Po stopách Rudých Khmerů - 2. část

Tomáš Krychlič  |  Historie

„Ať už přijdu do pekla nebo do nebe, ať jsem co nejdále od Rudých Khmerů. Až se znovu narodím, ať jsem co nejdále od Rudých Khmerů,“ modlil se Haing Ngor v létě roku 1975.

Pochoutka? Lidská játra a prsy žen!

Reproduktory prý nahlas vyhrávaly revoluční písně, nařizovaly, řvaly a vůbec vydávaly co největší rámus. Šlo o to, aby zástupy budoucích obětí sestupujících nedaleko z nákladních aut neslyšely nářek popravovaných. Mohli by se pokusit utéct či se bránit. Nešťastníci, kteří právě odcházeli z tohoto světa, totiž umírali ranami motykou, někdy byli pohřbeni zaživa. Neboť v rozkaze pro revoluční katy stálo, že „kulkami se musí šetřit“.

Stojím na tzv. killing fields nedaleko od Phnompenhu. Tedy na „vražedných polích“, kde probíhalo masové zabíjení nepohodlných. Země se tu propadla spolu s tlejícími mrtvolami, jejichž krev vsála půda, zato stromy rostou do krásy. Kambodžané tvrdí, že nad masovými hroby se vždy stromům a rostlinám daří skvěle. Spoza skla vitríny se na mě jako by valí lebky popravených, které tu Kambodžané s pietou vystavili.

Jde o jednu z nejoblíbenějších a zároveň nejbizarnějších fotografií, které může turista v Kambodži ulovit. Prázdné, vyčítavě hledící oční důlky na hromadě poskládaných lebek se staly globálně proslulým symbolem řádění Rudých Khmerů. Ti z Paříže urazili dlohou cestu k realizaci maoistické rolnické utopie. Po cestě k moci se opatrně a zištně přátelili s Vietnamci, které upřímně nenáviděli, s nimiž se rozešli a kteří je nakonec s pomocí přeběhlíků sesadili.

Stejně jako s králem Norodomem Sihanoukem, který je hodlal využít, dopadlo to však přesně obráceně. Byl to právě někdejší kambodžský král, kdo maoisty nazval v době vzájemných námluv „Rudými Khmery“, a pod tímto jménem je rovněž většinou zná svět. Mimochodem, v současnosti vládne jeho syn a vystudovaný tanečník Norodom Sihamoni, který žil mezi roky 1962–1975 v Československu, tudíž mluví skvěle česky. Sihamoni ale stihl být mezi roky 1976–1979 zavřen právě maoistickými Khmery, které jeho otec – tehdy přátelsky – označil za Rudé.

Ti do Phnompenhu vstoupili 17. dubna roku 1975. Toto datum měli Kambodžané zapomenout, neboť Saloth Sar, který si říkal Bratr číslo 1 a přijal revoluční jméno Pol Pot, vyhlásil rok nula. Začátek nového světa či spíše konec starého. S drzostí komunistům vlastní přidal k názvu státu přídomek „demokratická“. Okamžitě začala evakuace z měst. Jeho obyvatelům měli maoisté říci, že jde o preventivní opatření před očekávanými americkými nálety.

Rudí Khmerové pak rozdělili obyvatele do tří kategorií: ti první, moderním světem nenakažení rolníci, dostali právo existovat. Oni byli třídou, která měla vládnout, trpěli ale stejně jako jejich spoluobčané. Druzí, tzv. kandidáti, dostali od maoistů šanci. Ti poslední ze skupiny třetí byli zkrátka na odpis: přestože tvrdě pracovali na polích, vyzbrojeni jen nejprimitivnějším nářadím, k jídlu dostávali pouze dvě misky rýžové polévky denně.

Hladoví obyvatelé komun lovili žáby, krysy, ptáky, hady. Dobře věděli, že za krádež byť jen jediného plodu ze společných polí je čeká mučení či trest smrti. Když pak vietnamští vojáci v roce 1979 obsazovali Kambodžu a zaháněli ustupující Rudé Khmery směrem k thajské hranici, nacházeli často lidská těla připravená o vnitřnosti, které zoufalí lidé pojídali. Zvláště populární měla být játra a prsy žen.

Rudí Khmerové tvrdili, že jde o nepřátelskou – rozuměj vietnamskou a potažmo sovětskou – propagandu. Nicméně, několik Vietnamců, kteří se tažení proti Rudým Khmerům zúčastnili a následně odešli na zkušenou do Československa, důkazy kanibalismu osobně vidělo.

Pol Pot: Nechtěl jsem vám ublížit

Píše se 15. duben roku 1998. Noc. Stanice Hlas Ameriky, kterou Pol Pot celý život náruživě poslouchal, oznamuje, že Rudí Khmerové souhlasili s jeho vydáním k mezinárodnímu soudu. Starý, nemocný muž se chystá přesunout na jiné místo, o němž by jeho případní pronásledovatelé nevěděli. Jenže srdce nevydrželo, někdejší diktátor umírá. Na primitivním polním lůžku. V domácím vězení, které na něj uvalili jeho někdejší soudruzi ve zbrani. Hlídán dětmi s automaty v rukou, které se stydlivě usmívaly do fotoaparátu.

Nápadně brzy je organizátor jedné z nejhorších genocid minulého století spálen. Předtím je však jeho mrtvola vyfocena, aby svět uvěřil, že je opravdu mrtev. Byl snad Pol Pot maoisty otráven, jak spekulovala západní média? Mohl by před soudem potopit někdejší druhy, kteří mezitím spokojeně přešli na vládní stranu. Tedy k Hun Senovi, někdejšímu Rudému Khmerovi, který zběhl do Vietnamu?

Jak se mohlo stát, že Pol Pot přežíval v Kambodži ještě bezmála dvacet let po ukončení hrůzného experimentu? Politika, nejen ta mezinárodní, taková bývá: Rudí Khmerové získali podporu Thajců, kteří je využili jako nárazník mezi svým královstvím a Vietnamem, který dobytou Kambodžu ovládal. Svým způsobem jim pomohli i Američané, kteří vietnamskou anexi Kambodže z geopolitických důvodů odmítli, neboť Hanoj byla de facto moskevským satelitem.

Zajímavé je, co si o vlastní vládě myslel Pol Pot sám. „Ví, že jej mnoho obyvatel Kambodže nenávidí a že ho řada spoluobčanů činí zopovědným za vraždění. Ví, že spousta lidí zemřela. Když toto řekl, málem se v pláči sesypal na podlahu,“ popisuje diktátorovu zpověď z roku 1981 její svědek. „Dodal, že musí přijmout odpovědnost, protože nedokázal účinně kontrolovat dění v zemi. Byl prý jako pán domu, který netušil, co vyvádějí jeho děti. Příliš prý věřil lidem.“

Na závěr budiž řečeno, že i ti Rudí Khmerové, kteří přešli na vládní stranu, ve své většině stanuli před mezinárodním tribunálem. Ieng Sary, někdejší ministr zahraničí Rudých Khmerů, byl v roce 2007 zatčen. A zhruba za dva roky nato obviněn z genocidy. Khieu Samphan, další z pařížské party, se před tribunálem objevil předloni v květnu. Příznačné je, že přeběhlík Hun Sen zůstává premiérem. A na svém místě stojí i stromy, které tak dobře vyrostly na vražedných polích v dobách, kdy člověk ztratil cenu.

Dokud nezemřeš hlady…

„Slavná rudá krev, která pokrývá města a pláně Kampučie, posvátná krev revolučních bojovníků a bojovnic. Krev, která se mění v nepolevující nenávist. Krev, která nás pod praporem revoluce osvobodí od otroctví.“

Tak zněla slova hymny, kterou zpívali Rudí Khmerové. Utopické řádění Rudých Khmerů postihlo domácí, kambodžské umělce, ty zahraniční ovšem inspirovalo. Natočili řadu dokumentů, sepsali mnoho knih. Patrně nejznámějším filmovým vylíčením režimu je ovšem snímek Killing Fields (v české distribuci Vražedná pole) režiséra Rolanda Joffého z roku 1984. Oceněn byl třemi Oscary, hrál v něm mimo jiných i John Malkovich, hudbu složil tehdy velmi populární hudebník Mike Oldfield.

Film se opíral o příběhy skutečných postav, byť v některých detailech je vykreslil nepřesně. Oscara za herecký výkon ve vedlejší roli za něj každopádně získal kambodžský lékař, tehdy ještě neherec Haing Ngor, který režim Rudých Khmerů zažil a přežil. Jako lékař spolupracující i s vojáky byl dokonce ukřižován (viz hlavní text), nakonec byl „jen“ vypovězen z hlavního města Phnompenhu a zavřen v komuně či spíše koncentračním táboře.

Jako gynekolog musel přihlížet, jak jeho žena, která byla v táboře s ním, porodila mrtvé dítě – nemohl jí totiž bez náležitých nástrojů pomoci. Po pádu Rudých Khmerů pomáhal v thajském uprchlickém táboře, v roce 1980 odešel do USA. Zde pokračoval nejen v hraní a zčásti snad i lékařské praxi, ale založil i nadaci na podporu utlačovaných Kambodžanů. V roce 1996 byl za nejasných okolností zabit: byť šlo zřejmě o loupež, média spekulovala, že za vraždou stojí některý z asijských gangů, nespokojených partnerů, či dokonce Rudí Khmerové.

Jinak s příběhem Rudých Khmerů naložila americká punková skupina Dead Kennedys, která v roce 1980 vydala singl Holiday in Cambodia (neboli Prázdniny v Kambodži). Píseň Jella Biafry a Johna Greenwaye kritizuje jak východní totality, tak západní sebezahleděnost, respektive zpupnost. Srovnává imaginární životní zkušenost americké a kambodžské mládeže. „Jo, byl’s ve škole, tak rok nebo dva, a víš, že už všechno víš“ kontrastuje s prožitkem typu „budeš strašně dřít s puškou v zádech pro misku rýže denně, otročit vojákům, dokud nezemřeš hlady“.

Zdroj: Formen

Nejčtenější