelné (jako zvýšený tlak i tep), popřípadě tvorbu hormonů stimulujících ovulaci.

Pochopitelně že pachy působí i opačně. Dávají signály, kdy je vhodné zahájit sexuální akce, a kdy ne. Jestli je dobré spojit geny dvou jedinců tak, aby měl výsledek co nejlepší předpoklady do života, nebo na kombinaci takových informací pro budoucnost naopak raději zapomenout.

Zajímavé je zjištění (nikoli však vědecký důkaz), že ženy užívající hormonální antikoncepci jsou pro muže méně přitažlivé. Neříkají jim to na potkání, pochopitelně, ale tato antikoncepce v zásadě stimuluje v organismu těhotenství. Proč by se pak takový lidský samec namáhal startovat nákladný proces končící zkombinováním genů, když to jeho organismus nějakým způsobem zjistí, že?

Naopak k ženě s hormonální antikoncepcí jsou vstřícnější muži s příbuznými geny. Jejich organismus totiž očekává přírůstek do rodu, o nějž je nutné se postarat. Veškeré bádání se však zatím opírá o minimální počet vzorků a nelze z něj dělat žádné definitivní závěry. Snad jen ten, že svět vztahů mužů a žen je natolik složitý, že ho nelze uzavřít do nějakých škatulek.

Horší to je s obchodníky, kteří místo středověkých nápojů lásky nabízejí pachové steroidy na všechny způsoby, a s potravinářským průmyslem, jenž se zřejmě bude nenápadně snažit, aby se „kaviár“ a „lanýže“ dostaly i do instantních pokrmů.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější