Práce všeho druhu - 2. část

Ivan Verner  |  Příroda
Pozorování bludiště chodeb v mraveništi může být zajímavé a domácí formikária se stala hitem

Kdo váží víc – člověk, nebo mravenec? Ne, není to žádný chyták a odpověď je nasnadě. Teď však položíme druhou otázku: Na kterou stranu se nakloní pomyslné misky vah, když na jedné straně bude veškeré lidstvo a na druhé straně mravenčí populace z celého světa? Tenhle výsledek už tak jasný nebude.

Mistři živočišné výroby

Co se týká pěstování mšic, zvládají je i daleko méně exotické druhy mravenců. Ani naši zahradníci nevidí rádi mraveniště u ovocných stromů. Skutečným znalcem této „živočišné výroby“ je pak americký černý sadový mravenec Lasius neoniger. Pěstuje nejen mšice, ale i červce. Mravenci mšicím na podzim odebírají oplodněná vajíčka, která na zimu uloží tak, aby zárodek měl ideální podmínky pro vylíhnutí.

Jakmile se tak na jaře stane, sami mravenci vynášejí mladé mšice na první pastvu. Vzhledem k tomu, že se mšicím ideálně daří v kukuřici, mravenci sami hlídají, kdy vzejde. Pochopitelně že pastevci své stádo střeží před predátory, jako jsou třeba slunéčka. Napadená mšice vylučuje pach, který ostatní nabádá k útěku. Jsou-li ovšem mšice paseny mravenci, s klidem se spolehnou na jejich ochranu – a jsou to naopak právě jejich hlídači, které onen pach uvede do stavu pohotovosti.

Mšice pak oplácejí bodyguardům jejich službu tím, že na pokyn tykadel dělnice vyloučí sladký exkrement, takzvanou medovici. Podobné je to i s červci, ba vlastně je tento vztah ještě více propracován. Budoucí královna si z domovské kolonie dokonce jednu samičku červce odnáší jako součást výbavy do svého budoucího hnízda.

Jiný druh malajských mravenců zase opustil domovy a vede kočovný život pastevců, když své červce přenáší vždy tam, kde je úroda. Protože nemají stany, staví provizorní příbytky z vlastních těl, kde se dobře daří nejen těmto podivuhodným pastevcům, ale také červcům, kteří se v těchto podmínkách i množí.

Houba patří k výbavě

Kromě živočišné zvládají mravenci i rostlinnou výrobu. V amazonském pralese roste strom Duroia hirsuta. V některých oblastech se mu daří tak dobře, že tu neroste vlastně nic jiného. Botanici tohle docela dobře znají: některé rostliny si zajišťují životní prostor vylučovanými chemikáliemi, jež v jejich okolí nedovolí růst konkurenci. Umějí to například rododendrony. Tady to ale bylo jinak.

Přízračné ostrovy jednodruhového lesa, který místní indiáni označují za ďáblovu zahrádku, si vypěstovali sami mravenci. Druh Myrmelachista schumanni používá uvedené stromy k bydlení a jakékoli jiné dřeviny v okolí likviduje. Používá k tomu kyselinu mravenčí jako herbicid. Recept je prostý – dělnice v listu nežádoucího stromku vykoušou díru a do listu vstříknou kyselinu. Je-li třeba, postup opakují tak dlouho, dokud strom neuhyne.

Hlava jihoamerického dravého mravence Gigantiops destructor pod elektronkovým mikroskopem

Klasickým příkladem mravenčích zemědělců jsou také ti latinskoameričtí ze skupiny Attini. Přírodopisné dokumenty z této oblasti často zabírají dlouhé řady mravenčích dělnic, které nesou do hnízda čelistmi čerstvě ukrojené části listů. Přinesené listoví mravenci rozžvýkají tak, že vznikne jejich slinami zvlhčený substrát. Na něm se daří druhu hub podobných pečárkám.

Je pochopitelné, že houba k růstu potřebuje teplo. To zajišťují mravenci rozkladem biomasy v přilehlých komůrkách a rozvádějí ho větracími šachtami tam, kam je potřeba. Houbu také nenechávají růst jako dříví v lese, ale včas odstraňují odumírající části i jiné druhy hub, které by sem byly zavlečeny. Taková vytápěná podzemní pěstírna o průměru i tří desítek centimetrů je udržována po dlouhé generace – myrmekologové soudí, že tuhle dovednost mají mravenci už padesát milionů let, proti čemuž je lidské zemědělství teprve v kojeneckém věku.

Pochopitelně že se může substrát vyčerpat nebo se nepodaří včas zastavit růst jiné, cizopasné houby. V tom případě se pěstírna důkladně vyčistí nebo ještě lépe zazdí. Šíření nákazy by totiž odsoudilo mraveniště k půstu, ne-li k smrti hladem. Mravenci nekonzumují plodnice houby, ale své larvy krmí jejich hyfami, tedy vlákny podhoubí. Stejně jako výše zmínění červci patří tato houba k základní výbavě mravenčí nevěsty. Založí-li si královna novou kolonii, nejdříve ze všeho se věnuje stavbě podzemní pěstírny hub.

Rovnější mezi rovnými

Dojem, že život v mraveništi lze s notnou dávkou nadsázky označit jako naplňující některé Marxovy ideály – společná práce ve prospěch kolonie, rovnost alespoň uvnitř kasty – tak trochu kazí objevy biologa Williama Hughese z univerzity v Leedsu. Stejně tak jako se v jiných komunitách hrajících si na sociální spravedlnost najdou vykukové, byli nalezeni i v mraveništích – konkrétně mezi oněmi pěstiteli hub.

Do této chvíle se všichni domnívali, že v královny se vyvíjejí ty zárodky, které dostávají zvláštní krmení. Když pak z mraveniště vylétnou samičky a samečci na svatební let, ženich krátce po oplodnění uhyne a budoucí královna hledá svůj nový domov. Ovšem genetická výbava některých otců má daleko víc šancí, že z jejich rodu vzejde nová královna – to byl výsledek testů DNA provedených ve vybraných koloniích.

Tyto linie byly poměrně vzácné, přesto však počet královen z nich vzešlých převyšoval počet pravděpodobnosti. Zatím je záhadou, jak je možné, že pak počet královen nepřevýší počet dělnic, a nedojde tak ke kolapsu mravenčího společenství. Rovněž není jasné, jak se schopnost mravenčích otců před ostatními utají. Možná je to úkol nejen pro vědce, ale i pro některou novou politickou stranu mezi mravenci samotnými.

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější