Práce všeho druhu - 1. část

Ivan Verner  |  Příroda
Kolona dělnic přináší do podzemních komor mraveniště čerstvé listy, na nichž mravenci ze skupiny Attini pěstují houby. Jejich hyfami pak krmí své larvy

Kdo váží víc – člověk, nebo mravenec? Ne, není to žádný chyták a odpověď je nasnadě. Teď však položíme druhou otázku: Na kterou stranu se nakloní pomyslné misky vah, když na jedné straně bude veškeré lidstvo a na druhé straně mravenčí populace z celého světa? Tenhle výsledek už tak jasný nebude.

Na světě jsme totiž doposud objevili na třináct tisíc mravenčích druhů a některé z nich jako třeba argentinští mravenci – vítězně táhnou světem; například právě tento druh vytváří obrovské kolonie dlouhé tisíce kilometrů. Mravenci se kdysi (zhruba před sto třiceti miliony let) oddělili od vos, s nimiž mají společné předky, a nyní tvoří jeden z nejúspěšnějších živočišných druhů.

Nevyskytují se jedině v Antarktidě a na ostrovech v polárních pásmech. Ještě zdaleka neznáme všechny jejich schopnosti a možnosti. Nedávno jsme na těchto stránkách psali o problémech, které mají v severovýchodní Austrálii s velkými ropuchami, jež sem dovezli na ochranu třtinových plantáží před hmyzem. Nejenže jsou tito obojživelníci ničiteli hmyzu užitečného, obří ropuchy si poradí i s nepatrným ptactvem, a k tomu ještě svým jedem otráví neopatrné predátory, kteří je pozřou.

Třeba krokodýli nemají ve svých genech zašifrované varování – a pak plavou břichem vzhůru… Tím, kdo by se s přemnoženou ropuchou měl vypořádat, je mravenec, tedy množství masožravých mravenců. Přírodovědci z univerzity v Sydney usoudili, že je nalákají masem z kočičí konzervy na místa, kde se tito obojživelníci líhnou.

Podle předchozích pozorování je mravenci napadají pravidelně, a třebaže je neusmrtí ihned, ropuchy posléze na následky útoku v osmi případech z deseti hynou. Mravenci mají výhodu, že jsou vůči ropušímu jedu imunní. Ovšem jak známe předchozí australské zkušenosti s biologickými zbraněmi, měli by místní zoologové už teď hledat způsob, jak se vypořádat s přemnoženými masožravými mravenci.

Pro příklad nemusíme chodit daleko: jeden australský mravenec (Anoplolepis gracilipes) je v angličtině nazýván žlutý šílený mravenec, přičemž druhé přízvisko dostal pro své zdánlivě chaotické pohyby. Jeho invaze je sice pomalá, zato důsledná. Kde se vyskytuje, nežijí žádní jiní mravenci. Zdecimoval populaci vzácného motýla na severu Austrálie i populárních červených stromových krabů na Velikonočním ostrově.

Ty oslepí nastříkáním kyseliny mravenčí do očí. Jed působí pomalu, zato bezpečně. Během deseti let šílení mravenci zabili na třicet milionů krabů. Ničí také flóru, což odnášejí nejen klokani, ale i australští domorodci, kteří jsou takto připravováni o úrodu.

I když kyselinou leptám…

Obdivujeme tyhle zástupce hmyzu z řádu blanokřídlých, jak jsou pracovití a organizovaní. Nadáváme na ně a hubíme je, když nám lezou do kuchyně. Nad výše uvedenými vlastnostmi totiž dominuje jejich útočnost, snaha po ovládnutí okolí. Jak dlouho již tady, na Zemi, mravenci žijí?

Už jsme řekli, že pravděpodobně před sto třiceti miliony let se jako druh oddělili od vos. Přesto máme důkaz ze zkamenělé pryskyřice, že ještě před devadesáti miliony let tu žil jakýsi druh „vosomravence“ nazvaný Sphecomyrma freyi, jenž dorůstal velikosti asi půl centimetru, ale rozhodně nebyl sám. Jak vlastně život tehdejší mravenčí kolonie vypadal, odhadují myrmekologové podle současného australského primitivního mravence Nothomyrmecia macrops.

Mikročipy prozradily myrmekologům, že mravenci dávají přednost komfortu bydlení před jeho dostupností

Královna tohoto druhu není o nic větší než řadová dělnice, a tím jsme vyčerpali všechny kasty, které malinké mraveniště s asi sto jedinci obsahuje. Ani jeho stavba nemá speciální oddělení a veškeré dělnice také dělají všechno – nespolupracují ani při získávání potravy. Jediné, co je dokáže stmelit, je napadení nepřítelem.

Také tohle je spojuje s vosami stejně jako fakt, že některé druhy podčeledi Myrmicidae disponují žihadly. I když žihadla nemají všichni mravenci, velká část z nich má alespoň jedové žlázy. Proslulou kyselinou mravenčí se pak dovedou bránit i na dálku.

Omyl Karla Marxe

Obdivuhodnou organizaci života mravenců popisují dva sociobiologové, Edward O. Wilson a Bert Hölldobler, v knize Cesta k mravencům. Hned na počátku v ní vyslovují podivuhodnou myšlenku: Zdá se, že za určitých okolností socialismus skutečně funguje. Karel Marx jenom pracoval se špatným druhem.

Opravdu – dělba práce či starost o potřebné jako by byly převzaty z jakéhosi vizionářského modelu. Co víc, k uvedeným činnostem patří i výuka. Mravenci Temnothorax albipennis (u nás nežijí) dovedou nezkušené jedince velice důmyslným způsobem i učit. Při cestě za potravou vede dělnice-učitelka dělnici-žákyni a učí ji rozeznávat a zapamatovat si orientační body, přičemž tempo „výuky“ určuje chápavost žákyně.

Ta se po zvládnutí látky stane sama vyučující. Tento poznatek publikovali britští entomologové Nigel Franks a Tom Richardson, načež se jim dostalo od kolegů výtky, že výuka by měla zahrnout i klasifikaci stupně zvládnutí učiva. Pustili se znovu do práce a pro zajímavost odlovili žákyni, když se vydala od učitelky k orientačnímu bodu. Se stopkami v ruce měřili, jak dlouho na ni bude učitelka čekat. Došli k zajímavému výsledku – byla ochotna čekat déle, pakliže se předtím žákyně jevila jako pomalu chápající.

Svoji roli také hrálo, jak je potravina v cíli cesty zajímavá, i fakt, zda se svou svěřenkyní byla teprve na začátku, nebo už u konce cesty. V každém případě to znamená, že mravenčí učitelka žákyni hodnotí. Stejný druh mravence entomologové sledovali, když jeho příslušníci vybírali vhodnou náhradu za zničené hnízdo v puklině skály. Velká většina průzkumníků vybavených miniaturními vysílačkami dala přednost mnohem vzdálenějšímu, leč komfortnějšímu „bydlení“ před blízkým, ale ne tak pohodlným.

Přemravenčená sídliště

Některé specializující se druhy dokážou udivit i odborníky, což jenom dokazuje, jak málo doposud o mravencích víme. Proč se například u nás v části Vysočiny poblíž Velkého Meziříčí na výměře okolo sto třiceti hektarů zabydlela snad miliarda lesních mravenců usazená ve více než tisícovce velkých hnízd připomínajících spíše než v krajině rozeseté osady velké panelákové sídliště?

Model podzemní části mraveniště jako umění od Waltera Tschinkela z Harvardské univerzity

Proč se takto nashromáždili zrovna zde, je zatím předmětem spekulací. Zdá se, že ani v takové koncentraci nemají problém se uživit. S uživením nemá problém droboučký mravenec argentinsko-brazilské provenience Linepithema humile. Na sever kontinentu odcestoval spolu s kávou a dnes se napříč jihem USA táhne pás s jeho koloniemi velkými v průměru až stovky kilometrů.

Připomíná mongolské nájezdníky – nenechá totiž nikoho na pokoji. Likviduje své příbuzné a například ropušník kalifornský, který se živil většími, avšak pomalejšími mravenci, hyne hlady; ty totiž argentinský mravenec vyhubil, a sám je na ropušníka příliš rychlý. Navíc si kvůli jejich chutným, sladkým výkalům pěstuje mšice, a ty zase napadají kultury zemědělských rostlin.

V Jižní Americe se nic takového nestalo, velké klany mravenců – ač stejného rodu – proti sobě stále válčí. V USA však žijí potomci jen jednoho z nich, a tudíž spolupracují. To samé lze pozorovat všude, kam zatím přišli. Jsou to kooperující potomci prvních přistěhovalců, kteří na dobytém území prosperují a i s nově příchozími stejného druhu se dovedou vypořádat dřív, než se tito mohou rozmnožit.

(dokončení příště)

Zdroj: MF Plus

Nejčtenější