Přesně půl století s lety lidí do vesmíru

Petr Kubala  |  Vesmír

Píše se 12. duben 1961, hodiny v Evropě ukazují 7:07 a na vzdáleném kosmodromu Bajkonur startuje nosná raketa Vostok 1 se stejnojmennou kosmickou lodí. Za přísného utajení se začíná psát zcela nová kapitola lidských dějin.

Na palubě Vostoku 1 je Jurij Alexejevič Gagarin, který byl během svého letu povýšen na majora. Jeho oblet Země trvá 108 minut. Každý jeho následovník ho v délce letu překonal, přesto se Gagarin zapsal už navždy do historie lidského snažení o dobytí vesmíru.

Přistávací modul lodi Vostok 1 v muzeu v Koroljovu. Autor: SiefkinDR, Wikipedia
Přistávací modul lodi Vostok 1 v muzeu v Koroljovu. Autor: SiefkinDR, Wikipedia

Druhá světová válka

Rozvoj kosmonautiky byl pod taktovkou dvou válek a je otázkou, jak dynamický by byl vývoj kosmického výzkumu, kdyby nešel ruku v ruce s vojenskými ambicemi světových velmocí. Během války možná mlčí múzy, ale pro technický rozvoj je to živná půda.

Kořeny letů do vesmíru položila druhá světová válka. Na jejím konci disponovali nacisté raketou V-2, kterou postavil geniální konstruktér Wernher von Braun. Raketa byla schopna zasáhnout cíl ve vzdálenosti několika set kilometrů a ve své době tak znamenala velký pokrok. Její nasazení naštěstí proběhlo až ke konci války, jejíž konečný výsledek to příliš neovlivnilo.

Ukořistit plány a exempláře rakety V-2 toužily obě tehdejší velmoci – USA a Sovětský svaz. Úspěch nakonec slavily USA, kterým se von Braun společně s několika dalšími inženýry vzdal. Jeho motivací byl nejen strach o vlastní život, ale také touha po splnění velkého snu – stavby rakety, která by vynesla člověka do vesmíru.

Replika první úspěšné rakety V2 v muzeu v Peenemünde, autor: AElfwine, Wikipedia
Replika první úspěšné rakety V2 v muzeu v Peenemünde, autor: AElfwine, Wikipedia

Wernher von Braun začal pracovat pro Američany, k jeho nelibosti však šlo o čistě vojenské záležitosti a na kosmickém programu mezi tím neúspěšně pracovali jiní. Tým von Brauna se ke slovu dostal až v okamžiku, kdy už bylo příliš pozdě.

Sovětský svaz povolal do služby konstruktéra Sergeje Pavloviče Koroljova, který byl toho času zavřen v gulagu od dob Stalinových čistek. Společně s Koroljovem měl pracovat odborník na raketové motory Valentin Gluško. Mezi oběma konstruktéry rozhodně nepanovala přátelská atmosféra, byl to zřejmě právě Gluško, který Koroljova během čistek udal.

Po splnění hlavního úkolu – stavby rakety R-7, schopné zasáhnout i velká města v USA, dostal Koroljov svolení k práci na kosmických projektech.

První družice

Dne 4. října 1957 se Koroljovovi podařilo do vesmíru vyslat první umělou družici. Legendární pípání oznámilo světu, že Sputnik dosáhl oběžné dráhy Země.

V reakci na vyslání Sputniku byl v USA ke kosmickému programu připuštěn von Braun, jehož raketa Juno 1 vynesla 1. února 1958 první americkou družici Explorer 1.

Na druhé straně zeměkoule však mezitím nezaháleli a už 3. listopadu 1957 vyslali do vesmíru psa Laiku.

Kromě oběžné dráhy Země byly pokořeny i další milníky. Na počátku ledna 1959 zasáhla Luna 1 povrch Měsíce. V říjnu téhož roku nám Luna 3 přinesla první snímky odvrácené strany Měsíce.

Člověk ve vesmíru

Hnacím motorem kosmického snažení se na konci 50. let stala studená válka. Když se sovětům v srpnu 1960 podařilo dostat psy Bělku a Strelku po kosmickém letu zpět na Zemi, bylo všem jasné, že je pouze otázkou času, kdy se do vesmíru vydá i první člověk. Ten okamžik nastal přesně před půl stoletím.

Část řídicího panelu kosmické lodi Vostok. Zdroj: Wikipedia
Část řídicího panelu kosmické lodi Vostok. Zdroj: Wikipedia

Lety do vesmíru pokračovaly i po Gagarinovi. Američané zvolili odlišnou taktiku a po šimpanzech vyslali dne 5. května 1961 Alana Sheparda na čtvrthodinový balistický let v lodi Freedom 7. Prvním Američanem ve vesmíru se tak regulérně stal až 20. února 1962 John Glenn v Mercury 6.

Sovětský svaz si mezitím na své konto připisoval další dílčí úspěchy. V červnu 1963 se do vesmíru vydala první žena Valentina Těreškovová, v březnu 1965 vystoupil Alexej Leonov do kosmického prostoru. Historicky první kosmickou vycházku sice málem nepřežil, na to se už ale historie zase tak moc neptá.

Souboj o Měsíc

Pozornost obou velmocí se postupně upnula směrem k našemu kosmickému sousedovi. Cesta to ovšem byla trnitá, lemovaná tragédiemi na obou stranách. V lednu 1967 zachvátil požár kabinu Apolla 1 při rutinních testech na startovací rampě. Všichni tři astronauti byli během několika sekund mrtví.

Kabina Apolla 1 krátce po požáru na startovací rampě. Zdroj: NASA
Kabina Apolla 1 krátce po požáru na startovací rampě. Zdroj: NASA

Sovětský svaz vyslal 23. dubna 1967 do vesmíru poprvé novou kosmickou loď Sojuz. Start byl však uspíšen na základě nátlaku z Kremlu, za což kosmonaut Vladimir Komarov zaplatil nejvyšší daň. Přistávací kabině Sojuzu se během přistávání neotevřel brzdicí padák a záchranné týmy tak už mohly pouze ohledat doutnající trosky.

Kosmická loď Sojuz a stejnojmenná raketa byly posledním počinem geniálního konstruktéra Koroljova; v lednu 1966 mu je během banální operace diagnostikována rakovina a při zákroku umírá. O dva roky později pak při cvičném letu v MiG-15UTI umírá i Jurij Gagarin. Sovětský svaz tím přichází o dvě nejvýznamnější tváře svých kosmických úspěchů. I když toto tvrzení není tak úplně přesné. Zatímco z Gagarina byl udělán národní hrdina, který pak mnoho let po svém letu strávil cestami po celém světě (první vedla do Československa), jméno Koroljov patřilo k nejstřeženějším tajemstvím až do jeho smrti.

Odkaz Koroljova můžeme vidět dodnes. Jeho kosmická loď Sojuz se nakonec osvědčila a po několika modernizacích je stále v aktivní službě. Vždyť jen pár dní před současným výročím se do vesmíru vydala loď Sojuz TMA-21 se symbolickým názvem Jurij Gagarin. Sojuzy slouží k dopravě kosmonautů na Mezinárodní kosmickou stanici a zpět.

Start kosmické lodi Sojuz TMA-21 k ISS dne 5. dubna 2011. Zdroj: NASA
Start kosmické lodi Sojuz TMA-21 k ISS dne 5. dubna 2011. Zdroj: NASA

Vraťme se ale ještě na okamžik do „bojovně naladěných“ 60. let. Už krátce před smrtí Koroljova to začalo jít s kosmickým programem sovětů s kopce. Na druhé straně Atlantiku dělali Američané možné i nemožné, aby splnili cíl, který vytýčil prezident Kennedy na počátku desetiletí.

Trnitá cesta k Měsíci byla završena obletem našeho kosmického souputníka na Vánoce roku 1968. V červenci 1969 se pak noha člověka poprvé dotkla jiného vesmírného tělesa a učinila velký skok pro lidstvo, který se ale nakonec ukázal jako skok na delší dobu poslední. Po Neilu Armstrongovi zanechalo v měsíčním regolitu stopu dalších jedenáct astronautů z programu Apollo. Posledním člověkem na Měsíci byl astronaut s československými kořeny Eugene Cernan v prosinci 1972. Už to bude téměř čtyřicet let.

Návrat Apolla 17 – poslední výpravy k Měsíci, v prosinci 1972. Zdroj: NASA
Návrat Apolla 17 – poslední výpravy k Měsíci, v prosinci 1972. Zdroj: NASA

Po dobytí Měsíce

Po návštěvách Měsíce se pozornost velmocí soustředila na oběžnou dráhu Země. Sovětský svaz vypustil v letech 1971 až 1986 sedm orbitálních stanic Saljut. Když pomineme smrtelnou nehodu Sojuzu při návratu od Saljutu 1, byl program poměrně úspěšný. V březnu 1978 pobýval na Saljutu 6 i první československý kosmonaut Vladimír Remek. Po SSSR a USA se naše země stala třetím státem světa, jejíž občan letěl do vesmíru.

Na éru Saljutů více než důstojně navázala legenda pilotované kosmonautiky. Orbitální komplex Mir vydržel na oběžné dráze od roku 1986 po dobu 15 let.

Také Američané se vrhli na lety k orbitální stanici. Jejich Skylab sice obíhal okolo naší planety od roku 1973 do roku 1979, obydlen však byl jen asi rok a půl.

V roce 1998 pak začala stavba největšího vesmírného komplexu všech dob – Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Na vybudování ISS se významně podílel také americký raketoplán, který si tak s odstupem času splnil jeden z hlavních cílů, pro který byl na konci 70. let konstruován.

Vesmírný koráb se do vesmíru podíval poprvé na den přesně 20 let po startu Gagarina, takže si připomínáme hned dvě významná kulatá výročí. Raketoplán měl z letů na oběžnou dráhu udělat levnou rutinu. Z ambiciózních plánů na starty několikrát do měsíce však postupně sešlo, mise raketoplánu se staly velmi drahé a místo rutiny přišly v letech 1986 a 2003 dvě katastrofy.

Na videu se podívejte na start a přistání prvního raketoplánu (Columbia) dne 12. dubna 1981, přesně před třiceti lety. Přistávalo se na Edwardsově letecké základně v Kalifornii, proto ta netradiční písečná scenérie.

Éra kosmických korábů se postupně uzavírá, před námi jsou už pouze dva poslední starty. Mezinárodní kosmickou stanci mezitím obývá šest stálých členů posádky, na Měsíc jsme se nevrátili a další plány jsou zahaleny mlhou.

Budoucnost: možná v soukromé sféře

Na hřišti dobývání vesmíru už dnes ani zdaleka nejsou pouze Spojené státy a Rusko. Růžky v oblasti pilotovaných letů vystrkuje Čína, která v říjnu 2003 vyslala vlastními silami člověka do vesmíru, pak ale trochu ztratila dech. Uvidíme, zda se jí v nejbližších měsících podaří splnit plány na vybudování menší orbitální stanice.

Evropa sice vlastními silami astronauty do vesmíru neposílá, její kosmický program však přesto slavil a slaví úspěchy na poli kosmických sond, které zkoumají rozličné kouty Sluneční soustavy i na oběžné dráze Země. Družice se staly součástí našeho každodenního života – stačí si zapnout satelitní televizi, cestou do práce použít navigaci, zhlédnout předpověď počasí apod. Není divu, že každý ekonomicky a politicky vlivný stát chce na možnostech kosmonautiky participovat. Kromě zmíněné Evropy a Číny se slibně rozvíjí kosmonautika Indie, Brazílie a samozřejmě Japonska.

V roce 2004 nastínil prezident George Bush nové vize americké kosmonautiky: stažení raketoplánů do výslužby do roku 2010, stavbu nových nosičů a návrat na Měsíc do roku 2020 pod hlavičkou programu Constellation. Nová administrativa ovšem těmito plány nebyla příliš nadšena. Prezident Obama původní vize radikálně osekal. Kosmická loď Orion, která měla dopravit astronauty k Měsíci, bude létat maximálně k ISS a to za použití levnější nosné rakety.

Podívejte se na video, které propaguje původní vize programu Constellation.

Do popředí se však dere soukromá sféra. Zejména stavba rakety Falcon 9 a lodi Dragon firmou SpaceX vypadá více než sympaticky.

Nohama na Zemi

Pro kosmonautiku je dnes divná doba. Nepilotovaný výzkum Sluneční soustavy sice probíhá, je však mnohdy dlážděn pokryteckými vizemi a plány. Hledáme život v našem planetárním systému, ale sondy posíláme do míst, kde ho najdou jen dost těžko, zatímco atraktivní cíle zůstávají jen v pozici dlouhodobějších plánů.

Na poli pilotovaných letů jsme dnes zabředlí ve snech snad ještě více, než jsme byli v dobách Gagarina. Architekti, zabývající se tvorbou základen na Měsíci, jsou vynášení do nebes, ovšem kdy a zda vůbec budou jejich sny realizovány, není ani trochu jasné.

Původní vize NASA: loď Orion s přistávacím modulem u Měsíce. Zdroj: NASA
Původní vize NASA: loď Orion s přistávacím modulem u Měsíce. Zdroj: NASA

Je prakticky vyloučeno, že by se noha člověka dotkla povrchu Měsíce v tomto desetiletí. Let k Marsu pak není třeba tahat z kolonky snů a vizí a přemisťovat ho do složky každodenní reality a konkrétních plánů.

Kosmonautika jde i dnes ruku v ruce s vojenskými ambicemi. Sledujeme manévry tajného amerického miniraketoplánu na oběžné dráze, či válečné konflikty pod bedlivým zrakem družic. Hnacím motorem civilní kosmonautiky už však armáda není. Ani ambice starých či novopečených velmoci se nepřelévají do ohromných (nejen finančních) investicí v oblasti kosmického výzkumu. Na otázku „Quo vadis kosmonautiko?“, můžeme jen pokrčit rameny a zamumlat něco o zapojení komerční sféry a levnějších způsobů dobývání vesmíru.

Autor je provozovatelem webu www.exoplanety.cz


V časopisu Věda a technika mládeži vyšel v dubnu 1971 článek, který hodnotil předchozích deset let převážně sovětského kosmického výzkumu. Přepsali jsme ho na web a nyní si ho můžete znovu přečíst.

Nejčtenější