Přátelé křemíkového údolí - 1. část

Lukáš Dlouhý  |  Počítače

Ačkoli Silicon Valley dávno neplatí za nejžhavější adresu zeměkoule, internetová bublina hlasitě splaskla a technologické exploze bouří i odjinud, pořád má podle mnoha odborníků před sebou krystalicky čirou budoucnost.

Silicon Valley není oficiální geografické označení a nalézt jej na mapě je věru nadlidský úkol – jednoduše tam chybí. Svůj název si vysloužilo díky nejhustší koncentraci počítačových firem na světě. Skutečně: domovskou adresu zde nalezli všichni, kteří ve světě výpočetní techniky a vyspělých technologií něco znamenají – Apple, Google, Facebook, Yahoo, eBay, Hewlett-Packard a mnoho a mnoho dalších společností, které vzdor své nedlouhé historii kupí astronomické zisky.

Patent na název Silicon Valley patří novináři jménem Don Hoeffer. Ten si zkraje sedmdesátých let povšiml, že na jih od San Franciska se hromadně usazují společnosti zabývající se vývojem a výrobou křemíkových mikročipů a počítačů. Ohromný boom začal mapovat ve svém pravidelném týdenním sloupku v časopise Electronic News.

Nazval jej „Silicon Valley USA“. Specializovaný týdeník dávno neexistuje a sám Hoeffer skonal v polovině osmdesátých let. Název Silicon Valley nejenže však přežil okolnosti svého vzniku i svého stvořitele, ale dnes dokonce slouží jako metafora pro celý počítačový průmysl!

Kde bydlí sexy mozky

Oblast Silicon Valley se nalézá v nejjižnějším cípu sanfranciského zálivu v oblasti zvané Bay Area. Nádherný kus plodné kalifornské země se pyšní celoročně příznivým podnebím, které zjevně blahodárně působí na lidské myšlení. Severní Kalifornií tradičně hýbou velké, ba přímo revoluční myšlenky. Právě tady se zrodilo hnutí svobodomyslných hippies a byli to právě potomci květinových dětí, kteří později odpálili velkou technologickou explozi.

Do oblasti Silicon Valley se počítá asi dvacítka měst rozhodně nijak velkých svou rozlohou, či počtem obyvatel, ale vpravdě obřích co do koncentrace idejí a především pak nezbytného kapitálu. Přirozeným centrem oblasti je největší z tamějších měst – San José – s významnou univerzitou technického zaměření, které údolí pilně zásobuje chytrými a výkonnými sexy mozky.

Území Silicon Valley v lecčems připomene Belgii či Nizozemsko: mohutná výstavba a rozsáhlá síť silnic a dálnic způsobila, že města navzájem v podstatě splývají a jejich názvy jako Palo Alto, Cupertino, Santa Clara, Mountain View či Sunnyvale dnes slouží hlavně k orientačnímu upřesnění.

Silicon Valley se pyšní zatím neochvějnou, byť mnohokrát spekulovanou pozicí technologického středobodu poznaného vesmíru. V minulosti ji neohrozil ani šokující a ničivý propad internetové bubliny na začátku nového milénia, ani útoky z jedenáctého září či sílící nárůst obdobných kybercenter v laciné a energické Asii, ba ani nynější drtivá finanční krize, která obepíná celý svět.

Třebaže hospodářský útlum si nepochybně vybírá svou daň i v bohatém Silicon Valley, tamější inženýři a počítačoví „nerdové“ si jako vždy vědí rady. Ale hezky popořádku…

Hoši ze Stanfordu

Ani vědma s křišťálovou koulí by jistě před sto lety nevyřkla, že právě jižní cíp Sanfranciského zálivu se jednou stane nejvýznamnější světovou oblastí nových technologií. Bujnému kraji kolem městečka Santa Clara dominovalo především zemědělství, oblast každoročně trhala rekordy v úrodě a o něčem jiném nežli o pěstění darů přírody tu nemohla být ani řeč.

Jenže při zpětném pohledu lze již tenkrát vystopovat první indicie, které později přinesly technologický boom. Nejviditelnější náznak spočíval v otevření Stanfordské univerzity, ke kterému došlo v devadesátých letech 19. století. Její zakladatelé, totiž guvernér a magnát Leland Stanford s manželkou a první rektor David Starr Jordan si vytkli za cíl vést instituci v budoucnu stejně velebenou jako univerzitní elita na východě USA, ale současně mnohem praktičtěji zaměřenou.

Jejich bohumilé počínání mimo jiné způsobilo, že Stanford se od začátku specializoval na studia technických věd a navázal úzké vazby na pomalu se rozvíjející kalifornskou průmyslovou lobby. Napojení s prostředím průmyslníků a podnikatelů došlo tak daleko, že rektor Jordan neváhal ze svých zdrojů sponzorovat talentované absolventy – v roce 1909 kupříkladu přidal svému bývalému studentovi pět set dolarů na rozjezd komunikační společnosti Federal Telegraph Co. Koncern, dnes již dávno zaniklý, sehrál důležitou roli v rozvoji rádia na západě USA.

Role Stanfordu výrazně vzrostla ve dvacátých letech, kdy zde profesor a v budoucnu i rektor univerzity Frederick Terman začal vyučovat radiotechniku. Z kurzů vzešlo několik talentovaných žáků. Bratři Sigurd a Russell Varianové s pomocí univerzitní dotace vynalezli speciální elektronku zvanou Klystron, která byla hojně využívaná jako zesilovač mikrovlnných a rádiových frekvencí.

Ještě více se prosadili jiní studenti radiotechniky na Stanfordu – slovutní William Hewlett a David Packard. Zástupci fakulty finančně povzbudili oba studenty k dalšímu výzkumu elektronického oscilátoru. Ti si roku 1939 v městečku Palo Alto založili společnost Hewlett-Packard Co. Během následného půlstoletí ve svém vývojovém centru sami vychovali tisíce inženýrů a manažerů; řada z nich založila své společnosti a ke zrození Silicon Valley byl už jen pověstný krůček.

Vypukla druhá světová válka a třebaže kalifornské firmy se zaměřením na elektroniku snaživě prosperovaly, většina finančních pobídek z Washingtonu odtékala na východ, do hlavních tehdejších technologických center v Massachusetts a New Jersey. Během válečného konfliktu se přesunul na Harvard rovněž Frederick Terman. Když se po válce vracel na Stanford, byl si vědom, že z profesního hlediska bude strádat.

S o to větší pílí se pustil do svého snu, totiž vybudovat obdobně dynamické prostředí pro výzkum a vývoj nových technologií, v jakém během války pracoval na východě. Milníky jeho úsilí lze spatřit v založení dvou důležitých institucí na podporu vývoje a managementu Stanford Research Park, respektive Stanford Research Institute.

V padesátých letech začal služeb těchto nových výzkumných center využívat Lockheed. V časech studené války a vesmírné soutěživosti mezi USA a Sovětským svazem se na dlouhou dobu stal z leteckého gigantu mimořádně významný klient. V téže době se do oblasti nastěhovala společnost IBM, která si v San José zprovoznila vlastní výzkumnou laboratoř. Právě z útrob této laboratoře záhy vzešly první pevné disky a diskety.

Všechny tyto faktory způsobily, že sanfranciská Bay Area se postupně proměnila v ohnisko elektrotechnické inovace. Pořád to však nestačilo na východ Spojených států, především pak na bostonskou oblast zvanou Route 128, kterou sytilo mocné spojenectví z tamějšími slavnými univerzitami jako Harvard či MIT.

Osm zrádců

Pokud lze nalézt klíčový okamžik, který přispěl k tomu, že Bay Area začala být dominantním hybatelem zámořské technologické revoluce, pak je jím patrně příchod fyzika a vynálezce Williama Shockleyho z Bostonu. Vlastně nešlo ani tak o příchod jako spíše návrat, neboť jeden z tvůrců tranzistoru pocházel z kalifornského Palo Alta.

V témž roce, kdy obdržel Nobelovu cenu za fyziku, tedy v roce 1956, založil v Kalifornii společnost Shockley Semiconductor Laboratories. Do své výzkumné laboratoře se mu podařilo získat americkou vědeckou špičku. Svými svéráznými manažerskými způsoby, které zahrnovaly mj. detektor lži, si však Shockley brzo proti sobě popudil většinu zaměstnanců a do roka jeho firmu opustilo osm nejlepších vědců.

Těchto „osm zrádců“, jak si je Shockley pojmenoval, založilo společnost Fairchild Semiconductor, která později vyvinula první integrovaný obvod pro běžné využití. Fairchild společně s Shockleym zřejmě sehrála klíčovou roli v rozkvětu budoucího Silicon Valley. Společnost Fairchild Semiconductor se neproslavila jenom integrovaným obvodem, ale rovněž značně přátelským pracovním ovzduším, které do té doby nemělo v korporátní Americe obdoby.

Uvolněné profesní klima vedlo k vytvoření nové firemní kultury. S odchodem zaměstnanců a vyškolených odchovanců z Fairchildu, tak řečených „fairchildren“, se atmosféra pohody chvatně přenášela do nových firem v okolí. Jistě nejvýznamnější firmou založenou odpadlíky z Fairchildu se koncem šedesátých let stal Intel.

Založení Intelu vzbudilo mnohá očekávání. V Silicon Valley se dodnes traduje, že se zakladatelům, ještě než vůbec oficiálně představili svůj byznys plán, během půlhodinky horlivého telefonování podařilo sehnat půl milionu dolarů. Dnes se podobné obchody v Silicon Valley odbývají každou chvilku, mobilem se domlouvají určitě i mnohem větší obchody, ale tenkrát šlo o neuvěřitelný unikát.

Intel se od počátku specializoval na produkci polovodičových paměťových čipů. Obchody kvetly, ale v polovině osmdesátých let nastoupila levnější a pohotovější konkurence z Japonska. Naštěstí pro Intel se objevil nový lukrativní byznys, a to výroba mikroprocesorů (v centrále Intelu v Santa Claře se dnes rovněž nalézá muzeum mikroprocesorů).

Model 8088 se výborně hodil značce IBM pro produkci originálního IBM PC – stolního počítače, který způsobil celosvětovou horečku po tomto zboží. S nárůstem počtu klonů se zvyšovala i produkce Intelu a s tím i celý rozvoj v Silicon Valley.

(dokončení příště)

Zdroj: VTM Science

Nejčtenější